Simcik
Rozhovor s Jiřím Šimčíkem

Léto je pro mne obdobím tvrdé deprese

Ptá se Jitka N. Srbová

S básníkem a aktivistou Jiřím Šimčíkem, kterého právě potkáte nejspíše v Brně, nahlížíme na léto jako na období spíše netvůrčí a prachbídně obstarávací. Radostně naopak vyhlížíme podzim a autorův básnický debut Vězeňská strava, která vyjde v nakladatelství Dobrý důvod.

Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 7/2022

Jaké bylo vaše letošní léto, dařilo se vám změnit obvyklou perspektivu, třeba i díky cestování? Je pro vás léto jako roční období významné nebo vaše práce nesouvisí s tím, co se děje „za oknem?
Letos to pro mne bylo, až na pár aktivistických povinností v Bruselu, zejména cestování domů – po dlouhém roce skoro bez návratů jsem strávil docela dlouhou dobu na Valašsku. Nevím, jestli mi to prospělo autorsky, ale psychicky určitě: zjistil jsem, že přestože je často těžké sladit vše dohromady, potřebuju právě tyto návraty častěji. Jinak nesnáším horko a festivaly, tento čas je pro mne obdobím tvrdé deprese, letos v srpnu ještě posílené nuceným stěhováním kvůli bytové krizi, a tak i dvojnásobným zvýšením životních nákladů a nových prekarizovaných úvazků v mém životě. Dařilo se mi napsat tak tři dobré básně. Moje literární práce funguje nejlépe v každodenním běhu podzimního období, ale i mráz za dvojsklem občas přinese něco dobrého. Léto prostě ne.

Léto 2022 nás nezbavilo těžkých témat jara, naopak přibyla další. Ruská agrese na Ukrajině, obří požáry v Českém Švýcarsku a další projevy klimatické změny, prohlubující se energetická krize a tíživá ekonomická situace pro stále větší počet lidí… Dalo by se pokračovat. Jak se vám píše v tomto, případně o tomto současném světě? Co vás nyní autorsky pohání kupředu?
Stále je to ta samá potřeba sdílení, nutnost reflexe a „naklánění se za okraj světa“, jak včera na brněnském křtu nové knihy Petra Hrušky krásně četl Pavel Kolmačka. Vnímám však, že prostě proto, že „nemám prachy a jsem pořád v jednom kole“, píšu méně, mám méně času k ohlížení se. Začínám psát nevědomě, často se autorsky dokopu k textu pouze v mezičase (vlak, čekání u doktora, málokdy již kavárna). Začínám se obracet k odrazu světa spíše než k odrazu sebe, i v mnou dříve nepoužívaných formách – to mi přijde vzhledem k době signifikantní, v mé tvorbě poměrně nové. A baví mě to.

Kterou spisovatelku či spisovatele či knihu byste doporučil jako podstatnou reflexi přítomnosti?
Nemůžu nezmínit Standu Bilera a jeho letos oceněnou Destrukci. Pro lidi z mého okolí, kteří bojují za klimatickou a sociální spravedlnost (pokud nevysedávají u nějakého zoom callu a mají prostor si ji přečíst), to byla kniha, která popsala vlastně vše, co vidíme. Abych však nedoporučoval pouze známé knihy, chtěl bych zmínit také knihu Ulricha Branda a Markuse Wissena Imperiální způsob života, která právě vyšla v češtině v nakladatelství Neklid. Ta sice přesně reflektuje minulost fosilního kapitalismu, ale také zvýrazňuje důležitost každodennosti a vzorců v nás. Popisuje, co můžeme každý udělat, abychom dospěli k systémové změně. A není náhodou, že autoři poukazují právě na komunity proti volnotržnímu narativu vymáhanému státem, radikální imaginaci a dělení se – tedy věci, které jsou tak příznačné právě pro poezii. Jen je potřeba ji z pindání v pajzlech nasměřovat někam jinam, což?

Co vám z „letního stolu“ přepadává do babího léto a podzimu, co chystáte, na co byste pozval svoje čtenáře?
V listopadu mi vyjde posouvaná debutová básnická sbírka Vězeňská strava. Měl jsem tu čest na ní dělat s Bernardetou Babákovou a Radkem Štěpánkem, kterým tímto způsobem moc děkuju – knihu posunuli přesně tam, kam měla směřovat. O nakladatelské záležitosti se postaralo nakladatelství Dobrý důvod a Antonín Bína sám – stejné díky.
Přihřeju si výše zmíněnou polívčičku. Sbírka na cca sedmdesáti stranách ohledává právě ono prostředí, jeho základní charakteristiky a uprostřed toho všeho (jak lze vidět i na obálce knihy na mých sociálních sítích) – konflikt! A člověk sám: ten v knize vystupuje možná až příliš, ale co se dá dělat, muselo to tak být. Na detaily těchto témat si čtenář bude muset počkat do přečtení knihy.
Pozval bych tedy k pořízení Vězeňské stravy a na její křestní večery: potvrzený je ostravský třicátý listopad, brněnský první prosinec, pražský druhý prosinec a valašskomeziříčský třetí prosinec. Na každém z těchto křtů vystoupí přátelé z daného města, kteří se okolo mě během autorského procesu motali, a po nich vhodné hudební zakončení – ať už se půjde o mlácení železnou tyčí o druhou železnou tyč post-club/techna v podání umělců z kolektivu Organizovaný plevel v Brně, nebo o (cituji Tadeáše Poláka) „nekončící automat na melancholii“ – tiché písně Dominika Zezuly v Praze. Události budou brzy na Facebooku.

Výborně, myslím, že si vás publikum najde. Díky za rozhovor!

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Jiří Šimčík

    Narodil se v roce 2003. Vyrostl na Valašsku, studuje v Brně na gymnáziu. Hraje na tenor saxofon, koncertuje s kapelou Bb. Pořádá autorská čtení, publikoval v několika literárních časopisech. Zabývá ...
    Profil
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil

Souvisí

  • vit-janota-noc-2022

    Vít Janota se narodil v Praze v roce 1970. Praha je častým místem jeho procházek i jeho básní. Rozumí si také s deštěm, vnímá čas i v tichých a nehybných věcech. Často mapuje ustavující pohyb člověka městem, ale je to město či architektura, co především v textech ožívá nebo vystupuje. Jeho vypravěč je také spíše svědkem či kameramanem událostí než jejich hybatelem. Velmi často v jeho básnických sbírkách (např. „Miniová pole“, Dauphin 2008, nebo „Noc a déšť“, Dauphin, 2013) potkáváme také noc. A o noci si také zkoušíme něco říci přes sítě spojující Prahu a Hořovice. Fotografie: Soňa Pokorná.

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 5/2022