1. Když se řekne „noc v Evropě“, co vás jako spisovatele teď – v realitě po 24. únoru 2022, kterou stále žijeme – napadne?1b. (Původní podoba první otázky z doby před 24. 2.)

Jakou literární práci si schováváte na noční hodiny? Čekáte od sebe jako autorka/autor v noci něco jiného, vznikají texty jiného druhu, které snad vysloveně iniciuje okolní tma, ticho nebo naopak noční zvuky?

2. Čtete v noci jiné knihy než ve dne?

3. Doufám přece jen, že se zase vrátíme k noci jako přítelkyni, noci jako lyrické kulise, noci jako motivu. Kdo podle vás psal či píše o noci dokonale? Uvítáme, pokud také ocitujete, neboť tím text otevřete dalším čtenářkám a čtenářům; nemusíte citovat obšírně, dostatečně přesvědčivá jistě může být i věta, odstavec nebo strofa. Případnou citaci prosím doplňte zdrojem.

Petr Pazdera Payne, spisovatel
1.
Můj život je zarámován dvěma ruskými invazemi… A „tato noc nebude krátká“, jak zpíval K. Kryl. A ještě… slova jakéhosi žalmu: „Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování.“

1b.
Píšu, když mě to popadne, ať je den či noc. V noci se ale zdají sny, z nichž některé jsou zajímavější než bděná skutečnost a chtějí se vtělit do slov a vět a povídek. A v noci se, pokud nespím, rád potuluju a někdy si i cosi v duchu poznamenávám. V noci jsem také v osmdesátých letech studoval, protože bylo ticho, jinak jsem musel pouštět na plný pecky hudbu, abych přehlušil hlasy za dveřmi a hluky z ulice. A když už jsem byl znaven, vyrážel jsem ven. Odedávna mě vábí noční Praha. Miluju ty noci, ty „noce“, kdy všechno je jinak. Praha v noci patří jiným lidem než ve dne, kdy po ulicích chvátají podnikatelé v kvádrech, s mobily a s kufříky, tak jako za bolševika úředníci a úřednice, funkcionáři, ředitelé, veksláci, inženýři apod. Osamocení chodci a opilci jsou za každého režimu v nočních ulicích víc doma než ti, co tu probíhají ve dne…

2.
Ne.

3.
Mám rád Sábatovu Knihu o hrdinech a hrobech a v ní Zprávu o slepcích, která je uvozena touto básní:

¡Oh, dioses de la noche!
¡Oh, dioses de las tinieblas, del incesto y del crimen,
de la melancolía y del suicidio!
¡Oh, dioses de las ratas y de las cavernas
de los murciélagos, de las cucarachas!
¡Oh, violentos, inescrutables dioses
del sueño y de la muerte!

–

Ó, bohové noci!
Ó, bohové temnot, krvesmilstva a zločinu,
splínu a sebevraždy!
Ó, bohové krys a jeskyň
netopýrů, švábů!
Ó, krutí, tajemní bohové
snu a smrti!

Ernesto Sábato: Sobre héroes y tumbas

Yveta Shanfeldová, básnířka a překladatelka
1.
Žiju s pocitem, že i noc na člověka vtrhne znenadání, zrovna, když ji čeká nejméně, to se pak psaní už nelze bránit a zbývá jen se podvolit. A psát. Člověk tedy otevře okno. Noc evropská se podobá té americké. Mír se stále ještě chabě brání. V tichu nočním už nejde dělat, že válka neexistuje. Že je na jiném světadíle. Vždyť noc ohlušuje jako tlampač, sama je vetřelec, útočník, a jak si lehnete do postele s knížkou, skočí vám na hrudník. Teď už nejste na světě sami. Toto poznání překvapí duši unavenou tak, že už ani netušila, že noc přichází – zejména po nocích, které se nikdy nedostavily. Nechaly na sebe čekat, ale ani se nevypařily. To už jeden cítí, že se něco bude dít, tuší tu mocnou nepohyblivost po celodenním usilování. Ztrátě sil.

