Simona: Martine, k našemu rozhovoru jsem přizvala básníka Pepu Kučeru, jelikož jste oba „doma“ na liberecké, respektive liberecko-jablonecké literární scéně. Navíc jsi nás před třemi lety coby autory pozval do svého tehdejšího pořadu Párky, který jsi spolupořádal v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích. Na rozhovor se nicméně scházíme v Praze, protože tu teď pracuješ. Jak to tedy se „severem“ aktuálně máš?

Stále tam žiju, jen jsem se z Jablonce zase přesunul do Liberce, což se mi v životě stalo už několikrát. Je to jen třináct kilometrů, navíc ta města spojuje tramvaj. Liberec a Jablonec tak vnímám de facto jako jedno město, i když to někteří patrioti možná nebudou chtít slyšet. Nicméně už nějakou dobu pracuju v Praze, jsem editorem regionálních redakcí Práva. Takže to není jen Jablonec/Liberec, ale také tu Ostrava, tu Břeclav, tu České Budějovice. I když většinu práce už dnes vyřídím online.

Simona: Do Prahy z Liberce dojíždíš, nebo zhusta pracuješ z domova?

Téměř každý den dojíždím do Prahy, home office mám jen občas. Vždycky jsem byl spíš noční sova, tak jsem se musel přeměnit v ranní ptáče. Jezdím autobusem a zvykl jsem si cesty využívat ke čtení nebo spaní.

Pepa: A co v tom autobuse čteš nejčastěji? To, co potřebuješ kvůli práci, nebo spíš beletrii?

V autobuse se snažím nečíst věci do práce, protože i tam se pořád potýkám s texty. Už ve Skautu jsem ale měl přezdívku Čtenář, protože jsem vždycky jako první zhltal veškeré foglarovky a dobrodružné romány. A už mi to zůstalo. Před lety jsem si dal metu, že zvládnu aspoň padesát knih ročně, a pokaždé ji překročím. Sahám hlavně po beletrii, próze a poezii. Momentálně mám rozečtenou knihu rozhovorů kolegy z Jablonce Štěpána Kučery Jen další konec světa, a jelikož původně vyšly v Salonu Práva, obloukem jsem zpátky u práce. A nedávno jsem dočetl skvělou antologii mladých polských básníků, už trochu zapomenutou, kterou vydal Host v devadesátých letech – jmenuje se Bílé propasti. To bylo opravdu krásné čtení. A odebírám Tvar. Ale často jsem se čtením jednotlivých čísel pozadu. Nestíhám to tempo. 

Pepa: S Tvarem jsem na tom dost podobně. Kolik toho stihneš přečíst ze současné básnické produkce?

Prózy přečtu více, ale i poezii se snažím sledovat průběžně, protože občas píšu pro Salon Práva tipy na sbírky a měly by to být aktuální knihy. A znáš to – na čteních si s autory vyměňujeme sbírky, a když pak jedeš ze čtení, hrábneš do tašky a nějakou vytáhneš… Jsem velký sběratel knih, a když už se s nějakými loučím, tak s prózou. Poezie mi zůstává. Už si ale musím pořídit další knihovnu, naštěstí ještě nějaké místo v garsonce mám.

Pepa: Milan Děžinský má v pracovně všechny stěny obložené knihami.

Ano, zemřít zavalen knihami! To je ideální smrt, no ne? Jednou jsem měl knihovnu nad postelí, občas jsem se na ni před spaním díval a říkal si, kdy na mě asi spadne. Teď už knihy, které přečtu, rovnou dávám do Knihobotu a podobných platforem. Až na poezii a umělecké monografie. Dřív jsem knihy hromadil a plánoval si, co všechno si jednou přečtu – až budu mít čas. Jenže ten čas taky nemusí nikdy přijít. Takže jsem je začal posílat dál. Občas taky vyběhnu s batohem do knihobudky, jenže si odtamtud odnesu stejné množství knih, které jsem tam přinesl. A v každém městě jako první navštívím hřbitov a antikvariát. Z toho si pak odnáším další knihy, je to takový koloběh. I z toho hřbitova si ale něco odnáším – ticho.

Simona: Potřebuješ ticho k psaní? Tvoje básně jsou velmi živé, „extrovertní“, hodně se vztahuješ ke světu.

Nepotřebuju naprosté ticho, to ne. Spíš to vnitřní. Klidně můžu sedět v plné kavárně nebo hospodě, a když jsem sám v sobě a jsem ztišený, dokážu tam tvořit a vůbec mi okolní ruch nevadí. Básně si často zapisuju v metru, nebo když čekám na autobus. Anebo v té hospodě.

Pepa: Zapisuješ si nápady do mobilu, nebo do papírového zápisníku?

Papírový zápisník jsem používal dřív. A znáš to – člověk si v dobré společnosti nad ránem ovíněn zapisoval ty v uvozovkách nejlepší nápady a druhý den to po sobě nemohl přečíst, a pokud už ty klikyháky rozluštil, zjistil, že to je šílená blbost. I dnes si ale věčně něco zapisuju, jsem taková houba. Neustále do mě něco natéká, a když se useberu, něco ze mě i vyteče. Ale píšu do notebooku, rukou už ne.

