Měl jsem vždycky velkou výhodu v tom, že jsem si vymýšlel a realizoval ty vedlejší předměty, kde jsem na různý způsob experimentoval a třeba jsem se i bavil. Patnáct let jsem se intenzivně věnoval se studenty divadlu a počítám do toho samozřejmě i Literátní fabriku, Interpretační seminář, Úvod do studia věd nebo Základy evropské kultury.

Snažím se psát rychle, s co nejmenším odstupem od okamžiku události. Přepsat rozhovor, udělat reportáž atd. Teď jsem se díval na příběh z Chersonu, ženu v něm nesou z člunu a ona strašně řve. Je to náročné, je to těžké. Obzvlášť když lidi umírají.

Zabývám se dějinami 20. století, mimo jiné tedy. Především mě zajímají formy totality a to, jak se etablují ve společnosti a jak v ní působí. Protože si myslím, že jsou organickou součástí moderní společnosti a jsou tady stále přítomné, jen jsou skryté pod povrchem. A pokud si na to nebudeme dávat pozor, zase to dřív nebo později v plné síle vyplave na povrch a budeme se divit.

Jsme mladá země a mládí touží po experimentování. Oficiální slogan Slovenska byl donedávna Good Idea – Slovakia. Při sledování sportovních přenosů v hospodách však obecenstvo dává najevo nespokojenost s good ideas. Bože, sakra, to snad ne, proč zas ten trenér experimentuje se sestavou a ani tenhle experiment se hrou na dva útoky nevyšel.

Moje máma a babička jsou příklady silných, nezávislých žen. Vždycky jsem je považovala za emancipované, i když přijímaly tradiční rodinné role. Moje máma byla inženýrkou hornictví, to mluví samo za sebe. To ona řídila celou domácnost. Kouřila, nadávala, klela a držela všechno pevnou rukou. Také měla velmi silný cit pro spravedlnost, ten mám asi po ní. Myslím, že feminismus má ještě stále co na práci – můj způsob zaangažování je literatura.

Domov je komunita. A stále víc si uvědomuji, že komunita není vůbec vázaná na místo. Mohl bych cestovat kolem celého světa a na konci cesty bude někdo, kdo žije blízko mě, komu můžu zavolat. To je krásné. Domov je něco, co je mnohem méně konkrétní, než nás učili věřit.

Být v čele časopisu má vždycky dvě stránky: profesní a finanční.
První znamená zorientovat se v literatuře a najít cestu, jak o ní komunikovat s potenciálními čtenáři. Toto je dáno osobností a týmem, který se toho účastní. Já bych se přitom přimlouval za to, aby Tvar nadále vnímal literaturu v její šíři, vnímal její mediální rozměr, ale zároveň držel vizi literatury, která je zajímavá a pozoruhodná, i když se o ní třeba jinde nepíše.

Návraty k Tiché Orlici jsou méně četné, než bych si přál. Mám její nivu moc rád v předjaří a na jaře, nejlépe s mírnými rozlivy po lukách, s volavkami, čejkami, ledňáčkem. Když jedu služebně vlakem z Brna do Prahy, v České Třebové přerušuji práci a až někde za Zámrsk se dívám z okna. I u Loučné je hezky, na rybníku Rzováku potkáš jeřáby a desítky druhů vodních ptáků, prostě nádhera.

Stačilo jen třiadvacet let na to, aby Irsko došlo od dekriminalizace ke zrovnoprávnění. Navíc lidovým hlasováním, v jiných zemích si podobné zákony schválili v parlamentech. Zpátky tedy k vaší otázce, pro mě to není autofikce, ale bildungsroman. Je to tradiční román, v němž mohu přinést čtenářům tolik věcí, které se staly nejen mně, v mém životě, ale i těch, které se mi nestaly.

Středem mého kánonu je v jistém ohledu Jorge Luis Borges. Od něj se toho odvíjí hodně. Vždycky mě zajímala literatura, která mě dovede za hranice vlastního uvažování, a v tom je pro mě Borges naprosto jedinečný, vždycky, když ho čtu, tak si uvědomuji, že lidská hlava dovede úplně všechno, když chce.

Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!

Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
Romantismus je dehet na mé duši
Romantismus je Madona ve skalách

Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec