Díl čtvrtý, rok 1940

„Měl by sis doma zrobit pořádek.“
Tomek ví, kam Fanka míří, přesto se zatváří nechápavě. Nechce se mu to poslouchat. Nechce se mu vůbec nic.
„Co na mě tak zíráš? Mám snad jít orat já?“
„Ne.“
„Tak kdo teda?“
Tomek si povzdechne.
Samozřejmě ví, že je třeba obdělat pole. To mu přece nemusí nikdo říkat, jemu ne! Kdyby z něj právě skončená zima neudělala takového lazara, už by se dávno chystal, tak jako každý rok. Jenomže ten zatracený hřbet tak moc bolí, že by ho beztak nenechal vyorat ani jednu brázdu. Po pár metrech by musel skončit. A bůhví, jestli by vůbec dokázal domů dojít po svých.
Musí se holt popasovat s tím, že orbu letos nezastane.
Už to samo o sobě je těžké.
Ale ještě k tomu musí přijmout vědomí, že tu práci nemá komu předat.
Henryk tu není. A Bogdan? O tom darmo mluvit! Domů se chodí jenom najíst a vyspat, a to ještě jenom někdy. Zrovna dneska přišel taky až nad ránem, smradlavý, nemytý, hladový. Na otázku, kaj se zase smykal, odpověděl jako pokaždé: „Plnil jsem úkol.“ Tím ale jako obvykle skončil, nic víc říct nechtěl. „Nemůžu, tatušu,“ kroutil hlavou a rty měl pevně semknuté. „I pro tebe je lepší, když nic nevíš.“
Tomek si ale nechce zvykat, že nic neví. Vždyť celé roky to byl právě on, kdo poháněl všechna kola, kdo stál ve středu dění. U tohohle stolu se scházeli, v téhle kuchyni se radili. Jak je možné, že o něho najednou nikdo nestojí? Že od něho někdejší spolubojovníci dali ruce pryč? Dokonce i vlastní syn má před ním tajnosti! Něčeho takového by se Tomek ani v nejhorším snu nenadál.
A bohužel se od něho neodtáhli jenom spolubojovníci. Už několikrát si všiml, že taky chlapi v hospodě na něho hledí spatra. Ne všichni, ale sem tam někdo jo. Vlastně docela často. Občas dokonce ustane hovor, když vejde do lokálu. Nevděčníci! Kam se podělo to jejich poklepávání po rameni a uznalá slova? Už zapomněli, kolikrát ho zvali na štamprlu? Dneska se někteří tváří, jako by ho ani neznali.
To mu ale přece nemůžou mít za zlé, že se všecko takhle zvrtlo. On udělal všechno, co bylo v jeho silách. Celý život podřídil úsilí o velké Polsko! Dobře, možná někdy trochu přestřelil, ale to se v boji přece stává. Když se kácí les, lítají třísky. To by mohli taky vědět.
Pitomci.
Křivda Tomkovi svírá hrdlo.
A teď se do něho pustí ještě vlastní žena! To už je na jednoho moc. Od toho večera, kdy se Anuška vrátila z Těšína celá promrzlá, omdlela v kuchyni a pak dostala zápal plic, je Fanka jako vyměněná. Dřív by si nedovolila na něho takhle hubu otevírat.
No jo, ale s tyma kobzolama má recht. Bylo by potřeba řádky vyorat. A spoustu další práce udělat. Jenže v domě není nikdo, kdo by si vykasal rukávy namísto něho. O Henrykovi pořád žádné zprávy. Škoda ho, synka, strašná škoda. Vlastně měla Fanka pravdu, když řekla, že kdyby gestapo sebralo Bogdana, bylo by to spravedlivější. Ne že by to Tomek vlastnímu synovi přál, to ne. Ale dávalo by mu to větší smysl. Bogdan se o polskou věc zasazoval mnohem silněji. Vědělo se to o něm. Každý ho viděl s puškou a páskou na rukávu.
Tak proč si do pěruna přišli pro Henryka? Tomek si nad tím celou dobu marně hlavu láme.
A ani teď na to nepřijde, protože se mu do uší znovu bolestivě zařízne Fančina otázka: „Tak kdo teda to pole poorá?“
Teď už křičí.
„Zkusím se domluvit se Schulhauserem.“
„Ten ti tak pomůže,“ odfrkne Fanka. „Němec bude Polákovi vyorávat brázdy. To určitě.“
„Nabídnu mu víc peněz.“
„Ty máš peněz nazbyt, že můžeš rozhazovat?“
Tomek sklopí hlavu.
„Sakra, vždyť tadyhle za tou zdí spí Bogdan! Mladý silný chlap! A ty budeš po vesnici s ostudou shánět, kdo nám poorá pole?“
„Bogdan nebude chtít. Plní úkol. V odboji.“
„Do cholery jasnej!“ Fance samým rozčilením přeskočí hlas. „My ho teď potřebujeme mnohem víc než ten jeho Bílý orel nebo jak se to jmenuje! Hrdinu může místo něho dělat někdo jiný. My potřebujeme vyorat brázdy!“
„Zkusím.“
„Zkus,“ zasyčí Fanka s obočím zdviženým snad do půlky čela. „A kdybys marně hledal slova, zkus si vzpomenout, jak jsi chudákovi Henrykovi hrozil vyhozením, když neudělá, o cos ho žádal.“
Tomek přikývne, ale pohled má upřený z okna.

Za laskavé poskytnutí ukázky z druhého dílu trilogie Šikmý kostel děkujeme Karin Lednické — nakladatelství Bílá vrána.