Roman Polách

Slyšíš anděly válet prázdné bečky z hospody

a v hlavě proletí kometa vzpomínky / na to, žes ji dnes v noci opět neobjal

Beletrie – Poezie
revue Ravt 7/2017

Slyšíš anděly válet prázdné bečky z hospody,
anděl tramvaje spí nad trolejemi,
andělsky zabouchl kdosi na chodbě dveře.
Anděl plísně, toho tepla domova.
Na věšáku visí ve vzduchu několik andělů
v bundách a kabátech. Andělé zvířat, že nám ještě pokorně
přinášejí sebe i se zimou, a do náruče.
Jen pekla projíždějících aut a procházejících lidí,
pekla hluku od vedle a pekla, ze slyšíš a cítíš sám sebe.

Poplašná zpráva od jiřičky:
je tady slunce a lidé pod ním,
které už dávno nebolí zátylek.
Štamprle se včera leskly jako hvězdy,
kterých je, říkáš si, naštěstí ve vesmíru pořád
více než všech igelitových tašek na světě.
Kocour drtí granule v misce,
zní to jako by dopadal déšť na okenice
a v hlavě proletí kometa vzpomínky
na to, žes ji dnes v noci opět neobjal.

O druhé hodině ranní jako opilec do oken
řve do svatého lijáku v Ciezsyně poplašná siréna.
Válka, byť si ji každý prožíváme v sobě, je daleko;
nemůžeš na to přijít.
V té neznámé vteřině tmy se najednou rozpomínáš:
probouzí náhle tmou ozářené lidi siréna ze spánku,
když se prudce zvedne řeka? Asi tak jako když jsi dnes ráno
stál před oknem vchodových dveří, v nichž
se odrážely katedrály jehličnanů a v nichž
majestnátnost všeho rušilo to náhle zjevené temno v tobě.

Neustále poznáváš konstrukci světa;
opětovně se učíš, že všechno snad má svůj řád,
který ale nutně šíleně rozbíjíš pomalu každý večer.
Jestliže má ovšem paragraf na dárcovství krve
svou symbolickou analogii ve svatebním obřadu,
v té duševní výměně krve,
stejně tak dnes, kdy zemřel Markétin zlatý retrívr,
jste kopali společně s jejím otcem v noci hrob
jako zloději a najednou vás policajtsky načapalo
rozbouřené nebe a vyfotilo vás do alba věčnosti.

Nad betlémem noční zahrady
visí pobledlý oběšený měsíc.
Měsíc v polštině důstojně zní jako kníže.
Bezbarvá kočka proběhla tmou níže
a ty neumíš číst v Braillovu písmu tmy.
Proto ohmatáváš opile lahve –
zvětšovací skla do noci a dálek mezi námi,
a mezi srpnové perseidy házíš nedopalek
cigarety.

Vítr se snaží hystericky
zavřít dveře garáže.
Cikánské dítě oslovuje
přes okno tramvaje podzim.
Markétině mamince vezu
karafiáty, obal ve větru šumí
jako oheň. Vůbec poprvé jsem
je někomu koupil.
Ta barva karafiátů
v rumovém slunci!

Popraskaná omítka
jako secesní malba
v malé brněnské Vídni.
Později v hospodě si říkáš:
Co dělal ten zástup?
Strhnut sám sebou?
Jdeš pak ránem jako
sám v sobě, roztrhne tě
krákání do kroku
havrana, který naproti
tobě stojí rozkročený
jako kovboj.

Chviličku.
Načítá se.
  • Roman Polách

    (1986, Frýdek-Místek) dokončuje doktorské studium programu Teorie a dějiny české literatury na Filozofické fakultě Ostravské univerzity disertační prací, která je zaměřena na historickou genezi a současnou podobu angažovanosti v poezii ...
    Profil

Souvisí

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.