V rámci přípravy jsem si mimo jiné poslechla rozhovor, který s vámi vedla v roce 2012 v dnes již zaniklém pořadu Liberatura Karolína Demelová. V rozhovoru jste připustil, že jste svou knihu vědomě orientoval na širokou skupinu čtenářů. Dnes můžeme zhodnotit, že to byla velmi rozumná strategie. Je nějaký druh čtenáře, kterého jste „netrefil“, a chtěl byste?
Přiznám, že jsem to nikterak aktivně nezkoumal, ale z různých ohlasů vím, že knížku četla řada lidí zcela mimo obor, naposledy třeba manažer restaurace. To je k neuvěření, protože asi polovina textu je odborná a okrajová, protkaná literami, účařím a diakritikou.

Obracejí se na vás čtenáři s reflexí, dotazy nebo případně i kritikou?
Výhrůžky jsem dosud nedostal — chodí mi kupodivu docela pěkné, kladné ohlasy. Čtenáři většinou chtějí poradit s výběrem nebo identifikací písem, někdy s úpravou vlastní knihy, čas od času studenti hledají oponenta pro diplomovou práci. V rámci možností se všem snažím vyhovět, byť studenti mě pak trochu nenávidí, protože jim nic nedám úplně zadarmo.

Vynadal vám někdy někdo, že svou věc neberete zcela vážně a pravidelně do textu vkládáte různé provokace?
Vlastně ne. A i kdyby, jenom by mě to utvrdilo v tom, že jsem postupoval správně. Svět je plný lidí, kteří svou práci a sebe samé berou smrtelně vážně. Tahle parta je na můj vkus příliš konkurenční, tak jsem se celkem logicky rozhodl, že zkusím prorazit mezi lidmi bez ambicí a schopností, kteří mají všechno takříkajíc na salámu. Nevážnost a sarkasmus najdete ve všem, co dělám, a bylo by na pováženou, kdyby zrovna práce o typografii byla výjimkou.

Na stránkách nakladatelství Host jsem se dočetla, že vaše kniha ve druhém vydání přinesla významné rozšíření obsahu, ve třetím vydání pak aktualizaci obrazového materiálu. Měnil jste něco i na grafické úpravě knihy? Pokud ne, měl jste takové nutkání?
Dnes bych tu knihu skoro určitě upravil jinak. Jenže na dvanáct let staré výtvory by se nemělo sahat, abychom nedopadli jako George Lucas, který už téměř půl století stále dokola leští své Hvězdné války, aniž by to vedlo k nějakému smysluplnému výsledku. Působí to pak trochu zbytečně, směšně, samolibě. Zdá se mi užitečnější upínat pozornost kupředu a věnovat se novým projektům. Knížka vznikla v době, kdy jsem měl méně než polovinu zkušeností, co dnes — musel bych teď logicky napsat něco docela jiného. Ale asi se mi nechce. Sluníčko svítí, na okně roste majoránka a v kumbále se suší klobásky, co víc si přát?

Byla pro vás typografická práce na vlastním textu těžší, než když jde o rukopis někoho jiného?
Práce s vlastním textem je přibližně tisíckrát snazší, protože s ním můžete nakládat úplně svobodně a neuctivě. Tak, aby vám vyhovoval stylisticky, esteticky nebo i délkou. Ve vlastních knihách vždycky upravuji texty na míru sazbě a grafice. Nevzhledné nadpisy přepisuji a dlouhé texty zkouším zkracovat, aby mi vyšly pěkně na stránku. To je luxus, který skoro žádný autor nemá.

Porozuměla jsem, že ukázky z vámi upravených knih jste museli tisknout v omezené barevnosti, aby se cena vaší knihy nezvýšila nad rozpočtové možnosti nakladatelství Host. Nakonec vás ale tento limit zase tak moc nezlobil, protože ten posun vyšel hezky. Musel jste ustoupit i z jiných ideálních řešení, například pokud jde o formát nebo papír?
Každý projekt má své limity a nedělá mi nejmenší problém přizpůsobit se omezenému rozpočtu. Nicméně ani na chvilku jsem neuvažoval, že bych ukázky grafických úprav tiskl plnobarevně. Právě naopak — vyhovuje mi ta sprostá dvoubarevnost, neboť působí čistěji a jednotněji nežli omračující přehlídka všech barev spektra. A svým způsobem je to i pocta starým oborovým knížkám, v nichž byla většina reprodukcí nebarevná. Formát a papír jsem volil dle libosti, ušetřili jsme totiž hromadu peněz na barvách, autorovi, grafikovi a sazečovi. To už je takový můj odvěký modus operandi — nikoho k sobě nepouštět, třebaže s rizikem, že výsledkem bude úplná pitomost.

