Opium poezie je edice, která potěšila každého, kdo měl rád Květy poezie v Mladé frontě. Jak vás napadlo, že byste chtěli navázat na tuto klasiku českých knihoven poezie? Chybělo vám třeba na českém trhu víc takových ucelených řad poezie s jasným výtvarným názorem? 
Myslím, že jsme byli s mou ženou Šárkou vydáváním české poezie trochu unaveni a hledali jsme formu jejího vydávání, která by nás po mnoha letech ještě bavila. Určité resty v české poezii, nepublikované texty z 60.–90. let, autory a knihy, které jsme chtěli knižně vydat, jsme většinou dotáhli do konce. Nová generace básníků a básnířek, kteří nám posílali své aktuální texty, nás povětšinou nijak neoslovila a připadala nám velice slabá. Tito básníci byli ochotni vydání svých sbírek i zaplatit, a tak jsme pár originálnějších představitelů této „mladší“ generace vydat zkusili. Ale ukázalo se, že nás tento způsob vydávání vůbec nebaví… Takže jsme tuhle práci přenechali jiným nakladatelstvím či vlastním nákladům autorů. Náš kamarád a častý spolupracovník Michal Jareš přišel s nápadem zkusit pokračovat u toho, co mne osobně ke čtení poezie přivedlo, a to byla právě edice Květy poezie. Tuhle edici jsem si – díky jejímu rozměru – brával do kapsy při svých výletech do lesů či ke čtení ve škole pod lavicí.

Když se navazuje na něco, co už má nějakou tradici, je zřejmé, že tvůrčí prostor není neomezený, jinak by se návaznost vytratila. Vadí ti jako autorovi obálek této edice, že máš formát a typografické řešení vlastně „shůry dané“?
To mi vůbec nevadí. Já do grafické práce na knihách asi moc nepromítám nějaké vlastní umělecké ambice. Z jedné části je to proto, že nejsem výtvarník a neumím kreslit – jsem „ten od počítačů“. A v digitálním světě se autorská jedinečnost nijak zvlášť necení, vše již nějak je, záleží spíše na kombinaci jednotlivých prvků. Z druhé strany mi přijde, že je to zcela užité umění a že to nejlepší, co se dá v této práci dělat, je nějakou vlastní představu spíše potlačit a posloužit textu samotnému. Párkrát jsem navštívil, např. v Galerii Hollar, výstavy knižních grafiků, a patřily k tomu nejnudnějšímu, co jsem kdy viděl. Knižní grafici se snažili mít vlastní autorský rukopis, který promítali do všech vystavených knih, a tak ty knihy byly všechny skoro stejné. Mám raději, když je každá kniha nějak specifická. V téhle naší edici je podstatný text samotný, a pak obálka Kateřiny Piňosové. Kateřina je bytostný výtvarný umělec a sochařka, není knižní grafička. Nejprve jsme uvažovali i o tom, že bychom edici přebrali i s názvem samotným. Mladá fronta právě směřovala do konkurzu a už mnoho let v této edici nic nevydávala. V tom jsme ale pokračovat nemohli, protože si slovní spojení „edice Květy poezie“ zaregistrovali jako ochrannou známku. Edici jsme tedy nazvali trochu jinak, trochu jinak pojali i její typografii a úpravu. Ale tak, abychom přiznaně navazovali, a číslujeme knihy od jedničky.

Květy byly výtvarně velmi zdařilé, lákaly v podstatě ke sbírání. Myslím, že Opium poezie vybízí k témuž. Ve srovnání s Květy je vizuálně nespoutanější, až psychedelické. Jistě je to dáno tím, že jste ke spolupráci oslovili zmíněnou výtvarnici Kateřinu Piňosovou. Proč právě ona – a je v současné chvíli jedinou výtvarnicí této edice?
Pevně doufám, že lidé knihy v edici nebudou jen sbírat, ale hlavně číst. Měla by to být čtenářská edice, ne nutně bibliofilní, resp. snobská řada. Tomu odpovídá i cena jednotlivých titulů. Původní edici ilustrovala grafička a ilustrátorka Sylvie Vodáková, která se svou tvorbou zaměřovala převážně na dětské knihy. Chtěli jsme někoho, kdo na ni dokáže navázat, ale s jiným, dospělejším a výrazně autorským rukopisem. Kateřina se ukázala jako skvělá volba a moc nás její obálky baví. S tou její nespoutaností je to pravda, ano, nic není přesně na milimetry, vše je trošku nevyměřené a nečekané, ale tak to máme rádi. Dokud vydrží ona, bude určitě jedinou výtvarnicí edice. Pokud z nějakého důvodu nebude moci, asi budeme muset najít následovníka, ale to bychom neradi…

Nic takového vám samozřejmě ani nepřejeme. Jak tato spolupráce funguje? Dostává výtvarnice ukázky textů, na základě kterých pracuje, nebo si vybíráte z její volné autorské tvorby?
Kateřina tvoří obálku pro již připravenou sbírku a její ilustrace je ovlivněná konkrétními texty knihy. Chvilku čte a pak čeká, než „dostane inspiraci shůry“. Samotná realizace – kresba na papír – potom už bývá rychlá. Ale na to by ses musela zeptat přímo jí, dokáže o tom vyprávět dlouho a zajímavě.