Simona: Takže ti nečiní problém vrátit se k zápiskům a zapracovat je do básně?

Přesně takhle to dělám. Bohužel, co si nezapíšu, to zapomenu. Člověk by řekl, že pokud je to dobrý nápad, měl by se zase vynořit. To se ale poštěstí tak u jednoho nápadu ze sta. A že bych rovnou vychrlil celou báseň, to se mi moc nestává. Je ale fakt, že jsem neustále obklopen texty, i v práci, a tak mi permanentně chybí ono zklidnění a čas na vlastní texty.

Simona: Asi je třeba vědomě si ten čas udělat. Říct si, že teď jde všechno stranou, protože potřebuju napsat tuhle báseň.

A nechat si občas ujet nějaký ten autobus. To se mi stává, když mě něco napadne na ulici a já se zastavím a prostě si to zapíšu. Nebo dopíšu. A řeknu si – to ostatní nikam neuteče.

Simona: Zatímco inspirace uteče velmi snadno. Jak vznikala tvoje nová sbírka Močál?

Většinu básní jsme dovedli do finální podoby v létě 2024, ale jsou tam i starší texty, ty nejstarší jsou, myslím, z roku 2022. U každé sbírky chci mít redaktora, v případě debutu to byl Patrik Linhart, u druhé Pepa Straka a u té třetí jsem pořád nevěděl, koho oslovit. Pak jsem na nějaké akci na Avoidu potkal již zmiňovaného Štěpána Kučeru, naťukl jsem to před ním a on na to – A co Julek Benko? To mě vůbec nenapadlo, přitom se potkáváme v Libereckém autorském kruhu! Tak jsme se s Julkem dohodli, i pro něj to byla nová zkušenost. Nejdřív jsem ty texty ale poslal své kamarádce Žanetě Štěpánové a poprosil ji, aby zhruba ze stovky básní vybrala řekněme padesát. Vybrala jich asi sedmdesát, to mi hodně pomohlo. Já byl potom zase editorem její debutové sbírky, v českém literárním rybníčku se to často takhle prolíná… Tu sedmdesátku textů jsem poslal Julkovi a pak už jsme se „hádali“ nad slovíčky a zkracováním, ale byla to dobrá spolupráce a myslím, že obohatila nás oba. Ale od té doby už jsem zase napsal spoustu dalších básní. Neustále šikanuju bílý papír, jako bych měl skoro až strach z bílé stránky. Už teď bych měl materiál na další dvě knížky, jenže kdo by to vydal…? A přiznávám, že ke každé sbírce mám v době vydání ambivalentní vztah.

Pepa: Máš pocit, že už je „stará“?

Přesně tak, i když ji tím nechci shazovat. Ale i na čteních nerad čtu z nové sbírky, i když se to po mně chce. Vždycky to něčím proložím. K Močálu jsme si připravili pásmo s hudbou přímo „na míru“, a stejně jsem tam propašoval čtyři nové věci. A taky občas čtu básně v původním tvaru, a ne v tom, v jakém jsou otištěny v knize. Nikdo to nepozná, ale já z toho mám radost. Je to taková drobná podvratnost.

Simona: U třetí sbírky jsi změnil nakladatele, co tě k tomu vedlo?

Ano, předchozí dvě sbírky jsem vydal u Petra Štengla, a teď jsem to jen chtěl zkusit jinak. Ale s Karlem Škrabalem, mým šéfem v Právu, jsme se nedávno shodli na tom, že by Petr měl dostat nějakou speciální cenu, protože u něj začínala spousta autorů, kteří dnes rezonují v literárním prostoru – třeba Alžběta Stančáková nebo David Zábranský. Petr dal příležitost i různým, řečeno s nadsázkou, „enfant terrible“, kteří se toho nebojí. Jeho nakladatelství má v logu granát se srdcem – a to naprosto odpovídá. Má odvahu být průkopníkem a já bych mu chtěl tímto poděkovat. Nicméně Močál už vyšel u Pavla Mervarta, i proto, že mi jeho nakladatelství doporučil Julek Benko, který tam předtím sám vydal sbírku. Bylo to i kvůli práci s grafikou, měli jsme určitý záměr a Pavel Mervart ho akceptoval.

Pepa: Papír a provedení jsou opravdu kvalitní. Grafiku zajišťovalo nakladatelství, nebo sis ji zařizoval sám?

Vytvořila ji Jana Havlíková a její grafické studio JaVaHa Design.

Pepa: U Pavla Mervarta jsem vydal první dvě sbírky, a když jsem obesílal nakladatelství s tou první, on byl jediný, kdo mi odpověděl. A mám stejnou zkušenost jako ty – nic nebylo problém.

Přesně tak. Ocenil jsem, že jsem mohl mít trochu dohled nad tím, jak bude kniha vypadat. Grafika se dnes u sbírek často potlačuje a tahle knížka ji má opravdu vychytanou, barvami se nešetřilo ani uvnitř. Jsem moc rád, že mohla vyjít právě v téhle podobě.

Pepa: Julek Benko se v doslovu zmiňuje o tom, že se ve třetí sbírce posunuješ od „novinové poezie“. Také to tak vnímáš?

