Uměním, politikou i filosofií se v posledních dvou staletích plouží zástupy obětí. Jsou to vyzáblé tváře těch, kteří trpěli pod barbarstvím tu velkokapitálu, tu stalinismu, nacismu, antisemitismu, náboženských přeludů či vědecko-technologických projektů. Pro všechna tato zvěrstva jsme ale nezpozorovali barbarství intelektuálů, kteří tyto oběti spoluutvářeli. Učinili z nich svědky svých vlastních dějinných tezí. Současný francouzský filosof François Laruelle ve svojí knize Obecná teorie obětí odhaluje mechanismus, jímž se intelektuálové podílí na viktimizaci. Poprvé zabíjí zločinec, podruhé umírá oběť tehdy, stává-li se pouhou součástí vyprávění o třídě, rase nebo národu. To je zvlášť patrné na přeživších. Být tím, kdo zůstal, znamená integrovat do své identity smrt ostatních. „Já“ se stává „druhým“, nepřítomným, původní identita je zapomenuta. Pamětníci, kteří vypovídají v takových příbězích, jež zaznamenává třeba společnost Post bellum, jsou zpovídáni proto, aby ukázali na zločinný režim nebo vzpomněli na umučené. Ztrácejí svoji jedinečnost ve prospěch toho, co je přesahuje. Jejich hlas je umlčen transcendencí.

Účastnil jsem se nedávno procházky severočeským městem, v jejímž rámci divadelní společnost představovala různé obrazy z odsunu Němců. Lidské příběhy sloužily jako kamínky, z nichž se skládala historie o poválečných zvěrstvech. Ač jsem měl velké sympatie k tomuto uměleckému podniku, nemohl jsem ve své hlavě potlačit otázku, jak se lišila tato práce s oběťmi od té, kterou vykonávali pováleční samozvaní soudci za účelem vyrovnání se s nacisty? Aniž by to intelektuálové tušili, často svými vyprávěními oživují duchy zločinců a opakují výkon jejich nadvlády nad obětmi tím, že z nich činí pouhé doklady, paměťové stopy, vzpomínky. Takový intelektuál

produkuje názor pro názor, eventuálně jej koriguje, přidává ke komunikaci, rozhojňuje proud zpráv a plní funkci světa dějin,

poznamenává s jistou jízlivostí Laruelle v rozhovoru s Philippem Petitem, jenž vyšel pod názvem „Intelektuálové a moc“.

Z hlediska Oběti-v-osobě je dominantní intelektuál svým způsobem viktimizační mašina,

pokračuje Laruelle.

Co je toto hledisko „Oběti-v-osobě“, o němž Laruelle hovoří? Poněkud neprůhledný pojem označuje nedefinovatelnost a primárnost člověka. Každý člověk v sobě nese cosi obecně lidského a stejně tak možnost být obětí. Tato „generická oběť“ nemá konkrétní tvář, ale čelí nadvládě historických událostí – dějinám národa, třídy, pokroku nebo čehokoliv jiného. Laruelle požaduje radikální imanenci, tedy obrat dovnitř, do „vždy přítomného“, co si neseme jako lidé v sobě, co v sobě má každá oběť svědčící o tom, že je především člověkem.

Člověk dlí v radikální imanenci

V jednom ze svých kratších textů nazvaném O černém vesmíru v lidských základech barvy podává Laruelle básnický obraz tohoto obratu:

Kolem filosofa se vše stává Světem a světlem. Kolem člověka se vše stává Vesmírem a neprůhledností.

Černota nekonečného vesmíru není vlastností věcí, ale můžeme ji spatřit v sobě samých či v druhých. Je lidským základem, díky němuž je člověk spíše jen svědkem skutečnosti, než aby byl jejím zmocnitelem. Paprsky světla (ideje filosofie dějin) jsou jako rány sekáčkem, jimiž se rozděluje prvotní jednota. Tak vzniká svět: filosof prosvětluje nezměrnost a hranice paprsku světla ji limitují. Filosofové se bojí tmy, konstatuje Laruelle. Potřebují pojmy, jako je bytí, příroda nebo existence, aby se mohli orientovat. Ale čím více se noříme do lidského, tím více houstne hladina neprůhlednosti. Všeprostupující skutečnost nelze vymáhat. Dává se nám sama, když se jí nezmocňujeme:

Všechny pravdy tkví ve všech věcech,
nijak nepospíchají, aby se vyklubaly, ani se tomu nebrání,
nepotřebují porodníkovy kleště
[…]
Logika a kázání nikdy nepřesvědčí,
vlahost noci mi vniká do duše hlouběji.
(Takové je jen to, co se samo vyjeví muži či ženě,
takové je jen to, co nepopře nikdo.)