A tak noc neusiluje, jen sílí. Naléhá. Sama píše básně, prózu, jediná přítomnost, která se hlásí, promlouvá, jediná, která je se mnou. Jediná všímavost. Ta, co naslouchá a hovoří. Ta, co je.

2.
Noční čtení drásá, otevírá na dřeň, rozdírá svým jemným hlasem, otevírá všechny možnosti. Čtu hlavně v noci. Přes den se čtení snažím vyhýbat, a že to je snadné! Zdá se, že čtu jen knihy určené k nočnímu čtení.

3.
Chtěla jsem dát příklad Aleny Nádvorníkové, ze sbírky Děje, strany 27:

Slunce spadne.

Varování, prosté krátké, přesné jako výstřel. Brzy bude noc.

Martin Skýpala, básník
1.
Milá Jitko,

jak si jistě pamatuješ, když jsi mě před časem oslovila s dotazem, zda bych nechtěl nějak říct, co pro mě znamená noc, obratem jsem Ti poslal písničku Noc je můj den od Luboše Andršta a Michala (Mikiho) Bláhy v podání Michala Prokopa.

Hned jsem si vzpomněl, že jsem tuhle píseň v jedné „revival“ kapele moc rád zpíval, ale vzpomněl jsem si i na tmu, která je barevná, jak píše Karel Šebek, i na kýč tzv. temnoty, který jsem haněl ve sbírce Noc je na prodej, což tě patrně přivedlo k přesvědčení, že jsem nějaký expert na noc. Ale to já nejsem, na to jsou teda jiné kalibry. Přesto jsem byl odhodlán zvednout tuhle rukavici.

Pak přišla válka a spolu s tím se změnily i moje noci. V mé práci zavedli poprvé za celou dobu nonstop provoz a já trávil čas, který dosud patřil jen mně, tím, že jsem na internetu v pro mě nepříliš srozumitelném jazyce lovil zprávy a svědectví o masakrech, zničených školách, domovech a povražděných dospělých a dětech, o vojenské technice a taktice, o přesunech válečného materiálu, a zápisky zpravodajů a moderních interbrigadistů, kteří zničehonic vyjeli bojovat do cizí země, zákeřně napadené svým nenažraným sousedem. To všechno jsem obratem předával dál.

Moje noci najednou přestaly být časem, který mi poslední zůstával a který byl jen můj. Místo noci jakožto přítelkyně se objevila jiná noc. Zlá noc. Noc, která si dělá nárok na to, co bylo dosud moje, a bere mi tu poslední svobodu, kterou se mi po dnech pohlcených běžnými starostmi, nutnostmi a povinnostmi, dařilo do té doby uhájit.

Jenže s něčím podobným jsem popravdě vždycky počítal, mám to asi v genech, protože i moje babička zažila své noci v Terezíně, kam ji jako malou holku s maminkou a tetou poslal jiný nenažraný soused. A taky jsem už dávno četl o tom, jaké byly noci v obleženém Sarajevu, v knížce architekta Raymonda Rehnicera Sloni a tráva. Byly to pro mě určující momenty. I když jsem se jich chtěl mnohdy zbavit, nikdy to nešlo, a tahle průprava mi asi i trochu pomohla zvládnout i tyto, o tolik temnější noci (po nichž často následovaly neméně temné dny).

Pozoroval jsem i to, že v noci jsou lidé pragmatičtější. Hlubinná zkušenost či geny jim velí zbavit se balastu a opřít se o to základní. Stejně tak jsem pozoroval, že platí i to, co jsem celou dobu tušil. Jedno lidské gesto má v noci mnohem větší cenu než tisíc denních rafinovaných vytáček.

Na rozdíl od těch nešťastných a statečných lidí, o nichž jsem psal a psal a psal, já nyní už mám ty noční směny za sebou. Noc už je zase jenom moje. Ale já i tak koukám do internetu. Dál hledám ty zprávy v pro mě teď už o něco srozumitelnějším jazyce.

