Rubriky
Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)
Samozřejmě že si část návštěvníků přijíždí primárně pořídit fotku se šikmým kostelem, tomu se v časech instagramu nevyhnete. O genia loci kostela se neobávám – ten je tak promodlený, že se ubrání. Ale většina lidí přijíždí z upřímného zájmu, s mapami procházejí místa, o kterých v mých knihách četli.
Jedním z problémů, kterým jako gibraltarští spisovatelé čelíme, je, že gibraltarská společnost je ze své podstaty konzervativní a defenzivní. Částečně je to způsobeno tlakem, který s sebou přináší život na sporném území.
To je zvláštní, co říkáš o té temnotě. Protože já se temnotě bráním. Myslím, že ve všem musí být skulinka světla a naděje, jinak pro mě i psaní postrádá smysl. Asi hledám sama v psaní nějakou útěchu a v tom procesu se chci ubezpečit i o tom, že to má nějaký základní existenciální smysl.
Zdá se, jako by mezinárodní úspěch kriminálního románu Vilmose Kondora z roku 2008 s názvem Budapest noir nastartoval motor současných maďarských detektivek. Není to samozřejmý vývoj, protože po změně režimu byla maďarsky psaná detektivní literatura spíše opomíjena.
Nemám pocit, že svět je nesrozumitelný. Ne že bych ho uměl postihnout v jeho šířce, ne že bych neviděl zdánlivé abnormality a iracionality. Ale dokážu vidět paralely, buď v jiných řečech, nebo v jiných světech, jiných soustavách nebo v jiném čase. A to mi umožňuje vytvářet strukturu, ve které se snad orientuje i čtenář v knížce.
Už nikdy nezáleží na legálním literárním kánonu. A nechce se mi mluvit o knížkách, které mi zbyly v knihovně – o dynkánonu. (P. S. – právě znovu čtu Bruna Schulze – Skořicové krámy plus Sanatorium na věčnosti – takové knížky dokáží pěkně zamávat s mým básnickým sebevědomím – odrazují od vlastní tvorby!)
Pracovala jsem také pět let pro Slovenské literárne centrum, tehdy jsem byla do literárního světa ponořená ještě víc, pak jsem dostala nabídku práce na Úřadu vlády. Přijala jsem to s radostí právě kvůli tomu, že od literárního světa a života trochu poodstoupím a nebudu na něj muset mít názor.
Ono se obecně má za to, že děti nerozumí umění nebo že nemají na umění nebo literaturu názor. Já si to nemyslím. Děti mají leckdy zcela jasný názor, jen ještě nemají příslušný slovní repertoár na to, aby ho vyjádřily. Pokud jde speciálně o výtvarné umění, obrovský kus práce tu vykonávají například Juraj Horváth nebo Renáta Fučíková, šéfka Ateliéru didaktické ilustrace na plzeňské Sutnarce.
Je to svoboda, je to přístup k právu, ke svobodné tvorbě a svobodě myšlení, to jsou věci, které jsou často vysmívané, protože svobody se člověk nenají a lidská práva si na chleba nenamaže, a když máš diktátora, který ti dává práci, příslovečný „chléb a hry“, je to pro určitou sortu lidí podmanivé lákadlo. Svoboda, právo, myšlení: to je pořád něco, co dělá Evropu Evropou.
Zdá se, jako by mezinárodní úspěch kriminálního románu Vilmose Kondora z roku 2008 s názvem Budapest noir nastartoval motor současných maďarských detektivek. Není to samozřejmý vývoj, protože po změně režimu byla maďarsky psaná detektivní literatura spíše opomíjena.
Nemám pocit, že svět je nesrozumitelný. Ne že bych ho uměl postihnout v jeho šířce, ne že bych neviděl zdánlivé abnormality a iracionality. Ale dokážu vidět paralely, buď v jiných řečech, nebo v jiných světech, jiných soustavách nebo v jiném čase. A to mi umožňuje vytvářet strukturu, ve které se snad orientuje i čtenář v knížce.
