Když jsem bydlel v Praze na Floře, blízko hlavního vchodu do Olšanských hřbitovů, a byl jsem mobilnější než dnes, podnikal jsem tam procházky. Jejich trasa nebyla stálá, ale měla své tradiční body. Zastavoval jsem se u kenotafu Jana Palacha, pak poblíž, u hrobu Petra z podnikatelské a technické rodiny Kohoutů, českého hermetika, který je známější pod přijatým pseudonymem Pierre de Lasenic, původem z Lásenic u Jindřichova Hradce. Zcela na okraji hřbitova, u zdi směrem do ulice Želivského, je hrob se stručným sdělením dat narození a úmrtí, se jménem Augustin Smetana a charakteristikou

vyobcovaný kněz řádu křižovnického.

Sám jsem exkomunikaci zažil na vlastní kůži a tento méně známý Smetana, filosof u nás vzácného hegelovského ražení, aktivní účastník demokratické revoluce roku 1848, je mým bratrem po duchu. V mém případě se vyobcování odehrálo bez melodramatického jazyka dávných exkomunikačních dekretů. Nebylo tam nic o démonech a věčném zavržení, o slzách lítosti, které nade mnou roní matka církev. Byla to strohá řeč paragrafů. Kdybych už rok předem nebyl na tuto možnost myslel a kdybych si nebyl mimo řádovou pokladnu uložil dvě relativně větší částky peněz (za domek zděděný po otci a z rehabilitace ohledně věznění za minulého režimu), byl bych se ocitl na dlažbě. Naštěstí jsem získal do nájmu byt, právě ten u Olšanských hřbitovů. Bez práce, jen s malými částečnými úvazky jsem byl celkem čtyři roky.

Dnes už sice stát není poslušný a netrestá na pokyn církve odsouzené kacíře a schizmatiky „milosrdně bez prolití krve“, tj. uškvařením zaživa. Dopad exkomunikace je však i dnes hmatatelný. Chtěli po mně tehdy, abych podepsal nebo před dvěma svědky přečetl text známý jako Professio fidei. Když jsem konzultoval požadavek českého vedení dominikánského řádu se známým, který učil teologii, řekl mi do telefonu, že ten text je nesmyslný, ale že jim to podepíše, protože nechce přijít o živobytí. Mně se do něčeho takového nechtělo. Styděl bych se ráno v koupelně při holení podívat se na sebe do zrcadla.

Dobří lidé kacíři

Religionistika, které se akademicky věnuji od roku 2000, by mohla (zkráceně a zjednodušeně) říct, že doktrína vítězná v náboženských sporech je pravověrná či ortodoxní, kdežto nauka poražená je herezí, bludem či kacířstvím. Asi tak jako démoni, ďáblové nebo čerti jsou bohové poraženého náboženství.

Izraelský prorok Éljáhú známější jako Eliáš podle biblické 1. knihy královské zvítězil ve velkém náboženském spektáklu nad Baalovými a Ašeřinými proroky, oheň z nebe sestoupil na jeho a nikoli jejich obětní dary. Čteme tam (a čte se v kostelích dodnes) o čtyřech stech padesáti Baalových a čtyřech stech Ašeřiných prorocích, že je zavedl dolů k potoku Kíšonu a tam je pobil. Podobných masakrů vychvalovaných jako Hospodinovo vítězství nad bídnými modloslužebníky je v Bibli plno. Podle možné etymologie jeden z Baalů známý jako Beliál se pak pro čtenáře Bible stal vládcem pekla.

To, co se posléze prosadilo jako ortodoxie, velmi často vítězilo v náboženských válkách a v procesech s kacíři, které končily obvykle jejich popravou, tedy předáním světské moci k upálení. Samo slovo hereze, původně řecké αἵρεσις (hairesis), souvisí se svobodným výběrem důrazů a motivů z komplexní předkládané věrouky. Je odvozené od řeckého slovesa αἵρειν (hairein), tedy vybírat si. Vítězné náboženství předkládalo kompletní doktrínu autoritativně. Bůh sám zjevuje soubor pravd o sobě a jeho autorita je nezpochybnitelná. Pro ty, komu nestačí jeho božská vševědoucnost a jeho všemocná vůle zachránit nás, má Bůh připravenou odpověď. Nebe pro povolné a ochotné podřídit se, a sadistické nekonečné duchovní i fyzické trápení pro svévolníky.

