Než dojedou k Ikee, pršet skoro přestane. Richard přepne stěrače na delší interval, a zatímco hledá místo k parkování, temně přemýšlí o tom, jak to, že se ten den opět tak zkazil, jediný jeho opravdu volný den, protože zítra večer už zase musí připravovat něco do práce, jediný den, kdy chtěl dělat to, co chce, což bylo jet konečně na kolo. Těší se na to celou zimu a podle předpovědi měl být dnes ideální jarní den, žádný déšť nepředpovídali, mohl tušit, že půjde jen o přeháňku, měli počkat, až přestane, za hodinu by mohli vyrazit. Ne, místo toho…
     Proč tady takhle kroužíš? ozve se Alice.
     Co?
     No proč nezaparkuješ? Tady jsou tři místa.
     Tady?
     No, a proč ne?
     To v tom dešti musíme jít přes celý parkoviště? Najdu něco blíž.
     Ježiš, vždyť je to pár metrů.
     Alice mlaskne, proč mlaská, copak nějak spěchají? Copak si nemůžou najít dobré parkovací místo blíž? Vždyť tady není nijak zvlášť plno.
     Tak tady, ne?
     Pořád je to daleko a Richard by našel bližší místo, ale zajede tedy sem, jestli to Alici potěší.
     Než dojdou dovnitř, má Richard mokré vlasy a zvlhlý kabát. Dobře, asi by to dnes na to kolo nebylo, když má tu rýmu. Ale odpoledne půjde buď do posilovny, nebo si zaběhat, ať už s Alicí, nebo bez ní, i když by raději s ní.
     Přestože se mu parkoviště tak zaplněné nezdálo, uvnitř je strašně lidí, Alice se mezi nimi rychle prodírá, Richard ji následuje, Alice je ale šikovnější, teď hezky proklouzla kolem rodiny s kočárkem, ve kterém brečí dítě. Richardovi se Alice líbí, zvlášť nohy má moc hezký, a taky má Richard radost, že jde rovnou k těm lustrům, že je Alice taková, zbytečně se tu nezdržuje a nepřemýšlí, co by ještě potřebovali, že když se dohodli, že jedou pro lustry, tak prostě jedou pro lustry.
     Konečně dojdou k svítidlům.
     Tak co tenhle do obýváku? ukáže Alice na bílý kulatý lustr.
     Richard pokrčí rameny, to by asi šlo, proč ne. Ukáže na vedlejší, ten je aspoň trochu zajímavý. A nebyl by lepší tenhle?
     Tenhle? řekne Alice, jako kdyby ukázal na pavouka.
     No…
     Ne, ten ne, nelíbí se mi ty proužky. A proč ne tenhle? Znovu ukáže na ten, co vybrala ona.
     Richard pokrčí rameny.
     Ale jo, klidně.
     Tak bezva, Alice popadne krabici. Tak ještě ložnici a předsíň.
     Do předsíně třeba tenhle?
     Ukáže na další lustr, k tomu Richard nemá nic, takže kývne a krabici vezme do ruky on.
     A do ložnice bych chtěla nějakej hezčí, počkej, vezme ho Alice za ruku, Richard to nemá moc rád, přece jim není šestnáct, aby se před lidmi museli vodit za ruce, ale Alice to někdy dělá, a zas tak moc, aby jí to vysvětloval, mu to nevadí. Nechá se odvést o kus dál, kde visí několik zběsilých lustrů a možná jeden až dva celkem ucházející.
     Co třeba tenhle? ukáže Alice na naprostou příšernost.
     To snad nemyslí vážně, dělá si z něj legraci, občas má takové momenty, Richard na ni mrkne, ale ne, asi nedělá nebo se tak netváří.
     Když jsem jako malá jezdila k babičce, tak tam v pokoji, kde jsem spala, byl takovej podobnej. Chápeš, nějak mi to připomíná ten klid. Když jsem šla v létě spát, byly tam slyšet hrdličky, takový to hu hú, víš? napodobí Alice hrdličku. Richard uznává, že ji napodobila dobře, ale to je tak jediné, co může uznat. To se Alice zbláznila, že by si dali do ložnice tady tu hrůzu, první věc, co ráno uvidí, navíc se jim to tam ani trochu nehodí.
     Fakt bych ho hodně chtěla, řekne Alice.
     Alí, ale to se nám tam moc nehodí.
     Jeden odlišnej kousek nevadí, to je naopak zajímavý, ne?
     Myslíš?
     Alice se na něj bojovně podívá.
     Takže tobě se zdá hnusnej?
     Richard vzdychne. Takhle jí to říkat nebude.
     Tak mi řekni, kterej bys chtěl ty.
     Richard ukáže na drátěnou konstrukci, je to takový minimalistický lustr a on ví, že Alice má tento styl ráda. Dokonce by řekl, že mu jednou nějaký takový ukazovala, že se jí líbí, ano, Richard má radost, že si vzpomněl. Jemu se nelíbí ani tenhle, ale pořád lepší než ta babiččina hrůza, a nechce se s Alicí tady v obchoďáku hádat kvůli blbýmu lustru.
     Tenhle? Ten se do naší ložnice taky nehodí.
     Ne?
     Ne, ten by šel do předsíně. Jo, to je super nápad, tak ho vyměníme za tamten. Alice odloží svoji krabici, vezme z rukou tu Richardovu a jde ji vrátit, odkud ji vzali. Richard se mezitím dívá na lustry a najde ještě dvě přijatelné varianty.
