Potíž je v tom, že i když vám máma totálně zkazila život, je tak skvělá, že je těžké ji za to nenávidět. A slovo „skvělá” Grace rozhodně nemyslela ironicky. Její matka totiž byla skoro svatá. Tedy až na to, že technicky se svatí stávají jen z katolíků, což není případ Grace a její rodiny. Co přesně ale potom jsou? Baptisti už rozhodně ne. Takže spíš kongregacionalisti? Existuje to vůbec?

Gracin táta tvrdil, že Prescott v Oregonu se teď k jejich rodinným hodnotám hodí víc než Adeline v Kentucky. On vždycky uměl i na tom největším průšvihu najít něco pozitivního. Přece jen je to markeťák. A teď vidí dobré stránky i na tom, že Grace musela opustit jediný domov, který kdy znala, protože je odtamtud v podstatě vyhnala jejich vlastní církev. Táta to vnímal jako šanci pro upevnění charakteru a houževnatosti a motivaci k vystřihování slevových kuponů, šetření s toaletním papírem a vynalézání nových a nových receptů na fazole s rýží, zatímco máma usilovně hledala práci a Grace měla co dělat už jen s tím, aby překonala školní den a nerozbrečela se na veřejnosti. Její rodiče si tužili charakter a Grace zase trénovala předstírání, že jí příliš nevadí, že se k ní otočili zády kamarádi, které znala už od školky, jen proto, že se máma při pádu z koně bouchla do hlavy a zjistila, že Bůh je daleko liberálnější, než by ho její církev chtěla mít. Mámina první vada byl fakt, že je žena, což se jí přihodilo daleko dřív než ten pád na lebku. Když kázala, založila si většina bílých oveček (v kongregaci, kde by někoho tmavší pleti pohledal) ruce na prsou, nespokojeně se mračila a čekala, kdy se objeví opravdový pastor a spustí skutečné kázání. I před úrazem byla na místní vkus trochu moc čiperná a mluvila příliš často o lásce k bližnímu, a tak celá Gracina rodina čekala, že se strhne pekelná vřava, když si máma dovolila oddat dva pány, kteří spolu vedli psí salon. Při posledním kázání předtím, než ji vykopli, všem nejen připomněla otravnou skutečnost, že Ježíš miloval a přijímal všechny bez rozdílu, ale neodpustila si také narážku na to, že spasitel a všeho světa vykupitel byl rovněž tak trochu přičmoudlý socialista. Po městě se dokonce šuškalo, že ji někdo zaslechl, jak při prostříhávání růží vyjekla: „Do hajzlu s Třetí knihou Mojžíšovou!”

A tak se po letech věrné služby Pánu a ovečkám ocitla máma bez práce. Ona, která ještě nedávno pracovala jako koordinátorka programu pro ženy a příležitostná mluvčí v baptistickém megakostele velkého spasitele, se rázem stala zlořečeným nepřítelem sedmi tisíc členů církve z Adeline a tří přilehlých okresů. Táta zrovna nastartoval svoji online marketingovou firmu a zatím nic moc nevydělal. Daleko horší než náhlá chudoba ale byl život bez kamarádů v malém hnízdě v Oregonu, kde se jinak kamarádil každý s každým. Ke Grace si při obědě nikdo nepřisedl a na dveřích skříňky se jí začaly objevovat nelichotivé nápisy, z nichž nejpodivnější bylo „Děvka!“ a „Rozhoďnožka!”, protože Grace byla a pořád je panna. Tak se ale holkám říká, když je chce někdo ponížit. A tak Grace jedla po zbytek školního roku oběd sama, schovaná v koupelně u tělocvičen, a kromě občasné nutné konverzace s nějakým učitelem neprohodila s nikým ani slovo. Její rodiče o tom samozřejmě neměli ani páru. Máma horečně sháněla práci a táta zase klienty, a tak Grace věděla, že na jejím trápení teď nesejde.

Grace si není jistá, jak by definovala svoje momentální rozpoložení, ale ví, že po Adeline příliš nesmutní. Její starý domov dal Grace a její rodině jasně najevo, že pro ně nemá ani kouska přátelství a vřelého přijetí, a dokonce i v době, kdy byla ještě pevně ukotvená na svém nízkém, ale stabilním místě na společenském žebříčku a měla přátele a známé s jasně definovanými pravidly chování a řeči, cítila, že něco nehraje. Dokonale ovládla svoji roli a uměla ji brilantně hrát, jenže pořád to bylo jen divadýlko. Někde v duši věděla, že je to celé jedna velká lež. Možná že vždycky ve skrytu duše nenáviděla křesťanskou muziku a příšerně sladkobolné filmové kýče s náboženskou tematikou, na které se dívala každý pátek večer při setkání mládeže. A stejně tak asi nenáviděla svůj společenský život spojený s kostelem. Snad se jí dokonce tajně ošklivilo i sedat každý den u toho samého stolu s tou samou partou holek, které si nikdy nevybrala a nikdy moc nemusela, protože uměly být zároveň plaché i nesnesitelně nepřátelské ke komukoli, kdo nepatřil do jejich okruhu přátel. Byly stejně odporné jako kdokoli jiný, jen svoje drby halily do pláštíku křesťanské spravedlnosti. Možná že si Grace daleko víc přála kluka, se kterým by se mohla mazlit. Možná že byla zvědavá na všechny ty věci, které by ji správně neměly zajímat. Grace vždycky toužila po něčem jiném. Po jiném městě, jiné škole, jiných lidech… A když teď konečně dostala šanci tohle všechno mít, zjistila, že se bojí a neví, co vlastně chce. Co je horší? Lhát o tom, kdo jste, nebo to vůbec nevědět? Teď když byla vržena do nejistoty nového roku na nové škole v novém městě, by Grace dala všechno za svůj jednoduchý starý život. Možná že ji nenaplňoval, možná byl jen lež, ale aspoň se v něm cítila bezpečně. Byl pohodlný a předvídatelný. Cítila se v něm jako doma. A bezpečí, předvídatelnost a domov jí teď najednou znějí zatraceně lákavě.

Místo toho nyní ale sedí tady – na podivném místě, o kterém s jistotou nemůže říct, zda je to malé město, nebo předměstí – zaseknutá v očistci mezi neuspokojivou minulostí a velkou neznámou budoucností. Zítra začíná škola, v neděli bude máma poprvé kázat v novém kostele, všechno je zatím dost nahnuté a nic tady Grace zatím nedává pocit domova. Asi by se měla modlit, nebo tak něco. Poprosit Boha, aby jí ukázal cestu. Měla by si ho zase pozvat do srdce a udělat mu místo, jenže teď má daleko větší starosti. Například jak přežít třeťák na střední škole.

Teprve teď si Grace uvědomí, že to, co cítí, je stesk po domově. Jak se jí však může stýskat po něčem, co už neexistuje? A jak může někdo začít nový život, když ani neví, kým vlastně je?

Za laskavé poskytnutí ukázky z knihy Holky odnikud (The Nowhere Girls) děkujeme nakladatelství YOLI.