Jsi básník, performer a textař. Ve všech těchto pozicích pracuješ se slovem. Vnímáš mezi těmito jednotlivými médii rozdíl?

Určitě. Obrovský rozdíl. Beru všechno jako text – báseň, píseň, reklamní text, dialog. Nic není samo o sobě lepší než něco jinýho. Kecy mezi písněmi nebo básněmi jsou pro mě často důležitější než samotný texty, protože odhalují člověka z víc úhlů, nejsou tolik připravený.

Ještě jsem opomněl, že jsi i divadelník. Stále se věnuješ divadlu?

Teď nemáme zrovna v plánu nic dodělanýho, protože se čeká, až něco dopíšu. Mám dlouho rozepsanou věc, která má pracovní název Totality Show. Představa je taková, jako když máš takový ty reality show typu Big Brother nebo Love Island a tady ty věci, kdy se vezmou nějaký lidi a jsou někde spolu. A během toho, co tam jsou, proběhne venku převrat, ale oni o tom neví. A ta reality show se mění v propagandu i s těmi úkoly. Jim to vlastně nepřijde moc divný, ale budou tam vznikat komediální situace z toho, jak najednou dělají rozcvičky a nesmysly. To mi ještě nějakou dobu potrvá, ale hlavně teď i přichází doba, kdy si myslím, že by to mohlo být trochu aktuální. No, vlastně bych si mohl vzít nějaký motivy ze světa a naší politiky.

A když tvoříš, víš od začátku, co bude báseň a co slam? Liší se nějak tvůj proces tvoření v závislosti na cílovém médiu? Je Teodor Kravál jiný v básních, v hudbě a ve slamu?

Od začátku nevím. Nepracuju stylem „teď napíšu slam, teď tři básně“. Jdu po tématech a situacích, které chci zpracovat ze svých útržkovitých poznámek v sešitech. Obecně jsem spíš skoupý, takže když mám pocit, že něco rozepisuju víc, jdu spíš po slamu, písni nebo dramatu. Nepotřebuju to tady zaplavit čtyřiceti sbírkami za svůj život, kde budou strašně dlouhý a rozsáhlý texty. Vlastně nechci mít filtr, že si řeknu: „Jej, ale tady ten verš je moc jednoduchý, to je trapný, to nebudu dávat do sbírky.“ Mně nevadí vedle, z mého pohledu, kvalitního verše napsat najednou věc, která se rýmuje AA BB. Nechci mít filtr toho, že tohle nebudu dělat, protože to si mám schovat do slamu nebo do písniček. Od začátku ale pracuju s tím, že se to bude číst nahlas. Zvlášť poezie se má číst nahlas.

A proč má být poezie čtena nahlas?

Protože text je hrozně introvertní. Ty to držíš v těch knihách. Já si myslím, že poezie má šanci měnit lidský myšlení a svět, když to přeženu. Ale ne ta, která je napsaná v těch básnických sbírkách, protože ta cílí jen na lidi, který čtou současnou poezii, a těch je málo a je to specifická skupina lidí. Ale když ten text bude jinde, může to být video art, street art nebo vlastně i readymade poezie, tak se dostane k více lidem. Kdybych trochu míň nesnášel obchodní centra, tak bych tlačil na to, abychom tam dělali kulturní akce. Abychom dělali kulturní akce a slam poetry před Tescem a rvali to do lidí. A jasně, bude to zajímat pět procent těch, co půjdou kolem, ale aspoň těch pět procent zjistí, co to je.

Je pravda, že na tvých textech lze dobře vidět jakési slévání slamu, performance, dramatu a poezie. Ostatně to bylo zmíněno v eseji Dominika Ely Bárt, která před nedávnem vyšla v Tvaru (1/2026), kde o tobě píše jako o „poezii na kabaretu“. Třeba tu dramatickou složku vnímám v tom, že to jsou epické básně, vytváříš v nich konkrétní postavy.

A to, že tam jsou pointy. Já mám vlastně hrozně rád pointy a líbí se mi tu pointu udělat na strašně malém prostoru. U scénářů se říká, že nejtěžší je napsat Večerníček, protože má jenom sedm minut a musíš udělat celý příběh v sedmi minutách. A mě baví zkoušet pointy dávat do básní.

Když jsem četl Řez rybou (2021) a posléze Nebude (2025), tak mě nenapadala jména, ke kterým bych tě připodobnil.