To bude pro další Ravt s tématem knižní ilustrace, už si to znamenám. V současné chvíli má edice 14 svazků, přibývají poměrně rychle. Zdá se mi, že se i dobře prodávají. Máte představu, kdo je kupuje, „naskočili“ třeba milovníci původních Květů?
Pár starších milovníků této řady existuje a těší se na další knihy, ale moc jich už není. Přijde mi, že se čtení starší poezie stává elitní, vpravdě exkluzivní činností. Pokud bych měl fabulovat o charakteru čtenářů těchto knih, snad bych je přirovnal k posluchačům vážné, klidně i soudobé hudby. Takový mám dojem ze čtenářů, kteří novou edici shánějí. Věkově jsou možná mladší než já, cca 20–40 let, nijak se nesdružují a je jich málo. Kdybych měl u kupujících hledat něco společného, použil bych slova jako oduševnělý, filozofický, spirituální, introvertní, jemný atp. Vlastně skoro opak některých čtenářů a autorů současné poezie. Ty bych přirovnal k posluchačům populární hudby. Tam nacházím více angažovanosti či tematizování běžnějších událostí. Možná je to tím, že dneska každý druhý mladý básník i čtenář užívá nějaké SSRI antidepresivum, a tak některé prožitky, které dříve tematizovala hlavně poezie, již prožívat a popisovat nemusejí. Nebo k nim přístup mají složitější.

To je poměrně provokativní teorie, která určitě nezůstane bez reakce. Podle čeho se rozhodujete, které autorky či autory v této edici vydáte?
Knihy, které v edici vyjdou, většinou vyplynou z rozhodnutí trojice Michal Jareš, má žena Šárka a já. Michal Jareš je nepřeberná studna neprodejných a zajímavých jmen, takže ho převážně usměrňujeme, abychom s edicí nezkrachovali hned v počátku. Seznam knížek, které bychom chtěli vydat, už má nyní cca 66 položek. Ale ne vše jde udělat hned, tituly se na seznamu různě posouvají a mění místo, a tak co nakonec v daném roce vyjde, je kolikrát překvapením i pro nás. Chceme, aby edice byla opravdu pestrá a široce rozkročená. Jediné omezení ale má – není určená žijícím českým autorům. Je to z těch důvodů, že chceme vybírat básně pokud možno z kompletního díla autora a také si zachovat stoprocentní svobodu výběru básní a samotné práce na knize. Snažíme se vyhledávat převážně autory, za kterými je originální dílo, kteří jsou třeba poněkud pozapomenutí, stáli na okraji literárního hemžení, a vybírat i z rukopisů a časopiseckých otisků. Často to bývají autoři, kteří by v původních Květech poezie těžko mohli vyjít. Občas ale zařazujeme i nějaké známější jméno, které má vždy vyšší náklad a prodejnost a může pak zaplatit dejme tomu někoho artovějšího. Například právě nyní mám na monitoru skladbu Josefa Škvoreckého Nezoufejte, která pravděpodobně vyjde v září.

Která dosud vydaná kniha ze zmíněných čtrnácti se ukázala být zatím největší událostí? Můžeš prozradit nějakou další „opiovou“ událost, kterou můžeme vyhlížet?
Těžko říci, co bylo zatím největší událostí, každý čtenář má jiné favority. Ale opravdu překvapen jsem byl tím, jak moc zaujala Luisa Ziková a její výbor Palte mou duši! To jsem vůbec nečekal a dlouho jsem váhal, zda ji vůbec do edice zařadit. Rád bych, aby byly knihy v této ediční řadě vždy trochu překvapením, a tak prozradím jen jediné jméno – snad letos na podzim vyjde sbírka jednoho z mých nejoblíbenějších básníků vůbec – Roger Gilbert-Lecomte: La Vie l’Amour la Mort le Vide et le Vent.

Doufám, že se teď od monitorů ozývá radostné výskání, anebo lépe – v souladu s introvertními filosofy – je na četných místech souhlasně přitakáno. Děkuji za rozhovor!
Já také děkuji, Jitko, a všem čtenářům přeji hodně poetických zážitků.