To jsou slova Walta Whitmana, jehož si beru za svědka proto, že je pěvcem optimismu. A přece vychází z neuchopitelné temnoty, v níž dlí „radikální imanence“ („to, co se samo vyjeví muži či ženě“). Je radikální, protože jde ke kořenu (radix), je imanencí, protože je obsažena v každém člověku. Ptáme-li se, co je člověk jako poslední instance, co je obecně lidské, nenacházíme mimo slova filosofů („porodníky s kleštěmi“) nic než noc rozumu. Tím není řečeno, že tma pohltila všechno poznání – jen není vyslovitelné s přesností jazyka těch, kteří soustruží pojmy.

Podle orfického mýtu byla Noc přítomna u stvoření. Při něm se z kosmického vejce vylíhlo hermafroditické božstvo, nazývané některými Erós. Z temnoty tak povstala touha, vášeň. Tak praví i Laruelle:

Vesmír je vnitřní vášeň pro vzdálené.

A proto lze Vesmír v nás pouze milovat. Je tajemstvím, jež nelze ovládnout. Vášeň zatemňuje rozum. Touha rozněcuje srdce.

Brahmova noc v hinduistické kosmologii je obdobím, kdy veškeré stvoření ustupuje z patrnosti. Stahuje se, jako se stahuje míza ve stromech před zimou do kořenů. Temnota je symbol prvotní integrity, v níž se koupe každé lidské vědomí, nadané individualitou: má svůj kolektivní základ.

Jaképak žvásty o ctnosti a o neřestech?
Zlo mě pohání a pohání mě i odstraňování zla a v tom jsem nestranný,
nepotrpím si na hledání chyb ani na jejich zavrhování,
zavlažuji kořeny všeho, co roste.

Tak praví Whitman.

Myslels, že nebeské zákony je třeba předělat a poopravit?

ptá se. Představa intelektuála o světě má svoji dogmatiku (tak vzniká svět jako závazný výklad), která určuje dráhy, po nichž se mají vydávat dějiny. Lidský rozum potřebuje prospektivní vizi, koncept, který mu určí možný horizont vývoje. Určit jasně zlo pomáhá tento horizont vykreslit.

Černota ale skrývá hlubiny strží a propastí. Stojí mimo dobro a zlo, řečeno s Nietzschem. Je kolektivní integritou, plností barvy. Stejně jako generický člověk není ani dobrý, ani špatný – stává se jím teprve tehdy, když se uplatňuje v konkrétní historické situaci. Ale temnota je i půdou, z níž lze růst. Je sama prospektivní, protože usiluje o budoucnost – jinak než plánované dějiny. Svojí úplnou otevřeností.

Sdílet lidství soucitem

Intelektuálové, kteří využívají oběti pouze jako evidenci platnosti svých tezí o dějinách, chtějí vzbudit lítost. Nad trhany se má srdce ustrnout, aby ruka vyskočila do vzduchu zaťatá v pěst ve prospěch ideje. Proto je lidská historie plná vychrtlých stínů v roztrhaných kazajkách, které ztratily svoji lidskost. Jsou jen exponáty na výstavě, jež má přesvědčit návštěvníky o nutnosti co nejrychlejší revoluce. Intelektuálové je udržují vysušené ve formalínovém oparu, aby byly kdykoliv po ruce, když chtějí vmést oponentovi do tváře výkřik „holokaust!“ nebo „hladomor!“.

Generická lidskost je přítomna vždy (Whitman napsal: „to, co nepopře nikdo“), ale nemá svoje místo v čase a prostoru. A tak se při četbě Laruella lze jen sotva ubránit myšlence, že svými slovy popisuje kolektivní vrstvu nevědomí. Temnotu zahrnující touhu, ovšemže pod prahem morálky. Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů. Toto světlo se rodí z temnoty (nevědomí) a je odrazem sdíleného. Odrazem částečným, jako je každý archetypální obraz jen jednou z variant nepostižitelného. Ze světla dějepisných úvah a intelektuálních konceptů tak musí obhájce obětí ustoupit do temnoty svého nitra, do černoty, která utišuje křik, zastavuje řeč a zahaluje viditelné. A taková je skutečná oběť: tichá, nejednající, opominutá. V tom je její síla.

Filosofie nezná oběť mimo komunální paměť obce, připomíná Laruelle. Oběť bývá ve vyprávěních vázána na objekty světa – a je nemyslitelné, abychom vyprávěli lidské příběhy bez reálií, v nichž se jejich život odehrává. Svět vytvářejí myslitelé tím, jak umisťují skutečnost na určitá místa, alokují ji. Návrat k imanenci znamená tyto lokace přestat brát jako východiska, ale spíše jako souvislosti. Čili nemyslet oběť, nedefinovat ji epochou nebo idejemi určité filosofie dějin, ale pokusit se myslet podle oběti, po jejím způsobu. Locus ztrácí vymezující význam. Toho lze dosáhnout tehdy, pokud se ponoříme do vlastního nitra ke sdílenému. Od „teď a tady“ se posouváme ke „vždy a všude“. Každý člověk v sobě totiž nese zárodek oběti i kriminálníka. V hloubce svého nevědomí se učí oběma rozumět.

Lítost je potom možné nahradit soucitem. Ten vychází z empatie, ze schopnosti cítit jako druhý. V soucitu jsme účastni společné naděje, soucítíme, čili napojujeme se na oběť svým lidstvím. Lítost je naopak ponižující, protože v ní si litující udržuje odstup nad tím, koho lituje. Ukazuje svoji nadřazenost, a tak zůstává lapen v řádu, jenž oběť stvořil.

Tvrdí-li Nick Srnicek ve svém eseji Kapitalismus a ne-filosofický subjekt, že Laruellova ne-filosofie nemůže nabídnout žádný recept na jednání a nemá politický a etický přesah, nelze s tím zcela souhlasit. Je pravda, že Laruelle se z logiky svých úvah varuje návodů, jež by nezbytně měly dějinný a filosofický locus. Ale rozumíme-li s Peterem Sloterdijkem politice jako budování komunity, co jiného je potom konečným cílem politického úsilí než úplné společenství humanity? Intelektuál je oběťmi povolán být prorokem takového bratrství a sesterství.

Intelektuál heretikem

Generická oběť je nadána silou, jež není ze světa. Je schopna překonat i smrt. Neboť smrt je otázkou světskou. Zemřít lze tam, kde jsou horizonty očekávání a projekce idejí. Vše, co člověk může myslet, co má místo, podléhá zániku. Jen to bezhraniční, z čeho vyrůstá, přečkává smrt jeho myšlenek i těla. Černá je proto symbolem nejen úpadku a zločinu, ale i naděje a transformace. Na rozdíl od násilné síly revoluční, která převrací světy, je tato síla slabá. Doplňme Laruella opět ponorem do symboliky noci, jako jsem již učinil výše. Zřídlem této síly je totiž lidské nitro, nikoliv rozum. Jejím výkonem je obrácení se, metanoia, v náboženském myšlení zvané pokání. Tato reforma duše se rodí z „noci duše“. Kdo totiž nepochyboval, ten nemůže věřit. Kde není rána a bolest, není života. A tak právě nigredo, ponoření do tmy, stav dezorientace, pochyb a vyčerpání, je chvílí radosti, vzkříšení. Tato mystická temná noc, alchymistická caput corvis (havraní hlava) rozpouští staré formy. Je zdrojem radosti, neboť z ní vzchází proměněný život, očištěný od časových determinací. „Zavlažuji kořeny všeho, co roste,“ píše Whitman z pozice mimo dobro či zlo, procitnuvší v půdě lidskosti.

Ač François Laruelle nevede svoje úvahy touto cestou (a možná by je sám označil za přílišnou psychologizaci a mytizaci svého myšlení), dospívá z jiné strany k podobnému závěru. Tím, že oběť o sobě jakožto o oběti ví, manifestuje zločince – „usvědčuje“ jej, aniž by nezbytně muselo dojít k soudu. Je-li pro Laruella modelovou obětí Kristus, potom zmrtvýchvstání je právě takovým usvědčujícím důkazem síly jeho slabosti, která překonává mocnosti světa. Zatímco odplata je poplatná světskému řádu, a je tedy jasně alokována (do určitého místa a času), vzkříšení lze podle Laruella uchopit jako povstání, které právě oním ne-konáním usvědčuje jednající dějinné aktéry a odhaluje jejich nelidskost.

Kristem je v posledku každá oběť (Ježíš je potom jen jedno z nekonečna jmen), neboť v sobě nese onu slabou sílu. Stává se tak „obyčejným mesiášem“. Laruelle říká:

Obhajuji striktně lidské vykupitelství intelektuála. Dejte se určovat imanentní budoucností, a budete nuceni pomáhat lidskému životu.

A tak intelektuál musí vykročit ze světla dobra a zla dané doby, stát se heretikem. Neboť ten jednak trpí a jednak napadá, je tím, kdo je obětí i zločincem v jisté chvíli dějin. A takový heretik, dodejme k Laruellovi, musí vkročit do noci. Aby našel odvahu nést svoji havraní hlavu hrdě.

Úkolem intelektuálů by mělo být vrátit život tělům bez duše, která doposud byla dobrá jen pro to, aby na svých rozlámaných bedrech nesla vyprávění o našich národech, politických idejích, pokroku. Vyžaduje to nalézt cestu k radikální imanenci, která spojuje všechny lidi a z níž vyrůstá transformující soucit. Odložit lítost znamená i nalézt odvahu skočit do propasti tmy, připustit „černotu černější než černá,“ jak říkali alchymisté. Toto „mimo dobro a zlo“ znamená úplnou obnovu lidství, neboť odtrhuje obraz člověka od „těch druhých“, od dějin, které jsou konstruktem intelektuálů-filosofů. Tak se stává intelektuál heretikem každé epochy.

A jaký je vhodnější nástroj pro výkon této slabé síly než umělecká tvorba? Jak jinak má intelektuál hovořit než jako básník? Zatoužíme-li se vášnivě dotýkat temnoty, ale odoláme pokušení ji osvítit jako fotografickou desku vytaženou z aparátu, můžeme obětem vrátit naději na zmrtvýchvstání.