Mnoho moderních žen ovšem ztratilo kontakt se svou pravou ženskostí a jsou v hloubi duše nešťastné,

píše funkcionář Českého olympijského výboru Zdeněk Haník ve svém dlouhém výlevu o ženách a vrcholovém sportu. Kauza odcházející biatlonistky Gabriely Koukalové nevedla k pečlivé diskuzi o povaze současného vrcholového sportu, zejména pak toho dětského, ale sklouzla k dalšímu kolu mouder o tom, jaké ženy jsou, co chtějí, co by měly dělat a jak by se měly chovat. K Haníkoví se přidal ještě psychoterapeut Milan Studnička, ke kterému chodí několik olympioniček („a jedna je psychicky labilnější než druhá“). Klientky z takové upřímnosti v médiích mají jistě velkou radost. Oba muži docházejí nepřekvapivě k poznání, že žena je mužovo druhé já, její klady jsou něha, schopnost spolupráce a její hrdinství se projevuje praním ponožek a žehlením košil. Nemají v sobě rivalitu a chuť soutěžit. Jak jsem si to přečetla, pookřála jsem. Uvědomila jsem si, jak bláhová jsem byla, když jsem chtěla v životě dělat i něco jiného. A jaká škoda světu vznikla, že jsem se nesoustředila jen na ty ponožky a košile.

Přitom o sportu by se jistě dala vést úplně jiná diskuse. Film Borg/McEnroe znázorňuje, jaké dopady může mít vrcholový sport na lidi, a všechny dopingové aféry ukazují, že se sport skutečně stává arénou, kde může jít i o život. Spolu s tím souvisí i obtíže rodičů najít sportovní kroužek pro děti, kde by je trenéři nehnali ke zbytečným výkonům. A snad úplně nejdůležitější téma, kterým je dostupnost sportovního vyžití pro co nejširší vrstvu obyvatel, se ztrácí úplně. Místo toho čteme blábolivé proudy řeči, při kterých jejich autoři volně vypouštějí své představy o mužích a ženách a připadají si u toho moudře. Za každým takovým „filosofickým“ výkonem je představa, že muži a ženy mají nějakou jasně definovatelnou přirozenost, ke které se váží konkrétní charakterové rysy.

Za nejhloupější argument zastánců tradičních hodnot považuji tvrzení, že oni přeci jen nechtějí, aby byli všichni stejní! Co tedy vlastně chtějí? Chtějí, aby ženy byly všechny víceméně stejné a odpovídaly jejich představě ženství a aby muži byli také víceméně stejní a odpovídali jejich představě mužství. Skutečnost, že lidé jsou prostě různí a každý z nás je jedinečnou směsí nejrozličnějších povahových rysů, je samozřejmě iritující. Nucení dětí, aby se chovaly tak, jak jim to předkládá domnělý přírodní zákon, je znásilňováním jejich přirozenosti, která nikdy zcela neodpovídá vysněnému ideáltypu tradicionalistů. Jako žena, která vychovává čtyři chlapce, o tom něco vím. Rozdíly, které mezi nimi jsou, nemohu přičítat tomu, že mají jiné pohlaví, protože je mají všichni stejné, a přitom jsou každý úplně jiný. Kdybych jejich povahové vlastnosti řadila na ženské a mužské, říkala bych „v tomhle je spíš kluk a v tamtom spíš holka“, ale proč bych něco takového dělala? Zvlášť když urputné dělení na holčičí a klučičí s sebou zpravidla nese i podprahové sdělení, že jedno je horší a druhé lepší. Jakkoli se zastánci tradice zaklínají tím, že je oboje stejně hodnotné. Praní ponožek i psaní článků. Žehlení košil i zlato na olympiádě.

Vzhledem k tomu, že jako žena postrádám jakoukoli soutěživost, je mi celkem jedno, kolik medailí Česká republika na olympiádě získá. Na té poslední by to bez žen bylo místo sedmi kolik? A jo, jedna.