To mi připadá trochu nadsazené, nemyslím, že bych někam odbočil nebo se kamsi vědomě posunul. Témata zůstávají stejná. Nicméně uvědomil jsem si, že názvy mých sbírek se neustále zkracují. Další už by se mohla jmenovat jen M. T. – anebo nebude mít žádný název.

Pepa: Anebo naopak napíšeš další Průběžnou zprávu o stavu území, jak se jmenovala tvoje prvotina. Odcházející premiér taky vydal „průběžnou zprávu o stavu republiky“, tak je možné, že tě to v nějakém cyklu zase doběhne, no ne? V debutu reflektuješ mimo jiné období covidu…

Je fakt, že na mě okolní svět hodně působí, tím spíš, že se celý život pohybuju v médiích a i kvůli práci musím sledovat, co se kolem nás děje. Od toho se nelze jen tak oprostit. Ale to zestručňování jsem myslel spíš tak, že jsem se snažil texty očistit, „opucovat“ od nánosu přebytečných slov. Zajímá mě autenticita, esence, opravdovost. Neustále jsme pod různými filtry, pořád se na nás něco valí, jsme zahlcení – a já se snažím zjistit, co je člověk doopravdy. Co je jeho podstata, pravost. A tohle se mými sbírkami táhne jako červená nit. V těch předchozích je oproti Močálu možná víc takzvaných reálií, je to taková „Četka s metaforou“. Za „novinovou poezii“ můj styl jednou někde u piva označil Štěpán Kučera – to se mi hodně líbilo.

Pepa: A kdo prohlásil, že píšeš „postangažovanou poezii“?

Pepa Straka. I když angažovanost má taky různé konotace, ne vždy pozitivní… Ale mně to nevadí, člověk je přece v důsledku angažovaný vždycky, pokud tedy nepíše, dejme tomu, čistě přírodní lyriku. Ale i v té se tomu blížíme, jelikož člověk má na přírodu logicky vliv. Možná jsme nějak angažovaní vždycky, i sami vůči sobě. Spíš se trochu bojíme té nálepky – a nálepek obecně.

Simona: Nálepka je zjednodušení, pohled „z dálky“. Pokud ale chceme textu skutečně porozumět, je třeba vrátit se k němu a zkoumat ho zblízka.

Pepa: Musíme také zdůraznit, že Martin je velmi angažovaný v literárních vodách v Liberci a Jablonci! Stojíš za organizací mnoha akcí, jsi předsedou Libereckého autorského kruhu, kde působíte spolu se Štěpánem Kučerou, Julkem Benkem, Mírou Stuchlým… 

Simona: Jak vlastně LAK vznikl?

Nejprve existoval spolek KAL, Kruh autorů Liberecka. Tvořili ho regionální literáti, kteří vytvořili například první česko-německou čítanku. Žijeme totiž na trojmezí, máme to z Liberce kousek do Polska i do Německa. Za dvacet minut jsi v jiném světě.

Pepa: Ze severních Čech jsi rázem v jižním Polsku.

Přesně tak. A autoři KALu této blízkosti využívali, a kromě toho se samozřejmě různě podporovali, vydávali knihy a debatovali o literatuře, třeba u piva. Ale už byli starší, jejich řady prořídly a jednoho dne nám „předali žezlo“.

Simona: Oficiálně?

Ano, byť tedy taky u piva. Tehdy byl předsedou Honza Šebelka a od něj jsme dostali „požehnání“. Přejmenovali jsme se na LAK, Liberecký autorský kruh, nejsme uzavřený klub, ale široký kruh, nejen literární. Prolínáme se s výtvarným uměním, hudbou, divadlem, zahrnuje to veškerou tvůrčí činnost. Klub jsme založili za covidu, na jaře 2020. Snažili jsme se to trochu „refreshnout“, přizvat mladší autory a nabídnout mladistvější pohled, i když nám už taky není dvacet. Ale měli jsme elán, byť nám ho tedy covid hned zbrzdil. Důležité bylo i to, že jsme převzali také časopis Světlik čili Svět libereckých knihoven. Je to čtvrtletník a naplňuje ho zčásti knihovna a zčásti my. 

Pepa: Dáváte v něm příležitost i začínajícím autorům…

Ano, to je podstatné. Mám na starost mimo jiné rubriku „Světlonoši“, v níž už publikovalo přes dvacet dvojic. Vždycky je to žena a muž a jsou to začínající nebo méně zavedení básníci a básnířky. Tiskneme také recenze na knihy – včetně těch regionálních, kterým se jinak reflexe moc nedostává, a reflektujeme i dění na výtvarné scéně. V souvislosti se Světlikem i s LAKem také organizujeme autorská čtení a další akce, v knihovně i jinde. 

Pepa: Simi, pro tvou představu – knihovna stojí na místě vypálené synagogy a je to dost otevřené místo. Její součástí je kavárna, ale i třeba modlitebna.

Ano, je to Stavba smíření. Občas tam děláme čtení, ale pořádáme je i na jiných místech. Nebráníme se ničemu. Klidně budu číst ve vlaku, v nonstop baru, nebo naopak před kostelem.

