1. Jak má vypadat kniha, aby si ve vašich očích zasloužila označení „krásná kniha“? Pokud budete chtít, uveďte příklady.
2. Vnímáte a oceňujete jako čtenář/ka grafickou úpravu knihy, anebo jste nejraději, když vás prostě neruší ve čtenářském prožitku?

Nela Bártová, básnířka
1. Neumím definovat krásu, ani subjektivně, ale třeba tu mou bych označila za krásnou – samozřejmě díky brilantní práci ilustrátorky Kateřiny Šillerové a grafika Matěje Doležala.

2. Vnímám a vzhledem k mému zájmu o vizuální umění to oceňuji převelice.

Klára Fleyberková, kulturní publicistka, slovesná dramaturgyně stanice ČRo Vltava
2. Abych grafickou úpravu knihy vnímala jako úspěšnou, musí být především přiléhavá. Mám ráda velkolepé výtvarné počiny, jako je třeba Ústav Kamila Vondráška nebo produkce nakladatelství Women, baví mě rozkládat velké ilustrace, hladit křídový papír, parciální lak, prohlížet různé fonty…, ovšem musí si to text samotný žádat, anebo aspoň dovolovat. Jednoduchá klišovitá poučka platí i tady – forma by měla být v souladu s obsahem. Krásnou knihou pak bez ostychu nazvu i naprosto minimalistické počiny, které s úctou slouží příběhu, nikde příliš neční, ale je z nich patrná grafikova rozvaha. V tom dlouhodobě fandím Větrným mlýnům, Martinu Pecinovi nebo Janě Vahalíkové.

1. Grafickou úpravu vnímám velmi intenzivně. Mnohdy se podle ní dokonce orientuju při nákupu knih. S léty se mi potvrdilo, že krásné, s péčí upravené knihy bývají málokdy úplně pitomé. Opačně to tak zcela neplatí – i skvělé texty často vycházejí s otřesnou grafikou. A já jsem přesně ten typ čtenáře (existuje-li něco takového), který kvůli tomu mine spoustu cenného. Kniha je pro mě stále ještě objekt, nebaví mě digitální formáty, takže svazek držím v ruce, listuju, čuchám k papíru, hladím stránky. Ano, zní to možná podivně, ale je to čistá láska k designu.

(Na přání respondentky jsme pořadí odpovědí v tomto případě obrátili; pozn. ed.)

Šárka Jančíková, redaktorka publicistiky, ČRo Vltava
1. Takzvaně „krásná kniha“ je pro mě artefakt vytištěný na kvalitním papíře s promyšleným vizuálním konceptem, v němž se doplňuje typografie, sazba, grafické pojetí, barevnost i případné fotografie či ilustrace. Vizuální nebo výtvarné pojetí by ale mělo v ideálním případě vycházet z obsahu či alespoň z nálady nebo povahy textu, který je pro mě pořád primární. Mám osobní, asi až starosvětskou slabost pro šitou vazbu i plátěný potah s ražbou, ale potěší mě jakákoli kniha, která se nerozpadá ani po několikerém přečtení a která ve mně vzbudí nadšení opticky i hapticky. Radost pohledět i pohladit. A číst.

2. Grafická úprava knihy (ale jak jsem naznačila v předchozí odpovědi nejen ta) dokáže umocnit čtenářský zážitek, nebo může dotvářet sdělení a posouvat ho na další úroveň. Je-li ovšem povedená. V opačném případě se stává spíše rušivým elementem. Do knih coby artefaktů promítáme emoce, které mnohdy přesahují stav mysli vyvolaný textem. Když si vybavujeme určitou báseň, román či povídku, často se nám vynořuje právě podoba konkrétního vydání, s nímž máme daný prožitek spojený. Na druhou stranu i z těch esteticky nejvydařenějších svazků se mnohou stát lapače prachu pohlcující metry a metry místa v již tak omezeném životním prostoru. Literatura nakonec přece jen spočívá především v textu, na který se jako čtenářka soustředím. Fyzicky se proto snažím už dál neshromažďovat jiné svazky než ty, jež lze označit třeba právě souslovím „krásná kniha“ v duchu výše uvedených řádků (popř. tituly, u nichž je tištěná podoba v jistém smyslu jejich podstatou – jako komiksy, obrazové publikace apod.) Všechny ostatní si (mám-li tu možnost) dopřávám elektronicky na čtečce, v jejich ryzí esenci písmen, slov a významů.

