První otázka zcela v souladu s tématem čísla musí být tato: kde máš své autorské kořeny? V přesně určeném místě, v definovaném čase? A jsou tam trvale nebo se v průběhu života nějak přesazuješ, rozšiřuješ svá místa?
Autorský kořen má vymezený časoprostor tím drobečkem mého konkrétního života. Nevím, kde se vzal. Prostě je se mnou. Po nezbytné etapě nasávací nastala etapa tvůrčí, která ji doplnila, a nyní trvají obě v čase. A to už v docela souladném vztahu. Než jsem měla děti, občas jsem se i bála, zda to vydržíme dlouhodobě, malounko mě děsilo pomyšlení, že zdroj nebude napořád a třeba jednoduše ze dne na den vymizí. Když jsem povila děti, zjistila jsem, že existuje niterný strach o povitou bytost, tudíž tento původní strach vážící se k autorskému kořenu zeslábl. U vymezení autorského kořene místem není pochyb. Rodiště. Katastr obce. Přesně dle mapy a souřadnic. Konkrétní prostor vyrůstání, poznávání zdrojů a zrání.

V mém pohledu ze Středočeského kraje (a to na mě nesmlouvavě hledí divoké Brdy) je Moravskoslezský kraj nespoutaný a zároveň vykořisťovaný, je to, pravím dramaticky, bojiště člověka a přírody. Jak je to pro tebe jako jeho obyvatelku?
Jsme poslední cíp výběžku Nízkého Jeseníku, tedy žádné to mírně vlnící se Opavsko s lány obilí. U nás je to krajina, kterou mám moc ráda, možná proto, že je důrazným výkřikem, který tě varuje – tady jsou poslední obliny kopců, meze, louky, kombinované s ostrými kaňony, stržemi v temných smíšených lesích, jak je po staletí vymývala voda. Ale vyjdeš-li na horizont, uvidíš to obludné kaliště pod sebou, Ostravskou pánev, místo s vyškvařeným tukem.

A tvůj domov?
My jsme samostatnou, slezskou vesnicí s 777 obyvateli, bez apendixů satelitních městeček. Máme malebný architektonický rozkres na původní starou část se statky a stodolami, jež existuje od 14. století – nádherný historický park přecházející v lesopark jakožto dělící prvek vprostřed, a novou, po válce vystavěnou část na původních zámeckých loukách, jež náležely k původnímu zámku, který padl ve válce a dnes neexistuje. Domy se zahradami jsou v sevřeném tvaru obehnány prstencem luk, lesů a polí. Ochrannými valy.

Dříve, do generace našich dědů se v lesích okolo obce těžil kámen, dnes to znamená již zarostlé, přírodou polknuté, malé i větší doly. Na pozadí lesů, místy s převahou buku to vypadá impozantně. Taková divokost za humny. Tři cesty, jež do obce vedou, lemují třešňové aleje. Žijeme prostě v kultivovaném, pečovaném prostoru, který je bezmeznou ceninou. Umožňuje, aby tu člověku bylo dobře. Čistokrevná krása.

Píšeš o tom a já vidím, jak maluješ obraz, kroniku krajiny. Je cítit, jak je to důležité.
Jsem toho názoru, že kultivuješ-li prostředí kolem sebe, kultivuje i ono tebe, je to vztah. Je to nezbytné pro povědomí o kořenech, ukotvení jedince v časoprostoru. Kdysi při studiu literatury na vysoké škole jsme dostali zadání: „Co by byla Ostrava, kdyby byla zvířetem?“ Okamžitě jsem věděla, že by byla krysou. Nemyslím to zle, ale ta metafora byla bezprostřední a je přesná. Jen pro dokreslení: Krysa je obvykle tmavě zbarvená. Nejaktivnější je za soumraku. Její areál se pozvolna rozšiřuje. Velmi dobře šplhá. Nicméně, dodnes se mi nepodařilo najít obdobnou metaforu pro Dobroslavice, musím na tom zapracovat.

Napadá mě, že u některých měst se možná ta zvířata během historie střídají… Ale pokračuj v příběhu Dobroslavic.
Ještě mne napadá jeden důvod, proč je pro komunitu Dobroslavic příznačný těsný vztah k životnímu prostoru. Při bojích v dubnu 1945, při snaze dobýt  Ostravu, byla obec díky strategické poloze poničena do té míry, že reálně hrozil její zánik. Lidé dostali nabídnuty lokace v Sudetech, na Javornicku, a část obyvatel skutečně odešla. Až díky iniciativě slezské malířky a ilustrátorky Heleny Salichové v letech 1945 až 1947 došlo k realizaci nápadu propojit zničené vesnice s konkrétními partnerskými, válkou nezasaženými městy, a pomoci jim. Salichová připravila putovní výstavu svých obrazů a grafik s náměty ze Slezska, z oněch pobořených měst a vesnic a právě jejich obnově měla tato iniciativa s názvem Budujeme Slezsko sloužit. My dostali Přerov. Děti z Dobroslavic odjely na léto 1945 do Přerova a dospělí se snažili vyspravit co se dalo, aby bylo možné zde vůbec žít. To je moment, kdy přestal existovat rozsáhlý zámek. Ve válce tu byl lazaret. Ale následně jej obyvatelé rozebrali, užili jako stavební materiál pro výstavbu či opravu svých domů.

Je to tedy sepjetí i materiální, krom zmiňovaného duchovního. Říká se, že traumatům trvá cca tři generace, než se pročistí a dá se s nimi vypořádat. Tady šlo o skupinové trauma, které však mělo i pozitivní přesah a tím je vzájemné interní pouto celé skupiny, dále předávané potomkům. Zrovna nedávno kohosi ze starší generace napadlo, že je třeba vše opět připomenout a uspořádal pro lidi z vesnice promítání historických filmů o obnově Dobroslavic ze zdrojů domácí filmotéky. To odpoledne přišly celé rodiny do místní kuželny, připojili se i nově přistěhovaní, sdílení téhle dávno prožité zkušenosti a její předávání nejmladší generaci je stále silné. A zdůrazňuji, že šlo o aktivitu jednotlivce a jeho rodiny, prostě se rozhodl, rozeslal pozvánky přes sociální sítě, vzájemně jsme si to předali a ve všední podzimní podvečer se sešlo přes šedesát lidí. I tohle je určitá verze krásy a vzájemnosti, péče o vztahy.

Umím si představit, že tak vznikají lidské kořeny v místě i pro nově přistěhované, protože ten příběh poznají a přijmou za svůj…  Sama se účastníš i blahodárné činnosti vracení přirozeného rázu krajině, mám na mysli třeba Alej k lipám u vás, u Dobroslavic. Jak dnes vnímáš změnu v krajině, o kterou jste se tam zasadili?

Vnímám to jako povinnost každého jednotlivce. Není-li to tupý deprivant, pak musí vnímat, že prostředí jej utváří a on může utvářet prostředí. Naše rodina zde žije šestou generaci. Je to samozřejmá věc, že prostě musíš být v souladu s krajinou, to znamená dát ji péči, odpracovat na ní svůj podíl. Někdo si tohle zvládá pouze na vlastní zahradě a někdo jde i dál, mimo ni.

Předkové byli zemědělci, já už nejsem, mí rodiče také ne, ale vazba k hlíně trvá, přestože byla komunisty snaživě trhána z těla. Samozřejmě, vadí mi naučená ignorace některých. Nerozumím těm, jež projíždí krajinou a mrsknou do příkopu plastovou flašku, pixlu od cigaret, nebo ještě lépe veškeré obaly z fast food menu. Takže ano, mohu působit potrhle, že ty příkopy občas čistím. Prostě jsem iniciátor-praktik. Tudíž co lze ovlivnit z pozice komunity, či spolku, který jsme s mužem a dalšími založili, to skupinově děláme – naučnou stezku, obnovu studánek, výsadbu první Aleje k lipám na bázi dobrovolnické péče, open-air divadelní festivaly, osm let třeba turistický a dramatický kroužek pro zdejší děti, i ten pravidelný sběr odpadků v katastru. Co potřebovalo jiný zdroj, to jsem ovlivnila přes zastupitelstvo, kde jsem osm let působila. Ale snažila jsem se vždy držet principu provázání s místní komunitou, to je obrovská síla. Výsledkem je třeba výsadba dalších šesti alejí, které navrací krajině, dříve komunisty scelené do lánů, původní koncept. Takže princip, který funguje, je propojení s podobně smýšlejícími lidmi. Ve výsledku vznikne spousta nápadů a drobných jednotlivostí – veřejné krmítko či pítko v parku, adoptované stromy, bidýlko pro dravce, hmyzí hotely na veřejných místech, dřevěné sochy, květinová louka, organizace letní jógy v plenéru. Vedlejší produktem je namotivování dalších lidí, v nichž ty nápady dřímou a jen ještě nedošly do stavu realizace, ale pak už to jede samo. Opět čistokrevná krása.