Pepa: Byl jsi také spoluorganizátorem 1. libereckého festivalu poezie, kde jsme se Simonou oba četli. Ročník, kterého jsem se účastnil já, se konal právě před kostelem. Trochu jsem se obával, jak to bude probíhat, protože kolem jezdí auta, a nakonec nastal úplně jiný problém, a sice se sousedy.

Ano, nahlásili nás na městské policii. Přitom to byla „no go zóna“, do toho parku se mnozí báli vkročit, a my jsme tam přinesli kulturu. A pak na nás místní občané zavolali policii pro rušení nočního klidu, to bylo poněkud absurdní. I sami policisté, kteří tam přijeli, říkali, že tam vyjíždějí denně kvůli úplně jiným problémům. Tak jsme v závěru akce četli do ticha bez mikrofonu, což mělo ten účinek, že se publikum ztišilo a nakonec to byl zlatý hřeb.

Simona: Já pak další rok zažila čtení na půdě.

Ano, to bylo v sídle Spolku Němců v severních Čechách. Schází se tam německá menšina s českou většinou a navazují na tradice, které byly po čtyřicátém pátém roce vykořeněny. Proto jsme pozvali i německé autory. Vždycky jsme chtěli pořádat čtení na místech, která na to nejsou zvyklá. A vyjít vstříc publiku. Když ohlásíme, že se bude číst v muzeu nebo knihovně, a ještě přidáme slovo poezie, leckdo začne brblat, že to bude „nějaká nuda“. A tak se snažíme přinést lidem poezii do jejich prostředí. První ročník se konal v baru Ateliér, druhý v tom parku, který jsme mimochodem předtím důkladně uklidili, a třetí proběhl na půdě. Proto měl podtitul Pod střechou se věší řeč.

Simona: Jak vhodné prostory hledáš?

Chodím po světě a občas si řeknu – tady by se tak hezky četlo! Za covidu navíc přibyla výzva pořádat živé akce tak, aby to bylo legální.

Pepa: Pamatuju si, že se třeba četlo z okna.

Koupil jsem si přenosný bluetooth reproduktor, otevřel jsem okno a četl z něj přes mikrofon. A lidé dole korzovali a poslouchali. To byla jedna z prvních živých akcí. A jelikož za covidu nemohl proběhnout křest mojí první sbírky, tak jsme ty texty vytiskli, zatavili do takových tabulek, pak jsme vyrazili do parku a zabodli je do země jako kytky. Nazvali jsme to První jarní zápichy. A lidé mohli chodit a číst si, a kdo chtěl, mohl si díky odkazu knihu rovnou koupit. Byl to takový polokřest. Ono živé čtení je opravdu něco úplně jiného než online akce. Ty lidi nejdřív baví, ale rychle se jich přesytí. A já potřebuju interakci s publikem. 

Pepa: Tehdy jsem v rámci výzvy revue Pandora natáčel čtení básní doma a syn hrál vedle na flétnu. Celou dobu jsem trnul, jestli mi tam nevpadne uprostřed básně.

My jsme zase uspořádali akci Básník na telefonu. Na sociální média jsme dali výzvu, ať se ozvou zájemci, kteří chtějí slyšet živého básníka, a pak jsme volali do různých koutů republiky a já jim po telefonu četl báseň. Nerad sedím doma a nic nedělám, hned to se mnou šije.

Pepa: Však toho taky děláš spoustu! Máš na kontě sedm knih: tři sbírky, tři almanachy z festivalu, a ještě stojíš za česko-polskou antologií Z obou břehů. Existuje i audiokniha poezie Střeček, to se málo ví. A navíc jsi na tomto CD vynikl i jako zpěvák – až mě překvapilo, jak dobře zpíváš. Občas také píšeš texty pro kapelu NekrmiT. Neplánoval jsi i hudební kariéru?

Už ze školky mám fotky, jak běhám s nafukovací kytarou. V pubertě mívají lidé v pokoji plakáty hvězd a já tam měl Roberta Kodyma. Vždycky jsem chtěl být nezřízená rocková hvězda, vyprodat Edeny, Wembley… Psal jsem texty pro metalové kapely, dokonce jsem i nějakou měl a byl jsem její frontman, ale nakonec to nedopadlo… Tahle ambice ve mně možná vskrytu pořád je, ale zároveň si říkám, že s mikrofonem můžu číst i poezii. To je taky určitý způsob rockerství, no ne? A někteří šansoniéři začínali i v šedesáti, takže nikdy není pozdě. Momentálně si ale zpívám jenom v koupelně.

Simona: Knižně jsi debutoval v roce 2021, ve 36 letech. Do té doby jsi neměl tu ambici, nebo spíš tu potřebu?

Ambici jsem měl tak od třinácti let, už tehdy jsem si říkal, že bych mohl být textařem a spisovatelem. Jenže pak jsem zjistil, co to obnáší a že se tím člověk neuživí. Že to může dělat leda někde potutelně, pokoutně, vedle práce. A hned jsem vystřízlivěl. I tak jsem tedy později otravoval různé nakladatele, ale bylo mi řečeno, že to ještě není ono. Zpětně uznávám, že měli pravdu. Tak jsem zatím publikoval v časopisech a vyhrál pár soutěží. Říkal jsem si, že je možná dobré nejdřív získat nějaké ty ostruhy a nehnat se do debutu předčasně.

