Pastorální elegie
To u jezera
savana pořádá
tichý soud
nad lidstvem
Na ztichlé ulici
i náměstí smytém
pandemií
držím krok
pevný
a jasný
jak oko orkánu
Spěchám
vždyť
František maličký
už buduje v nebesích
falanstéru
Vydrž
bratře
Beru si křídla
jitřenky
Ještě se rozední
naposledy
jen trochu
aby viděl sis
do dlaně
I všichni svatí
zírají
ustrnuti
Svatá Lucie
upiji ti z žalu
ráno z prstů zas
vyklouzne
jak hádě
hbité
Plesej
neplodná
on přijde
čas kdy
toužebně
zavzdycháš
Hrál jsem si
nad dírou zmije
a klackem šťáral
v noře baziliška
Zdali již
nemění poušť
se v sad?
Ale nic nic
Jen naděje
tiká
suchým dnem
Já žíznivý
nad žírným pařezem
pasiáns
vykládám
Na běžce v Plzni
prý
káně útočí
tiše a
bez varování
Ach
moudrosti
Nebe je zahrádka
smíření
Kiosek na rohu
odtáhli
Rolety stažené
Homole cukru
zapadá prachem
Ve stínu lavičky
svévolník hladoví
V našem čase
jsou jitra tichá
a potoky
líně odnáší
pablesky nedělní
Velký test kečupů
sílí
Dopad lze čekat
globální
A žezlo tvých úst
chudobní
spatřili
nad městem
Všechen svět je pouze
maso a prach
a perly
velké ceny
Poruby dnů
na lidstvo čekají
Pak rána červ
a duha
v zornicích jelenů
Tak tichý bude zánik
neboť svět musí ustoupit
naději
nesmírné
Za lepkavých nocí
je slyšet
každé zaklepání
na lebku
Africká temnota
proniká sny
bělochů
o slávě pokroku
a k ohništi
prospektorů
doléhá zívání jeskyní
Svatá Bernadeta
chechtá se
svým srdcem prosťáčka
děsu v jejich očích
To u jezera
savana pořádá
tichý soud
nad lidstvem
Až na indická města
sedne prach
S nádechem volnosti
zjeví se
Himálaje
Karety neslyšně
oplodní pláže
za racčího zpěvu
ranních chval
Je mír
jehož sláva
zástupů trpících
dotýká se
Nad Basilejí
střechy hoří
žárem milostným
krvavý déšť snesl se
na Bavory
a u Prahy narostl
vinici plnovous
Jasné znamení
je třeba vrátit
sklo do konzumu
a do mošny
přibalit
lovečák
Haleluja
Za úplného ticha
lze slyšet, jak mnou si dlaně
mechy a játrovky.
V polostínu tlejícího dřeva
vlhce se vinou
ulitami minulosti
a srůstají epochami evoluce.
V korytech druhů
a prameništích životních cyklů
zanechávají stopy
zřetelné jen poutníkovi bez cíle.
Za hustých srážek
rozvinou se do krajkové tabule
k hostině sváteční.
Jednu číš připraví
vždy
pro Eliáše.
O tom, že socialismus je možný pouze jako náboženský, psal Buber, když formuloval vizi budoucnosti lidstva sjednoceného autentickými, svobodnými vztahy bez donucování.
Spása je zelenání a hojnost, nikoliv vyprázdnění. A každá zeleň koření v podzemí.
Les je celek – stromy jsou propojeny, pečují o sebe, brání se. Vyrovnávají slabé a silné stránky svými kořeny. Kdo má, dá. Kdo nemá, dostane.
Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů.
Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace.