Psaním bych nechtěl být živ, ani kdyby sypalo. Psát moc je na palici a nemyslím, že mít za to moc by znamenalo psát míň nebo líp. Psaní je rituál, posedlost, která musí být posedlostí, obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti. Spisovatel nikdy nebude profese snů.
Literární debut scenáristky Doroty Ambrožové Poslední léto (Listen, 2024) jsem nečetl, ale z recenzí mi utkvěla znělka osmnáctileté hrdinky svádějící zralého ženáče, jež se mi zpřítomnila proslovem v Tvaru č. 11/2025, ve kterém Ambrožová citově vydírá-dobývá knižně-průmyslové superego: „Věnovat se literatuře znamená udělat ze sebe nuzáka. Je to rozhodnutí, které si musím neustále obhajovat nejen sama před sebou, ale také před svými nejbližšími a ostatně před celým světem. Mám nárok ochuzovat svou rodinu, když jsem si dovolila věnovat velkou část svého pracovního času tak nevýdělečné činnosti, jako je psaní? Mám nárok lebedit si ve svém životě a do Palestiny hlásit, nezlobte se, na almužnu nemám?“ Text odpichuje od svého válečného žalu, který kvůli nuzným a žalostným spisovatelským výdělkům nemůže utěšit zasláním peněz fejsbukovému profilu, který ji náhodně oslovil a za kterým může i nemusí být obyvatel zdecimované Gazy.
Vyzbrojena nominací na Literu Ambrožová publicisticky debutovala už v Tvaru č. 7/2025, kde kritizovala podmínky živých literátských vystoupení. Ukázala se jako pečlivá stylistka, která píše uživatelsky přátelsky, informativně a srozumitelně, i díky tomu však vynikají některá slabší místa. „Jsem autorkou jedné publikované knihy, v literárním prostředí jsem v podstatě elévka,“ zaštiťuje se naivitou. Kromě své neposkvrněnosti se hlásí také ke katolické víře, kterou ovšem nespojuje s bohabojným postojem. Právě naopak – bejby nebude sedět v koutě.
Podobně jako její kolega z nominací Liter na debut roku, básník Lubomír Tichý, jehož sloupky hostí server H7O, se hlásí k životě na vesnici a užívá sdělných autofikčních obrazů, které by však jako publicistická pomůcka neměly být snadno zpochybnitelné. Uvádí odpozorovanou příhodu, ve které její soused podnikatel mávne rukou nad ztrátou padesáti tisíc korun, ač si předtím stěžoval na finanční potíže. Pro autorku taková suma znamená pár měsíců existence. Na scéně demonstruje odtrženost jejích-literárních podmínek od reality trhu.
Ono mávnutí ruky lze dekódovat různě, třeba jím soused zahání příliš bolestnou emoci. Nechce se do toho pouštět, protože by se musel rozbrečet, což jako muž nemůže dopustit. Hodně mužů se snaží dodržovat svou stereotypní roli, chovají se jako chlapi. Množství mužských sebevražd oproti těm ženským dokonce stoupá – dřív je páchali dvakrát častěji, dnes už čtyřikrát, jak 3. června informoval Deník N. I pokud má Ambrožová zákulisní informace, že pro obchodníka ztráta padesáti tisíc skutečně znamenala jen drobnou oděrku, nepoužila příliš nosnou metaforu.
V návaznosti na popsané se Ambrožová ptá, jestli by mohla podnikat, a odpovídá si, že mohla, ale radši bude psát. Psaní a podnikání staví proti sobě, kdežto třeba Karin Lednická, se kterou Tvar přinesl rozhovor v čísle 15/2024, si sama napsala bestsellující trilogii Šikmý kostel, sama si ji vydala a sama na ní vydělala. Samozřejmě to není nic snadného ani běžného, ale je vidět, že to není nemožné, takže to stojí za zmínku. Stejně jako to, že ani úspěch v mimoliterárním podnikání není ničím automatickým, a i když se podaří, nepojí se s ním ten typ úspěchu-uspokojení, který se dostavuje s napsáním a vydáním knihy – který je nespornou přidanou hodnotou spisovatelské profese nezávislou na penězích, pro niž to hodně lidí dělá i zadara.