Bůh se pochopitelně neobejde bez lidských prostředníků, kteří požadují a případně vynucují poslušné podrobení rozumu a vůle. Někdy stačí sociální tlak, obava z vytlačení ze společenství. Jindy, zvláště u aktivních heretiků, u těch, kteří vybranou část nauky nejen přijímají, ale sami hlásají, je konformita vynucována. Alternativní přístup k obecně uznávané nebo oficiálně ukládané nauce je přístup svobodný. Něčemu věřím, protože mě to přesvědčilo, protože si mě to získalo. Má víra v takovém případě není samozřejmá. Věřím, ale mohl bych té či oné tezi svou důvěru odepřít.

Francouzský filosof a literát Jean-Paul Sartre byl sice inspirován marxismem a Freudovou psychoanalýzou, ale připisuje se mu výrok vpravdě mystický: Exploduje-li svoboda v lidské duši, bohové proti takovému člověku nic nezmůžou. Mohli bychom Sartrovi namítnout, že člověk si neurčuje, že se narodí, ani s jakými vlohami a s jakými omezeními přijde na svět. Přesto však mohu s ním vyznat, že jsem autorem nebo přinejmenším významným spoluautorem svého příběhu a tím i autorem sebe sama. A jako takový si připisuji právo tomu či onomu věřit nebo nevěřit.

Libovůle ve víře může být riskantní. Může se stát, že uvěřím jen v sebe, že konvertuji sám k sobě. Že svou naději vložím do pomíjivého a ohraničeného, od lidí a od přírody odloučeného malého ega. Jakákoli víra, a v tom rád dávám za pravdu Novému zákonu, se pozná po ovoci. Jsem to já, kdo těží ze své pravdy nebo pyká za svůj omyl. Nezbude než stát za svou pravdou nebo za svým omylem. I s tímto rizikem mám právo si vybírat, čemu uvěřím a na čem eventuálně postavím svůj život.

Lidové označení údajných heretiků výrazem „kacíři“ má původ ve společenství, které existovalo v podhoubí oficiálního křesťanství od nějakého 3. století. Křesťanské stoupence perského duchovního mistra Máního (216–277) v řečtině označovali jako καθαροι, tedy čistí. Sami si francouzsky říkali bonhommes, dobří lidé. Stavěli křesťanský evangelní způsob života proti dobovému duchovnímu a mravnímu rozvratu. Na základě zvnějšku dané nálepky „katar“ pak vzniklo německé slovo der Kätzer a česky kacíř. Někteří z albigenských, tedy katarů, takto pojmenovaných podle jihofrancouzského města Albi, nevěřili na věčné zavržení. Připouštěli převtělování a postupnou očistu a doufali ve věčnou blaženost všech lidí. Pozice žen u nich byla v kontrastu se středověkou církví důstojnější.

V Languedocu a v celé Okcitánii na jihu dnešní Francie doprovázeli toto hnutí trubadúři (od okcitánského slovesa trobar, tj. skládat, vymýšlet, nacházet, tvořit), putovní pěvci básníci, autoři milostné poezie. Také však ve svých písních zrcadlili zklamání lidu, dokonce i neúctu a znechucení z katolického kněžstva. Jeden sirvent, tedy trubadúrský zpěv, odsuzuje kněžstvo za to, že „zanechalo svého prvotního poslání“ kvůli světským zájmům. V písňových textech trubadúři zesměšňovali peklo, kříže, zpověď a „svěcenou vodu“. Tropili si žerty z odpustků a relikvií, parodovali nemravné kněze a úplatné biskupy, ty

zrádce, lháře a licoměrníky.