Petr Ježek, čtenář, chodec, pozorovatel
1. Kniha by měla být natolik krásná, aby se dobře vyjímala na Instagramu. Pěkně naaranžovat na stolku spolu s kávou ve sličném hrnečku a čerstvou květinou v lahodné váze. A nejlépe vyfotografovat v teplých odpoledních paprscích proudících skrz špaletové okno s takovými těmi mosaznými kličkami a silně vonící sklem a tmelem. Nebo zaznamenat ušlechtilou publikaci v kavárně v rukách laskavě zaujaté čtenářky či čtenáře. Přeháním? Možná ani moc ne, mám za to, že sociální sítě pomáhají zachraňovat krásu knih a vůbec existenci jejich tištěné podoby. Občas se na knižní podmnožině Instagramu, tedy #bookstagramu, objeví i naaranžovaná čtečka či mobil s e-knihou, ale ruku na srdce, taktilnost šustícího svazku s košatým příběhem jeho vzniku a existence a celou estetikou vnímání s tím spojenou čtečka svou průmyslovou strohostí nahradí vskutku stěží, a bookstagramerky/-ři to velmi dobře vědí a svými fotografiemi dennodenně dokazují. Díky tomuto fenoménu a celosvětové působnosti sociálních sítí se šikovně nabízí srovnávání knižní grafiky napříč státy. V tomto ohledu je forma českých knih, troufám si tvrdit, na světové úrovni. Čili: krásné knihy typo-poly-graficky vynikajících kvalit vznikají ve většině našich hrdinně přežívajících nakladatelství: Host, Argo, Torst, Malvern, Karolinum, NLN, Paseka, Protimluv, Fra, Dauphin, Prostor, Archa a další. Ať už obálku pojímají minimalisticky či sytě barevně, téměř vždy tak činí se vkusem a vytříbeností. Naše tradice vázané knihy s nápaditou obálkou a grafickou úpravou od řady výborných výtvarnic a výtvarníků tedy kontinuálně a pestře ukazuje, jak má vypadat krásná kniha. A velmi těžko se vybírá nějaký konkrétní příklad, úplnou namátkou mohu jmenovat například spisy Itala Calvina z Dokořánu v pevné vazbě s jednotlivými svazky v tlumených barvách nebo svou oblíbenou edici Literární věda z Malvernu, v brožované vazbě s jednoduchou čistou úpravou.

2. Vnímám a oceňuji. A zároveň jsem rád, když mě neruší při čtení. To znamená, že ergonomie textu se příliš obejít nedá, černé patkové písmo v dobře rozlišitelném fontu na bílém či mírně krémovém papíře je jednoznačně nejlepší. Experimenty s různými řezy písma mi v zásadě nevadí tam, kam patří, čili na obálku, případně do nadpisů kapitol. Například Paseka, kterou mám jinak velmi rád, užila na knihy Karla Veselého jednou modré, jindy červené písmo, v tom druhém případě (Hudba ohně) ještě na jemně okrovém papíře, což mi četbu jinak potřebné a obsahově hutné knihy hodně znepříjemnilo. Škoda takových přešlapů. Jinak obecně oceňuji u grafické úpravy knih, když je vzdušná, dýchá různými předěly, tu dobře oddělenými kapitolami, jinde prázdnými stránkami, onde třeba i zajímavou ilustrací. Začlenit příslušné ilustrace do knih není rozhodně nijak triviální věcí, asi vhodnější jsou abstraktnější kresby, které s textem nesouvisí protivně doslovně. Jsem přesvědčen, že kvalitní grafické zpracování knih pomáhá paměti při četbě textu a příjemně dotváří polyrytmický estetický zážitek z krásné literatury.