Jako, kdybych si měl nechat jednoho českého básníka, tak si nechám Koláře, což je možná vzhledem ke mně trochu zvláštní. Mě k textu ale přivedla hudba. Vyrostl jsem na punkový hudbě. A vedle Koláře je pro mě Honza Haubert, který píše texty Visáčům, větší básník než většina básnický scény. Ty texty mě daleko víc ovlivnily, a kdybych si měl vybrat, zda by na světě měly zůstat Haubertovy, nebo Kolářovy texty, tak si vyberu Haubertovy. Často mě spojují s nějakým post-beatnictvím. Jasně, četl jsem Bukowského, ten je taky přímej, není tam tolik obraznost a určitě to patřilo k věcem, co se mi líbily, když mi bylo patnáct. Třeba z českých autorů se mi líbila sbírka Davida Molnára Pod kopyty slunce (2016). Nevím, to spojení s beatnictvím a civilností… Nebo Karel Škrabal, ano, spoustu našich textů je asi dost podobná i v té takzvané angažovanosti. Ale nevím, ke komu bych se já sám přiřadil.

To, že jsi angažovaný, ti ostatně přiřazují v každém rozhovoru. Cítíš se tak i sám?

Angažovaný je podle mě všechno. U mě je to spíš přímost, že použiju konkrétní lidi, politický strany, ostrý výrazy a tak. Pak se řekne, že je to angažovaný. Kdybych to schoval za metafory zvířátek v lese, tak se zas řekne, že jsem lyrik.

K té angažovanosti asi nabádá i někdy poměrně silná ironie, kterou využíváš. Přitom to, co ironizuješ, neponižuješ, ale spíš je to nástroj, jak pojmenovat problém, a současně i způsob, jak se s ním vyrovnat.

To je za mě ten region. Často o tom regionu píšu, ale já tady prostě bydlím. Byl jsem nějakou dobu v centru, mám vysokoškolský vzdělání, jsem gramotný, zabývám se poezií, takže v sobě ten elitářský pohled cítím, ale je pro mě normální se tady podívat na hokej, na fotbal. A můžu to prostředí ironizovat, ale nesnažím se ho zesměšnit. Snažím se naopak centru ukázat: „Hele, tohle je taky normální, takhle se taky žije. A ty lidi tady budou vždycky žít, nebudou tak vzdělaný, nebudou mít takový platy, ale pojďme spolu komunikovat.“ Nesnažím se to zesměšnit, jako když si Pražák dělá prdel z Brna. Spíš chci zesměšnit tu situaci, že něco takového existuje.

Mám pocit, že tohle je obecně přítomné u lidí z Karlovarska. Vidím to u lidí, co odjeli a třeba se i vrátili, pociťuju to i u sebe – že dokážeme být k tomu kraji neskutečně kritičtí, ale jakmile o něm mluví někdo z „center“, tak ho bráníme.

Mně třeba daleko víc vyhovuje, jak se v těch regionech míň hraje, ve smyslu mezilidský upřímnosti. Tady si nikdo nepotřebuje hrát na to, že je něco víc. Když se tady týpka zeptám, kolik bere támhle ve fabrice v Nejdku, tak mi řekne, kolik bere ve fabrice v Nejdku. A nepotřebuje být jako: „No víš, teď mě povýšili, a tak si kupuju barák.“ V těch centrech to často do něčeho balíš a musíš si budovat auru, že jsi úspěšnější, než ve skutečnosti třeba jsi.

Mám pocit, že s tím do určité míry pracuješ jak v Nebude, tak předchozím Řezu ryby, kde vytváříš jakési kvazi Karlovarsko. Naplňuješ ho roztodivnými postavami, které mají často bizarní nebo groteskní osudy, a vzniká ti takové panoptikum, což je podle mě častá představa Karlovarska, jak ho vnímá člověk z centra. Ty to využíváš k tomu, abys právě poukázal na to, co je tu špatně.

Jo, zrovna i v té nové sbírce se občas vyskytuje takový démon, který se jmenuje Šaravary a který je nějaký to naše špatný svědomí, které tady někde dřímá v těch pramenech a sleduje, jakým způsobem my se chováme, co všechno nám nejde a kdo toho zneužívá. Protože samozřejmě to, že se lidi ve špatně vzdělaných regionech s nízkým kulturním a sociálním kapitálem mají špatně, je jedna věc, ale že toho někteří lidé zneužívají, ať z byznysu nebo politiky, je věc druhá.

