Připletla jsem se v poslední době k četným diskusím o elitních školách a víceletých gymnáziích. Nechala jsem se totiž přemluvit, abych promluvila do Apelu v DVTV, kde jsem mimo jiné řekla, že vzdělání na dvou kolejích, kdy spolu děti z různých sociálních vrstev sedí naposledy v páté třídě, pokud vůbec, rozděluje společnost. Reakce byly různé, hodně lidí se ale začalo rozčilovat, že je obviňuju za to, že pro své děti chtějí jen to nejlepší. Lavina rozhořčení, během které jsem se dozvěděla, že druhé stupně základních škol jsou na tak nízké úrovni, že by děti poškodilo, kdyby tam chodily, mě šokovala. Věděla jsem, že je to s českým školstvím špatné, ale netušila jsem, že až tak moc. Znamená to totiž, že část lidí považuje vzdělání na druhých stupních základních škol za tak nekvalitní, že by za žádnou cenu nedopustili, aby tam jejich děti chodily. Ale jiné děti tam chodí a volbu nemají. Vlastně jsem chtěla jen říci, že by nás mělo zajímat vzdělání všech dětí, protože jedině pak budeme tvořit společnost, a nikoli společnosti dvě.

Moje spolužačka ze základní školy mi připomněla, že jsme obě chodily do výběrové školy, kterou by šlo bez nadsázky označit jako elitní. Jednalo se o základní školu v Ostrovní ulici ještě v době, kdy nepatřila Voršilkám, ale měla rozšířenou výuku cizích jazyků. Připomněla mi tak jedno z největších traumat mého dětství. Do první a druhé třídy jsem chodila do spádové základky. Byla jsem v ní docela spokojená, spolužáci mě měli rádi a já je. Naučila jsem se tam číst a psát a trochu počítat a ve třetím ročníku jsem přešla do výběrové Ostrovní. Tam nám učitelé neustále opakovali, že jsme něco víc než jiné děti. A já najednou přestala rozumět tomu, co nám ve škole říkají. V noci jsem se budívala hrůzou, že tam zase musím jít. Dávala jsem si budíka na třetí hodinu ranní, abych si mohla říkat, že ještě čtyři hodiny tam nemusím. A každou hodinu si ho přeřizovala o hodinu dál, abych si mohla říkat: ještě tři hodiny, ještě dvě… Cestou do školy jsem občas zvracela.

Moji spolužáci se mi nezdáli chytřejší než ti, se kterými jsem chodila do své první školy, ale měli velké sebevědomí a neodkázali dohromady vytvořit kolektiv. V naší třídě byla tvrdá šikana, dodnes se vyrovnávám s tím, že jsem se nedokázala zastat spolužáka, kterého ostatní donutili svléknout se do naha před celou třídou. Spolu s námi do školy chodily i děti, které tam byly spádové, neudělaly nebo ani nezkoušely udělat přijímací zkoušky do výběrových tříd. To byli „déčáci“. O déčácích naši učitelé mluvili s pohrdáním, skoro jako by byli všichni retardovaní.

Přestala jsem jezdit na školy v přírodě, abych nemusela být se svými spolužáky a vyhnula se výuce, které jsem nerozuměla. Jednou mě škola šoupla místo toho do „déčka“. A já zjistila, že je to fajn třída plná normálních dětí, které držely při sobě a které se ke mně chovaly přátelsky. Jak ráda bych chodila do školy s nimi! Také výuce jsem v přátelské atmosféře třídy najednou lépe rozuměla.

Dodnes nevím, proč jsem přestala chápat vykládanou látku, ale ty roky hrůzy, kdy jsem pořád čekala, až se ukáže, že nevím vůbec nic, do smrti nezapomenu. Je to zkušenost, která ve mně vzbudila odpor ke škole jako instituci, přitom racionálně vím, že některé školy jsou dobré. Jen si tu „dobrotu“ asi představuji nějak jinak. Slovo elitní jsme tehdy nepoužívali, ale to, co ten výraz znamená, jsem se naučila nenávidět už dávno.