Salman Rushdie (1947). Autor, který je dodnes spjat s tím, že na něj před více než třiceti lety ájatolláh Chomejní uvalil fatvu, i když on sám by si přál být spojen spíše se svou tvorbou. Samozřejmě, od té doby publikoval na dvacet knih, ale pro velkou část společnosti to bude pořád autor Satanských veršů (1988). Jeho zatím poslední kniha vybočuje z jeho tvůrčí řady, neb se tentokrát nevěnuje beletrii, ale skutečné události: Nůž je autorovou niterní reflexí vražedného útoku na jeho osobu.

Hned na začátku knihy otevřeně popisuje, jak si samotný útok pamatuje, a přiznává, že od dob, kdy na něj byl uvalen rozsudek smrti, si častokrát představoval, jak po něm atentátník půjde. A když se to opravdu stalo, když zahlédl, že k němu běží muž v černém (a to bylo to poslední, co jeho pravé oko kdy vidělo), pomyslel si: „Tak to jsi ty. Tady tě máme.“ (s. 16) A jeho druhá myšlenka byla: „Teď? Vážně? Je to už tak dávno. Proč teď, po tolika letech?“ (s. 17) A přesto se to děje: 12. srpna 2022 v Chautauqua, v sále plném lidí. Sedmadvacet dlouhých sekund, které změnily Rushdieho život. Zase.

Je to velmi, velmi osobní kniha, což je přirozené vzhledem k tomu, že autor přežil pokus o svou vraždu. Navíc po tolika letech, když už to konečně vypadalo, že minulost je minulostí a do jeho života spolu s láskou vstoupila i rovnováha a klid. Onen aspekt lásky je vlastně leitmotivem jeho díla, ke kterému se stále vrací. V Noži ho rozvíjí: on, Salman, láska a smrt aka Eliza a Útočník (toho mimochodem tituluje písmenem „A“). Rushdie v knize, jejíž podtitul zní Přemítání o pokusu o vraždu, reflektuje nejen onen útok a zdlouhavé, pomalé zotavování po něm, ale přemítá i o lásce, rodině, životě vůbec, o literatuře:

Na vlastní pokoj potřebujete peníze. (Myslím, že Virginia Woolfová v Indii nikdy nebyla, ale její výrok stále platí, i tam, i pro muže.)
s. 48

a o náboženství, což je dle autorova vyjádření spor, který mu znepříjemňoval celý život.

Je to reflexe hluboká a bolestivá: „Byl jsem uvězněný v posteli se zapnutým alarmem, který by se rozječel, jakmile bych se pokusil vstát bez pomoci. Svoboda vypadá jinak. Celý můj svět se smrskl na velikost vřískajícího lůžka.“ (s. 98), ale Rushdie není sentimentální, a dokonce vtipně glosuje, například když při útoku myslí na to, že jeho drahý oblek z dílny Ralpha Laurena bude poničen, anebo když se stydí přiznat zdravotníkům svou váhu (ostatně v době rekonvalescence ztratí několik kilo, což ho v rámci možností potěší). Je ale i důvěrný, svěřuje se, jak se zachoval, a vyjadřuje pochybnosti nad svým jednáním, dokonce se cítí trapně, že se v daný okamžik nebránil, ani se nepokusil utéct: „Lidé najednou neznají pravidla – nevědí, co říct, jak se chovat, jakou volbu učinit. Ztrácejí představu o povaze věcí. Realita mizí a nahrazuje ji nesrozumitelnost. Racionální přemýšlení je nahrazeno strachem, panikou a paralýzou. […] Nás mozek náhle netuší, jak fungovat.“ (s. 22) Jsem ráda, že tohle zaznělo. Že to ustrnutí a neschopnost se bránit není nic neobvyklého, ale naopak je to častá reakce žen i mužů v momentě napadení. A rozhodně se není za co stydět.

Jak už bylo zmíněno, nosným tématem tu není jen přemítání nad útokem, ale i motiv lásky. Rushdie se dost věnuje Elize, která projasnila jeho život, a vlastně všech, kteří při něm stáli: „Znovu mě napadlo, že láska je skutečná síla, ozdravná síla. Vůbec nepochybuju o tom, že láska, kterou jsem cítil – láska mé rodiny a přátel, ale i láska těch, které jsem neznal –, sehrála v mém zotavování velkou roli.“ (s. 84) Vzhledem k tomu, že přes třicet let musel žít s vědomím toho, že ho nemalá část náboženských fanatiků nenávidí a přeje si jeho smrt, je skutečnost, že má kolem sebe oporu a lásku, nesmírně důležitá. A v tomto ohledu nebyl útok spáchán jen na něj, ale i na jeho nejbližší.

