První otázku si dovolím položit poněkud provokativně, v návaznosti na perex našeho rozhovoru. Mění se nějak vaše osobní vnímání Sametové revoluce, toho, jakou svobodu nám přinesla? Myslíte, že máme stále ještě co slavit?
Každý den je pro mě oslavou. Komunisti vzali mé rodině neoprávněně velký majetek. Děda zemřel, babička skončila ve studeném bytě bez vody, táta v PTP atd. Pak se vybíjeli na mně a bráchovi. Nešlo o život, ale možnost normálně žít, studovat bez uličního výboru, kádrováků a fízlů. Nikdy jsem nedoufala, že se to může změnit. A pak najednou gejzír, protrhla se hráz a voda vyšplouchla bahno v českém rybníce, ale škoda, že ne až úplně ze dna…..

I tak – vaše vzpomínka ve stručném náznaku ukazuje, že pochybnost o významu změny režimu by byla nemístná. Myslím ale, že rezivějící paměť musíme posilovat tím, že o minulosti mluvíme a srovnání provádíme. Svoboda slova je dnes v České republice zakotvena v Listině základních práv a svobod. Stejně tak svoboda umělecké tvorby. Zdá se, že jsme tedy v bezpečí. Když se podíváte na vývoj v naší zemi i v těch sousedních, myslíte, že opravdu jsme?
Tato otázka skrývá mnoho dalších. V jakém bezpečí? Před cenzurou? Demagogií? Návratem komunistů? Před ztrátou demokracie? Agresorem? Když se ohlédnu do minulosti, bývali jsme satelitem  Rakousko-Uherského císařství. Slovensko historicky součástí Uher, Polsko, kdysi velkou říší s opakovaně neblahými zkušenostmi s Ruskem a Německo císařstvím. Byli jsme orientovaní k západní kultuře, ke které jsme se po více než padesáti letech v područenství Sovětského svazu otevřeně v roce 1989 vrátili a za dalších 32 let odstavili komunistickou stranu z vlády. Jde to pomalu, ale přeci. Nemám pocit, že by zde byla ohrožena svoboda slova a projevu a umělci museli tvořit na zakázku vládnoucí garnitury. Je spousta investigativních novinářů, ale kauzy většinou vyšumí pro nezájem veřejnosti. Klientelismus demokracie neodstraní. Spisovatelé, dramatici, výtvarníci, muzikanti jsou svobodní ve své tvorbě, a to je důležité. Jeden z případů, který situaci vystihuje, jsou hry chorvatského režiséra Olivera Frljiče Prokletí a Naše násilí a vaše násilí, kde nahý Kristus předstírá znásilnění muslimky. To vedlo kardinála Dominika Duku k žalobě na Centrum experimentálního divadla v Brně, které hry uvedlo. Soud rozhodnul podle našeho práva ve prospěch divadla. Mně se hra může líbit, nebo nemusí, ale dává mi to pocit, že žiju ve svobodné zemi. A byla bych nerada, kdyby soudy řídila státní moc jako v Polsku, kdyby veškerou moc na sebe převzal premiér jako v Maďarsku a kdyby se u nás projevila tak silná intolerance vůči LGBT a menšinám jako na Slovensku.  

Náš rozhovor je přirozeně veden z literární perspektivy – vnímáte v PENu, že je český literární prostor stále svobodný a nebo je znovu ideologicky či jinak omezován?
Bylo by zajímavé uspořádat na toto téma konferenci. PEN má přes dvě stě členů. Mezi spisovateli jsou i diplomati, státníci, literární kritici, ředitelé významných institucí atd. Někteří z nich působili dlouho v zahraničí a jejich odstup a pohled zvenčí by byl určitě zajímavý. Já nemohu hovořit za všechny, ale domnívám se, že by převažoval názor, že literární prostor zatím stále svobodný je. Jsem ale opatrná, protože v tomto ohledu hrají roli i osobní zkušenosti. Nedávno jsem se dostala do konverzace s jedním tvůrcem ohledně Arnošta Lustiga. Tvrdil, že Česká televize je antisemitská. Vyjmenovala jsem mu spoustu argumentů  proč není, a nakonec jsem se dozvěděla, že mu dva scénáře na toto téma televize odmítla. Ale také bychom si měli vymezit pojem literární prostor. Pokud ho vnímáme jako klasickou literaturu, tak určitě svobodný je. Pokud sem zahrneme i žurnalistiku, tam už záleží na šéfredaktorovi, kam až dovolí redaktorům zajít. A zde už si nejsem jistá. A jestli do literárního prostoru zahrneme i sociální sítě s mnoha dezinformačními lživými weby, tak ty bych omezila.

