Radek Fridrich (nar. 1968, Děčín) je básník, výtvarný autodidakt, překladatel a recenzent, občanským povoláním středoškolský učitel. Vydal řadu básnických sbírek, v česko-německém zrcadlovém vydání básnické knihy Nebožky-Selige (Perplex, 2011) a zatím poslední sbírku Linie S1 (Perplex, 2019). Za sbírku Krooa krooa (Host, 2011) získal v roce 2012 cenu Magnesia Litera. V roce 2017 vyšla v nakladatelství dybbuk sbírka fónických básní Ptačí řečí. Když se mluví o jazyku básně, Radkova poezie je přirozeně jednou z prvních, které vytanou na mysli. Vyprávíme si, jak je zvykem v pandemii, písemně, z Hořovic do Děčína.

Foto: Jan Hrouda

Ale jinak na ni vzpomínám jako každý člověk – byla to moje maminka a mám pocit, že je se mnou vlastně stále.

Poezie umožňuje vytvořit něco jako červí díru pro myšlenku – umožňuje nechat ji proklouznout do kontextu, ve kterém zasvítí prudčeji a rychleji.

Pokud zůstaneme u poezie, zastávám spíš to staré, ale v tom moderním smyslu: Dopředu vzad.

První báseň v češtině přišla takřka bez námahy. Každá další ovšem znamenala velkou práci, protože oproti věncové ruštině je český přízvuk na první slabice principem neohebným jako železný prut.

Jakub Pavlovský neboli @bookscalling (nar. 1993, Stará Ľubovňa, Slovensko) je vystudovaný novinář, knihovník v Národní knihovně a sběratel knih, šéfredaktor kulturního magazínu Lógr & editor h7o.cz. Na Instagramu má více než 14 tisíc sledujících knihomolek a knihomolů. O „bookstagramu“, lásce ke knihám, obrazech a slovech a všem možném dalším si povídáme v novém lockdownu, tentokrát v březnu roku 2021. Jaro ještě nezačalo. Ideální čas na sítě a čtení.
Foto: Baru Votavová

Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte.

V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.

Tomáš Čada (nar. 1985, Jihlava) je učitel, básník, moderátor a organizátor kulturních programů, trojnásobný otec. Také odborník na vaření mléčných omáček bez mléka (sic!). Vydal básnické sbírky Spodní patra (Perplex, 2013) a Vše o lásce (JT’s nakladatelství, 2019). O údělu učitele si píšeme z Města H. do Prahy a zpět, je únor roku 2021, druhý rok pandemie, všude panuje covid a chaos. Jen jedno je zatím jisté: sněženky to přežijí.

Foto: Tomáš Novák

K té básnické blízkosti bych ráda podotkla, že si moc nevím rady s charakteristikou své básnické generace, přijde mi, že žijeme v básnickém mnohohlasí. Nebo na souostroví.

Nejvíc jsem se naučil od Leonarda Cohena – ne písničkáře, nýbrž básníka. Z jeho psané poezie jsem pochopil, že můžu dát vedle sebe slova jako „God“ a „piss“. A pokud své sdělení vyfutruju smyslem, nic se mi nemůže stát. To byl asi největší objev, který jsem v literatuře učinil.

Anketa o zmlknutí. Proč ztichli někteří básníci a kritikové poezie?

Anketa o milostné poezii

Oslovili jsme malá a střední nakladatelství se čtyřmi otázkami na současnou situaci na knižním trhu, situaci jejich nakladatelství a dosavadní reakce a dílčí či systémové aktivity kulturních institucí, iniciativ a ministerstva. Dvě z těchto otázek jsme položili také některým kulturním publicistům, kteří zastupují veřejnoprávní média.

Čtete texty o hudbě, hudebnících, koncertech? Pokud ano, co v „psaní o hudbě“ hledáte, dokáže vás text přimět, abyste hudbu „uslyšeli v hlavě“, abyste si pustili desku, šli na koncert nebo naopak rozhodně nešli? Které jméno či médium se vám spontánně vybaví, když se řekne psaní o hudbě (časopis, web, hudební kritik, publicista, bloger, autor monografie…), případně která kniha?

Anketa o kýči.