Mám ještě jednu asociaci. Rodiče se dlouze rozváděli, když jsem byla ve věku 14 až 18 let. Byla to velice nevábná věc. Výrazně nápomocnou sociální síť mně tenkrát poskytl gympl, klima i podpora zde. Pochopila jsem, že mít záchrannou sociální síť mimo rodinu je nezbytnost. Pochopila jsem, že materiálno je nedůležité, nemáš-li základnu v dobrých vztazích. Tak se snažím o přirozený spolupodíl na údržbě sociální sítě v lokální komunitě. Uvědomuji si ty bonusy, které z toho mohou plynout.

V tvých nových básních, které je možné číst právě v tomto čísle Ravtu, je hodně práce s pamětí, verše zaznamenávající osobní nebo rodinné historie tvých hrdinů. Jak se k takovým příběhům dostáváš? Je to zkoumání rodinných pramenů, jsi básnířka-orální historička, je to prostě odposlouchané, odkoukané?
Vše jsou krádeže. Audio krádeže z okolí, nekonečný zdroj inspirace. Můj děda byl lidový vypravěč v pravém slova smyslu. Měl vážný úraz nohy v JZD, kam útrpně musel, nakonec to nešlo jinak. Doživotně byl mrzák, měl trvalé bolesti. Často ale vyhříval nohu na slunci venku na lavičce a u toho citoval latinské či řecké pasáže z gymnázia. Ty dále mixoval s příběhy zažitými, zaslechnutými a varioval. Prostě storytelling. Ráda jsem naslouchala. Ve storytellingu pokračuji, jen v písemné verzi.

Tvůj básnický jazyk se nevyhýbá ani stylu úředních záznamů, výčtů, zkratka jde až k heslovitosti. Vnímáš sama okrášlování v jazyce básně jako zbytečnost a nebo si ochotně přečteš vzletnou květnatou lyriku?
Jsem svou jednou částí takového úředního ustrojení. Mám ráda neplané tlachání, to plané je jednou z mála věcí, jež skutečně nesnesu. Jsem vždy spíše pro brzkou konkretizaci čehokoli a reálný výstup. Tedy iniciátor, realizátor, dotahovač. A v těchto intencích je strohý úřednický jazyk nezbytný. Vzletná květnatá lyrika je všude kolem sama o sobě, jen ji musíš vyhledávat očima a uvidět. Představuje pak takovou bonusovou výživu. Když tohle umíš, už ti téměř vůbec nic nechybí.

Tvého čtenáře nepřekvapím postřehem, že v básních často přímo zmrazuješ okamžiky, a to tak bedlivě, až se vytratí jakýkoliv chlácholivý filtr a vše je syrové, nehezké, olezlé a upocené. Zároveň je ta nemilosrdnost účastná. Jak se s tím potýkají čtenáři na živých čteních, chodí za tebou třeba se svými řezavými obrázky, příběhy?
Mám ráda literární čtení, kde poskytnu i omáčku k vzniku konkrétního příběhu a tím posluchače více přivábím dovnitř, za oponu. Vnímají, že hraji s otevřenými kartami a nastaví se stejně. Začne fungovat dočasný vztah a rozměr „tady a teď”. Komunikujeme obousměrně. Pak vylézají úchvatné věci. Ale přiznávám, že tato verze nelze uplatnit všude a vždy. Někdy je žádoucí jen číst. Je to však přece jen chudší variace téhož. Mým cílem je zapamatovatelnost okamžiku. Pokud si ti lidé nesou několik zásahů po „přímé střelbě” verši, pak ta účast na akci měla smysl pro mne i pro ně.

A poslední otázka – myslíš si, že spisovatelka či spisovatel se může ze svých osobních lidských kořenů vytrhnout, pokud by po tom toužil, a nebo ho v jeho díle nakonec stejně vždycky doběhnou?
Myslím, že kořeny jsou vždy s tebou. Je to klíčové těžiště. Jen je třeba si je postupně najít, což může být i práce na více let.

Souhlasím. A děkuju za rozhovor.