Domluvily jsme se, že rozhovor bude jen stručný, budu se tedy snažit skočit rovnýma nohama doprostřed tématu. Kdy a proč jste se rozhodla, že Žadanovu sbírku přeložíte?
Hledala jsem v ruské a ukrajinské literatuře několik let hlas a tón, který by ke mně promlouval napřímo a dokázal mi pozměnit pohled na svět. Uslyšela jsem ho v Kyjevě, když se schylovalo k invazi ruských vojsk na Ukrajinu: Žadan četl naprosto civilně své básně, a v každé z nich přede mnou vznikal obraz východní Ukrajiny. Slyšela jsem jen asi pět básní, ale zaznívalo v nich to, co jsem na východě já sama prožívala, co mě překvapilo a zarazilo, čemu jsem často nerozuměla, o to víc mě to ovšem přitahovalo. Po prvním měsíci ruské agrese, kdy jsem byla v kontaktu se stovkami lidí, prchajícími před válkou, jsem se k Žadanovi vrátila jako překladatelka: skutečně pozměnil můj pohled na svět. Myslím, že mě zachránil před vyhořením, nejspíš i zhroucením nebo cynickou rezignací. Zvedl mě nad každodenní přetížení, našla jsem v jeho textech odstup a vzduch. Je to básník reflexe, s minimem vlastních emocí. V jeho díle se nikdo nedočte, jestli má ženu nebo dítě, zda bydlí v domě nebo suterénním bytě – nevíme o něm zhola nic. Ten východní prostor, který pojmenovává, je ovšem nesmírně vzdušný, mocný a krásný – nehledě na to, že v něm zuří už osm let válka.

A půjde ve vašem překladu o jednu jeho konkrétní sbírku nebo o výbor?
Rozhodla jsem se, že přeložím výběr ze sbírky „Soupis lodí“ (Spisok korabliv), kterou vydal v roce 2020. Do této sbírky byl Žadan především zprostředkovatelem hlasů jiných, psal nejrůznější příběhy co viděl kolem sebe – kněze, blázna, bratra, kočky.. Touto knihou ovšem prolomil své osobní prostranství, většina básní je věnovaná někomu blízkému, někomu z Žadanova života. Nevíme komu, ale promlouvá tu osobnějším hlasem, často mi ve svých přechodech k metafyzickému prostoru připomíná českého básníka Vladimíra Holana.

Ve vašem srpnovém článku na Aktuálně jsem se dočetla, že Žadanovy básně definujete jako formálně jednoduché, je však třeba nad nimi přemýšlet. Znamená to pro vás jako překladatelku nějakou komplikaci – vyhovět formě a přitom podnítit to žádoucí přemýšlení?
V Žadanově poezii funguje dobře velmi civilní, hovorové a plynulé vyjadřování v kombinaci s metaforami, které se v textu rodí a narůstají jako „černý květ deště“ – řečeno slovy autora. Jeho text je plný pohybu, kluci stojí na fotbalovém hřišti a nad nimi se vzdouvá vesmír, létají ptáci, Žadan vytváří novou symboliku opeřenců všeho druhu, jejich let je jako dech těch kluků na fotbalovém hřišti. Všechny tyto události se u Žadana velmi přirozeně proplétají na jedné stránce, všechno to působí srozumitelně, zní to velmi hladce, jako ten nejpřirozenější proces na světě. Pro mě jako překladatelku to proto znamená udržet tok textu v chodu, nejlépe v letu. Raději obětovat rým než zpomalit plynutí řeči. Půlka básní v připravovaném výboru není rýmovaná – tam je pro mě zásadní udržet emoční náboj na stejné úrovni jako ho má autor: nepřehánět, nedoříkávat, nenechat se strhnout obrazem. Jak jsem už říkala – Žadan je mistrem chladnější reflexe, upozaďuje se, byť jsou verše psané třeba i v ich-formě. Nejraději mám básně, které se formálně a rytmicky ke středu rozbíhají, úplně stejně jako myšlenky. Někdy u něj nastane zvláštní arytmie a ticho, bohužel je to dost často ticho po mrtvých.

Serhij Žadan patří mezi ukrajinské autory, kteří využívají sílu svého hlasu, aby pomohli Ukrajině v obraně proti ruské okupaci – organizuje sbírky, za která se nakupují auta a drony na obranu okupovaných měst, rozváží humanitární pomoc, kromě toho koncertuje, zdá se, že je zkrátka neustále v pohybu. Máte vůbec možnost s ním v této chvíli překlad konzultovat?
Zastávám myšlenku, že text má žít svým vlastním životem. Žadan je velmi zaneprázdněný, denně rozváží humanitární pomoc, omezuji s ním proto svou komunikaci na minimum. Hodně ale využívám ke konzultacím nově příchozí Ukrajince a Ukrajinky do České republiky. Procházíme jeho básně několikrát, s více lidmi. Nejraději mám vysedávání nad Žadanovými básněmi s jednou starší paní, která miluje Puškina a Ševčenka, k Žadanovi má ovšem skeptický vztah – prý není dost „na úrovni“. Čteme a ona mu vyčítá, že se to dost nerýmuje, anebo to není dost „hezké“. A pak bývají momenty, kdy se po přečtení veršů vracíme zpět, čteme znovu a znovu a najednou z ní vypadne: „ehm, tak to se mu ovšem povedlo…“ a já se potichu směju a jsem šťastná.

Myslíte si, že Žadanova poezie bude pro českého čtenáře v nějakém smyslu šokem? Je to jiné básnictví, než na jaké jsme tady zvyklí?
Já jsem si nechala udělat o Žadanovi sociální průzkum. Opravdu, měla jsem přes sto respondentů. Snažila jsem se zjistit, proč je zrovna tento autor na celé Ukrajině tak populární, když není ani skandální, ani vulgární, ani společenská superstar. Mým respondentům se na něm líbí nejvíc to, že píše o jejich současnosti. Žadan je prostě neuvěřitelně aktuální. Říká, co se děje dnes a tady, podobně jako ve svých denících od února 2022, kde popisuje každý den života ve válce (nyní deníky vychází v německém a anglickém překladu). Jeho angličtí překladatelé dokonce v souvislosti s Žadanovými básněmi zmiňují jakousi dokumentární či deníkovou poetiku. Myslím, že Žadanovo básnictví není pro nikoho šokem a nebude jím ani pro českého čtenáře. Dává ovšem hlas zvláštnímu teritoriu, o kterém u nás nevíme skoro nic: Luhansk, Charkov, Doněck, šachty, uhlí, dětství, stáří, hřbitovy a nádraží – jejich rytmu a energii.

Děkuji za odpovědi, které mě opravdu vtáhly a vyvolaly ve mně velkou chuť si Žadana přečíst. Mohu vás závěrem požádat o ukázku – báseň, kterou byste chtěla čtenáře pozvat, aby si knihu příští rok koupili?

∗∗∗

Náš učitel stojí před námi –
na fotbalovém hřišti, poté, co jsme prohráli.
Na poli naší slávy,
na poli, po sklizni našeho strachu.

Stojí tu jako král jeruzalémský v potrhaných teniskách
a tiše nám vypráví o opeřencích.

Aby nás prohra nedělala slabší,
dokud včely krouží nad otevřenými ranami města,
mluví o tom hlavním.
Mluví o opeřencích.

Veliká moudrost klepotu ptačích zobáků.
Hořké ptačí poslání.
Rozměr křídla je jako rozměr verše.
Výška je naplněná kachní zpovědí.
Nebe je prošité létající rytmikou.

Benátští kupci kreslí staré mapy.
Na sever od Azovského moře
kreslí nedotknutelné hranice ptačí říše.
Opeřenci brání vzdušnou branku.
Opeřenec, a v jeho vlhkém oku zapéká se měsíc.
Zpěvní ptáci, námezdní dělníci perspektivy,
vášnivé tenory naší mlčenlivosti,
to vy jste zpívali, když vzplály borovice na hranici,
to vy jste zpívali, když my na to hleděli jak do země vrostlí.
To vy odsloužíte zádušní mši za padlé v mohylách.
A vy budete svědčit,
koho zakopali do bezejmenných jam.

Usoužení špačci, hotoví apoštolové,
rozeseti sedí u stolů, na desce chléb a víno,
pročítají žaltář,
přivezený z Počajivské lávry,
vzpomínají na zimu, která se jistojistě vrátí.

Srdce té nejmenší vlaštovky je silnější než mlha.
Duše toho nejméně nadějného opeřence
stojí na stráži našeho trápení.
Však ať si přijde zima.
Jen ať se vrátí.
Jen ať si podmaní naše pole.

Tiší
kráčíme za učitelem po tom nekonečném hřišti.
Brodíme se podvečerem.
Opakujeme to, co jsme si zapamatovali:

Čím více opeřenců nad námi, tím méně zla mezi námi.
Čím delší je kachní let,
tím sladší bude návrat.

Nad námi bije ptačí duše.
A táhne, táhne dolů
ptačí srdce.