Spiritualita
Jan Motal

Cesta k duchovnímu anarchismu

Spása je zelenání a hojnost, nikoliv vyprázdnění. A každá zeleň koření v podzemí.

Esejistika – Esej
Z čísla 2/2020

Naše doba se od těch předcházejících liší především v tom, že přenesla břímě zodpovědnosti za osud na jednotlivce. To je jistě dobře, neboť vnucená autorita zbavuje svobody a dodává falešné lehkosti. Ze spirituálního hlediska jen svobodný jedinec může stanout před soudem věčnosti. Avšak v pozdně moderní ekonomice kolorovaného americkém snu jsme za sebekázeň zodpovědní pouze sami. Tím se společnost vyviňuje z podmínek našich životů.

Filosof Byung-Chul Han ve své Vyhořelé společnosti říká:

Pozdně moderní subjekt výkonnosti není nikomu podroben. Zpozitivňuje se či se spíše osvobozuje k nějakému projektu. Tento obrat však nevede k vymizení násilí. Namísto vnějšího tlaku nastupuje vnitřní nutkání, které se mylně vydává za svobodu.

Z psychologie víme, že čím větší je vzdálenost mezi lidským egem a jeho projektem, mezi tím, kým jsme, a tím, kým chceme být, tím slabší naše ego je. A naše projekty nejsou dosažitelnější než v minulosti, spíše naopak.

Jsme ambiciózní. Být úspěšný, kreativní, jedinečný, odpovídat duchu doby (jenž se mění co deset let)… Co na tom, že překážky jsou dílem systémové, dílem vrozené či založené na formativní síle našich traumat. Selhání má znamenat, že jsme se nesnažili dostatečně. Mezi našimi egy a projekty zeje průrva. Překonat ji dokážou nejschopnější a výherci v loterii štěstěny, kteří se narodí do poměrů, z nichž mají tuto cestu snazší. Oč více prázdnoty ale pak nastupuje, když se jejich projekty naplní. Pustina duše se nemůže než zlomit do agrese. Proti sobě či proti jiným. Kde ale dnes nalézt hlubinu bezpečnosti nezávislou na systému? Kam se má obrátit osamělý vlk-anarchista?

 

Pomoz si sám!

Už od konce předminulého století čili od doby tuhého kolonialismu pokukuje Západ po východní moudrosti. Mezi intelektuály se rozšířil buddhismus jako náboženství svobody. Jeho nejpopulárnější forma – zen – byla japonskými propagátory upravena, aby odpovídala potřebám západních elit. Robert Sharf proto ve své studii Buddhistický modernismus a rétorika meditativní zkušenosti dokládá, že buddhismus jako zkušenostní náboženství (založené na osob- ním prožitku) je spíše produkt moderní západní poptávky než autentické dědictví východu.

Zástupci moderního buddhismu (šin buk-kjó) při styku se Západem laicizovali praxi, odtrhli ji od tradice, doktríny a řádové disciplíny a nabídli duchovně vyprahlému okcidentu snad- no stravitelný balíček mindfulness, bdělosti. Později se jedním ze symbolů šedesátých let stává Buddha pokojně prodlévající pod Stromem bódhi. Pomoz si sám! Ve stínu hippie rebelie číhá neoliberální étos. Nezávisle na všech kolem mů-žeš jednoduchým cvičením, setkáváním se s charismatickými mistry a nenáročnou četbou vybraných citátů dosáhnout toho, že tvá mysl bude klidná a kluzká jako naleštěné zrcadlo! Myšlenky, starosti, projekty a traumata po ní sklouznou a duše se zbaví toho nejcennějšího, co dosud měla. Neboť právě myšlenky, starosti, projekty a traumata z nás činí ty, kým jsme. A jaký to má smysl? Stačí nahlédnout do časopisu Tricycle, magazínu Mindful nebo Jóga dnes a ihned pochopíme, že cílem je dosažení výkonnosti a naplnění módních představ o smyslu života.

Pro rebelující generaci měla buddhismem inspirovaná meditace význam, protože umožni-la odpojit se od systému. Reformní mniši navíc přinesli doktrínu soucitu a vznikl svébytný a historicky ojedinělý mix sociálně a ekologicky angažovaného buddhismu. Avšak ten se pro větši- nu západních intelektuálů redukoval na pouhou techniku mindfulness. Tato perverze, o níž píše Ronald E. Purser ve své příznačně nazvané kni-ze McMindfulness, je ale spíše než dalším dokla-dem moci kapitalistického systému následkem nezakořeněnosti tohoto náboženského mixu.

Namísto podporování praktikujících v tom, aby se vzdali mainstreamové americké kultury, je mindfulness vnímána jako způsob, jak se s ní lépe vypořádat,

píše Sharf. Skutečnou diverzí tak může být jedině plně přijmout závazky plynoucí z buddhismu či jógové praxe, odejít do bezdomoví a stát se mnichem.

 

Příliš kluzké zrcadlo

Duchovní anarchista, jenž experimentuje s bdělostí, se vydává na nejistou stezku. Je to totiž technika šitá na míru pozdně moderní situaci, již lze využít k jakémukoliv účelu. Samostatně ale hluboké poznání přinést nemůže. Odtržena od tradice (dharmy) nabízí pouze nihilistické cvičení v pomíjivosti. Ne že by radikál nesměl bdělost vůbec používat. Komu je systém lhostejný, sám si volí cíl, prostředky a směr své cesty. Jenže tuto volbu lze učinit pouze na základě vlastní zkušenosti. Ale protože mindfulness usiluje o zastavení mysli a odpoutání se od kořenů já, zbavuje nás naší osobitosti. Nivelizuje. Takto vyhaslá duše lépe zapadne do soukolí stroje, ať už je jím mašina výkonnosti, nebo ozubená kola nějakého doktrinálně pevného hnutí. Na naleštěném zrcadle se nejsnáze uklouzne. A tak je třeba nalézt takovou techniku, která člověku umožní rozhodovat se z hloubi své osobnosti spíše než se rozpustit jako kapka v moři.

Proto Noam Chomsky ve svém eseji „Jazyk a svoboda“ říká, že „vize budoucího sociálního řádu je založena na představě lidské přirozenosti“. Nekonečně tvárný člověk bez jakékoliv vnitřní struktury a potřeb je tím nejlepším materiálem pro autoritativní režimy či ekonomiku výkonnosti. „Státní moc, korporátní manažer, technokrat či ústřední výbor“ vítají plastického člověka, protože jej můžou natlačit do forem, které si pro něj vymysleli.

Pravá bdělost (smrti) je jenom jedním z článků osmidílné stezky buddhismu směřované k moudrosti, mravnosti a soustředění. Aby dávala smysl, musí být podřízena buddhistickému cíli. Coby fenomenologické zaměření na vlastní duševní pochody může i vést k porozumění struktuře lidské osobnosti, neboť odhaluje příčinnou závislost naší vůle (pratítjasamutpáda). Avšak pokud nejsme oddaní posledním cílům buddhismu a orientujeme se na člověka jako morálního aktéra rozhodujícího se za sebe (což je cílem anarchismu), je třeba se zaměřit na obsah těchto složek. Tak na místo – či vedle – mindfulness nastupuje usebrání.

 

Shromáždění mysli

Tento pojem se dnes rovněž bohužel dočkal vyprázdnění svého významu. Stal se vulgárním synonymem pohroužení. Sotva už v něm zaslechneme imperativ sběru čili sbírání částí a jejich skládání v celek. Co jsou tyto části zač? Jsou to složky nás samých, neboť usebrání je zaměřeno do lidského nitra. Je to hlubinný ponor, který neusiluje mysl vyprázdnit, ale přesně naopak – snést složky mysli na jednu hromadu a pokusit se uvést je v soulad.