A to je koneckonců i jedním z nejsilnějších motivů knihy: jak se Rushdie vyrovnává se „svým“ útočníkem:

Koneckonců dostal se ke své oběti; čepel jeho nože se znovu a znovu zabodávala do jejího těla a mohl se právem domnívat, že jeho úsilí přineslo ovoce a vynese ho na jeviště dějin coby muže, jenž proměnil dávnou výhružku v realitu. // Ano, věřím, že v době našeho sblížení mohl být šťastný.

Ale potom ho ode mě odtáhli a přimáčkli k zemi. Jeho dvacet sedm vteřin slávy skončilo. Zase nebyl nikým.
s. 26

Čtyřiadvacetiletý útočník z New Jersey byl letos v únoru odsouzen, konečný verdikt se dozví 16. května. Satanské verše dle svých slov nečetl, jen asi dvě stránky, víc prý ani nemusel. Ví, že je Rushdie falešný. A za jeho zabití by měl jít rovnou do nebe. Propustka se ale nekoná, jde do vězení a hrozí mu až pětadvacetiletý trest.

Za vrchol recenzované prózy považuju autorovo fiktivní pojetí restorativní justice, kdy si představuje setkání se „svým“ útočníkem a vede s ním rozhovor, ke kterému však ve skutečnosti nedojde. Intelektuálně nevyrovnaný dialog je drásavý, Rushdie si je vědom své morální převahy i svého vzdělání. Mimo jiné rozehrává i debatu o úskalí překladu Koránu a jeho interpretací. A fiktivní sezení rozdělí na čtyři (!) části, jako by se to opravdu odehrávalo. Jako by on sám potřeboval pauzu, nabrat dech k dalšímu hovoru s někým, kdo se ho pokusil zabít a koho se teď snaží pochopit. V jednu chvíli se i snaží „vysvětlit“, jak zamýšlel Satanské verše, obhajuje svou tvorbu a umění vůbec a svůj postoj vůči muslimům, který vůbec není nenávistný. Celkově se „svého“ útočníka snaží rozložit, což – ruku na srdce – působí rozpačitě. Na druhé straně má jistě právo pokládat jakékoli otázky, které si umane, a ačkoliv tahle sezení nemají žádné konkrétní vyústění, jsou projevem jeho svobody vyjádření. Jeho vrah neuspěl, on stále žije. Ba co víc: nenechal se zlomit.

Sotva se Salman Rushdie vymanil z prizmatu spisovatele, na něhož byla uvalena fatva, stal se spisovatelem, který přežil patnáct bodných ran jednoho náboženského fanatika. Rok poté byl obdařen Mírovou cenou německých knihkupců (říjen 2023), která mu byla udělena především za nezdolnost. A to je trefné: útok ho totiž nezměnil. Rushdie žije dál, dál je šťastný, neb (na rozdíl od útočníka) není sám. A nadále zůstává spisovatelem, který si zachoval smysl pro humor a jemuž vyšla nová kniha. Zůstal sám sebou, a to jak „Salmanem“, tak „Rushdiem“ (rozuzlení najdete v závěru knihy). Z posttraumatického terapeutického psaní vznikla zajímavá esej o životě, lásce, umění. Nyní se stává tvůrcem, nikoli obětí, oním vyprávěním si příběh přivlastnil.

Nejsou to „jen“ memoáry, je to pořád kniha velkého spisovatele. A i přes těžké téma zůstává vtipná.

Velice stručně by se Nůž dal charakterizovat jako obhajoba svobody slova, ale v původním, nepokřiveném smyslu (rozuměj: mimo sféru vlivu Muska a spřátelených „bro“, kteří i podněcování k násilí a šíření nenávisti označují za svobodu projevu). Říká se, že mocným patří přítomnost, ale spisovatelům patří budoucnost. (s. 201) Texty Salmana Rushdieho jsou toho každopádně důkazem. Jeho nožem je totiž jeho jazyk.