Tím se dostávám k tomu, co dělá PEN klub a jak je jeho činnost se svobodou projevu, vyjádření a tvorby spojená. Uveďme, že jako mezinárodní organizace vycházíte z vlastního předpisu, který lze číst na vašem webu jako Chartu PEN klubu a kde je na spisovatelky a spisovatele kladen požadavek aktivně hájit ideál jednoho společného světa, členové se doslova zavazují „bránit všem formám potlačování svobody slova jak v zemi a společnosti, do nichž náležejí, tak i jinde na světě“. Můžete nám přiblížit, jakým způsobem se to děje?
K projevům zla, násilí a ohrožování svobody slova i lidských práv se vyjadřujeme v našich prohlášeních.  Ostatně je lze nalézt na našem webu www.penklub.net. Naposledy to bylo k útoku na Salmana Rushdieho. Jinak ale pomáháme i fyzicky. V minulosti to byly například počítače, které jsme dovezli ve spolupráci s Člověkem v tísni kubánským disidentům, aby měli lepší spojení se světem. Jiří Dědeček navštívil v Bělorusku perzekvované spisovatele, nebo jsme podpořili kurdské spisovatele v Turecku, kam jela naše delegace účastnit se jejich kongresu. Jeden z nich, Rashid Khalil, tady žije s rodinou a je naším členem.

Pokud jde o organizaci PENu, každé národní centrum pracuje na vlastní agendě nebo se společně věnujete tomu, co „hoří nejvíc“, a podporujete se navzájem?
Všechno záleží na dobrovolnosti. Každé  centrum je svébytná instituce, je jich po světě asi sto padesát a v některých zemích i několik. Zrovna v Německu vzniká nové centrum v Berlíně, vedle již zaběhnutého v Dortmundu. Má to své zákonitosti, nelze si říct, vytvoříme nové centrum třeba v Rychnově nad Kněžnou, nebo v Brně. Musí být doporučené jiným centrem a je zde určitá čekací doba před přijetím. Spisovatel Jaroslav Rudiš, náš člen, žije převážně v Berlíně a už je ve styku se spisovateli vznikajícího centra. Domlouváme na jaro společnou  schůzku v Praze. Jinak ústředí PEN klubu sídlí v Londýně, má svůj výbor a předsedu. Každý rok se koná kongres, kam jednotlivá  centra vysílají svého zástupce. Letos nás reprezentovala v Uppsale Olga Walló. Výbor v Londýně se vyjadřuje k různým děním a problémům spisovatelů ve světě. Informuje všechna centra a pořádá společné videokonference a webináře. V současné době je to samozřejmě téma týkající se Ukrajiny, ale také hodně rezonují témata literatury malých kultur a otázky pozice a diskriminace spisovatelek v rozvojových zemích.

Jak se český PEN – ať už samostatně nebo v součinnosti s dalšími centry – zapojil v pomoci ukrajinským a běloruským spisovatelům, kteří se ocitli v nouzi nebo čelí cenzuře a osobnímu pronásledování?
První telefon, den poté, co jsem byla zvolena předsedkyní, byl od Tetyany Teren, ředitelky ukrajinského PEN klubu, která v té době působila Americe. Vůbec jsem to nečekala, seděla jsem v autě cestou na Malou Skálu. Jednalo se o účast ukrajinských členů PEN klubu na Knižním veletrhu v Praze, který začínal za pár dní. Všechno už bylo připraveno, rozvrženo, vytištěné zpravodaje a zdálo se to nemožné. Nakonec jsem se domluvila s ředitelem veletrhu Radovanem Auerem a našli jsme spolu termín a místo. Připravili jsme debatu dvou českých a dvou ukrajinských spisovatelů na téma Role kultury a literatury ve válce. Mrzelo mě, že jsem u toho nemohla být, byla jsem v té době v zahraničí.

Jednu z dalších akcí vymyslely naše tři členky v rámci Knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Byly to Markéta Hejkalová, Alena Mornštajnová a Lidmila Kábrtová. Vyzvaly všechny členy PENu, aby darovali dvě i více knih na „Prodej pro Ukrajinu“. Na veletrhu se dva dny střídali po patnácti minutách u stánku PEN klubu spisovatelé, a nejen naši členové. Prodávali a zároveň podepisovali své i ostatní knihy za jednotnou cenu dvě stě korun.

Vybralo se téměř dvacet pět tisíc, které šly rovnou k ukrajinskému předsedovi PEN klubu, Andriji Kurkovi. Ten je přerozdělil spisovatelům v nouzi. Není to závratná suma, ale je to konkrétní čin literátů a lidí, kteří vyjadřují svoji solidaritu s kolegy v tak těžkém období. Ale vím, že bylo učiněno mezi našimi členy mnoho dalších dobrých skutků jako třeba poskytnutí ubytování ukrajinským spisovatelům, finanční pomoc atd. O některých ani nevím.

Mezinárodní PEN zveřejnil  rezoluci proti válce a zároveň zpracoval studií o situaci spisovatelů a novinářů na Ukrajině. Jejich výpovědi, osudy a jak válka ovlivnila jejich život. Bylo to cenné pro všechna centra, kam směřovat pomoc.

Jakým způsobem PEN pomáhá zpřístupňovat díla zahraničních cenzurovaných nebo vězněných autorů? Chystá se nějaký nový překlad?
V rámci PEN klubu pracuje Výbor pro vězněné spisovatele. Jeho posláním je podporovat pronásledované literáty po celém světě. Spisovatel, který nemůže svobodně vyjádřit své pocity, myšlenky a uvolnit pnutí toho nesdělitelného, které chce předat ostatním, hyne. A to vedlo PEN klub ke zřízení Knihovničky PEN klubu, kde jsme začali vydávat politicky diskriminované autory. V překladech už vyšlo asi dvacet autorů. Jsou mezi nimi např. Jorge Olivera Castillo – kubánský disident, básník, spisovatel a novinář, Oleg Senecov – ukrajinský režisér, spisovatel a protiruský aktivista souzený v Rusku, nebo Liou Sia Po – čínský nositel Nobelovy ceny míru. Nový překlad zatím nevychází, ale určitě budeme dál pokračovat.

Probíhá teď nějaká literární iniciativa, sbírka nebo literární projekt, ke kterému je možné se připojit zvenčí, i když nejsem členem či členkou českého PENu?
Dobrá otázka. Jedna z věcí, která mě mrzí, je jakási uzavřenost mezi literárními společnostmi u nás. Většinou se jedna o projektech druhé dozví, až když je „upečeno“. Přitom se naši členové vzájemně prolínají. Jinak samozřejmě spolupracujeme i s nečleny PEN klubu. Jeden z našich nových projektů  je pravidelný měsíční pořad „…a řeknem to i v podcastu!“ A proč by se nemohl tomuto tématu věnovat jeden z dalších podcastů?  

To by určitě mohl! Co českému PENu v současné chvíli nejvíce chybí?
To, co chtěla Pavla Petrová (bývalá ředitelka Odboru umění a knihoven na MKČR) a už nestihla. Prosadit pro významné, lety prověřené literární instituce, pravidelnou podporu na základní nezbytný provoz. Takže jedním slovem peníze.
 
V tom se jednoznačně shodujeme – dobrovolnicky lze pracovat jen do určité míry, systémová podpora je důležitá. Děkuji za rozhovor!
Já také, bylo mi ctí.