Anketa o dekadenci
Gérard de Nerval vodil kraba. Iggy Pop chtěl být něčí pes. Každá doba má asi svoje zvíře na vodítku. Já bych si dnes vybral zvíře jménem Úzkost. Držet ho u nohy. Krátké vodítko. A hlavně si hlídat, kdo vede koho. (Aleš Kauer)
Gérard de Nerval vodil kraba. Iggy Pop chtěl být něčí pes. Každá doba má asi svoje zvíře na vodítku. Já bych si dnes vybral zvíře jménem Úzkost. Držet ho u nohy. Krátké vodítko. A hlavně si hlídat, kdo vede koho. (Aleš Kauer)
Dekadence si o anketu říká skoro sama: nesnáší jednu odpověď, jeden vkus, jednu normu. Anketu jsme proto poskládali z hlasů zavedených i debutujících, provokujících i introvertních, literárních i filmařských. Jakub se chtěl tázat ministra kultury, Marie ani moc ne… A tak se radši zeptala Jakuba a Jakub zase Marie. Díky, že můžem!
1. Co pro vás znamená dekadence dnes? Kdybyste měli najít alespoň jeden rys, přístup, zkrátka cokoli, co dekadence, jak jí rozumíme napříč časem, může dnešku nabídnout?
Nacházení hodnoty v prožitku samotném, důraz na smyslové bytí v čím dál víc digitalizovaném a optimalizovaném, odosobněném světě.
Vybavujem si to všetko veľmi matne. Je medzi nami vždy aspoň jeden stupeň odlúčenia. Sen o říši krásy si pamätám z Úvodu do estetiky loutkového divadla s Prof. Makonjom, Irmu Geisslovú mám filtrovanú zvukovým telesom úvod do komparatistiky, Verléná, Rimbóda aj Bodléra som naposledy čítal ako smutný gymnazista, Krchovského ako smutný postpubescent. Od Wildea mám najradšej rozprávky, Kvapil ma zaujíma len ako libretista, Hilar zase výhradne ako režisér, od Huysmansa evidujem presne dve vety: „Movement, after all, seemed futile to him. He felt that imagination could easily be substituted for the vulgar realities of things.“ Vcelku nadčasové mi pripadá diletantstvo, debilný humor, emocionálna prehrotenosť a perverznosť, ťažké, husté metafory, horúce gesto, rozličné tekutiny, sekréty a slizy, čokoľvek ‚netesné‘ a hraničné. Nebaví ma ornamentálne nechutentsvo (k sebe, k prírode), chlapčenský skepticizmus a čokoľvek, čo ostentatívne odcudzuje a exotizuje potešenie.
Vůbec se mi nedaří aplikovat dekadenci jako světopohled nebo světostav na dnešní dobu. Nemohu ji najít v současných událostech nebo v názorech lidí kolem mě. Dekadence se myslím nedá oddělit od pocitů sklíčení a smíření. To poslední je právě opakem současnosti.
Dekadence: hele, dvacka (v literární kapse). Dalo se za ní leccos pořídit: bejvávalo (nemluvě o těch dávnech, co zažíváme slovy). Dnes taky platí, ale na moc to nevydá. Tenhle pohyb, který se nám (mj.) děje, ztrácení hodnoty (inflace) a tak: dekadence. Kéž by psaní úpadku bylo způsobem, jak se zas zvednout na nohy (občas nepochybně).
Zcela upřímně si myslím, že její význam se ani moc nezměnil, změnilo se jen okolí — jinak bude dekadence aktuální vždy, jelikož je to charakteristický lidské povaze. Ale zkrátka jedním přístupem: užívání si posledních nadějných střípků života až k smrti (neboli „Born to Die“).
Naše žití se kamsi řítí s tak neúprosnou, cynickou, pragmatickou kadencí, že by podle mě mnohým jistá míra dekadence zachránila nitro. Ale teď vážně. Jak kdysi napsal Vladimír Boudník: „Lidé jsou pitomí, že nemají jiných měřítek než prachy. Řekneš-li jim, že jsi přenesl o jeden kilometr horu Říp, zeptají se jako idioti, a co jsi měl za to, a řekneš-li, že nic, řeknou, tak to je hovno čin.“
Tím chci nejspíš říct, že krása spasí svět.
Pokud to láska sama nezvládne.
Dekadence pro mě dnes není póza, ale obranný mechanismus. Podvratnost dnes nevzniká tím, že ukážeš rozklad. Ten je všude. Vzniká tím, že ho odmítneš přijmout jako normu. Je to způsob, jak si udržet odstup, nenechat se pohltit a nezaměnit úpadek za přirozený stav věcí.
Odhodlání hledat krásné a svaté v místech, která si máme sklon ošklivit. Někomu třeba připomenout, že i tam lze nacházet; někomu zase, že i tam nalezenému přísluší úcta.
V helénistickém období s křesťanstvím soupeřilo mnoho dalších kultů o „nadvládu“ nad „západní“ kulturou. Jeden z těchto kultů byl kult Kybelé, pro který se musely kněží mužského pohlaví veřejně kastrovat. Z nějakého důvodu to přišlo dobové společnosti kontroverzní, úpadkové, barbarské. Já si myslím že by se to mělo zavést znovu a všichni cishet chlapi na význačných pozicích by se měli pro jistotu kastrovat.
Jako umělecký směr mne v pubertálním věku přitahoval, chápu ale jeho smysl i dnes, kdy okázalost smutku, velkolepost smrti, úpadek je nám stále bližší.
Býti sám sebou ve veřejném prostoru se zdá býti dekadentní stále, bohužel se to nějak vytrácí v politice, tam je člověk považován za normálního, i když je naprosto mimo.
Konkrétně dnes, 4. 5. 2026, pro mě dekadence znamená především vzpomínku na dávné časy, kdy jsem jako teplý outsider chodil na naprosto otřesnej jihlavskej gympl a zároveň jsem si odžíval svou první lásku. Byl to chlapec z Prahy, provázel mě v noci po centru a předčítal mi u toho Rimbauda. (Nejen) dekadence mě učila přetvořit stud ve svýho druhu přednost. Dneska k tomu dekadenci nepotřebuju, stačí mi bejt sám sebou.
Pro mě osobně hlavně vzpomínku na komunitu, na první pravidelnější socializaci s libereckými goths, první velkou lásku, se kterou jsem se po letech zase přátelsky shledala, majíc na sobě kostým smrtky… Čtení dekadentní poezie či prokletých básníků mi v pubertě zachraňovalo život a oddělovalo mě od maloměstského světa, který na poezii programově neměl čas a ani chuť.
A jestli má co nabídnout? Určitě – znalosti, spoustu materiálu k výzkumu (i co se týče návaznosti, neodekadence atd.). Dekadentní umělecká poloha může fungovat jako kytarový efekt – ale vedle skvostné distorze lze často narazit i na krámy od Behringeru.
2. Má podle vás dekadence stále podvratný potenciál nebo může, paradoxně, poskytovat komfort?
Rozhodně – dekadenci nelze optimalizovat, věnovat čas a energii prožitku slasti, nebo ještě lépe, sdílenému prožitku slasti, je v rozporu s protestantskou pracovní morálkou a neoliberálním individualistickým étosem úspěchu. Čím víc prcáš, obdivuješ umění a děláš zábavné perverzní divnosti, tím méně Produkuješ Hodnotu Pro Akcionáře a poháníš ozubená kola kapitalismu.
Rozklad, či už sa naň dívam ako symbolický alebo materiálny jav, môže byť subverzívny a komfortný naraz.
Pro mě ne, ale možná může poskytovat komfort pro lidi staré morálky, kterým tenhle svět přijde už natolik zvrácený, že s tím nic neuděláš.
Dílo Irmy Geisslové by mělo být znovu vydáváno. To by podvracelo dosavadní konstrukce edičních plánů a literárních kánonů. A zároveň by to mnoha lidem poskytlo komfort se ke Geisslové textům vůbec dostat nebo se moci pomyslně ztotožnit se ženou, která stála na počátku moderní české poezie. Komfort totiž etymologicky poukazuje k síle společenství, to se málo ví.
Nekomfortní komfort. Ale člověk nesmí být střízlivý.
Myslím, že je nesmysl se v době strojového učení a digitálních autokratů ptát na životaschopnost dekadence. Dekadence, jak jí rozumíme napříč časem, je zaprášená, strnulá, příliš zařazená, příliš vyluštitelná. Dekadence, jak jí rozumíme napříč časem, už se nikdy nepodvrátí. Podvratné ale samozřejmě může být cokoli, co sami v sobě podvratným učiníme. Pro mě je to queerness v tom nejpůvodnějším smyslu – tedy neúnavná a nikdy nekončící snaha vystopovat v sobě prameny divnosti a z nich pít. Bezhlavě, statečně, zamilovaně. Pít a sytit svoje okolí. Protože už dávno nepadá v zimě tolik sněhu, aby pouhá voda krajině stačila.
Komfort je pro sraby. Na komfort všichni jednou pochcípáme.
Skutečný podvratný potenciál má dekadence ve chvíli, kdy přestane být dekorací a stane se postojem. V tom smyslu není dekadence únik, ale forma odporu.
To je otázka tak široká a obecná, že se na ni chce odpovědět slovy „tvoje máma poskytuje komfort“. Ano? A ano? Stejně jako všechno ostatní umění?
První odpověď: Země se stala malou a po ní poskakuje poslední člověk, jenž všechno činí malým. Jeho plémě je nevyhladitelné jako blecha; poslední člověk žije nejdéle. „Vynašli jsme štěstí“ – říkají poslední lidé a mžourají.
Druhá odpověď: atentát na hodnoty
probuďte máteru TERFku
nikdo už neví co je vlastně přirozené
díky této ideologii uhozené
probuďte máteru TERFku
účel prostředek světí
káže protipřirozené smetí
potvrď nám urologu
ženy nemaj kokoty
zaveďte kontrolu rozkroku
spáchejte atentát na hodnoty
probuďte máteru TERFku
probuďte delirující orlice
váš partner pro demolice
probuďte máteru TERFku
Třetí odpověď: Ale co kočky? Mají si kde hrát?
(nehodící se škrtněte)
Pro líné tvůrce je dekadence snadná, komfortní. Pro tvořivé může být komplikací.
Ano, podle mě přináší ten nejzdravější komfort, který je ale komplexní: uvolňuje člověka, protože vyjadřuje kromě světlých i stinné stránky, které máme všichni, akorát se to běžně nechce slyšet.
Ano, obojí – pokud dekadencí rozumíme například puppy play. Spousta lidí považuje za dekadentní například už to, že žiju. A jak sám sebe znám, mám v sobě podvratný potenciál, ale komfort svým blízkým taky poskytuju.
Má – a veliký. Možná tím spíš, že někdo například existenci queer lidí považuje za „dekadentní“: takový člověk by se v klubu Shortbus nejspíš zvencnul. Anebo s křikem utekl. Hi, I’m Bitch. Ale i tam může existovat komfortní prostředí. Zvlášť když se jmenujete Bitch.
Jiný druh komfortu, totiž ten tvůrčí, je na tom opačně – může zapříčinit jistou pohodlnost, neposouvat dál, variování sebe sama. Místo šoku a subverze autorstvo produkuje jakousi obdobu jarmarečních písní. Estráda, zábava, šprým. Z toho mě vynechte, já si jdu pustit do uší projekty jako Antichildleague, Genocide Organ, Brighter Death Now nebo Lifelover.