V jednom rozhovoru si zmínil, že ses vrátil z Prahy do Karlovarska, protože jsi tam nepociťoval potřebu tvořit. Co je to ono, které tě tu motivuje k tvorbě?

K tvorbě mě určitě motivuje nedostatek a frustrace, ačkoli tady to bylo myšlený spíš jako tvorba akcí, respektive produkce. V Praze jdeš proti obrovský kulturní konkurenci a vlastně si říkáš, proč tam pořádat něco dalšího. Nejsem soutěživý a vnější motivace na mě moc neplatí, takže se k tomu nevyhecuju tím, že budu chtít být lepší než ti ostatní. Radši najdu mrtvý místo a pracuju tam, kde je nedostatek. I proto jsem zpátky v kraji.

Byl by Teodor Kravál bez Karlovarska?

Byl by někdo úplně jiný. Myslím, že jsem ještě mladý a blbý na to psát velký věci. Tak píšu malý, který často řeknou něco víc lokálnímu osazenstvu hospody než bohemistům z center. 

V kraji pořádáš všemožná čtení a literární akce. Vidíš za ty roky, že tahle aktivita plodí nějaké ovoce?

Po alternativě je tu logicky hlad, protože mozky odcházej a je nás tu v celým kraji o sto tisíc míň než v Brně. Což je fajn, že ti tu chodí desítky lidí. Párkrát jsme tu měli na čtení básníků přes sto, což není v celý republice moc obvyklý. Samozřejmě je pak snadný říct: „No jo, ale když v regionech nic není, tak je tam spoustu příležitostí.“ Jasně, ale spoustu příležitostí v čem? Potřebuješ mít kupní sílu. Když vezmu čtyři lidi, co píšou literární věci, a uděláme literární časopis, tak kolik lidí si ho v Karlovarském kraji koupí? Když děláme slamy nebo čtení a chodí tam padesát až sto lidí, tak je to prostě nějaký balík alternativců z celého kraje, kterých bude třeba pět set. Pak je ti jasný, že nemůžeš dělat akci každý týden, protože si je rozmělníš. Já jsem byl pět let na volný noze a živil jsem se jenom vystupováním, ale samozřejmě nejen v Karlovarském kraji. Kdybych tady dělal dvě akce týdně, tak na mě nepřijde dvakrát sto lidí. Výhodou regionů je, že nepřijdou jen další literáti a studenti jazyků. Protože tady žádný studenti nejsou a ostatní si nemůžou tolik vybírat. Takže přijdou jak učitelé, tak metalisti. Bubliny tu nemůžou být tak specifikovaný, což je pozitivní.

Celkově je spisovatelská scéna na Karlovarsku mimořádně rozrůzněná. Každý máte zcela svůj styl a nepodobáte se druhému.

A kdyby sis vzal Tukana, který je zase víc angažovaný, zase jsme u toho slova, krásný škatulky. Nebo Siegfrieda, který dělá takové dada věci, nebo Matheus, ten je zase raper. Ty přístupy jsou jiný a snadněji prostupný právě třeba v rámci slamu, kdy se ti lidi slezou.

Právě slam jsem vždycky vnímal jako možná jedinou a velmi bujnou zdejší literární produkci. Čím to začalo?

Myslím, že to je nějakých deset let zpátky. Já se přidal až o dva tři roky později než ostatní, protože jsem psal kratší texty. Filip Koryta mi pak říkal, jestli nechci vystoupit, ale on to je vždycky ucelený text, tři až pět minut, a já tam budu číst básničky dvacet vteřin, to bude prostě divný. Takže to chvilku trvalo. Ale jak Filip v roce 2017 vyhrál mistrovství, Tukan do toho nějak šlápnul a v tu chvíli to nastartovalo takový boom, kdy se právě začalo dělat těch akcí víc, přidalo se víc lidí a je to vlastně velká věc. Tak velká, že u nás existuje už nějaký mainstream, což je hrozně hezký. Jsou ty velký akce, kde se platí tři sta padesát za vstupenku a lidi vyžadují třeba odlehčenější texty, a vedle toho máš studentský akce a alternativní festivaly, kam můžeš přijet se soupiskou nebo ten performer má možnost sám si určit a měnit atmosféru té věci. 