Papež Inocenc III. vyvolal křížovou výpravu, jejímž cílem bylo rozdrtit všechen odpor jihofrancouzských panství. To, co v letech 1209–1229 následovalo, bylo jedním z nejkrvavějších období trýzně a vraždění v dějinách Francie. V téže době (po roce 1215) působila papežská inkvizice, která tajně vyšetřovala a soudila údajné heretiky, katary a valdenské, používala při vyšetřování útrpné právo, tedy mučení, a neplatila tam presumpce neviny – obviněný musel dokázat, že není heretikem. Křížová výprava předznamenala konec okcitánské civilizace, jejího způsobu života a poezie. Podle inkvizičního zákona se trubadúrské písně nesměly zpívat, ba ani mumlat. Odkaz trubadúrů však žil dále. Jejich antiklerikální písně vlastně udaly tón pro pozdější reformaci.

Nepřímá cesta labyrintů

V češtině se pro nás heretiky ujal ještě další výraz: „bludař“. Předpokládá se pravá cesta, a o některých se má za to, že se dostali na scestí, že bloudí a míjejí se s cílem. V tom je skryto ještě jedno přesvědčení. Řecké biblické slovo pro hřích, αμαρτία, znamená scestí. Hříšník je ten, kdo sešel z pravé cesty, a dopadá proto na něj vina. Míjí se s naplněním či dovršením života. Smrt je pro takového člověka zkáza a zmar, ba i věčné utrpení. V církevním prostředí vládne přesvědčení, že bludař je hříšník, že blud je spíše lží než omylem. Pokud se snad přece jedná o omyl, pak o omyl zaviněný. Bludař měl možnost poznat pravdu a pravou cestu, ale zanedbal hledání pravdy.

Omyl je rozporem myšlenky se skutečností. Lež je rozporem řeči s myšlenkou. Člověk tedy údajně zná pravdu, ale zapírá ji. Bludař má být horší než ten, kdo padělá peníze. Falsifikátor zapírá a ohrožuje pozemskou, časnou hodnotu, bludař naproti tomu padělá duchovní pravdu vedoucí ke spáse. Vede lidi k věčnému zavržení, k duchovní smrti, a proto je horší než vrah. Bloudění nám připomíná bludiště. To může mít cíl, ale nevede k němu přímá, přehledná cesta. Je možno se v cestě ke středu nebo k východu zmýlit. Takový je život. K cíli se v něm lze dopracovat jen přes překážky a odbočky. Podobou bludiště je labyrint, v němž se zdánlivě rychle dostaneme blízko cíle, ale pak nás cesta vede zase na okraj. Může se chvíli zdát, že cíl, obvykle ve středu, je nedosažitelný.

Pokud však vejdeme do labyrintu a hledáme v něm sdělení, vydáme se do jeho středu s bdělou duší a klidnou myslí, pak se pro nás může cesta stát příležitostí k setkání se sebou samým nebo můžeme nalézt odpověď na otázku, již si před vstupem do labyrintu položíme. Při průchodu se mohou dostavovat různé pocity, radostné, očekávání, zklamání, netrpělivost, hněv, zkrátka zakoušíme sami sebe.

Původní Labyrinthos v areálu paláce Knóssos byl podle mytologického vyprávění postaven pro krétského krále Mínóa, aby zadržel Mínotaura, obludu, která požírala lidské oběti. Athénský hrdina Théseus dostal od královy dcery Ariadny klubko nití, jež po cestě do středu odvíjel, a kouzelný meč, kterým Mínotaura v souboji přemohl. Podle Ariadniny nitě pak našel cestu z labyrintu ven. Divokého, krutého tvora labyrint věznil, pro odvážného člověka s jasnou myslí se stal přehledným a plnil roli, jakou mají meditativní labyrinty v některých katedrálách nebo volně v krajině.

