Probudil jsem se náhle.

Stejně jako tolikrát předtím mi trvalo zlomek vteřiny, než jsem si uvědomil, kde jsem. Zlomek vteřiny, vyplněný pudovým, téměř zvířecím strachem. Tělo jsem měl ztuhlé od strnulé polohy, v níž jsem strávil noc na sedadle armádního džípu. Opuchlá oční víčka se lepila k sobě. Pomalu jsem narovnával končetiny a oči zvolna přivykaly šeru. Rozednívalo se. Asi.

Plán se chýlil ke konci. Zbýval poslední úkol na této cestě.

Naposled jsem rozložil na kolenou mapu. Byla to obyčejná vojenská speciálka, zobrazující okolí Stráže. U levého okraje byl červenou inkoustovou tužkou nakreslený tlustý kříž. Zářil. Chvílemi se mi zdálo, že pulsuje.

Venku lilo jako z konve. Z černého nebe crčely provazce vody a tříštily se o kapotu a čelní sklo. Jejich rytmus uspával; dalo mi opravdovou práci znovu neusnout. Udržet se v bdělém stavu mi pomáhaly i poryvy větru, které byly tak silné, že jsem jejich mrazivou sílu cítil i uvnitř.

Hranice se tady posouvala skoro pořád. Někdy byly vytyčeny dvě nebo i tři najednou. Připadalo mi podivné, že radiostanice je ukryta tak těsně blízko městečka, ve kterém je celnice i četnická stanice. Ale tahle válka mě naučila se nedivit.

Otevřel jsem dveře. Vítr mi je ihned vyrazil z ruky a málem je vyvrátil. Těžké boty se zabořily do rozměklého bahna a zima se zakousla hlouběji do těla.

Krajina okolo připomínala dobu kamennou. Pustá pláň byla pokrytá ostrůvky špinavého umrzlého sněhu, kšticemi rezavé trávy, orvanými větvemi bez listí. Za hustou dešťovou clonou se rýsovala zalesněná stráň, ze které v jednom místě strměl komín. Můj cíl.

Držel jsem se kraje lesa. Stěna ze smrků mne aspoň trochu chránila před slotou a navíc to bylo opatrnější. Moje špinavá zválená uniforma dávala naději, že na pozadí lesa nebudu tolik vidět jako na otevřené planině.

Největší problém představovalo, jak se dostanu přes řeku. Jediný most, který byl v mapě zakreslený, patřil k opuštěnému a rozpadajícímu se mlýnu, který jsem po své levici spíš tušil než viděl. Jenže ten už dávno nemusel vůbec existovat, anebo mohl být moc dobře hlídaný. To však bylo právě na mně a na nikom jiném, aby si s řekou poradil. Ustoupil jsem blíž k zarostlému mlýnskému náhonu a pomalu pokračoval dál, připraven kdykoli se okamžitě zřítit mezi suché a zmrzlé rákosiny.

Pak jsem uviděl stavidlo, kterým se kdysi do náhonu napouštěla voda z řeky. Po levé straně z dešťové opony vystoupily bílé budovy mlýna. Most nemohl být už daleko. Usedl jsem na blátivou zem a pozoroval okolí.

Chtěl jsem se zvednout, když se to stalo.

Najednou mě cosi prudce uhodilo do zad. Vrhl jsem se ke straně, připraven vyskočit a bránit se, ale s údivem jsem zjistil, že mě tělo nechce poslouchat. Když jsem pak spatřil rozšiřující se červenou skvrnu na hrudi, objevil se mi pod vnitřním zrakem onen velký, rudý, pulsující kříž.

A pak už nic.

* * *

Text jsem si za volantem přehrával v hlavě. Nebo spíš: on sám se mi přehrával v hlavě, stále dokola. A také to, co přišlo po něm.

Co to je, zeptal jsem se.

Slohovka jednoho kluka ze třeťáku, odpověděla Eva. Zadala jsem děckám na češtině práci na téma „To mi mapa neřekla“. Většina popisovala něco z okolí, co dobře znali a co se logicky nedalo vyčíst z mapy. Tenhle kluk to pojal trochu jinak. Myslela jsem, že by tě to mohlo zajímat.

Když jeden z partnerů učí na gymnáziu a druhý na filosofické fakultě, můžou si do zblbnutí opakovat, že je to přece úplně totéž, ale stejně oba vědí, že to totéž není ani trochu. Jistě, některé školské mechanismy jsou stejné a vždycky budou, což tedy neslouží ke cti zejména mým studentům. Ale rozhovory o zaměstnání u nás nemohly vypadat jinak než jako opatrné manévrování minovým polem, abych se nakonec nedozvěděl, že se akorát snažím Evu skrze její práci znevažovat jako pouhou učitelku. Stejně to většinou tak dopadlo. I její poslední věta ve skutečnosti znamenala: mohlo by tě to zajímat, pokud by ses ovšem byl ochoten zajímat o moji práci.

Tato země má výhodně položené hlavní město. Z Prahy se dá vyrazit v podstatě kterýmkoli směrem – kromě východu, tam to nefunguje – a je otázka dvou, dvou a půl hodiny, než člověk dojede k hranicím. Ke svým výpravám za zaniklými vesnicemi do pohraničních lesů jsem tedy potřeboval jen využít faktu, že Eva je na rozdíl ode mě vázaná pevným středoškolským rozvrhem, kdežto já coby pedagog vysokoškolský ukořistím občas i celý den, kdy učit nemusím – těch hádek jenom na tohle téma! –, počkat, až odejde z bytu ráno na osmou, sednout do auta a odpoledne být pohodlně zpátky. Celá záležitost se dá stihnout na tajňačku za jeden den.

Ale proč na tajňačku, zeptal se Václav, když jsem svou zálibu jednou líčil kolegům.

No prostě proto, vyvolával jsem z hlubin paměti dávnou debatu, zatímco jsem dlouhým manévrem předjížděl kolonu kamionů v pravém pruhu, že se to tak u nás historicky vyvinulo. Evě tohle nic neříká, nechápe, proč se prodírám zarostlými starými úvozy a hledám a fotím sedmdesát let staré ruiny. Nikdy se mi nepodařilo jí vysvětlit, proč to dělám.

Ale to přece snad ještě ničemu nevadí, nemusíte mít všechny zájmy společný, namítl Honza.

Nemusíme, ale vadí to každodenní komunikaci. Eva je produkt své výchovy, je přesvědčená, že všechno má být k užitku. Jasně, tajit bych to nemusel, ale pak bychom se spolu nebavili o té výpravě, ale o propálené naftě a ztraceném čase. Na všechno, co říkám nebo dělám, má Eva názor a nebojí se o něj podělit. Klíčové slovo je zbytečnost.

Na obzoru nad dálnicí potrhané mraky ztrácely červený ranní nádech a postupně se slévaly do spojité šedé plochy. V poslední vesnici, kde končí silnice, se Michal rozhlížel po okolních domech. Nikde nebyla živá duše. Auto drncalo rychlostí chůze po rozježděné cestě, která končila na kraji dlouhé louky, na opačném konci stál porost na první pohled živelně propletených hlohů, bříz, osik a javorů. Michal zajel ke kraji, vypnul motor a rozprostřel na kolenou mapu. Mraky se stahovaly stále níž, těžkly a hrozily deštěm. Vystoupil, zamkl auto, zatřásl se zimou, s batohem na zádech se rychlým krokem vydal po kraji louky směrem k remízku.

Za tu dobu, co tohle dělám, jsem si docela vycvičil zrak, získal citlivost pro nepřirozené terénní nerovnosti, místa, kde kdysi stály domy, většinou se trefím v odhadu, jestli mezi keři a náletovými dřevinami prosvítá šedý kmen, skalka nebo zbytek zdiva. Michal metodicky obcházel pahrbky mezi stromy. Vytáhl z batohu foťák, vybalil ho z brašny, zapnul, zkontroloval nastavení. Priorita clony, f/1,8, detail na plnou díru. Cvak. Zvýšit hloubku ostrosti, celek. Cvak. Kamenný sloupek u cesty, s vybráním pro břevno, byl tu kdysi plot. Cvak.

Na konci aleje dosahovaly do výšky kolen základy odstřelené kaple, vnitřek barokního elipsoidu někdo pečlivě vysekal, jinak stále ani stopa po člověčině. Michal vystoupal po několika kamenných schodech, které přežily demolici kaple a teď tu stály v celé své absurditě, a obešel půdorys kolem dokola zevnitř. Cvak, cvak, cvak. O zdivo začaly pleskat kapky, bylo třeba si pospíšit. Michal vyrazil tentokrát po vnějším obvodu kaple, podívat se, jestli nejsou ještě nějaké ruiny za ní, směrem ven z bývalé obce do zakaboněných polí.

A podívejme, přece něco.

V zadní apsidě zřícené kaple byla na zdi zvenčí přichycená měděná tabulka s vyraženými písmeny, pod kterou si podzimní tráva brala zpět prostor od červených skvrn roztavených kalíšků hřbitovních svíček. Unseren Heimatvertriebenen zum steten Gedenken, 1946–2016.

Cvak.

Heimat, narovnal se Michal a zadíval se na lesní stěnu, mezitím už úplně zčernalou. Domov. Já se tady bůhvíproč snažím dokumentovat domovy, které dávno opustili úplně cizí lidi, zatímco ten můj…

Michalem projel mrazivý poryv, jak mu na hlavu dopadla obzvláště objemná studená kapka. Strhl z ramene batoh, vytáhl fotobrašnu, chvíli zápasil se zakousnutým zipem, snažil se co nejrychleji před deštěm uchránit přístroj. Vykročil svižně po cestě pod javory, ve větvích bylo pořád ještě dost barevných listů; alej už desetiletí nikdo neprořezával, vzájemně do sebe zaklesnuté koruny tvořily nad jeho hlavou klenutí, které slibovalo ještě chvíli zadržet déšť. Trochu popoběhl, chtěl to ještě stihnout, aby ho nezastihl na otevřeném prostranství zazimovaného pole, než se ponoří do lesa, za nímž stálo opuštěné auto.

* * *

Rána Michal nesnášel.

Vlastně je špatně snášel celý život; nutnost ranního vstávání patřila už v jeho školních letech k těm málo okolnostem, kvůli kterým pro něj byla nesnesitelná celá školní docházka. Ale v poslední době cítil, že je hůř. Brzkému rannímu probouzení připisoval hlavní podíl na neustupující únavě, která ho stále citelněji pronásledovala. Evin budík zvonil jako první, vstávala dřív, každý den pravidelně ve stejnou dobu, v tom byl školský systém vůči těm, kterým měl sloužit, stále stejně nelítostný jako v dobách, kdy ho samotného semílal. Ranní rituál společných snídaní už nedodržovali, i když si to nikdy neřekli nahlas a pořád setrvávali v tom, že je to ve skutečnosti jen na přechodnou dobu, kdy nestíhají, časem ho překryl spěch a stereotyp, přesto se Michal snažil aspoň z nějakého nejasně uvědomovaného pocitu solidarity dát svoji přítomnost najevo i ve dnech, kdy sám brzy vstávat nepotřeboval. Nenáviděl ty chvíle po probuzení, kdy ležel s otevřenýma očima vedle ještě oddychující Evy, kdy se nejprve cítil nesvůj kvůli blížícímu se pípání a na mysl mu postupně, jako kdyby se jeden po druhém zapínaly televizní kanály, přicházely nepříjemnosti, se kterými se bude muset v nadcházejícím dni potýkat.

V poslední době si začal všímat, že si ráno povídá sám se sebou; v první fázi se snažil zakřiknout každou myšlenku polohlasným „ale hovno“, ještě než se stačila rozvinout a rozkošatit do struktury, které by momentálně nedokázal čelit; následně mu mozek – bůhvíproč – posílal vzpomínky na různé staré křivdy nebo naopak vlastní minulé přešlapy, za které se dodnes mrazivě styděl, a v takovém případě drtil mezi zuby polohlasné nadávky; celý proces vrcholil bezděčně pronášenými povzdechy jako „mno“ nebo „tak dobře“, které měly vyjadřovat jakousi rezignovanou odhodlanost – ano, přesně takto, třebaže by to oxymóron sotva dokázal vysvětlit. Změny přicházely pomalu a ještě víc se za nimi opožďovala jejich reflexe, trvalo dlouho, než si jich všiml – než je dokázal vykomunikovat sám se sebou. Napadalo ho, jestli to už nejsou příznaky stárnutí.

Děsil se toho, že rána postupně pohltí celé dny.

* * *

„Tak dobře,“ řekla. „Zkusme nějaké méně komplikované téma. Co třeba,“ zadívala se do neurčita s výrazem, který měl zřejmě prozrazovat hluboké zamyšlení, „ty a láska?“

„Já a – láska?“

„No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“

S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.

„Recenzi?“ A taky se musím okamžitě zmoct na něco lepšího než odpovídat protiotázkou sestávající v podstatě jen z opakování náhodných slov, umínil jsem si.

„Tak studii, kdyby ti recenze připadala jako příliš malá plocha.“

„Tak jako řekněme, že sis nevybrala zrovna nejjednodušší téma.“

„Tak jako řekněme, že by mě to těšilo mnohem víc než se s tebou bavit třeba o… čtyřtaktním motoru.“

„Hehe,“ zasmál jsem se pobaveně, „to se ti povedlo, z toho jsem dostal na gymplu ve fyzice čtyři plus. Nejkreativnější známka v životě.“

„No a z lásky jsi dostal za kolik?“ Na tohle ti neskočím, říkaly její oči, i když se lehce usmívala.

„Asi stejně jako každý, kdo je starší než středoškolák. Někdy nedostatečně, někdy dostatečně, párkrát dobře.“

„Neříkej mi, že to nebylo nikdy lepší než za tři.“

„Za tři?“ měl jsem na jazyku, ale včas jsem to spolkl.

„Tobě není příjemné, že se tě ptám na takhle osobní věci?“ změnila tón.

„Ne,“ rozhodl jsem se překročit Rubikon. „Mně není příjemné, že se zamilovávám do lidí, kterým pak komplikuju život. Abych byl konkrétní, úvodní část k té studii by pojednávala o mizerném stavu mého manželství.“

Do nastalého ticha zasyčela pára v kávovaru. Uvědomil jsem si, že k následujícím okamžikům se upínám spíš se zvědavostí než s obavami.

