Kam na mapě svého života byste umístili svoje autorské kořeny?
Je tento pojem pro vás spojený s místem, kde jste vyrůstali nebo strávili (trávíte) významný čas svého tvůrčího života – nebo jde spíše o příslušnost k určitému autorskému nebo myšlenkovému okruhu či generaci?
Je pro vás dobré být ve spojení s vlastními autorskými kořeny, vědět o nich a vracet se k nim – anebo se z nich dnes spíše vědomě vytrhujete?

Ivo Harák, básník, literární kritik a pedagog
Kořeny? Některé možná uhnilé, jiné dozajista odumírající: dům, v němž jsem prožil první roky svého života, je už dávno v cizích rukách – a přece zůstává Tišnov Těšany mých próz a občas také snových vzpomínek (býti Demlem, pamatoval bych si je, a zapsal). Jenom v něm stále více přibývá bílých míst, blednoucích obrázků, siluet zmizelých kamarádů (sejdeme se ještě někdy? někde?).
A pak je tu ještě poezie: chvála utkvělého okamžiku. Tady lze zakořenit dobře stejně jako chvatně. Stačí dobrá půda, totiž inspirace, totiž prasklina ve stěně vezdejšího světa, jíž lze zahlédnout… Co vlastně? Nepřesnost slov příliš lidských. Hledat TYHLE kořeny – k tomu postačí projít si mojí poezií. Pokud někdo sebere odvahu i sílu.

Milan Hrabal, básník a překladatel
Mé autorské kořeny se za léta rozrostly do šíře, v níž ztrácím přehled o kmeni: Hněvkov, Sedlice, Slovenská Ľupča, Armor, Mccheta, Lwówek Śląski, Šonov, Horni Hajnk, Budyšín, Pašman. To je zlomek bedekru mého života. Jak v něm zaznamenat hlasy lidí, když se nakonec mezi všemi prosadí ptačí zpěv opřený o svaly / nakloněného těla sudetské renety.

Noc je mou spojenkyní – pomáhá zahladit trhliny v paměti, a zároveň je spolehlivým dopravním prostředkem ke kořenům mých rodičů do jižních Čech: za šepotem hlasů jdoucích do kostela / ke stínu / který zapomněl odejít s tátou.

Kořeny sílí v živné půdě, jíž se mi v posledních letech stala srbská Lužice. Promítala se do krajiny dětství, světlo ve tmě nad Sprévou otevíralo staré příběhy. Příkazy a zákazy v čase koronaviru nás dusily a já měl pocit, že už to tak zůstane. Tehdy jsem se v myšlenkách vracel za přáteli do Lužice. Živými i těmi na hřbitově Mikławšku. Postát s nimi v protisměru času. Oni svá ústa chrání rouškou hlíny, já mlčením o všem / co bylo, a už nebude.

Ale nejdůležitější je pro mě kmen-domov: dům k jehož základům / táta se znovu shýbá / k skulinkám času mezi kameny, a moje rodina, která je jeho korunou.

V posledních letech jsem stále intenzivněji fascinován proměnami. Když před půlnocí vyjdu na zahradu nadýchat se svěžího vzduchu před spaním, tmou prolínají časy, tisknou se ke mně. Promlouvá genius loci. Do noci svítí okna v přízemí: Emma balí povolených třicet kilo na cestu do neznáma. Možná, v naději brzkého návratu, spěšně ukrývá cennosti. Je to dávno, Emma nejspíš nežije a já: nevím / jakou barvu měly její oči // neohlédla se / když odcházela // zanechala tu žlutý dům.

Nakonec všechno se ztratí / pod drobnými chodidly generací. Proto hledám každou příležitost k naději a lásce. Po noci přichází ráno: zadusí všechna noční bloudění / odebere mi křídla / přitiskne k hlíně / vonící jako pleťové mléko / mé ženy.

Jestli se vracím ke svým kořenům? Nevracím, vyrůstám z nich. Obdarován dětmi a jejich dětmi, znovu a znovu je nacházím na lesních návrších s modrým sluncem v borůvčí.