3. Nerval prý vodil na vodítku kraba. Koho byste chtěli vodit vy?
Psychiatry, kdyby se naučili štěkat.
No dogs, no masters.
Podepište petici o odvolání ministra kultury.
V Kaurismäkiho filmu La Vie de bohème (Život bohémy) mají v chudé umělecké komunitě psa jménem Baudelaire. Tuším, že tam běhá spíš na volno. Znal jsem taky psa jménem Artaud, ale nikdy ho nikdo neviděl (žil na statku, o který jsem přišel). Jiné psy jsem cvičil a k tomu je vodítko potřeba. Nejradši ale píšu o divokých kočkách. Jaké je to vodítko, které (nám) poskytuje psaní?
Nervala, který by měl na krku medailonek ve tvaru srdce se zmíněným krabem.
Miluju svobodu natolik, že se mi vždycky příčila byť i jen pouhá představa, že bych měl kohokoli a cokoli za sebou tahat světem na vodítku. Jediná bytost, kterou takhle vodím, je můj vlastní stín. On je naopak bytostně přesvědčený, že vodí na vodítku mě. Tím je mezi námi ustavená jakási rovnováha. (Slovem „spravedlnost“ se snažím podvratně šetřit.)
Gérard de Nerval vodil kraba. Iggy Pop chtěl být něčí pes. Každá doba má asi svoje zvíře na vodítku. Já bych si dnes vybral zvíře jménem Úzkost. Držet ho u nohy. Krátké vodítko. A hlavně si hlídat, kdo vede koho.
Nechala bych se vodit na vodítku tvojí mámou, abych tak odčinila předchozí hloupý vtip. Pokud tato možnost nepřipadá v úvahu, tak asi Jů a Hele.
Co je to za blbou otázku? Samozřejmě že na vodítku bych se nechala vodit já.
A když už bych musela někoho, nebo něco jiného, tak jedině P. Micinku, s kočičíma ouškama a fouskama je rozkošnej :3
Svůj stín.
Otu Klempíře?
Samozřejmě že pejska, ale kdo si dnes něco takového může dovolit, pokud žije v podnájmu a ve smlouvě má zakázané zvířecí miláčky? Spokojím se holt i s Marií Nedoryovou.
Jakuba Hauberta. Ale musel by si rozpustit vlasy. Žádný culíky.
Podívej, jsem vášnivý cestovatel, žil jsem v řadě různých zemí, a proto je tahle otázka podle mě hodně závislá na kontextu. Být gay nebo queer v Praze není totéž jako být gay nebo queer třeba v Číně nebo v Jižní Koreji. Jako Američan si musím přiznat, že pokud bych například začal prosazovat úplné zrušení instituce manželství, mluvím z do určité míry privilegované pozice.
Kramár věcně – a přitom se zjevnou vášní – shrnuje, o co se baer nejspíš snažila, když psala tuto knihu: ukázat, že my, trans lidé, často nevíme – jak dál, jak na to, jak teď… To, co by široká veřejnost mohla vnímat jako slabost, pokud by vůbec přistoupila na jev, že (vyoutovaný) trans člověk může nevědět, je paradoxně jistou zbraní, magickou schopností, perkem pomyslného životního erpégéčka: nevědění a začátečnický pohled umožňují uniknout ze systému, který z principu omezuje možnosti cesty.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Napsat knihu byl a stále je mým snem, nicméně je to monumentální kus práce, na kterou je třeba spartánská disciplína, a jejíž výsledek je předem nejasný. Po absolutoriu scenáristiky na FAMU se snažím být zapojený do filmového průmyslu (hit me up), což je samo o sobě náročné.
Ale obecně jsem vděčná všem ženám, které se plazily, abychom my mohly chodit, a doufám, že budu svědkyní toho, jak další generace žen i mužů dosáhnou plné míry mentální, emoční a tvůrčí svobody lidské bytosti, kterou může poskytnout pouze narození a výchova v rovnoprávnosti.