Pepa: Ale když posíláš básně do časopisů, od redaktorů taky mnohdy dostaneš cennou zpětnou vazbu.

To je fakt. Ale pamatuju si i na odmítavé ohlasy. Ve dvaceti to člověku připadá jako konec světa, ale s odstupem s tím samozřejmě souhlasím. Už je mi jasné, že některé ty texty byly strašné.

Pepa: Mně kdysi jistý redaktor napsal, že bohužel většina mých textů uvízla na mělčině privátních citů. Ale zároveň se mu líbila atmosféra mých „meteorologických“ básní.

Vít Slíva jednou v rubrice „Hostinec“ v časopise Host nějakému autorovi napsal jen „sorry“. A říká se, že nejkratší recenzi na českou poezii napsal, tuším, Josef Florian: „Ohni!“, ve smyslu – hodit to do ohně. Pamatuju si, jak se mi po odmítnutích zhroutil svět, ale teď už to vidím jinak. Ne každému se trefíš do vkusu, může v tom být i něco osobního, navíc existují různé tábory, probíhají malé bitvy… Nicméně i tohle byl jeden z důvodů, proč mi cesta k debutu trvala tak dlouho. Taky jsem chtěl redaktora, ale nevěděl jsem, koho oslovit, k tomu na vydávání sbírek věčně nejsou peníze… Zkrátka spíš jsem o tom jen mluvil, než že bych pro to něco opravdu dělal. Až jsem se rozhodl a nějak jsme to s Patrikem zpunktovali. Dnes bych udělal leccos jinak, ale to už k tvůrčímu procesu patří.

Simona: Všichni jsme debutovali relativně pozdě: Pepa těsně po čtyřicítce, mně bylo jednatřicet, ovšem už kolem dvacítky jsem si svépomocí vydala dvě sbírky. Zpětně jsem ráda, že ty básně nevyšly oficiálně. Vnímáš to také tak?

Asi ano, ve dvaceti člověk něco vychrlí a moc o tom nepřemýšlí. Navíc jsem si nebyl jistý, zda ode mě poezie časem neodejde, a říkal jsem si – proč to vydávat, když pak už třeba nebudu básníkem? Jak říkal Ivan Diviš, poezie nás může kdykoli opustit. A může se vrátit, ale nemusí. Taky ode mě poezie odešla a já asi pět let psal jen písňové texty. To je zase jiná práce, s rytmem a s rýmy. Všichni chtějí dlouhé slabiky: král, dál, vám, sám… Těžko se hledá něco opravdu pěkného, navíc s hlubším smyslem. „Čistá“ poezie ode mě ale odešla a myslel jsem, že už se nikdy nevrátí.

Pepa: A evidentně se vrátila. Píšeš teď denně?

Denně si něco zapisuju, ale na samotné psaní básní momentálně nemám tolik času. Navíc mi připadá, že je všude přetextováno. A taky – když něco skvělého čtu, mám pak až strach psát něco svého. Připadá mi to zbytečné, když už to někdo přede mnou vystihl daleko lépe.

Pepa: Máš strach z ovlivnění?

To snad ani ne. Člověk by měl číst, když chce něco psát. V mých začátcích jsme o tom měli spor s Jaromírem Typltem, bylo to v Liberci na výjezdním čtení Zeleného peří, legendárního pořadu Mirka Kováříka. Já tam coby osmnáctiletý frajírek vykřikoval, že nebudu nic číst, abych nebyl ovlivněn, a Jaromír mi oponoval, že je to úplná blbost. Což jsem samozřejmě brzy pochopil. Dnes už si to umím vyfiltrovat, takže takhle obava odpadá. Navíc není na škodu zamyslet se nad tím, jak dané téma uchopil někdo jiný, říct si – aha, ono se k tomu dá přistoupit i takhle! Rád si vypisuju myšlenky z knih, v tomhle jsem docela obsedantní. Nedávno se mi stalo, že jsem si přečetl něco inspirativního v samém závěru knihy, kterou jsem měl vypůjčenou z knihovny, zrovna jsem běžel na tramvaj a tu knížku jsem cestou hodil do biblioboxu. A pak mi došlo, že jsem si tu pasáž nevyfotil. Jenže na tu knížku už byla rezervace. Tři dny jsem z toho skoro nespal, až jsem zašel do knihkupectví a řekl – pardon, já si tady jenom něco vyfotím. Takto a podobně zachycené myšlenky si pak pro sebe rád rozvíjím, přemýšlím, jak by to mohlo být dál…

Simona: Já bych se teď zase ráda vrátila k tvé myšlence, že „poezie od nás může kdykoli odejít“. Myslíš, že to nezávisí na naší vůli?

Myslím to spíš tak, že může odejít, když s ní budeme zacházet špatně. Že o ni musíme vědomě pečovat. To je jedna rovina. Druhá je ta, že básník má podle mě zodpovědnost za to, co čtenáři přináší. I když – na začátku by mu to mělo být spíš jedno. Všichni víme, že poezii píšeme hodně i sami pro sebe, je to způsob, jak se vyrovnávat s klokotáním světa kolem nás. A v nás.