„Teď jsi na mě chtěl udělat dojem tím, že jsi ženatej, nebo tím, že komplikuješ život svojí ženě?“ zeptala se konečně.

„Rút, já.“

„Nech toho,“ mávla rukou skoro otráveně. „Nic mi nevysvětluj. Sedíš tady se mnou. Jestli o tom ženuška ví, se neptám, protože nemusím. Tyhle životní dramata mě unavujou. Když budu chtít dramata, tak mi stačí dramaťák.“

„Dramaťák?“ Sakra.

„Dramaťák,“ pokývala hlavou. „Dramaťák. Já jsem totiž, středoškoláku se čtvercem ze čtyřtaktního motoru, taky vdaná. A o tom, že jsi ženatej, samozřejmě vím. Nejsi tak anonymní, jak si asi myslíš.“

„No,“ chvíli mi trvalo, než jsem zase nabral dech, „a co to teda znamená? Zejména v kontextu toho, že tady sedíš ty se mnou?“

„Nic,“ řekla skoro vesele. „Ty se hrozně řešíš, viď? Mě nezajímají love story o tom, jak jsi potkal ženu svého života, jak jste se sestěhovali do pronajatého bytu, jak jste spolu v pátek po večeři mluvili o dětech, než jste si sedli k filmu, a jak to všechno postupně vyhasínalo a teď žijete v nějakém meziprostoru, lezete si na nervy a ani jeden nevíte, co s tím. Je to tak nějak, ne?“

„Ani ne tak nějak jako celkem přesně,“ připustil jsem.

„To jsou ty dramata. Dramata tam, kde už k žádným dramatům nedochází.“ Polkla naprázdno. „Mě ale zajímá něco jiného. Zajímá mě, jak se ty osobně zamilováváš. Jestli se zamilováváš spontánně a hned, nebo potřebuješ čas. A taky jestli si vůbec rád vytváříš k bližním hluboké vztahy – nebo jsi spíš samotář a nikoho vlastně až zas tak k životu nepotřebuješ. Protože mám takové podezření, že by to mohlo tak být.“

„Spíš spontánně a hned.“ Netrvalo ani jeden drink a už hraju úplně podle jejích pravidel, přišlo mi na mysl. A navíc mně to ani nějak nevadí. „A pokud jde o to druhé, jsem v tomhle naprosto schizofrenní. Miluju samotu, a přitom stejně lnu k lidem. Někdy jsem nejšťastnější, když jsem mezi nimi.“

„Ten dramaťák,“ řekla, jako by moji odpověď vůbec neslyšela. „Dramaťák je to jediné, co jsem si před pár lety vybojovala. A to jen díky tomu, že děti už byly větší. Můj manžel se domnívá, že žena má sedět doma vedle něho na gauči, pít víno za vínem a povídat si s ním nebo koukat na filmy.“

„Děti?“ Tentokrát mi to zas až tak hloupé nepřišlo.

„Jo, já mám dvě děti,“ podívala se na mě upřeně. „Holky. Šest a čtyři roky. Překvápko, co?“

Do toho tématu jsem se pouštět nechtěl. Pohlédl jsem k baru a navázal oční kontakt s barmankou, která ke mně vyslala němou otázku. Neznatelně jsem přikývl.

„A co teda tvoje drama – jestli ti můžu vrátit otázku?“ Hergot, už zase mluvím jako někdo, kdo o něco žádá.

Chvíli mlčela. „Měli jsme spoustu plánů,“ řekla pak tiše a zadumaně se podívala do dálky. „Strašně jsme si chtěli užívat života, sbírat zážitky, urvat každý den, jako kdyby nám mělo něco utéct. Víš, co jsme nakonec udělali?“

„Nevím,“ odpověděl jsem.

„Založili jsme si Google dokument.“

„Jaký Google dokument?“ zlepšil jsem své konverzační schopnosti o jedno tázací zájmeno.

„Sdílený dokument, do kterého jsme si psali nápady a plány. Všechno možné, nové restaurace, co měly dobré recenze, divadelní představení, chystané výstavy, tipy na výlety anebo i naprosté šílenosti, jako třeba že si půjčíme nafukovací člun a pojedeme na Mácháč pozorovat ty vzácné ptáky, co žili na ostrovech. Víš, že tam žijou?“

„Nevím. Možná jsem to kdysi četl. Někde na internetu. Tebe zajímají ptáci?“

„No jasně. Ptáci jsou úžasní, ne?“

Nepřestáváš překvapovat, pomyslel jsem si, ale vyzval jsem ji pohledem, ať pokračuje.

„No, takže dál už asi tušíš. Plánovali jsme, div jsme se neuplánovali. Jenže jsme postupně nějak zapomněli – víš co asi.“

„Ty plány taky uskutečňovat, ne?“

„Přesně tak. Po nějakém čase jsme zjistili, že místo abychom žili, tak vyplňujeme Google dokument.“

„Nevím, co na to mám říct,“ řekl jsem bezbranně čistou pravdu.

„Ani nemusíš,“ opáčila. „Pak přišly děti, protože jsme je chtěli, to nám ten život vyplnilo hodně i bez Google dokumentu. A teď se pokouším vrátit do života, co jsem žila před nimi. Někam, kde se nemusíš spoléhat na takové plánování. A teď tady s tebou sedím a povídám ti nesmysly o Google dokumentech.“

„A já teď tady s tebou sedím a povídám ti nesmysly o sudetských Němcích.“

„Já jsem taky Němcová,“ podotkla s mírným úsměvem.

„Ale Rút,“ vrátil jsem míč na její polovinu hřiště. „Ta starozákonní konotace tě myslím exkulpuje.“

„Exkulpuje,“ vydechla, teatrálně pohoršeně protočila oči v sloup a vymrštila obě ruce do výšky. Rukávy volného svetru se jí nařasily a mně se naskytl pohled na její štíhlé tělo, obepnuté přiléhavým černým rolákem, linii klíčních kostí a malá prsa. Protáhla se a usmála se na mě úsměvem, u kterého jsem si připustil, že by snad mohl být i šťastný. Oplatil jsem jí ho.

„Ono mě možná taky exkulpuje to,“ řekla pomalu, „že s tím svým příjmením nejsem úplně vnitřně ztotožněná, víš.“

Myslí to tak, jak si myslím?

„Já vím,“ odvážil jsem se. „Mně je to už asi jasné.“

„Jsem hrozná, viď.“

„Proč bys měla být hrozná?“

Znovu se usmála, ale tentokrát v tom bylo trochu hořkosti. Žádné zdůvodnění nebylo potřeba.

„Co si o mně myslíš?“ zeptala se.

„Myslím, že jsi hrozně… hodná,“ odpověděl jsem. Možná až zbytečně moc, dodal jsem, ale raději jen v duchu.

„A co si myslíš ty o mně?“ navázal jsem po chvíli ticha.

Dívala se do svojí sklenice s červeným vínem a prsty bezmyšlenkovitě přejížděla po stopce. „Myslím, že jsi dost nešťastnej,“ řekla po další chvíli mlčení. „A zodpovědnej.“ A jako by se v ten okamžik rozhodla, namířila mi odhodlaný pohled přímo do očí. „Zbytečně moc zodpovědnej.“

Na víc jsem nečekal. Přiblížil jsem rty k jejím a jemně se jich dotkl. Ucítil jsem drsnou texturu prokrvených papil a tříslovin z vína a zároveň jsem vnímal, jak se tomu doteku okamžitě poddala. Nespěchal jsem. Pomalu, milimetr po milimetru, jsem zkoumal její rty, hned se mému rytmu přizpůsobila, jako bychom navazovali na nějaký dávno přerušený, nedokončený rozhovor, vycházela mi vstříc a hned se zase o mikroskopickou vzdálenost odtahovala, bylo to jako nějaký pradávný tanec, rituál namlouvání, odehrával se však jen v drobných pohybech a v sotva postřehnutelných náznacích. Když jsem se konečně dotkl štěrbiny mezi jejími rty špičkou jazyka, rozevřela je, přisála se ke mně ze všech sil a mně v hlavě explodovala silvestrovská světlice, hrající všemi barvami.

* * *

„Ty seš, Michale, fakt smolař,“ kroutil hlavou Honza. Na Svět knihy se dostavil v úloze autora: přišel sem převzít tvůrčí ocenění, které se jistý mediálně-tiskárenský kolos v záchvatu uměnímilovnosti nebo spíš snahy napravit své pošramocené píárko rozhodl každoročně udělovat jedné sbírce, která získá nejvíc hlasů v anketě. Roztrženou plachtou obrovitánského slunečníku nad zahradní pivnicí na holešovickém Výstavišti mu odpolední slunce svítilo přímo do očí, a jak se postupně sklánělo, musel Honza měnit polohu na dlouhé dřevěné lavici. Pokaždé, když se posunul, posunul jsem se v zájmu symetrie i já, a tak jsme za to dnešní líné odpoledne absolvovali pouť od jednoho konce stolu k druhému.

„Osm nebo kolik let od tebe poslouchám, jak tě Eva sere, a teď z tebe vypadne, že máš natvrdo někoho jinýho. Prostě ji podvádíš. Nebylo by v tom případě lepší ji teda nechat a jít tam, kde si myslíš, že bejt máš?“

„Eva je moje manželka,“ připomněl jsem mu. „To není úplně jednoduchý, sbalit se a odejít středem. I když, jak správně říkáš, chuť by byla, občas i stěží potlačitelná.“

„Existuje instituce, který se říká rozvod. Ale na to asi nemáš koule, co?“

Kam tou brutální přímočarostí míří? přemýšlel jsem.