Někdy mám trochu problém, že slam je spíš zrýmovaný stand-up.

Jasně, ten slam u nás má relativně zvláštní vývoj. V začátku se toho u nás chytla spousta lidí, co dělali improvizaci, což je věc netypická pro světovou slam poetry a lidi slam dodnes v Čechách vnímají tak, že to je improvizace. Teď to dělá minimum scény.

Může v současnosti slam fungovat jako jakýsi přístupový bod k literatuře?

Pro někoho určitě jo, zvlášť samozřejmě pro poezii nebo scenáristiku. Spoustu těch věcí jsme tak i koncipovali. Dělaly se slamy na školách, toho se chytli středoškoláci, že to taky chtějí vyzkoušet. Šli pak na kvalifikaci a vystupovali s námi v šestnácti sedmnácti osmnácti letech. A jestli z nich budou básníci nebo novináři nebo z nich vůbec nebudou umělci, je jedno. Ale mají najednou prostor se vyjádřit před jinou než svojí bublinou. Jdeš před lidi, kterým je čtyřicet padesát let a ty tam jdeš v šestnácti a říkáš text o tom, co ti vadí na sobě, je to třeba intimní text. To si myslím, že je pro ty studenty obrovská škola, takže jsem rád, že si to někteří minimálně vyzkoušeli. Pro spoustu lidí ale může být iniciace i insta poezie. Myslím, že cokoli tě nakopne k nějaký introspekci a hledání dalších zdrojů a vjemů, je super. A jestli skončíš u rozsekaných motivačních citátů, nebo u Kanta, závisí na nasbíraným kulturním kapitálu, na tobě samotným minimálně.

Několik výrazných slamerů pochází z Karlovarska. Zmínil si například Filipa Korytu a Tukana. Čím to je?

Dokonce bych přímo vyzdvihl Sokolovsko. Myslím, že v regionech máš témata, což je floskule, protože témata najdeš všude. V bohatších centrech máš ale větší šanci je zpracovat nějakou sofistikovanější formou. Když například chceš dělat kapelu, tak tady nemáš kde zkoušet, nemáš na nástroje, tví spoluhráči tě serou a jiný nenajdeš, bydlíte od sebe třicet kilometrů, takže seš závislej na autě, který v šestnácti nemáš, a skoro už není kde vystupovat. Tak si prostě aspoň píšeš na papír jak debil. Jsi jen ty a papír, jen ty a mikrofon, je to na dřeň. Podobně jako život v regionech.

Vedle umělecké tvorby pracuješ jako pedagog. I když je otázka, zda skutečně „vedle“. Sám máš na svém Facebooku napsané „omylem učící umělec“. Propojuješ tyhle dvě polohy při výuce? Máš pocit, že ti to v něčem dává výhodu?

Byl jsem pět let na volný noze, poslední čtyři roky časově půl na půl. Výhoda pro mě je, že můžu zapojovat umění do výuky, jak teoreticky, tak prakticky. Výhoda pro výuku je podle mého názoru v tom, že coby umělec nepracuju jako stroj, ale učím se pracovat se svou energií, takže se můžu snažit předávat tyhle myšlenky ostatním. Ideální podle mě je pestrý pedagogický sbor s různými životními přístupy, aby si žáci postupně dělali obrázek o tom, co chtěj a co ne. Taky jsem člověk z praxe, co pracoval v reklamce, velkým korporátu, malý nezávislý firmě, ve veřejný sféře na různých místech a skoro deset let jsem OSVČ v marketingu, produkci a umění, což je spousta praktických zkušeností, který můžu zkusit poslat dál.

Děláš přednášky o současné české literatuře. Jakým způsobem předáváš povědomí o tak rozrůzněné době?