Lidská osobnost se utváří od narození a formuje se na základě archetypálního dědictví, jež nás spojuje přes naše zvířecí předky s úsvitem života. Teprve po druhém roce života se dítě pozdvihuje nad toto nevědomí, v němž dlí naši bratři a sestry hominidi – orangutani, gorily, šimpanzi. Je pozoruhodné, že se u člověka schopnost řeči objevuje dříve než vědomí vlastního já. Tento fakt by měl napovědět, že přechod k lidskému sebe-uvědomění nesouvisí ani tak se schopností logu (jazyka, myšlení), ale s odstoupením od sebe sama a nalezením nové, produktivní cesty k sobě. Někdo to nedokáže naplnit do konce života. Klid v duši k tomu nestačí. Avšak usebrání umožňuje shromáždit vše, co jsme příčinně my. Odhalit v naší mysli kolektiv toho, co nás tvoří.

Používat slovo kolektiv může znít nepatřičně, ale je to velmi příhodné. Naši mysl netvoří jen myšlenky, ale i zástupové nevědomých procesů, mentálních modulů, tkání. Myelin, bazální ganglia, hormonální systém i doteky životního prostředí na konečcích našich prstů. Aktéři naší duše. Součástí tohoto kolektivu je nejen pýcha homo sapiens, mozková kůra s našimi projekty a plány, ale i živočišný plazí mozek, jak ukázal neurovědec Paul D. MacLean. Podsvětím mysli probublává prazkušenost druhů. Slovo archetyp označuje tuto mnohdy i mezidruhově sdílenou zkušenost. Proto někteří šimpanzi uctívají oheň nebo déšť. Živly je fascinují podobně jako nás. V hrůze a nebezpečí zjevuje se naděje a krása – zde dlí numinózno, jak o něm hovořil C. G. Jung.

Domnívám se, že při usebrání člověk shromažďuje tyto zástupy ve své mysli a šplhá tak po různých úrovních zkušenosti, jež ho utvářela. Noří se do struktur, formovaných miliony let evoluce, do kolektivních traumat svého druhu i civilizace, do osobní paměti. To vše je proces emocionální, symbolický, neboť zkušenost se vrývá do paměti podle svého emocio-nálního významu. Usebrání reviduje a mapu- je tyto struktury. Pokud jednotlivé složky dokážeme uvést v soulad, členové kolektivu budou rozhodovat společně, nikoliv se rvát o velení. Jako by zasedl parlament naší mysli a projevil obecnou vůli. Takto fungující společenství navrhuji nazývat krásným archaismem: úsoba. Mysl úsoby není pouhou reflexní vrstvou, ale prokypřenou půdou, z níž vyrůstá život.

Umělecké dílo je výtryskem úsoby, této vyšší a hlubší osobnosti,

psal F. X. Šalda.

Teprve svými úsobami se od sebe lišíme.

Jen úsoba se skutečně rozhoduje sama za sebe.

 

Zelenání morálky vzájemnosti

Tato individualita je ale díky kolektivním složkám mysli transcendentní. Ve vyšších jejích vrstvách sdílíme s druhými vzorce kulturní, v nižších, nevědomých, fylogenetické. Antonio Damasio ve své knize Descartův omyl ukazuje, jak mysl neustále vyhodnocuje na základě vlastní i zděděné zkušenosti každý krok člověka a „značkuje“ jej pocity radosti, vášně, strachu, úzkosti. Emoce jsou rodovým pojivem – od prarodičů přes australopitéka až po edia-karskou faunu šest set milionů let zpět. Z této hlubiny může vyrůst porozumění životu. Člověk se potom neodpojuje od světa, ale naopak se stává opět jeho součástí. Toto je zřídlo tvořivosti života, ona „zeleň“ – viriditas – na niž patřila Hildegarda z Bingenu:

Ó nejušlechtilejší zeleni, jež kořeníš ve slunci
a v bělostném klidu záříš v kruhu,
jejž pozemská dokonalost nepostihne,
obetkána jsi božskými mystérii.
Zrudlas jak červánky
a planeš ohněm slunečním.