„Tak ono to snad není jen o koulích, ale o tom, ujasnit si, co přesně chci a jak toho můžu dosáhnout. Nejde jen o to, podat žalobu na rozvedení manželství, to můžu udělat třeba zítra,“ pokoušel jsem se s nevalným úspěchem o souvislou odpověď, ale hned jsem to vzdal. „Možná máš pravdu, nemám koule.“

„Aha, takže pán radši šuká nalevo napravo a nechává se u piva litovat,“ opáčil Honza.

Tohle pravda nebyla. Tedy to první. A vyprávět mu podrobnosti o vztahu s Rút se mi nechtělo už vůbec.

„Vždyť víš, že mě si žádná ani nevšimne,“ udělal jsem poslední pokus kopnout celý rozhovor do autu a obrátit ho v žert.

„Jo jo jo,“ udělal Honza a nasadil výraz, jako kdybych mu oznámil, že na zahrádce právě přistál létající talíř a volné stoly za jeho zády hromadně obsazují zelení mužíčkové.

„Promiň,“ změnil Honza náhle tón. „Já ti nechci promlouvat do duše, je to tvůj život. Ber to spíš tak, že tě znám už dost let a není mi jedno, co se sebou provádíš. Jdeš sám proti sobě, Michale, a to tě zničí. Upřímně řečeno, už to je na tobě vidět. Lítáš z nálady do nálady jak puberťák, v práci utíkáš od problémů, nedokážeš normálně jednat, když seš pod tlakem, ztrácíš nervy, každá píčovina tě rozhodí. Ještě pár let to dáš, ale pak buďto zešílíš, nebo to vodsereš zdravotně. Srdce, nervy, žaludeční vředy, únavovej syndrom, co já vim. Je to v hlavě. Jakmile se dostaneš za hranici, kdy už ti v tom vlastně bude dobře, už se z toho sám nevyhrabeš.“

* * *

Když jsem o dvě hodiny později vyšel jako první ze sálu na denní světlo, den už se převalil do počínajícího večera. Přimhouřil jsem oči před nízkým, pichlavým sluncem. Bylo dusno, vzduch voněl deštěm, ale to nic neznamenalo, úplně stejně voněl i dva předcházející večery a k žádnému dešti nakonec nedošlo. Opodál stála Kafekára; u obtloustlé, na první pohled k smrti unavené blondýnky jsem si objednal velké espresso s mlékem. Po pivu vypitém předtím s Honzou jsem cítil malátnost a sucho v puse. To, že jsem jeho básnické čtení opustil rychle a jako první, mělo velmi prozaický důvod – příšerně se mi chtělo na záchod, a teď jsem si otráveně uvědomil, že kafem si zadělávám na nutnost řešit podobné akutní problémy znovu v bezprostředně přicházejícím čase. S kelímkem v ruce jsem chvíli trochu bezradně přešlapoval na místě, jako bych nevěděl, kterým směrem se vydat, pak jsem zamířil zpátky k východu ze sálu s neurčitou představou, že počkám na Honzu, možná se sejde nějaká společnost a půjde se ještě pít, a když ne, tak se s ním aspoň pořádně slušně rozloučím. Do bytu, který jsem sdílel s Evou, se mi nechtělo ani trochu a veletrh pro mě přece jen znamenal příležitost, která mě exkulpovala z povinnosti podrobně referovat o tom, kde jsem byl, s kým jsem tam byl, co jsem tam dělal a hlavně, proboha, proč tak dlouho.

Mezitím se obecenstvo trousilo ven. Před vchodem stála Kateřina, vůdčí osobnost literárního provozu, náležející k vymírajícímu druhu redaktorů poezie, se známou hungaristkou a nějakým krátkosrstým děvčetem a právě si navzájem s lačnými výrazy připalovaly cigarety. Zběžně jsme si kývli na pozdrav, znali jsme se od vidění. Opodál se shlukovalo pár našich studentů, i ty jsem znal od vidění, ale nebyl mezi nimi nikdo, koho bych učil; smáli se jasnými hlasy a neustále se nejistě rozhlíželi. Konečně se vyhrnul i Honza s úsměvem od ucha k uchu a v doprovodu oceněného kritika, který se, pokud jsem si dobře pamatoval, jmenoval Pavel. Zamířil jsem k nim.

„Myslíš, že dobrý?“ zeptal se mě Honza bez úvodu s výrazem, ze kterého bylo zřejmé, že sám je s průběhem svého čtení navýsost spokojen.