Zaujalo mě, že opakovaně v rozhovorech tvrdíte, že obálka knihu podle vás neprodává – někdy s argumentem, že ohavně upravené dobré texty se také kupují a čtou. Napadá mě, že to může být i strategie, jak si uvolnit vlastní prostor – pokud byste měl být takto odpovědný za prodeje knih, musel byste vždy volit cestu co největší halasnosti knižního designu. Pletu se?
Lidé, co tvrdí, že taková nebo maková obálka prodává, nikdy nedodají nějaká čísla a data, protože je nelze získat — neexistují. Grafika hraje roli u bohatě vypravených žánrů, jako jsou namátkou výtvarné monografie, jenže ty jsou určeny pro nicotné publikum vzdělanců, intelektuálů, umělců, snílků a podobných existencí. Osobně jsem si otázku prodejnosti nikdy nekladl, takové uvažování je mi cizí. Kdo spoléhá na nejmenší společný jmenovatel a usiluje o potlesk, skončí nakonec vždycky v šedi a v předklonu. Speciálně ve svých autorských knihách ze zásady nehalasím, i kdyby to mělo znamenat, že méně prodám. Jejich úprava je zpravidla minimální a poněkud nezáživná. U první knihy nemám na hřbetu jméno, u druhé jméno neuvádím na titulní desce. Jako třetí v pořadí jsem vydal malou bibliofilii pod pseudonymem. A momentálně chystám čtvrtou knihu, která nebude mít na hřbetu ani jméno autora, ani titul. Rád zůstávám trochu bokem, v ústraní, a hlásím se k těm textům jakoby napůl, byť už zřejmě mám nějaké publikum, které by na jméno mohlo slyšet.

Měl jste v rámci propagace své knihy autorské čtení? Třídílný seriál čtení z vaší knihy na ČRo Vltava nepočítám, neboť tam vás herecky zastoupil Josef Nechutný…
Nikdy. Tomu se vyhýbám, protože psaní textu a jeho presentace jsou dva naprosto odlišné žánry. Autorské čtení není čtením v pravém slova smyslu; jedná se o společenskou událost, kde autor působí na publikum mnoha jinými věcmi než textem. Nejsem moc dobrý bavič, performer ani herec, takové role mi vyloženě nesluší.

Chodíte na autorská čtení vy sám – a nebo vás spíš zajímá kniha, než kniha ústy autorovými?
Autorská čtení jsem navštívil snad dvakrát nebo třikrát a pak jsem toho zanechal, protože mě dýchavičné čtení autorů a jejich někdy nepovedené vtipy od textů spíše odrazují. Lepší je osobou autora se moc nezabývat, abychom se mohli soustředit na literaturu. Vím — kniha je prodejní artikl a každé pořádné nakladatelství má své reklamně-propagačně-marketingové oddělení. Autory týrá, bičuje, nutí je cestovat na pitomé veletrhy, rozdávat autogramy a dělat kotrmelce. Mám ale raději, když ke mně mluví jen a pouze text vytištěný na stránce. Člověk si umělecký prožitek trochu pokazí, když se dozví, že Caravaggio zabil soupeře na tenise nebo že nějaký spisovatel je tak trochu blbec, samožer nebo rasista.

V závěru vaší knihy jsem ke svému překvapení našla ve vašem textu smajlík. Je pro vás emotikon v sazbě přijatelný, anebo šlo pouze o nouzové zdůraznění nevážného tónu – neboť už dnes nelze spoléhat na to, že si čtenář škádlivý tón domyslí?
Ve světě, kde lidé věří na placatou zemi a chodí objevovat svou vnitřní bohyni, se nedá spolehnout vůbec na nic.

Obvykle podklady pro Ravt, kostry rozhovorů či anketní otázky rozesílám vysazené Timesem, protože tento font podle mých zkušeností zvládnou všechny počítačové platformy a všechny programy, takže ho automaticky nenahradí nějakou naprostou hrůzou. Prozradíte, co v počítači jako „generický font“ používáte vy?
Dnes už je mi to fuk. Našel jsem v životě mnoho jiných, možná i podstatnějších věcí, kterými má smysl se zaobírat.

Děkuji za rozhovor!
Uctivě se klaním.