Simona: A jak tedy o poezii pečovat?

Naslouchat tomu našeptávání. Líbí se mi slovo nápad – je to něco, co nás tak trochu přepadne. Ve chvíli, kdy to nečekáme a kdy třeba nemáme po ruce diktafon nebo tužku a papír, abychom si to mohli hned zapsat. Ta péče nejspíš spočívá v tom usebrat se, zastavit a věnovat se poezii. Brát ji na vědomí a taky s tím nějakým způsobem pracovat. Protože slova jsou velmi silná.

Simona: Mají velkou moc.

Přesně, jsou mocná. Jistě, můžeme psát básně proti diktátorovi, a nezastavíme tím pancíř, který proti nám jede, nezastavíme tím střelu a ten diktátor si tu báseň nikdy nepřečte. Ale zároveň – i kdyby na čtení přišli čtyři lidé, může mezi nimi být jeden člověk, který moji tvorbu třeba vůbec nezná, ale zarezonuje v něm a řekne si: To je zajímavé, ono se dá ke světu vztahovat i takhle! Upřímně řečeno, mám pocit, že se přeceňuje síla románu. Pořád se čeká na „velký český román“, a on tady třeba už je, a my o tom ani nevíme. Historii žijeme teď, ale musíme od toho, co se děje teď a tady, mít taky nějaký odstup. A v poezii se toho děje hrozně moc a jeden verš leckdy řekne mnohem víc než tlusté romány. Tím spíš je třeba poezii opatrovat, hýčkat si ji v sobě. Je to dušezpyt, ale nejen to…

Pepa: Dušezpyt – to je hezké, obrozenecké slovo.

Je to tak. I tohle k poezii patří, no ne? Mazlit se se slovy. Číst, poslouchat, vnímat. A vnímat také sám sebe. Co vlastně chci světu vzkázat. A co je důležité – nesmí do toho zasahovat autocenzura. Člověk se někdy až lekne moci slov, která vychrlil na papír, a pomyslí si – to jsem možná přehnal. Jak napsal Zbyněk Havlíček: „žiji život a píši báseň / A chci psát život a žít báseň“. Někdy se text proměňuje ve mě a já se proměňuju v ten text. A stalo se mi i to, že jsem v básni něco predikoval a pak se mi to skutečně událo. Ale člověk se nesmí zarazit a říct si: Ne, tohle nenapíšu nebo to skryju za metafory. Trochu to otupím, ohluším, dám přes to hadr.

Pepa: Protože jsou věci, které se skoro až bojíme vyslovit.

Ano. A básník by se toho právě bát neměl. I tohle souvisí s oním hýčkáním poezie. Pro mě to není jen tak nějaké psaní básniček, ale v určitém ohledu je to smysl života. Poezie je určitá část mé existence, a možná ta nejdůležitější. Když se dívám na jevy kolem sebe nebo v sobě, rovnou k nim přistupuju poetickým prizmatem. Stojím a dívám se na něco, čeho si ostatní třeba ani nevšimnou, a stavím si to do básně. Vidím plech, který buší na zastávce nad hlavami unavených davů, které nečekají na žádnou dobrou zprávu, a vidím, že…

Simona: A už se ti to rýmuje: davů – zprávu.

To je fakt, i když tohle je zrovna dost špatný rým, spíš jen názvuk, to už jsme zpátky u písňových textů. Možná s tím souvisí i to, že hodně nejen pozoruju, ale i poslouchám a často mě inspiruje třeba útržek hovoru, který zaslechnu na ulici. Ve všem vidím poezii, nebo spíš – myslím, že je opravdu všude. Takhle to bylo i v antice. Lidé sledovali divadlo a v něm scény z běžného života deklamované ve verších. A to byla poezie. Dnes se jí mnozí smějí a mají za to, že ji už nepotřebujeme. Ale když čtu nebo slyším dokonalý verš, vyrazí mi to dech a mám pocit, že už nic víc nepotřebuju. Že ten jeden verš řekl o světě všechno. A ano, pak mám ten blok, že nedokážu nic napsat, protože někdo už to napsal mnohem líp než já. Poezie je pro mě způsob bytí. Jsem přesvědčený, že neexistuje téma nebo vnitřní stav, o kterém by nemohla vzniknout báseň. V poezii by nemělo být žádné tabu.

Pepa: To jsou ty „oči vidoucího“: stačí výsek nějaké situace a hned za ní vidíš mnohem víc…

Ano. I nějakou krásu, i když často pokřivenou. Proto můžu říct, že díky poezii jsem šťastný člověk. Když je někde odlomený plech nebo nejede výtah, lidé jsou z toho nervózní, ztroskotává jim plán. A mě napadne báseň.

Pepa: V básni „Blackout“ ze sbírky Průběžná zpráva o stavu území (2021) píšeš o tom, že „když nemůžeš najít nabíječku na mobil, padá ti celý svět“.

Přesně. Rád pracuju s ironií a sarkasmem. Často se divím, že se lidé hroutí kvůli něčemu takhle nicotnému. Jak říkal Kundera, život je jinde. Poezie mě mnohdy zachránila nejen před podobným stresováním, ale i před různými splíny. Je to moje královna.

Pepa: To mi připomíná výrok Milana Děžinského, že považuje poezii za královskou disciplínu.

To ona je. Na druhé straně ji nechci přeceňovat, samozřejmě vím, že sama o sobě nezmůže nic. Ale pro mě osobně je to v životě něco zásadního a jsem rád, že jsem se s ní setkal. Rád bych se ještě jednou zmínil o Mirku Kováříkovi, protože moje první setkání se skutečnou poezií proběhlo právě díky němu. V prváku na střední škole nás v Liberci vzali na pořad v Experimentálním studiu v Lidových sadech, všichni puberťáci brblali – a mě naprosto uhranulo, když tam Kovářík recitoval Hraběte a Ortena, jeho Elegie. Také jsem tehdy měl na češtinu výbornou paní profesorku Moniku Klímovou, která ve mně v té době možná viděla něco víc. Asi i proto, že jsem si pořád četl. Zato na spoustu jiných věcí jsem si přicházel daleko později, divoké období jsem zažíval až někdy ve třiceti. Ale to asi není na škodu.

Pepa: Kam jsi vlastně chodil v Liberci na střední?

Na hotelovou školu, s literaturou to nemělo nic společného. Zato umím docela dobře vařit. I když – poezie je taky takové vaření: tady musíš přidat trochu kmínu, nesmíš to moc přismahnout… Iniciační pro mě bylo právě až setkání s Mirkem Kováříkem. Ale velké štěstí jsem měl i na rodinné zázemí, protože moje máma byla celý život knihkupkyně, vedoucí antikvariátu. Doma jsme měli bohatou knihovnu a byl jsem přirozeně veden ke čtení. A když jsem začal psát, určitě sehrálo podstatnou roli i to, že mě nikdo neodradil. Stává se, že mladého člověka na rozcestí někdo odradí, a přitom mohl být třeba slavným zpěvákem. Nějakého začínajícího básníka takhle mohli v „Hostinci“ odradit tím „sorry“ nebo „Ohni!“. Na druhé straně ono je taky dobré trochu si nabít pusu. 

Simona: Pamatuješ si na svůj první text?

Ve třinácti jsem napsal první písňový text, doteď si to pamatuju: „sedím ve vlaku / v posledním kupé / myslím na krásu / všechno je hloupé. / Odešlas někam jinam / pomalu zapomínám / co je to za lásku / co je to za lásku.“ To by i dnes mohla zpívat nějaká kapela typu Kryštof, no ne? A pak už jsem si neustále něco takhle psal nebo zhudebňoval.

Pepa: Co je na skládání písňových textů nejtěžší? Vymyslet nosný refrén?

Popasovat se s omezením rytmem a rýmem, a jasně – vymyslet refrén, slogan. Ale když si takhle pořád něco zapisuješ, nějaké slogany máš v zásobě. U kapely NekrmiT mi vyhovovalo, že jim dodám text a oni ho zhudební. Občas píšu texty i jedné metalové kapele, ti mi naopak vždycky pošlou melodii se „svahilštinou“ a samozřejmě je tam spousta dlouhých slabik. Na to je pak často těžké něco vymyslet, protože v češtině je vhodných relativně málo. Také se nechci uchylovat k rýmům „nebe – tebe“ a „sen – den“. Když takový text slyším, mám z toho osypky.

Pepa: Mně se vždycky líbily texty Davida Stypky.

Simona: A Vypsané fixy!

Fixu mám rád taky. Je jedním z důkazů, že se písňové texty dají napsat dobře, nemusí to být jen vata. Anebo Mišík – málokdo ví, že „Variaci na renesanční téma“ napsal Václav Hrabě. Zhudebnil ale i Kainara, Ortena… A to nemluvím o kapele Hm…, která se specializuje na zhudebňování básníků, klasiků i současných.

Simona: Ještě bych se ráda vrátila k vaší „severské“ scéně. Kteří autoři a organizátoři hrají v tamním literárním životě zásadní roli?

Pepa: Martin je takový liberecký Pepa Straka. Také organizuje většinu literárních akcí, a hlavně má obrovský přehled.

Teď jsem to taky musel omezit kvůli práci, ale je fakt, že při sobě hodně držíme. Příkladem byla akce, která proběhla v říjnu. Žil jsem v domnění, že budu mít jen další autorské čtení, a sice v naší oblíbené hospodě U Jelena v Ruprechticích v Liberci. Měl jsem tam vystoupit spolu s Julkem Benkem a kapelou NekrmiT. V říjnu mi bylo čtyřicet – a přátelé mi přichystali překvapení a vytvořili jen pro mě speciální básnický sborník. Každý z autorů napsal svůj text fixou na ručně vyrobený papír, přičemž měl jen jediný pokus. Pepa Straka ty básně sbíral v Praze a Julek Benko v Liberci. Existuje jen jediný exemplář, tak ho nesmím ztratit! 

Simona: Tady Pepa je tam taky zastoupen. Opravdu se to podařilo utajit tak dokonale, že jsi do poslední chvíle nic netušil?