„Myslím, že super,“ pokýval jsem důležitě hlavou, abych dostál tomu, co se ode mě očekávalo. „Gratuluju, básníku.“

„Pivo?“

„Kafe,“ odpověděl jsem a pozdvihl kelímek. „Pivo samozřejmě taky, ale až pozdějc,“ dodal jsem, abych předešel obvyklým nevhodným poznámkám.

„Ty vole, v životě jsem snad nefotil za takhle blbejch podmínek,“ zarachotil za mými zády hlas dlouhovlasého fotografa, kterého jsem si rovněž pamatoval z literárních akcí. „To musíš pokaždý číst jak za války? V úplným zatemnění?“ adresoval hranou výčitku Honzovi. Ten učinil čtvrtobrat vpravo a pozval tak fotografa k rozšíření našeho hloučku.

„Ale to víš že jo, prdelko,“ odtušil a obdařil ho nejsladším úsměvem na světě. Kritik pozdvihl obočí, ale neřekl ani slovo, pak jeho pozornost upoutala opodál stojící mladičká básnířka Karolína v modrých šatech na ramínka, třímající v ruce konvolut básnických sbírek, nakoupených zřejmě právě před chvílí, hned po čtení, u stolku nakladatelství v sále. Honzova knížka, stejně tmavomodrá jako šaty, byla pochopitelně hned navrchu.

Ach jo, povzdechl jsem si v duchu.

„To je ta nová Pešánkova sbírka?“ přitočil se Pavel k básnířce a předklonil se, jako by chtěl mezi knížky v jejích rukou zavrtat nos.

„Ano,“ odpověděla básnířka neurčitě. „Četls?“ doplnila po krátké pauze další jednoslovnou repliku.

„Jen recenze,“ odvětil kritik.

„Aha,“ zněla Karolínina lakonická odpověď.

Po několika dalších rozpačitých sekundách vzal kritik na vědomí, že dále tímto způsobem konverzaci vést nelze, napřímil se a nenápadně se rozhlédl okolo. Alenotakjo, dyť o nic nejde. Uhnul jsem očima. Moc dobře jsem mu rozuměl.

„Čau recenzente,“ šťouchla do mě jemně Kateřina. „Jak se máš?“

„Dobrý, jde to.“ Co se říká jiného na otázku „Jak se máš“? – Se nemám, ale mám kafe. Ha ha ha. „Co ty? Dlouho jsem tě neviděl.“

„Já jsem tě dlouho ani nečetla,“ srovnala Kateřina elegantně kurz konverzace tam, kde ji chtěla mít ona, a upřeně se na mě podívala. V minulosti jsem se už několikrát shodl s více lidmi, především ovšem s Honzou, že Katka disponuje v mezilidském styku nezaslouženou výhodou. Ačkoli se tvářila neutrálně, díky zvláštní přirozené mimice působila, jako by člověka grilovala přinejmenším u státnic, pokud ne u výslechu.

„Mám toho teď hodně,“ vymyslel jsem tu nejhloupější výmluvu. O svém stole zaflákaném nepřečtenými knihami, nedokončenými úkoly a nesplněnými sliby jsem Kateřině nic vykládat nehodlal a o tom, čím se v posledních měsících zabývá moje hlava místo recenzování knížek, už vůbec ne.

„Budeš o tom někam psát?“ zeptala se a ukázala očima někam přibližně do středu davu, kde stál Honza.

Jo takhle.

„Nebudu, Katy,“ zavrtěl jsem hlavou. „Honza je můj kolega a byl bych rád, aby mi zůstal i jako kamarád.“

„Vždyť ta sbírka není špatná,“ nepochopila.

„Není, jasně že ne, ale já jsem ve střetu zájmů.“

„Prosím tě,“ odfrkla, „ty máš ještě takovýhle skrupule? Všichni jsme odněkud kolegové a všichni bychom rádi, aby nám tady zbyli nějací kamarádi.“

Nebo se intenzivně s někým kamarádit chceme, pomyslel jsem si a vrhl přes její rameno krátký pohled na Pavla.

„Samozřejmě že kamarádi píšou recenze na knížky kamarádů. Střet zájmů, tyjo. Všichni jsme ve střetu zájmů. Kdo o sobě tvrdí, že je nezávislej, tak kecá.“

„Hele, ne že bych s tebou chtěl nějak polemizovat,“ zamyslel jsem se, „ale nepřipadá ti ta tvoje logika trochu klientelistická?“

Kupodivu se nenaštvala. „Nepřipadá, pane doktore. Tohle je srdcařská logika. Možná trochu manažerská. V něčem. A nenech se prosím teď vysmát a neříkej nic ve smyslu, že je to sprostý slovo.“

V tu chvíli mě něco napadlo. „Takhle si uděláme z kritiky,“ udělal jsem dramatickou pauzu, „fanzin.“

„Můj ty Michale,“ povzdechla si. „To už přece fanzin dávno je. Jdeme někam na pivo, ne? Doprobereme to pozdějc v klidu.“

Pokynula mi a odkráčela pokračovat v proplouvání davem. Slunce zapadalo, večer se snášel a káva chladla. Dopil jsem, zmačkal kelímek a poodstoupil pár kroků, abych našel odpadkový koš. V hlavě se mi začínala ozývat tupá, dehydrovaná bolest a samozřejmě se mi začalo zase chtít na záchod. Než jsem se stačil zorientovat a definitivně se rozhodnout, co dál, vynořil se přede mnou stále se usmívající Honza. „Pivo?“ zeptal se.