Jdu po tématech. Nesnažím se středoškolákům nacpat do hlav deset autorů za devadesát minut. Chci slyšet, co je zajímá, a snažím se je odkazovat na umění, nejen na literaturu, který to téma řeší. Zeptáš se: „Čte někdo?“ a přihlásí se tři. Pak se zeptáš: „A posloucháte rap?“ a přihlásí se více lidí. „Co se ti na tom líbí?“ „No, řeší to takový problémy, co znám.“ Zjistím, že to je nějaká ztracenost ve světě. Kde jste se s tou ztraceností setkali v nějakém umění, v písních, filmech, seriálech. „Jasně, tady máš člověka, který k tomu něco napsal,“ a můžu uvést ukázku. Literatura není od toho, abychom jen znali lidi, co to napsali, ale abychom vzali to téma a introspektivně ho prošli. Pro obyčejný lidi nebo středoškoláky je literatura podstatná v tom, co říká, ne kdo ji napsal. Občas takhle pracuju s blackout poetry. To je takový to, kdy máš stránky starých knih, vyškrtáváš a děláš z toho poezii, taková forma koláže. Nebo naopak vystřiháváš jednotlivý verše z něčeho a spojuješ je jinak. Takhle já si vždycky vezmu na nějakou hodinu jednotlivý autory, které mám rád, různý typy poezie a právě tím, jak s tím lidi pracujou, musí se do toho začíst a pak říkají: „Hej, to je dobrý, z čeho to je?“ A takhle to může fungovat. Většinou to začíná nějakou emocí, co je tam musí zaujmout. Taky jsem vystudoval mediální studia, takže je pro mě běžný používat i filmový ukázky, seriály, rozhlasový ukázky a takovýhle věci.

Takže při výuce běžně mícháš různá média.

Ano, vlastně mi přijde bizarní, kolik milionů let tady jsou lidi, z toho máme pár tisíc let nějakou psanou kulturu a gramotní jsme možná tři sta, čtyři sta let. Ale náš mozek na to není uzpůsobený. Furt jsme daleko víc vizuální než orální tvorové. A máme tady sto dvacet let film jako médium a vůbec se o něm neučíme. Proč jako neučíme ten mediální jazyk? Neříkám, ať ničíme literaturu, ale proč neučíme o filmu?

A ani to nepřipadá v úvahu. Když přijdeš za češtinářem, žes viděl film, tak se na tebe dívá spatra.

Přesně, přitom se můžeme zastavit nad tím, jak je to převedeno z jednoho média do jiného. Ale to médium nečtou všichni stejně. Jasně, pokud se budeme bavit o tom, jak to dopadlo s touhle postavou na konci, tak ano, tam je jasný, že buď to udělali ve filmu stejně, nebo ne, ale jakým způsobem to na toho člověka působilo, co si on z toho vzal do svýho života, je u každýho úplně jiný.

Asi musíš dost vycházet z toho, co se líbilo tobě samotnému, cos sám načetl. Žádný pevnější seznam podstatných autorů, o kterých učit, nemáme. Většinou se končí na počátku devadesátých let.

Jo, vlastně jsem trochu odkázaný na vlastní kánon. Samozřejmě zmiňuju Šabacha, Viewegha, protože byli hodně zfilmovaný, takže studenti to znají a dokážou si to s něčím spojit, ale rozhodně nechci končit tím, že uzavřeme českou literaturu Vieweghem. Ty věci nejsou špatně napsaný, ale jaká téma si tam vezmeš pro život? Když se podíváš na Sex Education na Netflixu, tak si asi odneseš do vztahů víc věcí, než když si přečteš celého Michala Viewegha.

Je něco, co se ti v tvorbě ještě nepovedlo, ale chtěl bys to dokázat?

Obecně když s něčím jdu ven, ať už je to nová písnička, nebo nová sbírka, tak se vždycky koukám na tu starší a chci, aby byla lepší. Fakt to tady nechci zaplevelit, takže kdybych neviděl nějaký posun, ať už tematický, nebo v tom psaní, tak bych to prostě nedělal. Jednou bych chtěl napsat dvouaktovku, prostě velkou divadelní hru. Vždycky jsem dělal jen jednoaktovky. Zároveň mám hrozně dlouho rozdělanou knihu pro děti a chtěl bych ji dotáhnout. Přijde mi to, nechci říct nejsložitější, protože pro každého je složité něco jiného, ale když dělám divadlo pro děti, tak to je publikum, které ti nedovolí dělat chyby. Neřeknou si: „Tohle se moc nepovedlo, ale budu poslouchat dál.“ Takže se tu knihu snažím pojmout tak, aby děti bavila. Nechci, aby to byl jen merch, ale aby ta knížka byla fakt dobrá. Bude se jmenovat Z holuba netopýra.