Už nikdy nezáleží na legálním literárním kánonu. A nechce se mi mluvit o knížkách, které mi zbyly v knihovně – o dynkánonu. (P. S. – právě znovu čtu Bruna Schulze – Skořicové krámy plus Sanatorium na věčnosti – takové knížky dokáží pěkně zamávat s mým básnickým sebevědomím – odrazují od vlastní tvorby!)
Pracovala jsem také pět let pro Slovenské literárne centrum, tehdy jsem byla do literárního světa ponořená ještě víc, pak jsem dostala nabídku práce na Úřadu vlády. Přijala jsem to s radostí právě kvůli tomu, že od literárního světa a života trochu poodstoupím a nebudu na něj muset mít názor.
Ono se obecně má za to, že děti nerozumí umění nebo že nemají na umění nebo literaturu názor. Já si to nemyslím. Děti mají leckdy zcela jasný názor, jen ještě nemají příslušný slovní repertoár na to, aby ho vyjádřily. Pokud jde speciálně o výtvarné umění, obrovský kus práce tu vykonávají například Juraj Horváth nebo Renáta Fučíková, šéfka Ateliéru didaktické ilustrace na plzeňské Sutnarce.
Je to svoboda, je to přístup k právu, ke svobodné tvorbě a svobodě myšlení, to jsou věci, které jsou často vysmívané, protože svobody se člověk nenají a lidská práva si na chleba nenamaže, a když máš diktátora, který ti dává práci, příslovečný „chléb a hry“, je to pro určitou sortu lidí podmanivé lákadlo. Svoboda, právo, myšlení: to je pořád něco, co dělá Evropu Evropou.
Nezapisuju. Hrozně ráda bych to dělala, ale nemám na to kázeň. Takže text vznikne jen z toho, co udržím v hlavě. Nepamatuju si, pro co jdu do špajzu, takže se čtyřikrát vracím, ale prokazatelně si pamatuju některé momenty ze svých dvou let.
Všechna témata spolu nějak souvisejí. Vždycky říkám, že misogynie je propojená s homofobií. Když se muži řekne, že se chová jako žena, je to vnímáno jako urážka. Pamatuju si, když jsem se pohyboval na seznamkách, že mi někdo občas napsal: „Čau tetko…“
Myslím si, že je to něco, o čem si potřebujeme povídat, smrt je všude, je velmi traumatizující, když o ní nemluvíme. Mám takový pocit, že to v sobě paradoxně všechno pohřbíváme. Máme právo truchlit, nemusíme si dávat masku a tvářit se, že je všechno v pořádku.
Absolutizování Bachtina je chybné. Bohužel souvisí s tendencí určité části humanitních věd hledat takzvanou lidovou kulturu, která má být oddělená od kultury vládnoucí, elitní, což je zjednodušující ideologický konstrukt, vycházející z marxismu. Lid nemá žádnou jinou kulturu, i takzvané lidové písně se dřív hrály na zámcích, kde se je muzikanti naučili a pak je hráli v podzámčí, karnevaly se pořádaly na dvorech a lid je potom napodoboval… Lidová kultura, to je Barbucha, to je to strašidlo z Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly, které nemá žádnou fixní velikost, ale čím víc se ho bojíš, tím je větší.
V situaci, kdy Evropa prochází a bude procházet rozsáhlými společenskými změnami, tahle cenzura ještě urychlí už teď probíhající banalizaci literatury a ztrátu jejího smyslu.
Emil Hakl
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Vybraní respondenti a respondentky doporučují knihy, které bystře provádějí minulostí, provokují současnost či polemizují o budoucnosti.
V roce 2021 zařadila editorka Anna Luňáková vaši báseň (případně váš text jiného žánru) do antologie Pandezie, ve které se sešlo téměř 80 textů reflektujících svět v pandemii covid-19. Byla pro vás účast v antologii nějak osobně důležitá, například úlevná – nebo vás snad k účasti vedla zvědavost na výsledný celek? Jak svou báseň v antologii čtete dnes?
Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