Stejně tak tuším, že to, co nazýváš nocí v Evropě, s matematickou nutností pomine. Protože co je pravá povaha noci? Je to dočasný život ve stínu! Život na odvrácené straně naší planety. To ti řekne každý astronom. Navzdory biologickým obavám, že noc potrvá navždy a ráno nepřijde, noc nepřestává být výzvou, které je nutno čelit, ale čelit s vědomím toho, že noc je prostě jen další fáze dne, který (se svými výzvami) se zase nevyhnutelně dostaví.

Nebyl bych to já, kdybych ti nenapsal i to, že v tom hrozném světě jsem si našel něco svého. Byla to informace, že ukrajinští vojáci na frontě ve dne odpočívají ukrytí v bezpečí před nepřátelským bombardováním a teprve po setmění vyrážejí jako pomstychtivé přízraky proti těm, kdo jejich život proměnil mnohem barbarštějším způsobem, než se to stalo na pár týdnů mně. „Noc není hrozná. Noc je můj den,“ jak to ostatně zpívá i ten Prokop.

2.
Ne.

3.
Zbyněk Havlíček.

* * *

Přijď
Skrze noc ještě vede úzká bílá cesta
Okna se dosud nezavřela a dveře se dosud chvějí jako harfa
Čekám tě jako skalisko v moři zda na ně usedne pták
Čekám tě jako ohňostroj a celé mé tělo se proměňuje v práh
Překroč jej a dovol mé tužce opustit toto zoufalé vězení řádek
Tyto mříže za nimiž pálím
Svůj obraz v zrcadle svůj stín na koberci řeky
Svou touhu raněnou tvými neslyšitelnými kroky
Svou krev s křídly odlétajícími po skleněných mostech
K ptáku tvých rukou složených v tvém klíně
Jako víno bez číše jako hvězda bez dalekohledu
Čekám tě jako divoká klec čekám tě jako projektil
Čekám tě jako strom čeká údery skleněných seker
Jako blesk čeká svou bouři jako srdce zvonu čeká na hudbu zvonu
Jako stín muže čeká na slunce ženy
Přijď jako jarní tání přijď jako ztracený dopis
Přijď ještě nevypukla válka
Čekám tě
Přijď
Korunní klenote mých nejryzejších chvil
Korunní svědkyně všeho čím jsem kdy byl

Zbyněk Havlíček, Veškerá poezie. Dybbuk 2016, s. 441.

Pavel Sobek, básník a textař
1.
Válka na Ukrajině je blízko a týká se nás tedy více a bezprostředněji. Ukazuje nám, jak křehký je náš svět a jak málo stačí, aby bylo všechno jinak. Konflikty na různých místech ale probíhají prakticky nepřetržitě. Ukazuje se, že cílem některých mocenských struktur je spíše lidi štvát proti sobě, rozhodovat osudech druhých, prosazovat své záměry a získávat neomezenou moc. Můžeme se ptát, jestli je šance, že se jednou všichni domluvíme a noc se pro všechny změní v den. Zatím nezbývá, než věřit a dělat všechno proto, aby pravda a láska opravdu zvítězila nad lží a nenávistí.

1b.
Nastavit to tímhle stylem v určitých životních etapách prostě nejde. Navíc často člověku v noci svitne, nebo se přes den zatmí. V nočních hodinách tak nejdříve hledám brýle, které jsem si někam schoval. Pak záleží na tom, kolik denních restů je třeba za tmy dotáhnout.

2.
Pravidelným předělem a jedinou jistotou mezi dnem, kdy stihne člověk spíše kratší texty a hlavně sedí s prsty na klávesnici nebo na mobilu, a nocí, kdy se třeba i poštěstí přečíst si něco delšího, je čtení pohádek dětem. A protože těch dobrých není dost, volám do noci – pište. Budu jim vaše pohádky číst. Jsou to nejvděčnější posluchači, ale i nejupřímnější kritici.