Josef Kučera, básník a ortodontista
Mé autorské kořeny asi neumím přesně určit, vymezit v nějakém definovaném místě a čase. Na pomyslné chronologické mapě života sahají až do nejzazší paměti, která je stejně zabíhavá, křivolaká, vybíravá a nedělitelná jako kořeny živoucí rostliny. Postupem času s pobavením zjišťuji, že z onoho „melting potu“ minulosti vystupují různé vlivy a obrazy maskované k nepoznání, zdeformované nespolehlivou pamětí, jejichž původ někdy odhalím čistě náhodně. Vybírají si libovolná místa, prorůstají přítomným životem jako bílé sítě podhoubí a sem tam z nich vyraší zasunutá vzpomínka. Někdy na čas zasychají, po dešti se znovu zazelenají a vyvábí bílý prokřehlý hřib, zelený list, střevlíka s kovově lesklými křídly v bukovém lese nebo ostrorepa v Mexickém zálivu. Kořeny také vidím v určitém neklidu, který je mi vlastní a který patrně nachází ventil právě v podobě psaní. Psaní tak v určitém smyslu vnímám jako symptom, vyjádření sporu nebo napětí mezi nevědomím a vědomím, mezi racionálním ukotvením mého civilního života a tajným životem, ve kterém s cestovatelskou vášní objevuji bílá místa na mapách. V tomto ohledu jsem ve spojení s vlastními kořeny neustále, ale vědomě se rád vracím i k mým starým sešitům s básněmi jako k deníkovým záznamům svého druhu.

Tomáš Míka, básník a překladatel
Kořeny jsou spletité, plné hlíny, která se jeví jako něco špinavého, sají živiny z rozkládajících se organických zbytků – z mrtvol kdysi živých rostlin a tvorů, kteří už mají své období na tomto světě za sebou. A odehrává se to v naprosté tmě s výjimkou kořenů vzdušných, které berou vláhu přímo z éteru. Některé kořeny jsou tenké jako vlas a jiné tlusté jako had a všechny mají svůj význam.

Ale jaký? Kdo to dokáže posoudit? A může to vědět sám strom, jehož jsou ty kořeny součástí? Má odpověď na všechny otázky této ankety zní: nevím.

Kořeny jsou tajemné ruce, kterými je všechno spojené se vším.

Magdaléna Platzová, spisovatelka a publicistka
Kořeny mám určitě v knihách, které jsem četla v ranném dětství a pak během dospívání. Přibližně od mých dvaceti let intenzita čtenářského prožitku výrazně klesala, knihy už nebyly tou jedinou a nejskutečnější realitou. S tím slábl i otisk, který to které dílo mohlo zanechat.

V dětství namátkou Drákula, Zpěvy staré Francie, Rytíři kruhového stolu, Márinčino dětství, Gabra a Málinka, Děti z Bullerbynu, Hobit, Jana Eyrová, Ptáci, zvířata a moji příbuzní, Kdo chytá v žitě… To jsou knihy, které jsem četla pořád dokola, ve kterých jsem žila. Až když jsem se k nim s vlastními dětmi vrátila, zjistila jsem, že z nich ve svém psaní nevědomky cituji, navenek to ale poznat není.

Později to bylo hlavně 19. století a první polovina dvacátého, Francie a také Anglie, také Rusko, samozřejmě. Třeba Maupassant, Flaubert, Stendhal, Hardy, D.H.Lawrence, Turgeněv, Čechov, Cvetajevová nebo odjinud Rilke, to jsou velice hluboko uložené zážitky, z nichž se nemohu vytrhnout. Nevracím se k nim vědomě, ale jsou tam, to vím, rozeznávám ve svém psaní jejich barvy a vůně.

Roman Polách, básník a literární vědec
V současné době je můj život, kdy odborně i pedagogicky působím na bohemistickém univerzitním pracovišti, vlastně jakýmsi ecovským lesem. Každodenně se od rána do noci pohybuju po všech literárních cestách tohoto hvozdu mého života. Ostatně jedna z prvních literárních vzpomínek pochází právě z tolkienovského lesa – kdysi dávno, když jsem navštěvoval základní sportovní školu v Karviné, kde jsem hrál závodně hokej, se ke mně podivnou cestou dostal tehdy ještě ne moc známý Hobit a já po jeho dočtení napsal jakousi divokou lesní mikropovídku. Dodnes si pamatuju tu dětskou imaginaci a atmosféru jakéhosi propadu do skalních dutin a temného dobrodružství. Ještě temnější dobrodružství pak bylo, když mi češtinářská úča (nezlobte se, ale dodnes se na ni zlobím) před spolužáky řekla, že je Hobit pro malé děti a dostal jsem za onu povídku snad čtyřku. Nějak se muselo projevit ovšem to, že jsem téhle paní zničil jakousi výstavku, tedy – touché. Další roky jsem se o literaturu nijak nezajímal, hrál hokej, pak studoval elektrotechnickou průmyslovku… Znovu jsem se k ní dostal neuvěřitelnou a osudovou náhodou – v době začínajícího internetu jsem jako správný puberťák vyhledával holky na ICQ (so oldschool!), kde jsem narazil na ženu z jižní Moravy, která mi v podstatě změnila život a díky ní jsem se obrátil k literatuře a především k poezii. Jsem jí za to upřímně a nesmírně vděčný. Druhou důležitou postavou mé tvorby je pak má žena Markéta, vedle které jsem si definitivně urovnával mé myšlení o poezii, jejíž přímou součástí – jak asi víte – často je. Díky Markétě a její neustálé přítomnosti jsem mohl životně promýšlet svou poetiku, která – a to se dostávám ke konci – je myslím stále nepůvodní, stále (v nejlepším smyslu) vězí především v tom, jak jsem se naučil dívat na svět prostřednictvím poezie Petra Hrušky a Víta Slívy. Pořád jsem zakořeněn iniciačně v těch dvou – první knížka plně, druhá snad už osobitěji, ale stále tam ta kurva Petr (vysvětlení této impertinence níže) a jeho oči jsou, především v první polovině té knihy. Zrovna dlouho nepíšu, trápím se s neosobitostí, hledám svého basquiata, ale mám naději, kterou nám všem vzkázal Ivan Diviš v den své smrti:

Kurva Holan! Po léta
tarasil mně cestu jak ten žulvas, bludné balvanisko
vysrané sem z
hor.
Přece nemá cenu rozestřílet ho šrapnely,
ani Tlustá Berta by nepomohla,
nanejvýš rozmnožila už tak dost narvaný pluk
o jedno sto přebytečných vojclů.
Anebo vyviklat ho pajcry?
Až jsem vymyslel řešení
pro sebe sama, jen pro sebe sama.
Je nutno prodrat se trnitým křovím,
pak ostružinovými zátarasy
a ejhle! ono to klaplo,
za balvanem vedla zmijí stezka,
která se posléze rozšířila v pralesní pěšinu,
pěšina v cestu a cesta v chausée,
a já pak začal básnit
jak mně zobák narost
a stal se sám sebou.
Ono se mně to podařilo!

7. dubna 1999

Vít Slíva, básník a pedagog
Ovšemže jsem zakořeněn v místech, kde mi bylo dáno žít: v rodišti a v bydlišti. V rodišti jsem o prázdninách po deváté třídě napsal na dědově verandě první své vážnější básně, a všechny čerpaly z hradeckých studní; v dědově Boudě více než čtyřicet let prolévám perem svůj hradecký čas; a více než padesát let lomím do veršů brněnské světlo.

Nejhlubší kořeny mám ale na území, v němž se od věků do věků sváří tělo a duch, čas a věčnost, láska a smrt… Patos a drama, to je moje!

Vyrvávat se z kořenů je sebevražda.

Jan Sojka, básník, dramatik a pedagog
Jednoznačně do dětství. Čím více se vzdaluje, tím častěji ho slýchávám. Dětství na venkově, každé volno, každé prázdniny. Spojení samoty ve velkém stavení i v jeho okolí a blízkosti těch, kdo v něm žili nebo trávili volné chvíle. A kteří postupně odcházeli, zatímco já se doposud stále vracím.

A nejsem si jist, zda je možné násilně zpřetrhat své vlastní kořeny. Vidím to tak, že budou-li z nějakého důvodu chtít, samy časem odpadnou, v opačném případě je za sebou povlečeme až do konce. Já osobně to rozhodně ponechám na jejich volbě.

Michal Šanda, spisovatel
Vyzbrojen mačetou vlastnoručně vyrobenou z konzervy od lančmítu jsem se prosekával neprostupnou džunglí kopřiv o dvě hlavy vyšších, než jsem byl tehdy já. Vtom se přede mnou zaleskla nekonečná hladina návesního kačáku, hrdě pojmenovaného Zhořský rybník. Udělal jsem krok a po kolena zapadl do bahna, v němž nenávratně zmizela moje levá bota. Zato jsem opodál našel orezlou kliku. O mnoho a mnoho let později jsem nabyl mylného přesvědčení, že jde o kliku k zadním vrátkům literatury. Možná byla od nějaké zbořené kůlny. Třeba se v ní oběsil plešatý ajznboňák, co já vím?

Souřadnice mých kořenů na mapě jsou 49.5417047N, 14.7649839E.

Nikdy jsem ani na okamžik nezatoužil být autorem bestsellerů a psát krásné a úspěšné knihy pro masy. Protože se moje dětství odehrávalo za komunistické normalizace, mám k masám permanentní nedůvěru. Se svojí směšnou mačetkou se pokouším v literatuře objevovat nové, neprobádané stezky. Kořáním mojí duše je experiment. Fantazie. Hra.