Chtělo se mi beze slova pozdvihnout kelímek s kafem, ale už jsem ho neměl.

* * *

O další čtyři hodiny později jsme seděli s Honzou sami u stolu v nějaké plzeňské hospodě na Letné. Pod dlouhými schody vedoucími k východu seděla neuvěřitelně stařičká dvojice, dědeček s babičkou, kteří do sebe – k obdivnému pobavení naší společnosti – téměř beze slova lámali jedno malé pivo za druhým. Na našem stole stálo několik bezprizorných nedopitých půllitrů, jejichž původní páni se někam poztráceli. Kateřina stála u baru s šedovlasým chlápkem, kterého jsem tipoval na majitele některého z dosud přežívajících bubenských autobazarů, ale bylo už pozdě na to, aby mě takové konjunkce překvapovaly; v rohu našeho stolu seděla mladičká básnířka Karolína s Pavlem, který jí něco hučel do ucha a zrakem neustále přejížděl mezi jejíma velkýma očima a poloodhaleným výstřihem. Nebyl jsem už schopen pít, měl jsem pocit, že mi pivo každou chvíli přeteče nosem ven, nateklé oči mi slzely. Mžourali jsme s Honzou na sebe, ani jednomu z nás se nechtělo mluvit, jako by k dnešku bylo už všechno řečeno.

„Pojď na cigáro,“ prolomil Honza přece jen mlčení.

Beze slova jsem vstal, hodil si přes ramena kabát a následoval ho po strmých schodech. Před vchodem jsem lačně natáhl do plic lepkavý vzduch květnové noci, křečovitě jsem zamrkal a vytáhl si z krabičky, ze které mi Honza nabídl, cigaretu. Zapalovač v pianissimu zasyčel, Honza několikrát škrtl nazdařbůh, pak konečně vyšlehl modrý plamínek.

„Mně je, Michale, hrozně blbý, co jsem ti dneska říkal,“ řekl Honza téměř plačtivým tónem, ke kterému za nocí, jako byla ta dnešní, občas sklouzával. „Já tě mám totiž rád, víš.“

„Vím,“ odpověděl jsem mu a napadlo mě, že to vlastně vůbec nezní sentimentálně.

„Já bych totiž hrozně nechtěl, abys…“

Řach!

Zpoza dveří se ozvala tupá rána, rachot a výkřiky. Instinktivně jsem popadl kliku a prudce otevřel dveře. Pod schody se na podlaze válel stařík, který celý večer popíjel se svou ženou u stolu malá piva. Vnímal jsem jen smršť detailů, rozcuchané bílé vlasy, šedou kravatu zkroucenou za obrovským uchem, rozražený spánek, ze kterého tekla krev. Podíval jsem se bezradně na Honzu.

„Ser na to,“ zavrtěl hlavou. „Pomoct neumíme a je tam lidí dost. Akorát bysme tam překáželi.“

Neřekl jsem nic. Pomalu jsem zavřel dveře a odhodil nedopalek cigarety. Honza ještě naposledy mohutně potáhl a poslal ten svůj za mým stejným obloukem. Pochopil jsem, že je konec, tohle byl Honzův způsob, odcházel po anglicku bez loučení a většinou ještě předtím stihl nenápadně za všechny zaplatit.

„Tak čau,“ potvrdil Honza správnost mých myšlenek. „Já du. Od týhle chvíle chlastáte za svoje, vy hovada.“

„Vidíme se ve fabrice,“ přikývl jsem. „Měj se. A díky.“

Přepadla mě nechuť vracet se dovnitř. Chvíli jsem se díval za odcházejícím Honzou, několikrát jsem se znovu zhluboka nadechl a pak jsem se vydal opačným směrem než on, nahoru k Letenskému náměstí. Než jsem na nejbližším rohu odbočil doleva k osvětlené třídě Milady Horákové, kde jsem tušil možnost najít nějakou noční tramvaj, ohlédl jsem se zpátky k hospodě. Ulicí dolů scházela modrošatá dívčí postava s dlouhými blond vlasy. A podívejme, Karolína, řekl jsem si polohlasem, taky odchází. A sama.

Pocítil jsem něco jako spokojený klid.