3.
Každý, kdo se na ni dokáže napojit. A poslouchat. Hodně silnou sbírkou je pro mě Noční linka důvěry Miroslava Huptycha – pravdivá, do sluchátka vyrytá stopa noci:

Zametám v parku u Švermy
už jsem na tom tak blbě
že leju vodu z flašky
do vyschlých louží
aby ptáci neměli žízeň

i z půdy jsem se vrátila
nevoběšená

Ale furt jsem ještě fešná
a s mužskýma to umím
To byste se divil
jaký mám prsa

Pozvěte mě na pivo
jenom na jedno – – –
Řekla do sluchátka
v půl čtvrté ráno

Ale ty mě nepozveš
Vzdychla
v půl čtvrté ráno
když za okny vykřikl
první jitřní pták

Miroslav Huptych, Noční linka důvěry, Pistorius & Olšanská, 2012.

Jan Škrob, básník a překladatel
1.
Myslím, že temnotě spojené s Putinovou invazí na Ukrajinu nějak rozumíme všichni. Může vyvolávat hněv, úzkost, smutek, strach, pocit bezmoci. Válka je ryzí zlo. A takové zlo umí být i nakažlivé. Přijde mi, že tak prožíváme ještě další zatemnění. Jako bychom se vraceli v čase a najednou zase vzrůstá potřeba kádrovat lidi podle národnosti, ke které se třeba ani sami nehlásí, podle jazyka, jímž mluví, podle tak či onak znějícího jména. (Ironií přitom je, že mnozí Ukrajinci a Ukrajinky prostě mluví rusky a spousta lidí ruštinu od ukrajinštiny ani nerozezná.) Vulgarizuje se veřejná debata, jako o švábech, zrádcích nebo kremlobotech se často s až děsivou lehkostí píše o lidech, kteří zločinnost a krutost invaze nijak nezpochybňují, jen se třeba pokoušejí varovat právě před záští ke všemu ruskému. Stará temnota nacionalismů, schématických hesel, ukazování prstem na nepřátele i tam, kde nejsou. Je podle mě důležité stát pevně a nekompromisně proti zlu putinovského válečného běsnění a zároveň se nenechat strhnout těmito spodními proudy.

2.
Poslední dobou jsem rád, když se vůbec k soustředěnému čtení dostanu, ať už je to ve dne nebo v noci. Dřív jsem ale čítával hlavně po nocích, většinu svých nejsilnějších čtenářských zážitků mám spojenou se spícím městem a světlem lampy.

3.
Jako úplně první mě napadá Angelo Maria Ripellino a jeho nádherná kniha Magická Praha, kde se noc jako výrazný motiv objevuje ve dvou svých kontrastních polohách: tou první je divoký noční život, druhou tajemno osamělého procházení liduprázdnými uličkami. Ripellinova kniha je vyznáním lásky k Praze – – psaným v reakci na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968, v souvislosti s aktuálními událostmi nakonec taky připomínanou – – a noc jako by v ní byla s Prahou přinejmenším v některých pasážích pevně spojená:

„V noci se mi všechny obrazy vracejí a prohlubují mou nespavost. V noci buší opozdilci do vrat malostranských paláců klepadly znepokojivých tvarů. Domy této čtvrti mají zvláštní, k snění ponoukající jména: U zeleného raka, U zlatého raka, U zlatého anděla, U bílé řepy, U zlaté štiky, U červeného lva, U tří hvězdiček, U bílého orla, U červeného jelena, U tří zlatých srdcí, U tří růží, U bílého jablka, U červeného kozla, U černého kozla, U zlaté labutě, U zlatého kola, U zlatého hroznu, U zlaté podkovy. Ačkoliv se Hrad natáčí k Malé Straně, která mu leží v klíně, nevděčnice se tváří, jako by ho neviděla, ostatně si nevšímá ani řeky, která ji ovíjí. Její stavby s altány, atikami, věžemi, mansardami a komíny jsou pohrouženy do spánku, v sobě zavinuté, nepřístupné jako truhla zamčená na sedm západů, a její uličky připomínají tajné chodby, zazděné komnaty, skryté alkovny…“

Angelo Maria Ripellino: Magická Praha. Praha: Odeon, 1996, přeložili Alena Hartmanová a Bohumír Klípa.