Absolutizování Bachtina je chybné. Bohužel souvisí s tendencí určité části humanitních věd hledat takzvanou lidovou kulturu, která má být oddělená od kultury vládnoucí, elitní, což je zjednodušující ideologický konstrukt, vycházející z marxismu. Lid nemá žádnou jinou kulturu, i takzvané lidové písně se dřív hrály na zámcích, kde se je muzikanti naučili a pak je hráli v podzámčí, karnevaly se pořádaly na dvorech a lid je potom napodoboval… Lidová kultura, to je Barbucha, to je to strašidlo z Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly, které nemá žádnou fixní velikost, ale čím víc se ho bojíš, tím je větší.

Já se dosud Na Zábradlí nezeptal, proč si najali mne. Jestli mají rádi Květy, nebo jestli slyšeli něco scénického, co jsem dělal jinde. Ale není to tak, že bych tam házel moc kyšpersko-feelingu, snažím se spíš napsat písničku tak, jak si myslím, že by ji složila postava ve hře, co chce říct něco o sobě.

Skoro každý den mi přijde jako zázrak, že jsme vymysleli tolik mechanismů, jak spolu vyžít. Většina z nás snad nezažije horší násilí, než že se s někým fakt hnusně pohádáme, nikdo nikomu nevytrhne varlata z těla jako šimpanz šimpanzovi.

Kdybych nebyla osamělá, sdílela bych svoje problémy a myšlenky s někým druhým, mohla bych je někde nad drinkem nechat uplynout a nedělala bych si z nich základ pro frustraci. Zní to tvrdě, ale osamělost je pro psaní dobrá.

Mám teď období, kdy mě strašně baví psát. Nemám na to tolik času, kolik chci, a proto se těším, až z Tvaru odejdu, i když se mi samozřejmě bude i stýskat.

Básnířka, spisovatelka, redaktorka a literární kritička Olga Stehlíková je autorkou konceptu webového magazínu Ravt, který v roce 2016 pomohl Tvaru k oslovení nových čtenářek a čtenářů. Po řadu let byla také jeho jedinou editorkou. Než se Ravt číslem 10/2023 definitivně rozloučí, v několika otázkách a odpovědích nabízíme její pohled na tento projekt. Foto: Dirk Skiba

Baví mě také mýtus o stvoření Hanumána, který vypráví o tom, jak orel ukradl dezert bohu ohně Agni, v letu kus upustil a sladká kapka dopadla na ruce meditující ženy, která ji olízla a porodila Hanumána – opičího bojovníka.

Moje prvotina byla čistě lyrická, zatímco druhá sbírka s lyrikou určitým způsobem účtovala: to „malé nic“ v jejím názvu je ono lyrické „nic“, takové ty soukromé náladičky, prázdná zdobnost, dekorativnost. Ale svojí náturou jsem rozkročený mezi lyrikou a epikou, takže jsem chtěl, aby nový text stál na příběhu.

V českém prostoru je výjimečné, když se básník či básnířka, pro které čeština není rodným jazykem nebo jedním z rodných jazyků, rozhodnou psát česky. Seznamování s mezinárodní básnickou scénou tak převážně probíhá na úzkém poli překladu, na který dnes už začínáme spoléhat i u slovenštiny. V letošním roce však máme možnost objevit češtinu jako básnický materiál nahlížený z jiné perspektivy: můžeme číst sebevědomé básnické sbírky, které vznikaly záměrně v češtině jako druhém (nebo dalším) tvůrčím jazyce. Jednou z těchto sbírek je Tváření básnířky, překladatelky a performerky ukrajinského původu, Iryny Zahladko. O její sbírce vydané v ostravském nakladatelství Protimluv si píšeme v podivném podzimu roku 2023. Fotografie: Tereza Škoulová.

V roce 2021 zařadila editorka Anna Luňáková vaši báseň (případně váš text jiného žánru) do antologie Pandezie, ve které se sešlo téměř 80 textů reflektujících svět v pandemii covid-19. Byla pro vás účast v antologii nějak osobně důležitá, například úlevná – nebo vás snad k účasti vedla zvědavost na výsledný celek? Jak svou báseň v antologii čtete dnes?

Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.

Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!

Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
Romantismus je dehet na mé duši
Romantismus je Madona ve skalách