Opěrným bodem této ankety je Listina základních práv a svobod, konkrétně:

Článek 17

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná.

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

(5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Otázka:
Je podle vašeho názoru v České republice na podzim roku 2022 stále zaručena svoboda projevu a právo na informace tak, jak to definuje Článek 17 Listiny základních práv a svobod?

Tomáš Čada, básník, učitel, člen zastupitelstva Mč Praha 2
Bez dovolení si otázku přeformuluji. A slibuji, že se v závěru pokusím odpovědět i na tu položenou.

Kdybyste se mě v jalových gymnaziálních letech zeptali, zda má být svoboda projevu neomezená a neomezitelná, odpovím prostě: Jasnačka.

Od té doby jsem se ve vnímání této zásadní svobody posunul. Vím, že slova mají svou sílu, proto je třeba ji vážit. Svoboda slova má své limity, protože slovem lze ublížit, zabít, vyhladit národ. Ale jak definovat mantinely? Neumím v krátkosti odpovědět. A nejsem si jist, zda bych dokázal v nějakém obsáhlejším zamyšlení.

V kontextu svobody obecně se mi líbí teze Johna Stuarta Milla, která bývá do češtiny překládána jako „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Ačkoli originál vyznívá trochu jinak, hovoří totiž o zřetelném omezení svobody: „The liberty of the individual must be thus far limited; he must not make himself a nuisance to other people.“ Millův citát mnozí prohlásí za floskuli, ale pro mě obsahuje vše potřebné. Prakticky neomezený prostor k realizaci i zřetelně a srozumitelně definovanou nepřekročitelnou hranici.

Když čtu definici svobody projevu v Listině, sděluje mi prakticky totéž, co Millův citát. Přípustné je vše, co neomezuje ostatní. A to, co je omezeno, je omezeno zákonem.

Pokud mám pocit, že společnost, na jejímž fungování se aktuálně podílím jako občan, učitel, umělec či politik nefunguje, měl bych se proti ní bouřit a neměl bych se na jejím fungování podílet. (A je fakt, že se aktuálně mnozí bouří.) Já jsem s řadou tu větších tu menších výhrad stále přesvědčen, že tahle společnost si mou důvěru zaslouží. A ty své výhrady se snažím komunikovat.

Proto odpověď na výše položenou otázku zní: Ano, s výhradami. Ty je nutné verbalizovat a snažit se o nápravu.

Sylva Ficová, překladatelka
Na otázku je možná snad jedině kladná odpověď – svoboda projevu je u nás totiž někdy až bezbřehá. V médiích dostává svých pět minut i ten, kdo nezná vlastní dějiny, na náměstích se mluví o ředění krve národa, ulicemi se promenádují typy v tričku s Putinem, senátorka hlásá bludy o povinném sexu v manželství, předseda jedné politické strany se nechal slyšet, že než vyrůstat v rodině se dvěma matkami nebo otci, radši by vyskočil z okna, člen jiné mluví o „geneticky zvrácených“, kandidát na prezidenta obviňuje gaye z kupčení s dětmi, sám prezident označil translidi za „odporné“, a do všeho toho svobodného projevování jedni literáti lkají nad tím, že literátky využívají svobody projevu a píšou, a jiní fabulují o „komfortní roli oběti“ žen, které si drze nechtějí nechat líbit to, co snášely jejich matky. U nás totiž skutečná „cancel culture“ – kultura rušení a zamlčování – pořád sedí na stejných židlích a slabším hlasům neprivilegovaných a menšin nedává zaznít buď vůbec, nebo se jim nepokrytě směje. „Vrchní nese účet“ a podtrhává jednu tučnou nulu.

Marta Veselá Jirousová, básnířka, výtvarnice, učitelka
Myslím, že lidé mají tolik svobody slova, že neví co s ní. Každý si může blábolit co chce a kde chce. Reálně lidem téměř nic nehrozí. A co je nejvíc ke vzteku, ohánějí se totalitou a cenzurou, aniž by věděli, co to doopravdy znamená.