Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme.
Lobbistická organizace Aliance pro rodinu se dopustila dalšího manipulativního útoku, tentokrát na zmocněnkyni vlády pro lidská práva Kláru Laurenčíkovou, jednu z největších odbornic na efektivní a lidskou podporu lidí žijících ve znevýhodněných nebo bezvýchodných situacích. Aliance rozeslala dopis desítkám tisíc lidí, ve kterém zmocněnkyni hanobí, podezřívá ze ziskuchtivosti a nabízí k tomu ke koupi tři adventní pohlednice za 350 Kč, případně pět pohlednic za pět set. V rámci svého útoku se Aliance vyšvihla k literárně rámovanému tvrzení:
,Většinu zla na tomto světě páchají lidé s dobrými úmysly.‘ To jsou slova básníka a držitele Nobelovy ceny za literaturu Thomase S. Eliota.
Fakt, že Eliot takovou větu nikdy nepronesl, nenapsal a nepoužil a že to lze zjistit na dvě kliknutí, dokládá, čeho se Aliance pro rodinu ve své komunikaci rozhodně neštítí. Básnicky bychom mohli říct – rozemlít na prášek odkaz kohokoli, kdo se namane. Klidně i odkaz nobelisty. Rozžvýkat, polknout a strávit šťávami libovolná slova, vyvrhnout je zpět na plochy našich obrazovek. Řídit nás jejich pomocí. Vytvořit pocit, že patříme do rodiny a že mimo její zdi číhá nebezpečí. Že nás před nebezpečím solidarity ochrání Aliance. Abychom byli jejich. Abychom platili pohlednice, příspěvky a pohrdali zmocněnkyní na základě vytrávených šťáv nahrazujících slova básníka. Abychom hezky společně nenáviděli, jako jedna rodina.
Věta nepatří Eliotovi. Originálním autorem neexistujícího citátu je Aliance pro rodinu sama. Co tudíž Aliance svým citátem o sobě říká? Říká nám: máme-li my, členky a členové Aliance pro rodinu s českou společností dobré úmysly, pak bude výsledkem naší činnosti pravděpodobně zlo. Připravte se na to, prosím. Nemáme-li s českou společností úmysly dobré, máme s ní logicky úmysly zlé. Připravte se. S ústy plnými Ježíše Krista, lásky, péče a míru nám tedy lobbisté přinášejí dojemné adventní poselství. Buď to myslí člověk dobře a skončí jako zlo, nebo to zle myslí rovnou. Vánoční příběh o nevyhnutelném zlu.
Klára Laurenčíková se stala terčem nenávisti, protože tuto demagogii odmítá a protože se odmítá vztahovat k druhým lidem jen za účelem zvýšení vlastní moci. Podporuje tím dlouhodobě naprosto klíčovou kvalitu demokracie. V demokracii nejde jen o boj proti druhým a maximalizaci vlastního zisku, ale také o podporu těch, kteří nejsou jako my. Jde o hledání způsobů, jak můžeme žít ve společném prostoru různorodé životy. Ví se, že je to dlouhodobě nejvýhodnější a také nejlevnější společenská strategie. Díky tomu, že demokracie není pouze formou vládnutí a způsobem organizace společnosti, ale i formou života, kterou nelze objektivně podřadit pouze pod princip volebního systému nebo právního státu, je demokracie také prostorem našich vztahů a osobního vývoje. Americký pragmatický filosof John Dewey to vyjádřil slovy:
Demokracie je víc než jen forma vlády; je to především způsob sdíleného života, společně sdělované zkušenosti.
Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme. Zahlédnout je, nechat se jimi uvidět. Utvářet poezii, díky níž lze sdílet zkušenost, místo masírování druhých vylhanými bonmoty údajného básníka.
V Gospodinově románu se však Evropané nespojí v globální veřejnost a nezačnou vynalézat nepředstavitelnou budoucnost. Volí rozklad na národní státy a hromadný návrat do minulosti. Pomocí referend v jednotlivých zemích si demokraticky zvolí, kam utéct. Scénování minulosti funguje, nostalgie hladí, mohou znovu poslouchat walkmany, jezdit v embéčkách, jíst na stojáka v nádražním bufíku, nedělat nic než věrně opakovat a tak postupovat vpřed.
Chceme-li myslet otevřeně, nejde tedy o to, vrátit se pokorně zpět. Jde o to, vrátit se dopředu. Není pravda, že skončilo období experimentu, odvahy, otevřenosti. Možná ale musí vypadat jinak. Potřebujeme najít vnitřní meze našeho současného myšlení a ty překonat.
Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)
Být pozorný k tomu, co nám nezapadá do připraveného světa, odmítnout apatii vůči strádání těch lidských a nelidských živých bytostí, díky kterým žijeme naše pohodlíčko, třídit, diskutovat a rozvažovat je náročnější než praktikovat grandiózní netečnost. Ale je v tom naděje.
Krajní past myšlení, které si zakládá na principu negativity, spočívá v absolutizaci negativity samotné, v její separaci. Zakládá to kulturu nesouhlasu jako největší jistoty, záruky správnosti.