Jeden jednoduchý, celkem přehledný kruhový labyrint zakreslený na dlažbě dlouhodobě udržují neznámí pečovatelé na pražském Vyšehradě poblíž Starého proboštství. Několikrát jsem jím jako zkušený bludař procházel a řekl bych, že s jiným prožitkem, než jsem kdy měl z přímých cest, na kterých mne šipky posílají a ideoví drábové postrkávají směrem k blaženosti a pravdě laskavě poskytnuté v cíli.

Je-li někdo heretik a svobodně si vybírá, čemu bude věřit a co bude následovat, když někdo jako kacíř zakouší duchovní svobodu s intuicí i kritickou myslí a když někdo bloudí k cíli zákrutami bludiště, může být osamělý. Může však sám nebo se skupinou podobně cítících, smýšlejících, chtějících a jednajících vyvinout alternativní, menšinové, protestní úsilí a jako takové může být ostrůvkem vitality ve skomírajícím duchovním systému. Kacíř nemusí usurpátorům duchovní autority jen zdvořile připomínat, kde selhávají. Úměrně jejich kriminálnímu potenciálu má svaté právo se jim vysmívat. Může mluvit v nadsázkách. Může je upozornit, že Bůh, kterého všem vnucují, je mrtev. Ve spisu Tak pravil Zarathuštra to předkládá Friedrich Nietzsche, ale neraduje se z toho. Vyčítá náboženským autoritám, formálním i spontánním, že Boha zabily. Tím Nietzsche umožnil to, co později čeští tvořiví (a k režimu kritičtí) marxisté šedesátých let tušili jako „zkušenost X“, vyložit ji jinak než jako totalitního kosmického diktátora, a tím se jí otevřít. Umožnili člověku sebetranscendenci, tedy překročení daností. Nietzsche, Sartre, Fromm a další ukazují, že člověk není biologickým strojem, nýbrž svébytným tvorem.

Ta exploze svobody, o níž byla řeč, skýtá cíl, avšak uprostřed dění. Směřuje-li kdokoli z nás ke svobodě, dostává se k duchu, i když tomu tak nemusí říkat. Spíš než povely autorit, obava z věčného trestu nebo naděje na záhrobní odměnu ho k cíli dovede to, že se zmocní svobody, která se mu nabízí, kterou však může osudově přehlédnout a nevyužít. Tím ale není na konci. V kacířově bloudění zůstává cíl vždy otevřený. Korejský zenový mistr Seung Sahn doporučuje za všech okolností si zachovat mysl začátečníka. Nenechat se žádným mystickým prožitkem svést k představě, že jsme v cíli. V tomto pojetí jsou probuzený stav a bloudění v koloběhu příčin a následků, životů a smrtí vlastně totožné.

Kacíř mezi kacíři

Analogie náboženské hereze může existovat i ve filosofii, v umění, ba i v politice. Studentům se říká, že filosofie nedává odpovědi a že spíše učí důsledně myslet. Fakticky se na filosofických katedrách a ústavech hlídá filosofická ortodoxie a filosofie se stává referováním o tom, jak někdo jiný referoval o tom, co že si myslí některý filosof minulosti. Filosofie jako snaha o moudrost uvadá. Podněty jí dávají filosofičtí heretici, kteří by sotva obstáli ve výběrovém nebo grantovém řízení. Že umělecký, například výtvarný akademismus učí řemeslu, ale brzdí nezávislou tvorbu, o tom z dějin umění víme dost. Můžeme si připomenout první francouzské impresionisty, konkrétně malbu Clauda Moneta Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce), a to, jakou ironickou kritiku vyvolala, a přece otevřela cestu k tomu, že výtvarné umění smí vytvářet a nemusí být uměním zrcadlícím.

Už Ludwig van Beethoven na námitku hudebních kritiků v případě jedné své skladby, že nauka o harmonii nedovoluje paralelní septimy, odpověděl stylem typickým pro kacíře, v tomto případě hudebního: Ale já je povoluji. Jiným hudebním kacířem byl Igor Fjodorovič Stravinskij. Ve skladbě Svěcení jara (Le Sacre du Printemps), ačkoli jde o hudbu k baletu, neváhal používat složité a nepravidelné rytmické figury a kromě toho také disonance. Na premiéře baletu v Paříži dne 29. května 1913 se strhla potyčka mezi obhájci hudební ortodoxie a stoupenci jeho odvážného tvůrčího přístupu.