Netušil. Jen jsem se podivil, když mi Karel Škrabal, který tam taky má báseň, říkal: Tak si to užij. Jo a vem si home office. Vysloveně mi ho nabízel, až jsem se podivoval – vždyť je to jen jedno z mnoha čtení… Ale i při téhle příležitosti se ukázalo, jak ta komunita žije. Že se literáti dokážou takhle spojit. Přiznávám, že mě to až dojalo. Ono to tam neustále bublá, každý si přes rok hraje na svém písečku, něco si tvoří, píše, zpívá, maluje, a jednou za čas uspořádáme nějakou akci, sejdeme se a jsme prostě spolu. Vyměníme si knihy, pak si je vzájemně čteme, pokecáme, dáme si pivo… A to je daleko důležitější, než jestli tam zazněl tenhle nebo jiný verš. Klíčové je potkávat se, v tom spočívá komunitní život. Jak už jsem naznačil, LAK je rozkročen dosti široce. Členem se může stát v podstatě kdokoli, kdo se tam přihlásí.

Pepa: Počkej, jsem vlastně já členem LAKu?

Určitě jsi. Nemáme žádné průkazy a členské poplatky, jen jsme si tedy z formálních a právních důvodů určili čtyřčlenné předsednictvo, abychom mohli vydávat knížky nebo dostat nějakou tu tisícovku na čtení. Hlavní je ale setkávání, propojování. A upozorňování na zajímavé autory. Vždycky mám radost, když pomůžu někoho objevit. 

Pepa: Je velmi cenné, že se pod záštitou LAKu dějí nejrůznější akce a mají díky vám propagaci na sociálních sítích i jinde.

A že lze otisknout texty a reflexe ve Světliku, že existuje „odbytiště“. Autorům často chybí zpětná vazba. Dát si báseň na sociální média, kde se rychle ztratí v každodenním šumu, je přece jen něco jiného než vidět ji otištěnou v časopise nebo držet v ruce knížku.

Pepa: V básni „Ťuťu Ňuňu“ ve sbírce Průběžná zpráva o stavu území píšeš: „jak se žije v zemi, která má tvar jako smažená krkovice“. Jak se tu dnes žije básníkům?

To jsem jednou v Kauflandu viděl reklamu na slevu na krkovici, a ten řízek měl opravdu tvar republiky… Nevím, jestli se básníkům někdy žilo vysloveně dobře, když tedy pominu oficiální básníky za socialismu, kterým vycházely sbírky v mnohatisícových nákladech, samozřejmě uměle. Řekl bych, že básníkům se žije stejně jako ostatním lidem, jen mají jiný náhled na svět a jinak se k němu vztahují. A někteří mohou být až nešťastní ze zrychlenosti doby a trápit se pocitem, že poezie dnes nikoho nezajímá. Já jsem ale přesvědčený, že vždycky měla velký hlas a má ho dodnes. Taťjana Medvecká se nedávno vyjádřila v tom smyslu, že poezie dnes už neexistuje. To ale nejspíš bude tím, že neví, že tu každý den probíhají básnická čtení a spousta mladých lidí píše poezii. Ona nikam nezmizela, jen se možná přesunula jinam, než kde bývala tradičně, ale kdo chce, ten si ji najde. A svět stále přináší spoustu dobrých příležitostí k psaní básní. Kdyby byl svět dokonalý, co bychom psali?

Pepa: V jiné tvé básni – jmenuje se „Střely“ a je také z tvé prvotiny – mě zaujal verš „básník fackuje dobu“. Jak jsi to myslel?

Básník by opravdu měl fackovat dobu. Protože ona dává facky jemu. A i když většinou vyhraje spíš ta doba, básník má být ten, kdo jde dopředu, tluče na buben a poukazuje na to, co je špatně. A hlavně ukazuje, že neexistuje jen jeden úhel pohledu, ale že jich klidně může být sto. A on předkládá ten svůj. Básník dokáže vyhmátnout to podstatné a navždy to ukotvit v textu.

Simona: To „navždy“ je důležité.

Je. Spoustu věcí ani nestačíme vnímat a už zmizí, stačí chvilka a už tu nejsou – ale my, básníci, je někdy stačíme zachytit. A už na tom bílém papíru zůstanou napořád. Věřím, že jednou to bude komodita a lidé se k tomu vrátí. Když Pepa Straka vytahuje svůj starý tlačítkový telefon, říkám si, že jednou to lidé budou vyžadovat. Budou zase chtít ticho, vypnutí. Však už se nabízejí i takovéto pobyty, ve tmě a s digitálním detoxem. V básni „Bude líp“ ze svého debutu píšu: „přežil jsi další konec světa“. Každý den přicházejí nějaké „konce světa“, a já se snažím nebrat to všechno tak vážně. Ono ve skutečnosti o nic nejde, pokud tedy nejde o ten život. Když se člověk na chvíli zastaví, obvykle zjistí, že většina „problémů“ vlastně problémy vůbec nejsou. No tak mi ten vlak ujede, a co? Nejcennější komodita je čas, jen na to někdy přicházíme pozdě. Takže v podstatě nad ničím neskuhrám. Nebo maximálně nad tím, jak nad ničím neskuhrám.