Spisovateli samozřejmě mezi smolením těžko zbývá energie na nějaké zařizování, takže spíš než o povolání jde o řeholi. Autor je mnichem a mnichové se živí žebráním. Dnešní autoři v něm s připojením k internetu mohou být celkem efektivní na crowdfundingových platformách, které Ambrožová rovněž opomíjí. Míří výš, zmiňuje osmi-
miliardový obrat knižního průmyslu, z nějž prý čtyři pětiny generují české tituly. Stojí o spravedlivější rozdělení výdělku. Spadla z višně? V kapitalismu se nikdo dobrovolně nevzdává své kořisti, leda že by měl důvod.
Svůj článek pointuje odstavcem, ve kterém dvakrát zopakuje, že chce, aby se o tom mluvilo, což ve finální větě umocní variací „přála bych si otevřenou diskusi“. Ale když se bude mluvit, nebude se psát. Když se mluví, exkrement se dělá. Její apel mi připomíná zoufalství Američanů tváří v tvář tamějšímu zdravotněpojišťovacímu průmyslu. Člověk potřebuje zdraví, autor psaní. Oba k tomu chtějí důstojné podmínky. U nás systém zaručuje právo aspoň na to první. V Americe vás ošetří, ale pak musíte prodat barák, i když práce jak na baráku na vás nebylo. Bezpečí, nebo zdraví? Američané mají přesto nebo právě proto v povaze extrémní podnikavost a odvahu a často píšou skvělé knihy.
Psát tak, aby se to vyplatilo, je americký sen, ale také peklo. Pro spoustu lidí je sen, když se koníček stane prací, ale pak přestane být koníčkem. Jistota odměny vede k workoholismu a vědomí zodpovědnosti, které autora svazuje. Jsem rád, že psaní není komerční, respektive že je stejně komerční jako všechno ostatní, a tím tedy většinou bezcenné. Je fajn dát si na chleba marmeládu, ale o tom to není. Je to o nesmrtelnosti. Každé psaní je poslední, a tak musí být nabíledni. Ambrožová kritizuje systém, jako když recenzent kritizuje knihu, aniž by někdy nějakou napsal, což je v pořádku, ale chce to trochu sebeironie a vyhýbat se proklamacím typu: „I have a dream.“
Skutečná kontradikce netkví mezi psaním a podnikáním, ale mezi volnou a vysokou nohou. Buď jsi volná a smolíš, nebo vysoká a finančně zajištěná. Můžeš být vysoká duchovně, tím, co napíšeš, jak se vyjádříš – v tom hlavně jde o víru, ne v boji o světský status. Buď píšeš, nebo diktuješ. Otázka je, jestli bys na tom bez psaní byla líp. Polož si ji a zachovej se podle odpovědi. Vyděsila mě pasáž:
Pokud se shodneme na tom, že kniha není médium pro 21. století, budu ta poslední, kdo ji bude bránit. Zdá se mi ale, že panuje obecný konsenzus na důležitosti čtení.
To zní, že té víry ve svůj americký knižní sen autorka moc nemá, že jen hledá potvrzení zvenčí, ne knihu, která ji zvěční.
Pokud bych se někdy ocitla se svými dětmi sama, s velkou pravděpodobností už bych nenapsala ani řádku,
píše Ambrožová. Nelze opomenout okolnost, že článek pochází z pera ženy, jež právě prožívá stav, kdy je na ni odkázaná nesvéprávná bytost s omezenou mentální kapacitou, čili mateřství. Dokonce je jich víc:
[…] sedla do zánovní Octavie Combi a vyrazila pro děti do školky.
Zuřivá medvědice se odmítá smířit s existenciálním faktem, že kdo píše, okrádá rodinu. Chce pro své mládě to nejlepší, soupeří s úklady lesa-systému a svých intelektuálních potřeb. Tento mód je možné považovat za přirozený, protože jde o rození, jež je pro společnost stěžejní, ale zároveň nepřirozený, protože psaní si žádá intimitu a životní střídmost.
