Jaké bylo tvoje letošní léto, dařilo se ti změnit obvyklou perspektivu, třeba i díky cestování? Je pro tebe léto jako roční období významné nebo tvoje práce nesouvisí s tím, co se děje „za oknem“?
Občanským povoláním jsem učitelka angličtiny na gymnáziu, navíc mám dvě malé děti, takže se vlivu střídajících se ročních období a rytmu školního roku nevyhnu, i kdybych chtěla.
Letos jsme se po třech letech, kdy bylo obtížné cestovat, konečně vydali do Británie navštívit přátele a příbuzné, zejména prarodiče mých synů. Bylo opravdu těžké s ohledem na věk a nemoci rodinných příslušníků a také restrikce jednotlivých zemí takovou cestu vůbec naplánovat. Jsem ráda, že se nám to podařilo. Kluci měli ohromné zážitky při chytání ryb ve Skotsku, hodně toho viděli. Pro děti to bylo opravdu nezapomenutelné léto a nutná potrava pro duši, čas s rychle stárnoucími prarodiči.
Mně jistě prospěla změna prostředí. Kolegové učitelé asi pochopí, že po těch covidových letech, která jsme měli, ani dva měsíce na „dobití baterek“ nestačí. Realita se od toho, co o naší profesi píšou v novinách, velmi liší. Svou práci mám velmi ráda. Inspiruje mě mimo jiné k další tvorbě, energie a nadšení mladých lidí mi dává nové impulzy. Když mladí lidé před vašima očima rozkvetou a vyrostou, dává vám práce smysl.
Na otázku, zda se mi změnila perspektiva, opravdu nedokážu odpovědět se stoprocentní jistotou. Myslím, že psychický odpočinek, odtržení se od každodennosti je nutný. Chod školy, studenty, učitele, rodiče i moji rodinu ovlivňují světové pandemie, ekonomické krize, války. I malé děti velice citlivě vnímají, ptají se a od nás, dospělých, chtějí ztracenou jistotu, kterou jim bohužel nemůžeme dát.
Léto 2022 nás nezbavilo těžkých témat jara, naopak přibyla další. Ruská agrese na Ukrajině, obří požáry v Českém Švýcarsku a další projevy klimatické změny, prohlubující se energetická krize a tíživá ekonomická situace pro stále větší počet lidí… Dalo by se pokračovat. Jak se ti píše v tomto, případně o tomto současném světě? Co tě nyní autorsky pohání kupředu?
Píše se mi momentálně těžko, protože jsem dlouhodobě vyčerpaná, na události kolem sebe, zlo, agresivitu lidí kolem sebe reaguji celý život možná až přecitlivěle. Teď je té zloby nějak více a šíří se.
Myslím ale, že v obecném smyslu člověk potřebuje čas pro svou duševní hygienu, čas, kdy na něj nikdo nemluví, kdy se na něj nelinou hrůzyplné zprávy z médií, kdy po něm nikdo nic nechce, čas, kdy na nás nikdo nevolá „mami“ a nic po nás nechce. Prý potřebujeme alespoň deset minut jen pro sebe každý den, abychom nezačali trpět psychickými poruchami. Ruku na srdce, kdo z nás pracujících rodičů těch deset minut má?
Pokud se otázka vztahovala k literárnímu zpracování současných událostí, zatím nenastal správný čas. Na internetu jsem četla množství nepříliš zdařilých textů plných klišé, které bych spíš zařadila do kategorie psychoterapie tvorbou. Domnívám se, že nejlepší literární a umělecká díla, reflektující současnou velmi traumatickou dobu, teprve vzniknou. Naše srdce potřebují čas na zpracování událostí, čas najít ta správná slova.
Kterou spisovatelku, spisovatele či knihu bys doporučila jako podstatnou reflexi přítomnosti?
Připadá mi, že skutečně žijeme v zajímavých časech, kdy se dystopické a apokalyptické vize světových spisovatelů naplňují s hrůzyplnou přesností. Příběh služebnice od Margaret Atwoodové i po více než pětatřiceti letech promlouvá novým, naléhavým hlasem k nám všem, kteří vidíme, že i tak zvané vyspělé společnosti se vracejí o desítky let zpátky. Kontrola porodnosti a ženského těla vždy patřily do hlavních programů totalitních společností, je to takový lakmusový papírek, a i proto mě současný vývoj naplňuje obavami. Na světě přitom existuje pouze dvanáct zemí, které garantují ženám rovná práva před zákonem (a Česká republika mezi nimi není). Margaret Atwoodová přitom při psaní svého asi nejslavnějšího románu zápasila s pocitem, že nejspíš nikoho neosloví, poněvadž je přitažený za vlasy. Bohužel není.
Další román, který podle mého vystihuje současnost je Mechanické piano od Kurta Vonneguta mladšího. Napsal ho v padesátých letech minulého století jako nadsazenou satiru tehdejší americké společnosti, ale my v takové realitě dnes žijeme, v realitě, kdy čím dál více profesí zastávají roboti a lidé začínají být nadbyteční.
Children of the Dust od britské spisovatelky Louise Lawrencové nebyl, pokud vím, nikdy přeložený do češtiny. Jde o román ze sedmdesátých let určený původně pro dospívající čtenáře. Tematicky se vrací se k existenciálním obavám z nukleární války, s níž naše generace vyrůstala. Lidstvo je po atomové válce rozděleno na privilegované, kteří se schovali v bunkrech a nadále přežívají v podzemí, ale pomalu vymírají, protože při vší své prozíravosti si oni vyvolení starší muži neuvědomili, že k přežití budou potřebovat ženy v produktivním věku, které by mohly mít děti. Druhá polovina jsou lidé obyčejní, kteří válku přežili. Jejich těla však zmutovala během jedné generace do podoby, která se je schopná s vysokou radiací v prostředí vyrovnat. Dokážu si představit scénář, kdy z naší skomírající planety odletí na vesmírných lodí samí Elonové Muskové a přistanou na nové panenské planetě, kde ke svému překvapení zjistí, že není, kdo by rodil děti a pracoval.
Co ti z „letního stolu“ přepadává do babího léto a podzimu, co chystáš, na co bys pozvala svoje čtenáře?
V létě jsem doháněla resty, zatím ne zcela úspěšně, i když hromádka nesplněných úkolů je o poznání menší než v červnu. Můj překladatelský sen o básnické sbírce Ilyi Kaminského mě stále neopustil, ale nevím, zda se mi splní. Překládala jsem však jiné básníky do češtiny a do angličtiny, včetně Natalie Crick, což byla hlavní hvězda britsko-českého večera v kavárně Liberál v Praze 12. září.
K tomu musím dodat, že právě překlady jejích básní si čtenáři mohou v tomto čísle Ravtu díky tobě také přečíst.
O týden později tamtéž rozjíždíme s kolegyní Marií Hodinkovou a básníkem Josefem Strakou pravidelný pořad Opuštěný mikrofon, který každý měsíc v průběhu školního roku otevře pro básníky a tvůrce z řad studentů středních škol (od 15 let). Chceme tak vytvořit bezpečný prostor, kde si mladí lidé můžou bez obav své texty vyzkoušet na živém publiku.
Také konečně dokončuji anglicky psanou prózu, kterou mám rozepsanou již tři roky. Doufám, že letošní školní rok bude „normálnější“ a umožní nám všem normálnější existenci, v což počítám i tvůrčí plány.
Musím říci, že možnost vyzkoušet si čtení před živým publikem považuji za zásadní, je skvělé, že to chystáte. Hodně štěstí i se všemi dalšími projekty a vlastní autorskou prací. Díky za rozhovor!