     Tak co teda? vrací se Alice, bere ten drátěný a vloží ho Richardovi do rukou.
     Richard ukáže na ty dva, které se mu zdají přijatelné, pozor, rozhodně ne ideální.
     Ne. A tamten už vůbec ne, smázne to Alice.
     Tak proč se mě ptáš na názor, když chceš tady tu příšernost? nevydrží to Richard.
     Takže se ti zdá příšernej, jo?
     Ali…
     Tak proč to neřekneš rovnou?
     Vždyť to říkám.
     Ale já jsem ti asi před dvěma týdny takovejhle podobnej ukazovala v časopise a tys řekl, že dobrý.
     To si tedy Richard naprosto nepamatuje a pochybuje, že by na něco takovýho mohl říct „dobrý“.
     Jo, tuhle večer po večeři, jak jsme měli ty těstoviny s lososem, seděl jsi u počítače a něco jsi dělal do práce…
     Richard na Alici nevěřícně kouká, ona si vážně myslí, že on si pamatuje den, kdy měli těstoviny s lososem, a nějaký její dotaz, zvlášť když pracoval.
     Nekoukej na mě takhle.
     Richard už toho má dost, ať si proboha ten lustr vezme a dá mu pokoj. Že sem vůbec jezdil, stejně si Alice nakonec prosadí svou, tak jako mají v kuchyni ten pestrý koberec, v kuchyni, kde se nejvíc drobí. Ale Alice ho chtěla, tak ho mají. Je na něm pořád spousta drobků, ale je pravda, že je příjemné stát na koberci místo na studených dlaždičkách. Ale mohl být jednobarevný.
     Jestli ten lustr chceš, tak si ho vezmi.
     No nechci, když ti připadá tak hroznej. Abys mi to pořád dával najevo.
     Dával najevo? Jak?
     Takhle! Tím tvým pohledem.
     Alice, zkusí to Richard měkce, přece se nebudem dohadovat kvůli takový blbosti.
     Já jsem jenom chtěla mít hezkej domov. Ale to je blbost, samozřejmě.
     To neříkám. A je hezký, jak nám zařizuješ byt, když já na to nemám čas, snaží se Richard.
     Kvůli tomu koberečku mě taky pořád prudíš!
     Cože? Jak? Já jsem rád, že tam je, je to příjemnější než stát na studených dlaždicích.
     Jo? Tak když jsi tak rád, tak žes nikdy nic neřekl!
     A co bych měl jako říkat?
     Nic!
     Richard na ni kouká, proč se tak vytočila, vždyť o nic nejde.
     Tak co ten lustr?
     Vezmi si, kterej chceš, já si jdu koupit kafe.
     A odejde.
     Richard se znovu zadívá na „její“ lustr. No je hrozný, ale to je jedno, tak se na něj nebude dívat, v obýváku by to bylo horší, ať si ho Alice do ložnice dá, když jí to udělá radost. Stejně v tom bytě dýl než dva roky nebudou, pak si vezmou hypotéku a do vlastního bytu si koupí pořádná svítidla.
     Richard s jistými obtížemi vezme všechny tři lustry a opatrně se vydá k pokladně.
     Alici potká v oddělení živých květin, jak mu jde naproti. Dojde k němu a jednu z krabic popadne. Je to zrovna ten „její“ lustr.
     Díky, tři se špatně nesou, řekne Richard.
     Jasně, řekne Alice, Richardovi se zdá, že celkem mile.
     Tak jdeme?
     Ještě počkej, jo? A Alice se otočí a pokračuje zpět obchoďákem, zřejmě jde ten lustr vrátit. To se Richardovi taky líbí, že ho vrátí, kam patří, že ho neodloží tady, že má úctu k práci těch lidí, co tu doplňují zboží.
     Richard pak uvažuje, jestli by neměl jít za ní a dál to řešit, ale vlastně neví jak, koneckonců on byl vstřícný. A Alice mu řekla, ať počká. Tak za ní přece nepůjde. Sedne si na vystavený gauč, kolem něj projde postarší muž s nepříliš hezkou dívkou, muž nese proutěný koš. Richard jen zaslechne dívku, jak říká „…jsi vymyslel skvěle, to mě nenapadlo“. V tom jejím tónu je ale něco tak milého, že se dívka Richardovi náhle zdá docela hezká.
     Dívá se za nimi, dívka muže pohladí po zádech. Ale má ošklivé nohy, tlusté kotníky. Alice má opravdu krásný nohy.
     Alice se vrací, nese krabici.
     Vzala jsem jinej. Měl jsi pravdu. Tamten by se nám tam nehodil.
     Dojdou k pokladnám a položí na pás tři krabice. Richard je rád, že to mají za sebou. Vyrazí do té posilovny. Anebo jestli přestalo pršet, možná by nakonec mohl na to kolo. Alici už se určitě chtít nebude, ale to nevadí. Vlastně bude rád chvíli sám.
     Richard se podívá na ten poslední lustr, podle malého obrázku na krabici je to jakýsi kulatý, Richard si ho nevybavuje. Mohla vzít některý z těch, které on označil jako přijatelné, ale to je jedno, na tom nesejde, už byl připravený na ten hnusný, a vůbec, o lustrech už nechce dál přemýšlet ani vteřinu.
     Vzala jsem ten, co se ti líbil, ozve se Alice.
     Richard ji pohladí po zádech. Usmějou se na sebe.
     Jsi skvělá.

Za laskavé poskytnutí ukázky z knihy Věci, na které nastal čas děkujeme nakladatelství Host.