Knižní influencerka Lucie Zelinková v červnovém čísle měsíčníku Reportér přiznala poporodní deprese, ze kterých se dostala, až když byly děcku tři. Sednout si na pár hodin do kavárny jako dřív a přečíst si knížku (dle svých slov zvládala i dvě denně) je dnes pro ni sci-fi. Rodička v poporodní depresi trpí ztrátou své svobody, koníčků i osobní zóny. Musí učinit vědomé rozhodnutí mezi sebou a dítětem. Ani jedna možnost přitom není správná, protože pro dítě tu musí být i jako duše, nejen jako funkce. Tuto problematiku reflektují básník Tomáš T. Kůs ve své poslední sbírce Mělké jámy (Hnízdo, 2018) nebo Tereza Semotamová (Argo, 2023) v autofikční próze Radikální potřeby.
Psaní je podobně pudová záležitost jako rodičovství. Spisovatel řeší podobné dilema jako rodič, když dělá kompromisy mezi autorským stylem a cílovou skupinou. Stát se srozumitelným pro co nejvíc lidí a omezit svou osobitost, nebo se pyšnit chybami a věřit, že tam někde někdo ho možná někdy ocení? Pro rodičovství je to dobrá průprava, ale obojí naráz bude záhul. Člověk nepíše, jenom když píše, ale také když přemýšlí. Nějaká ta práce, najmě fyzická, si s psaním nemusí nutně odporovat, může ho i podporovat. Dítě, to je jiné kafe. Dítě plus duševní práce, to je na psaní prevít.
Psaní je také prevít na spoustu věcí, třeba na vztahy. Psaní je vztah se sebou samým i práce na plný úvazek. Je to dobrovolničení, ničení životních možností, často zabíjení času, ale má své výhody, někteří ho nazývají psychoterapií. Není to nevolničení, tedy pokud si uchováme zdravý rozum. Důležitou složkou zdravého rozumu je vědomí volby – vědět, že volím. Když se narodí dítě, tato složka nejspíš trpí. Volba už byla. Myšlení je najednou luxus a ve volnu člověk vypíná. Víno, film, spánek. Když člověk ochrne, co se týče bitev na myšlenkovém a papírovém poli, může začít hledat nepřítele venku. Náročnost rodičovské disciplíny vídám ve tvářích svých vrstevníků, kteří někdy procházejí hororovou proměnou jako z reklamy na kondomy.
Psaním bych nechtěl být živ, ani kdyby sypalo. Psát moc je na palici a nemyslím, že mít za to moc by znamenalo psát míň nebo líp. Psaní je rituál, posedlost, která musí být posedlostí, obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti. Spisovatel nikdy nebude profese snů. Blíž realitě než průměrná mzda je fond pro ohrožené autory. Politika a byznys psaní spasí jen tehdy, když se psaní stane politikou a byznysem. Svého místa v potravinovém řetězci se nikdo dobrovolně nevzdá. Autisti zůstanou autisty a sociopati sociopaty, introverti introverty a melancholici melancholiky. Občas si něco napsat bude vždycky fajn. Já mít dítě, tak nepíšu ani omylem. Nebo jen omylem. Mám psa a zpočátku jsem na to také rezignoval, ale psi buď spí, nebo chodí, takže to jde. Zrovna se probudil, musím jít.
Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.
Koblížek se staví do role muže, jenž by neblížil mouše, a na svých anti-hate speech misiích vychovává k vyjadřovací zdrženlivosti. Mám z něj podobný pocit jako z krišňáků nebo z mormonů, kteří k vám přijdou na ulici a vypálí na vás, jestli věříte v Boha. Co je ti po tom?
Teď se sama chytím za nos. Jak známo, máme věřit obětem. To teoreticky vím, ale já se o přemýšlení nad touto kauzou tolikrát přistihla při tom, že Skinner nevěřím, lépe řečeno nechci věřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že moje milovaná spisovatelka se opravdu něčeho takového dopustila. A jen málo pro ni nacházím soucitu.
Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi.
Libor Staněk se zjevně rozhodl pro spíše konvenčního nepřítele: dnes už legendární přecitlivělost jakožto „nesporný“ charakteristický rys celé jedné generace. K přecitlivělým lidem musíme být empatičtí – a tento požadavek nyní přešel ve zcela zjevný teror, jemuž je třeba se postavit.