Šimon Leitgeb, básník a organizátor kulturních akcí
1. Krásná kniha je nyní v mých očích hlavně krásně napsanou knihou. Jedině pak si vždy dlouho nesu její příběh.
Jako malého mě nejdříve oslovovaly krásné ilustrace, pak hlasy mých rodičů, kteří mi příběhy četli, a já si jejich podobu vysnil sám. Nakonec jsem knihu jako autor spatřil i zevnitř, když se dívá na čtenáře.
Jelikož se pohybuji převážně na poli poezie, mám rád co nejjednodušší typografické zobrazení textu, které čtenáře směruje přímo k jádru určité myšlenky nebo emoce. Složitý vizuál odvádí mou pozornost.
U románů to cítím dost podobně. Ocením zde ale dobrý nápad s přebalem knihy a pár trefných ilustrací, které jsou nějakým způsobem propleteny s typografií celé knihy a vytváří dohromady i příběh mimo písmo.

2. Na to jsem už vlastně odpověděl v předchozí otázce. Jako čtenáři mi vždy více šlo o text a tedy jeho sdělení spíše než o vizuál knihy, i když jako laik dokážu ocenit správnou velikost a font písma, který je příjemný pro oči a dobře se v něm orientuje i po několika hodinách souvislé četby.

Jakub Pavlovský, redaktor, moderátor, editor literárního webu H7O.cz
1. Než abych složitě popisoval, jak taková krásná kniha v mých očích vypadá, rovnou se uchýlím ke konkrétním příkladům. Mám na mysli knihy z nakladatelství wo-men, ve kterém nacházím jeden knižní skvost vedle druhého. Nakladatelka Barbora Baronová se svým titulům věnuje, nespěchá, vše kontroluje a konzultuje nejen s autory, ale i třeba s tiskaři. Abych jmenoval alespoň jednu knihu, tak například Hranice lásky od Dity Pepe. Jako dobrý pomocník v této oblasti může sloužit soutěž Nejkrásnější české knihy roku, kterou vždy rád sleduju, ale také ocenění za nakladatelský počin v rámci Magnesie Litery nebo Zlaté stuhy, i když tam nejde výhradně o vzhled a zpracování.

2. Pokud jsem v knihkupectví a prohlížím si novinky, rozhodně mě jako první zaujme obálka, respektive kompletní grafická úprava daného titulu. Takže ano, soudím knihu podle obalu a nijak se za to nestydím. Jsem přesvědčený o tom, že knihám se má dávat náležitá péče — nejen redakční, ale i grafická, takže pokud je kniha ošklivá, nakladatelé jdou sami proti sobě. Já si navíc hned zkraje pročítám i tiráž, abych se podíval, kdo na knize pracoval. Nevím, jestli je to náhoda, ale dosud jsem měl štěstí na to, že působivé grafické zpracování vždy odpovídalo obsahu.

Pavel Piekar, grafik, předseda správní rady SČUG Hollar
1. Pokud máte silný vztah ke knihám a jste výtvarný umělec, máte také umělecké nároky na vzhled knihy, aby se vám líbil –  ale toto nemá jasně daná pravidla, která bych mohl vyjmenovat. Snad jenom, že by ji měl upravovat (písmo, sazba, formát) profesionální a zkušený typograf. Krásných knih jsem měl v rukách hodně, proto nemá cenu nějaké jmenovat – bylo by to nespravedlivé vůči ostatním.

2. Jako čtenář úpravu knihy samozřejmě vnímám a je pro mne důležitá. I když jsem schopen přečíst knihu, kde se mi grafická úprava a výběr liter nelíbí, tak pokud ano, zvyšuje to můj prožitek z přečtené knihy.