Že politická ortodoxie nikam nevede, to už dnes víme. Že pravověrné politické doktríny se vyčerpaly a že politické strany už nelákají voliče na liberální, konzervativní a sociální (či levicové) programy, to vidíme. Někdy je nepředstavitelně, ba snad nesmyslně míchají a zaměňují. Tak třeba jedním z nejpravicovějších uskupení v Dánsku, uskupením ekonomicky neoliberálním, nacionalistickým, euroskeptickým a protiimigračním je strana Venstre, tedy doslova Levice. A vznikají kacířská uskupení, o kterých se zdá, že jsou z hlediska politických programů nečitelná, a najednou se ocitají na vysokých příčkách volební podpory. Příkladem mohou být u nás a trochu i jinde v Evropě Piráti.

V různých oborech i mimo své původní náboženské zahnízdění může kacířský impuls předat svou energii mainstreamu a vyvolat pohyb. Třeba to nakonec nebude pohyb tak radikální, jako je ve světě myšlenek a imaginací duchovní, umělecká, vědecká, filosofická či politická hereze sama o sobě. Je možné, že z ní vzejde jen mírný pokrok v mezích zákona, což je možná málo, ale bohudíky aspoň za to. Impuls může v pohybu, který vyvolal, sám zaniknout.

Hereze sama o sobě nemusí být nadějná nebo přínosná. Některé hereze v náboženské oblasti mají ambici stát se ortodoxií. Podaří-li se jim to, chovají se ke svým kacířům stejně, jako se vládnoucí vyznání předtím chovalo k nim. Kostnický koncil odsoudil Jana Husa k vyobcování z římské církve a proti jeho stoupencům v zemích Koruny české byly vypraveny křížové výpravy, které je měly potrestat a přimět k nápravě. V regionech, kde radikální táborité získali moc, se podobně, ba krutěji trestali (někdy podobně násilní) pikarti. Pod vedením Jana Žižky byla v dubnu 1421 rozehnána pikartská komunita, která přebývala v lesích na pravém břehu Lužnice. Padesát chycených pikartů bylo upáleno v Klokotech. Táboritský kněz Martin Húska a jeho přítel Prokop Jednooký byli na Moravě zajati husitským hejtmanem Divišem Bořkem z Miletínka a byli, ač je to k nevíře, vydáni pražskému arcibiskupovi Konrádovi z Vechty a poté, co navzdory mučení neodvolali své učení, byli 21. srpna 1421 v Roudnici nad Labem v sudu upáleni.

Jiné heretiky, včetně Giordana Bruna upáleného v Římě 17. února 1600, lze považovat za vášnivé obhájce svobody. Podle dostupných údajů Brunovi nepomohlo, že z oblasti tehdejší Evropy ovládané papežem hledal útočiště v reformované Ženevě a v anglikánském Oxfordu. Všude byl neskladný a byl odevšad vypuzen. Své přesvědčení, to, k čemu ho dovedla, jak sám říkal, přirozená magie, dnes bychom řekli věda, o oběhu planet kolem Slunce, o mnohosti sluncí, jimiž jsou hvězdy, o možnosti života jinde než jen na Zemi a o nekonečnosti vesmíru, si ponechal a neodvolal tváří v tvář smrti.

Svobodu neposkytuje absolutní jistota garantovaná závaznou věroukou ani alternativní jistota momentálních bludařů a budoucích pravověrných, ba ani jistota vědy, která se v novověku dopracovala vlády nad společností. I věda dokáže názory těch, kdo to se spiritualitou myslí příliš vážně, označovat výslovně za bludné. S tímto komplikovaným historickým povědomím mi nezbývá než být spíše kacířem mezi kacíři.