V tomto Ravtu zkoumáme téma paměti básně – zní to vznosně, ale v podstatě se obracíme k tomu, že poezie podobně jako jiné umělecké formy nebo formáty reflexe zachycuje, případně transformuje dějinné události, pohyby a změny ve společenském prostoru. Myslíš si, že báseň je dobrým „úložištěm“ pro zásadní chvíle?
Romantik John Keats se takhle zamýšlel na řeckou vázou (viz jeho báseň Óda na řeckou vázu, kterou lze číst v překladu Hany Žantovské) a podotýkal, že tato váza je spojnice s minulostí a ne jen prostě něco, co v daný okamžik smyslově vnímáme, co má básník zrovna před očima… Naproti tomu: kde a kdy se vlastně nachází báseň? (Tyto myšlenky jsou mé jen zpola, momentálně se touto otázkou intenzivně zabývám pod vlivem teoretika G. Thomase Tanselle a textové kritiky.) Jestliže jsou médiem básně slova, jestliže každé umělecké dílo má svou texturu, odpovídám ano, básně jsou dobrým úložištěm pro jakoukoliv chvíli, která kdy byla, je anebo při novém čtení bude zásadní. Úložištěm paradoxním, které samo sebe přepisuje s každým rozhodnutím číst nebo poslouchat, pokud je v tomto rozhodnutí alespoň stopa snahy přijmou zprávu, která k nám putuje. Navíc, žádná báseň není nenávratně zavržena ani ztracena, pokud ještě žije někdo, kdo si ji pamatuje – budiž to její evoluční výhoda oproti váze, kterou stačí upustit. Slov se tak snadno nezbavíme.
Pandemie se stala tématem společenským, politickým, ekonomickým, sociálním, její dopady se řešily ze všech možných hledisek. Jak to bylo pro tebe osobně – jako autorku a performerku?
Období lockdownu pro mě bylo pozitivní, protože jsem ve svém tehdejším zaměstnání dostala nařízený home office, který z hlediska mé pracovní náplně „komunikace s kolegy“ nedával valného smyslu. Tím pádem jsem získala čas pro sebe, který je tím nejvzácnějším, co můžeme mít. Tento čas jsem využila jako „literární rezidenci“, abych mohla konečně napsat knihu, kterou jsem měla dlouho v plánu: Atlas Babiček. Mluvím o tom jako o rezidenci, protože to byly dva měsíce, kdy jsem se mohla opravdu a plně věnovat psaní… Také bylo vzrušující trávit čas v bytě na Václavském náměstí, kam jsme se museli přestěhovat kvůli strachu z nákazy, který panoval mezi námi a spolubydlícím v našem původním bytě. V té době ještě nebylo jasné, jaké důsledky bude prodělaní covidu mít na naše těla, zda na něj vůbec kdy bude existovat vakcína… Změnilo se úplně všechno. Navázala jsem „telefonický vztah“ s jedním přítelem, se kterým jsem občas i hodiny probírala filozofické problémy. A byla jsem ráda, že mohu tolik času trávit s těmi / s tím nejbližším.
Vznikla myšlenka na uspořádání Pandezie z osobní potřeby nebo jako výsledek pozorování jevu – boomu autorského psaní o tématu pandemie? Jaké reakce na její ideu měli oslovovaní autoři a autorky?
Pokud si dobře vzpomínám, vycházela Pandezie z osobní potřeby odlehčit tíhu, která na nás všechny doléhala. Původním plánem byly krátké satirické básně, které budou ironizovat marast, ve kterém jsme se ocitli. Jenže když jsem oslovovala autorky a autory s prosbou o humorné básně, velmi rychle jsem zjistila, že není snadné je psát, aniž by zranily nebo urazily, že já sama tímto talentem nevládnu a že pokud chci, aby příspěvky byly v hojnějším počtu, musím ze svého požadavku na humor upustit a obrátit se směrem k svědectví. Tam to už fungovalo lépe, pokud lidé vyloženě nepsali o pandemii, psali z ní, byli to obyvatelé tohoto světa, této země i Země a všichni jsme zažívali totéž „počasí“. A paradoxně některé básně, které se přímo v Pandezii nachází, vznikly dříve, než pandemie propukla, a přece ji vystihovaly trefně… toť ten zvláštní čas zápisu, textu, jeho posmrtný život…
Jsi ty sama autorkou toho trefného titulu?
Myslím, že něco takového je mi podobné, ano…
Je opravdu výborný – pro mě vyčištění slova „pandemie“ a jeho převrácení v něco lepšího. Antologie je velmi obsáhlá, básně dodalo 79 autorek a autorů všech poetik, regionů, generací atd. Dovolím si tvrdit, že kniha reprezentuje české básnické mnohohlasí (s několika hosty z jiných jazyků) velmi přesvědčivě. Mluví pro tebe kniha „jeden přes druhého“, anebo ji vnímáš jako soudržné svědectví?