Kateřina Piorecká, literární historička
1. Do rukou pravidelně beru knihy nové, staré i velmi staré. Na jednu stranu jsou mými „cihlami“, se kterými denně pracuji, nečtu je od začátku do konce, hledám vnich fakta i velmi subjektivní interpretace. Vtuto chvíli mi nezáleží na tom, v jakém stavu i formě je naleznu – ve veřejné knihovně, on-line archivu či v antikvariátu. Bývá pro mne určující jejich obsah. Zároveň se ale nechci připravit o zážitek ze čtení. V tu chvíli se nechávám okouzlit knihami, jež byly více než před sto lety koncipovány jako komplexní umělecké dílo, a to z různých autorských pozic – ať už to byly Ruce Otokara Březiny (a Františka Bílka), nebo Pantomima Vítězslava Nezvala (a Karla Teiga a celého zástupu autorů Devětsilu). Krásná kniha by měla být zážitkem pro všech pět smyslů. Její tvůrci by ale měli myslet na čtenáře. Má ji číst dospělý, začínající čtenář, nebo z ní bude předčítat první druhému? Bude ji brát do rukou mnoho dní za sebou, nebo do ní má nahlédnout jen čas od času?  Extravagantní formát, těžký papír, příliš pevná vazba, která z rovných řádků tvoří nečitelné vlnobití, zrcadlo bez rozumných okrajů, malý kontrast mezi barvou stránky a písma čtení spíš ztěžují, byť jejich tvůrci často vítězí v knižních soutěžích. Kniha má jako celek mluvit jedním jazykem – literárním i výtvarným. Forma by neměla nabubřele zastínit obsah, přesto bychom neměli zapomínat, že i prozaické knihy pro dospělé čtenáře kdysi mívaly skvělou obálku a ilustrace. A nebyly jen masivní cihlou, jejíž hmotnost spolu s nepřehlédnutelnou obálkou má na knihkupeckých pultech podpořit spornou váhu levného čtiva.

2. Knihu nepovažuji jen za konzervu slov, ale za komplexní autorskou výpověď. Dobrá grafická úprava by měla jít ruku v ruce se sdělením textu. Záleží ale na tom, kdy, kde a „za jakým účelem“ listuji knihami a putuji do jejich fikčního světa. Ve vlaku, na břehu řeky nebo na pláži s potěchou obracím stránky nejlevnějšího paperbacku. V knihovně ale pravidelně hledám pulpity či spíše jejich moderní pěnové náhražky, abych si rozměrné svazky podložila a dohlédla i na horní řádky či na slova pohlcená vazbou. U beletrie očekávám náročnější přístup. Obálka by neměla být jen plakátem, který knihu prodává a odkazuje na soudobé trendy. Grafická úprava, volba papíru i písma nebo výtvarný doprovod by měly čtenáře unést do fikčního světa všemi myslitelnými způsoby. Ano, stránky některých knih by měly lehce klouzat, jiné zadrhávat o prsty. Písmo i zlom by měl u některých knih vyvolávat emoce, jindy by měl sloužit srozumitelnosti a sdělnosti textu. U odborných knih, kompendií i slovníků by nakladatel měl myslet i na to, že kniha nemusí být čtena od začátku do konce, bude mít více čtenářů, kteří si z ní budou chtít vypisovat či fotit. Je mnoho způsobů, jak čtenáře připoutat ke knize či podpořit jeho lehkou orientaci v ní. Živé záhlaví, marginálie a vlepené textilní záložky by neměly být knižní grafikou zapomenuty.

Adéla Polka, zpěvačka, básnířka a kulturní publicistka
1. Já osobně mám hodně ráda, když mě kniha vizuálem zaujme na první dobrou. Často je to čistý design, minimalismus nebo zajímavá grafika. Hodně mě ale baví i jemné reliéfy, které člověk objevuje, až když vezme knihu do rukou a publikaci si potěžká. A to rozhodně souvisí i s výběrem papíru. Nedá se říci, který je lepší, je důležité, aby typ materiálu a vizuálního pojetí obálky dobře korespondovaly s obsahem knihy.

Dlužno dodat, že tohle se podle mě poslední dobou daří hlavně vydavatelům dětské literatury. Například Meander mě několikrát přesvědčil o tom, že je někdy vizuál zajímavější jak text samotný. O knihách Petra Nikla ani nemluvím, to jsou prostě skvosty.

Důležitá je pro mě ale i segmentace textu uvnitř. Čtu hodně, ale ne nejrychleji, a možná proto mi vyhovují kratší odstavce oddělené jedním nebo více volnými řádky. Zároveň se mi pak v knize zpětně lépe hledá.

Když jsem teď pracovala na překladu ilustrované knihy Klub rozkoše, nesmírně mě bavily obrázky, které předělovaly jednotlivé odstavce nebo kapitoly. Ilustrace měla prakticky stejnou váhu jako text, nebyla pouhým doplněním.

