Že svoboda není věc, kterou lze jednoduše definovat, jsem pochopila už jako malá holka. Lidé žijí v podmínkách, ve kterých se chovají více či méně svobodně. Můj táta mi vyprávěl, že koncept vnitřní svobody mu hodně pomohl ve vězení, kde strávil devět let. Ale i „na svobodě“ bylo v tehdejším Československu možné žít více či méně ne/svobodně. Po roce 1989 se začalo mluvit zejména o dvou svobodách: o svobodě slova a o právu vlastnit soukromý majetek. To zaměření bylo celkem pochopitelné, protože právě tyto dvě „svobody“ lidem scházely.

Stejně tak lze rozumět tomu, že trvá nějaký čas, než se společnost dostane ze svého traumatu a začne nahlížet problémy více diferencovaně. Postupně si uvědomujeme, že právo na soukromé vlastnictví nemusí nutně znamenat, že si můžu koupit, co chci, a nakládat s tím, jak se mi zamane. Žijeme totiž ve společnosti, nejsme jen soubor jednotlivců a kupříkladu zástavba ve městě není něco, co si můžu jen tak koupit a nechat to spadnout. Třeba i proto, že v domech žijí lidé, že stojí vedle další budovy, že chátrající dům znamená nebezpečí pro lidi a že ničí charakter města. A pro milovníky soukromého vlastnictví nabízím překlad do ekonomického jazyka: chátrající dům ničí tržní hodnotu domů v okolí. Požadavek, aby se majtelé nemovitostí o své statky starali, není návratem do totality, ale nutným předpokladem svobody nezemřít v troskách domu, jako se to stalo například matce dvou malých dětí v ústeckých Předlicích v září 2012. Ta zaplatila životem za to, že jako společnost neumíme zařídit, aby nám soukromé vlastnictví nepadalo na hlavu.

I svoboda slova, jakkoli se to s ní zdá jednoduché, neznamená právo říkat si, co chci. Slovem lze týrat druhého člověka, zákon nás proto chrání například před vyhrožováním. Se svobodou slova je však ještě jiný zádrhel. Nikdo vám ji nezaručí ani ve společnosti, kde si můžete být celkem jistí, že vás za vaše názory nezavřou. Zákony a vnější podmínky totiž automaticky nezajistí, že se budete chovat skutečně svobodně. Ať už člověka k autocenzuře vede strach ze ztráty zaměstnání, nedefinovatelná obava, že by z toho „mohl mít problémy“, anebo dokonce pocit, že kritikou dneška relativizuje minulý režim, ztrácí tím svou vlastní volnost. Tu, kterou mu nezaručí nikdo jiný než on sám. A jsou-li obavy kolektivní, sdílené větším počtem lidí, znamená každý takový ústupek ukrajování svobody všech.

V posledních týdnech mě soukromě oslovilo několik kolegů-novinářů z jiných médií s otázkou, co dělat ve společnosti, kde se slovně útočí na novináře. Chtěli si povídat o tom, jak se bránit. Nejdůležitější je uvědomit si, že jakékoli útoky nesmějí zasáhnout naši vnitřní svobodu, protože tím bychom se stali nesvobodnými dříve, než by nám někdo svobodu uzmul reálně. A co je nejhorší – udělali bychom to dobrovolně.

Když se mluví o hrozbě autoritářského režimu, mnoho liberálních intelektuálů ji směšuje s hrozbou komunismu. Slovem komunistický, popřípadě bolševický, označují vše, co je jim nesympatické. Takové vidění světa má celou řadu úskalí. Například si pak představují, že jakékoli potlačování svobody začne zavíráním do vězení. Jenže nesvobodný režim může mít mnoho podob. Měli by kromě Orwella číst také Huxleyho. A hlavně zpytovat svědomí, jestli na cestu k nesvobodě náhodou už sami nevykročili.