Toto číslo je věnováno paměti básně, tedy způsobu, jakým zachycujeme a v jistém smyslu i ukládáme určitý okamžik v čase do těla básně. Při přípravě aktuálního výboru z díla jste se probírala mnoha – a snad všemi – svými texty: vnímáte jako autorka, že se skrze báseň můžete vracet k událostem, které dávno minuly – a to včetně detailů, které třeba přímo v konkrétní básni zmíněny nejsou, ale vybaví se vám při jejím čtení?
Často, velmi často přemýšlím o tom, co vlastně báseň pro mne znamená, čím pro mne  je: záznam určitého okamžiku, děje, příběhu, myšlenek? Pojmenovaný, dosud nezrozený text, svým způsobem sen pro zítra? Zrcadlo vlastní existence? Svědek? Nejčastěji se vracím právě k onomu svědkovi – on o nás vypovídá, on v nás občas i cosi rozsvítí či osvítí, on potvrdí, jací jsme byli tehdy a jací jsme dnes. Někdy v tom mnoho rozdílu není, někdy je to ohromující zjištění, jak už se nepotkáváme ani sami v sobě. Vrací nás to, mnohdy až příliš konkrétně, tedy bolavě i k tomu, co zůstalo za textem, nepojmenováno, ale přesto je bezmála kotvou našeho sdělení. Jaký div, že někdy se až bojím odhalení toho, co mi text, psaný před 20 či 30 lety, dnes sdělí o mně samé. O mých proměnách a tápání. Ale vždycky je to zajímavé, ba i trochu dobrodružné a poučné. Udivující je pro mne především to, že u každé básně i po letech vím, co k jejímu napsání vedlo, co je skryto „pod textem“, „pod kůží“. Není to úžasné?

Máte pravdu, to je! V básních často velmi jímavým způsobem zobrazujete události, které se odehrály v dobách, o kterých máme jen dochovaná písemná svědectví, někdy jen mýty či báje. Co vás inspiruje či vede při jejich tvorbě?
Už jako malá jsem odmítala pohádky a doslova „otravovala“ otce prosbou, aby mi vyprávěl „o životě“. Zůstalo mi to – ráda pozoruji lidi, domýšlím si, proč jednají tak či onak, snažím se to odkrýt, pochopit, vysvětlit, najít k nim vlastně cestičku. Mám ráda příběhy, osudy zajímavých osobností, které mne třeba při četbě oslovily – domýšlím jejich činy, jejich myšlení – mohu se mýlit, samozřejmě, ale nevadí mi to, já si vlastně svým způsobem toho člověku znovu tvořím – velice mne to baví. Nekladu si to ani za zásluhu ani za prohřešek – učím se.

Co pro vaši tvorbu znamenal zákaz publikování? Psala jste s vírou, že jednou vaše básně vyjdou?
Zákaz publikování (mezi první a druhou knížkou mám 25 let nuceného odmlčení – což neznamená, že jsem nepsala, mé šuplíky by mohly vyprávět) mne až tak netrápil, víc mne trápilo, že jsem přišla o zaměstnání, měla dvě děti (puberťáky), kteří jedli jako nenasytní, na nichž oblečení „hořelo“ a tatínek na ně občas zapomínal platit. (Těch odpovědí na mé žádosti o místo, které zněly: pro Vás místo nemáme!) Když už jsem sehnala nějakou práci, byla mizerně placená, nezajímavá, ale nezbylo než do toho jít. Otec mi tenkrát řekl: Co sis udělala, to máš – tak jsem to měla. Naštěstí i vydržela a naštěstí se i dočkala možnosti publikovat a nějakých ocenění.

Myslíte při psaní na čtenáře, jak bude rozumět, jak číst váš text, anebo vám jde při psaní jen o báseň samu, její přesnou podobu?
Tato otázka mne trochu zaskočila – musím přiznat, že mi jde především o přesnou podobu básně, o její sdělení – samozřejmě, že pak už myslím i na toho, kdo to bude číst, nakolik porozumí. Kolik znalostí o tom, o čem se právě zmiňuji, čtenář má, bude-li naladěn na stejnou strunu jako já, na stejné životní hodnoty, na stejné vnímání, bude-li vůbec vědět, o čem se vede řeč. Protože i mezi nejbližšími se velmi často setkávám s větou: „Já tomu vůbec nerozumím.“ Asi má poezie žádá čtenáře trochu vzdělaného, sečtělého, přemýšlejícího. A myslet – jak jsem kdysi žertem říkala malému synovci: myslet bolí… Občas s ironií tvrdím, že lidé jsou sice gramotní, ale číst neumí –  je to hořké konstatování, uznávám, ale básník si na tato „kamínka“ sáhl a ví, co říká… O to víc mne potěší čtenář, který se zamyslí a třeba se i zeptá, já odpovím, a pojednou zjistím, že jsme „na jedné lodi“. To mám radost.

Ke které své básnické sbírce se sama vracíte nejčastěji a proč?
Na příkrém břehu světa, Krajina s osamělým jezdcem, Únava z lidskosti, Smírčí kámen, Přesto, Betty.
V každé sbírce jsem řešila svůj postoj k různým hodnotám v životě, své nekonečné otazníky, své: Obstojím nebo na to nemám? – ať už se to týkalo tvorby, práce nebo osobního života. Pořád se tím zabývám. Ale jmenované knížky k tomu mají, domnívám se, blíž. Což je ovšem pouze můj pohled – čtenář to může vnímat jinak.

Děkuji za odpovědi a ještě jednou upřímně blahopřeji k vašemu významnému životnímu jubileu.