Usebrání je cestou k mystickému splynutí. Z hloubky pak lze čerpat plnokrevnou empatii čili porozumění trpícím, ať už jimi jsou všichni lidé, zvířata, či rostliny. Nejsme pouzí souputníci v utrpení, ale bratři a sestry, do nichž se otiskla stvořitelská naděje. Obnovený vztah k rodině života, s níž jsme evolučně spojení, je autentickým zdrojem mravnosti, umožňujícím transformovat naši dobu poznamenanou krizí. Toto je duchovní anarchismus integrující člověka do krajiny.

Souměřitelný pohled bychom totiž nalezli již u Petra Kropotkina, jenž stál u zrodu anarchismu. Lidská morálka je podle něj založena na instinktu pospolitosti, pojmu spravedlnosti a vlastním mravním citu, projevovaném sebeobětí, altruismem. Instinktivní podklad i podle něj sdílíme se zvířaty. Co však nemohl tušit – jak moc z vyšších složek mravnosti nalézáme i u našich přírodních bratrů a sester. To dokládá až dnešní věda. Ryby si pomáhají při kladení jiker, primáti se dělí o potravu, malpy hnědé doslova stávkují na protest proti nerovnoměrnému rozdělení odměn při experimentu Sarah Brosnanové a Franse de Waala. Smysl pro rovnost a spravedlnost byla doložena i u psů, vlků, vran černých či krkavců. Potkani v bludišti volí raději ty cesty, které mohou přinést prospěch i ostatním. Copak jsou zvířata socialisté? Lépe opustit tento zatížený pojem a říkat prostě: vzájemnost. Imperativem přirozené morálky není výkon, ale podíl na společném životu. I proto Pierre-Joseph Proudhon, další zakladatelská postava anarchismu, vyzdvihoval vzájemnost jako základ anarchismu. Z hlubiny individuality rodí se univerzalita společenství. Veškerá averze ke státu u anarchistů nepramení v egoismu, ale ve víře, že spravedlnost vyvěrá z osvědčování lidské přirozenosti ve vzájemnosti.

 

Duchovní anarchismus

Plň to, pokud to schválíš,

říkával Kropotkin. Ale kdo může nezávisle na systému schvalovat? Nikoliv prázdná mysl, leč parlamentní shromáždění naší mysli, integrující nás zpět do přírody. Úsoba. Anarchista se neodpoutává, anarchista rozhoduje – vycházeje ze svých kořenů, jež ho navracejí z hrdé pýchy lidského druhu do zelenající se říše života. Přistoupí-li na neoliberální diktát flexibility, plastičnosti a neurčitosti, nerozhoduje se za sebe, ale na základě vnějšího tlaku a zrádného ducha doby.

A co více, úsoba může objevit všeobecnou rodovou spřízněnost. Duchovní rozměr tohoto pojetí anarchismu dlí v tom, že smíme s Hildegardou z Bingenu radostně zvolat:

v plnosti zeleně pravda raší!

Spása je zelenání a hojnost, nikoliv vyprázdnění. A každá zeleň koření v podzemí. Kdo má odvahu zanořit se do toho svého? Jen ten, kdo se raduje z vlastních kořenů.

Autor je filosof a religionista

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 18/2018
  • Ekologie, Filosofie
    Jan Motal

    Živé slovo musí být radikální

    Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 11/2018
  • Evelyn Deutsch-Schreinerová

    Současné rakouské drama

    Pro rakouskou identitu hraje divadlo tradičně velkou roli. Navíc musí překonávat rozpor mezi tím, že je na jedné straně platformou politického establishmentu, a tím že ho na druhé straně autoři a autorky využívají ke kritice politiky.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 20/2019