Děkuji za ta slova, vážím si jich! Mou editorskou snahou bylo opravdu pokud možno „pokrýt“ básnické hlasy Česka, tu a tam Slovenska – dosud lituji, že jsem se v tom slovenském směru nesnažila víc, ale měla jsem málo času a málo odvahy. Také podotýkám, že autorek a autorů mohlo být i víc, ale ne každý o tom psal anebo to chtěl zveřejňovat, bylo třeba postupovat opatrně… Pamatuji si dost zřetelně, jak jsem se trochu „styděla“ oslovovat autory a autorky. Proč? Bylo to citlivé téma, nechtěla jsem vyrábět senzaci, a to se někdy těžko komunikuje.
Jednou se mi s Pandezií stalo, že jsem si jí vzala do tramvaje a jela tak dlouho, než jsem ji přečetla celou, na jeden zátah. Byla to velká čtenářská zkušenost, mnoho měsíců potom co Pandezie vyšla a až v ten moment jsem si řekla: odvedli jsme dobrou práci (tím myslím všechny, kdo jsou v ní otištěni), opravdu se nám podařilo něco lapit.
O tom není sporu. Během uvedení antologie na Knihexu v roce 2021 jsi vyjádřila naději, že význam antologie poroste v průběhu času. Dá se něco takového už pozorovat?
Nedá, nedá… (Vtipkuji: Titulky v novinách křičely, že další pandemie přijde za 50 let, pokud tou dobou bude ještě existovat tato planeta, knižní trh a čtenáři, tak uvidíme…) Ale já osobně bych ráda podnikala víc takových editorských počinů, ve spolupráci s básnickou komunitou.
Jak ty sama jako editorka, ale zároveň i básnířka vnímáš projekt „časové kapsle“, o kterém se zmiňuji v perexu tohoto rozhovoru? Když se do té knihy dnes podíváš, děje se v tobě něco, vrací či posouvá se „to“ (ať už cokoliv)?
Vlastně jsem si díky této otázce vzpomněla na prózu „Koronika“, kterou jsem měla rozepsanou. Glosovala zmiňované novinové titulky a fascinovaně pozorovala to, co se dělo, co hýbalo lidmi, o čem se psalo a o čem se mluvilo, ukážu útržkek:
Nějaký chlapík ve Zlíně na ubytovně chtěl spáchat sebevraždu. Sednul si do dvanáctého patra z okna s 2,5 promile v krvi a dolů ho dostala až sousedka, když mu nabídla kafe, on se naklonil z okna zpátky pro šálek a v ten okamžik ho strážníci rafinovaně strhli. Přiznávám, že jsem mu fandila a trochu mě to rozmrzelo. Moje představivost se ale rozjíždí na plné obrátky až v komentářích pod článkem.
A: „Žena s kávou je prezentována jako zachránkyně života. V tomto případě se ale nemusela angažovat. Co s ochlastou, který mlátí ženy? Zaměstná specialisty, my všichni tu jeho ‚převýchovu’ zaplatíme. Tenhle darebák měl svůj čin realizovat a nezlobte se – prolítnout komínem krematoria. My bez mlácení a ‚Itálie’ jsme s manželkou 49 let.“
B: „My letos v listopadu (jestli se dožijeme) 56 roků. Dobrý den všem.“
A komentuje ve tři hodiny a dvacet tři minut ráno. Tedy přesně mezí nocí a dnem, mezi snem a skutečností. Žije bez Itálie… chudák! A 49 let s jedinou manželkou… druhý ho trumfuje až o šesté, asi už po snídani, jestli se dožije, 56 let s jedinou manželkou a přání dobrého dne. Jestli se dožijeme, ta věta, ta váhává předpověď starého muže ještě v době této pandemie, jestli se dožijeme, jako první verš dosud nenapsané sbírky, jestli se dožijeme… jestli se dožijeme…
Oproti této nikdy nenapsané a nikdy nedopsané próze je pro mě Pandezie, díky jisté pospolitosti básnířek a básníků v ní, něčím opravdovějším, než ta nejpřesnější kronika. Protiví se mi texty psané na míru době…
Hmm, je pravda, že pandemie vysloveně přála absurdnímu doku-románu, možná to byl nutný ventil našeho strachu a nejistoty nebo i obrana proti šílenství zpráv. Tvá vlastní báseň v antologii akcentuje strnulý oficiální jazyk úředních vyhlášení. V antologii rozhodně nejsi sama, kdo pracoval s tímto materiálem. Co dalšího podle tebe o básnířkách a básnících Pandezie prozradila?
V hlavě mám dlouhou nemocniční chodbu, jak psala Bernardeta Babáková. Ty básně jsou hlasy skutečných lidí, s tlukoucím srdcem a rezonujícím tělem, čert vzal pandemii… Ještě si je i jejich texty pamatuji, ještě jsou tu. A prozradila možná to, že ten můj vysněný humor mají všichni v sobě, ač ho nevydají na zadání a ač se někdy skrývá za bolestí.
Pokud se Pandezie dosud nedostala do školních osnov, doporučila bys ji tam – a jestliže ano, tak spíše do hodin češtiny, dějepisu nebo základů společenských věd?
Vnímavý dotaz… hm, řekněme, že pro toto desetiletí do společenských věd, to aby se učilo, jaké všechny jazyky lidé v rámci češtiny používají pro komunikování nekomunikovatelného. A později do češtiny, abychom za těch padesát let nemuseli číst pouze Camusův Mor, ale kromě Bílé Nemoci také třeba Pandezii 🙂
Souhlasím! A děkuji za odpovědi.