Vím, že je to povrchní, ale často mě děsí tlusté knihy, nejen proto, že to trvá přečíst, ale také proto, že se to nedobře přenáší. Takže pro bichle bych osobně navrhla paperbackové verze na cesty.

Formát menšího čtverce je mi pak děsně sympatický a s radostí vzpomínám na čtení Voltairova Candida, který byl tak maličký, že se mi vešel do kapsy od kalhot. Seděla jsem ve vlaku, krčila se nad tím a neskrývaně se chechtala. Hodnota díla tak vysoce převyšovala velikost formátu. Stručnost a výstižnost je věc, která mě v literatuře fascinuje a motivuje. Umění absolutně vycizelovat myšlenku a otesat ji do nejčistější formy je podle mě kumšt. Děje se to třeba v poezii nebo v případě Tracyho Tygra, kterého mám doma taky v kapesním vydání, je opatlaný, olámaný, ohnutý a to znamená, že se četl. Co víc knize přát.

2. Rozhodně! Když srovnám čtení pdfka ve čtečce a listování papírovou knihou, je prožitek nesrovnatelný. Papír je tak nějak konkrétnější a troufám si říct intimnější. Ve čtečce vnímám knihu jako pracovní nebo studijní materiál. Je to jak poloviční užívání díla. Navíc se ve čtečce nedají ohýbat rohy a podtrhovat řádky. Je to možná vandalismus, ale dávno jsem se osvobodila od toho, že je kniha svatá, a když na knihu dělám recenzi, potřebuji si do ní značit, na volné listy na konci si psát okamžité poznámky a ohýbat rohy tam, kde je to skutečně zajímavé. Kdyby ne, už bych to nikdy nenašla. Je to drzý způsob, jak knihu vizuálně dotvořit k obrazu svému, totiž tomu čtenářskému. Každý z nás by si nejspíš podtrhal něco trochu jiného. A to mi přijde skvělé.

V zahraničí jsem si zvykla na paperbacky a je to vlastně hrozně pohodlný formát knihy, je na ní brzy vidět opotřebení, ale já má ráda, když je znát, že se kniha četla, nosila v tašce apod. Tam se mi ale bohužel zdá, že se na vizuálu zcela šetří. Dlouho jsem přemýšlela, jak moc se mi líbí knihy od francouzského nakladatelství Les Éditions de Minuit, které mají vždy stejný přebal, jednoduchý nadpis a orámování jak na parte. Bohužel to ve mně vyvolává dojem jakési sterility. Chápu, že se má prodat primárně obsah a možná je to i ekonomicky o dost výhodnější, ale já si od nich knihy kupuji nerada.

Jiří Trávníček, literární teoretik, historik a kritik
1. Označení „krásná kniha“ si zaslouží kniha, která umí ctít, že je kniha, a ne nezávislý výtvarný artefakt. Tedy: taková typo- a poly-grafická kvalita, jež se umí dát do služeb, ustoupit do pozadí. Ctít, že je přizvána ke společnému dílu… ale že je tady spíše v pozici hosta. Oceňuju, když se knize umí vnějškovou podobou přiznat její žánr. Odbornou knihu nelze načančat jako beletrii; knižní rozhovor nemůže vypadat jako básnická sbírka; kniha zavedeného klasika se musí lišit od titulu debutanta; ročenka okresního archivu by si neměla hrát na detektivku. A také oceňuju, když se umí ctít čas. Typografie Karla Teiga je jistě okouzlující, ale mimo meziválečnou avantgardu přestává fungovat. A nadčasové obálky umí dělat snad jenom Gallimard a Penguin. Miluju ediční řady a to, jak umějí být řadami – žánrem, výběrem i typografií. Proto aspoň jeden domácí příklad (jakkoliv ne současný): Soudobá světová próza z nakladatelství Odeon v 80. letech (např. U. Eco: Jméno růže; J. Fowles: Sběratel; W. Myśliwski: Na kameni kámen, I. B. Singer: Stará láska).

2. Mám rád, když se podaří soulad, což znamená – ve světle řečeného výše: nerušit, nepřekážet čtenářskému prožitku. Sloužit. Moc vizuality ruší. Nápady je nutno šetřit, což platí obecně, ale na tomto poli dvojnásob.