Zatímco hollywoodští filmaři usilují – byť sebesnaživěji – jen o to, zbohatlicky si přivlastnit poklady, které jim jsou v podstatě cizí, italský režisér prozrazuje své sepětí s kulturou také nonšalancí, s níž se k ní staví.

Jako by v podtextu Camusova skeptického obrazu modernity působila dimenze jiného času, který má svou osudovou neodvolatelnost v zákonech stálých proměn, jejichž součástí je i neuvědomělá nostalgie po rovnováze.

Španělské básnické panorama je skutečně mnohotvaré. Tomuto žánru svědčí také pozornost, která je mu věnována v mnohem vyšší míře než v jiných zemích, a to díky množství oficiálních básnických cen (neexistuje město nebo obec, které by nevypisovaly lyrické soutěže).

Pro rakouskou identitu hraje divadlo tradičně velkou roli. Navíc musí překonávat rozpor mezi tím, že je na jedné straně platformou politického establishmentu, a tím že ho na druhé straně autoři a autorky využívají ke kritice politiky.

Středoevropané, kteří se odvracejí od liberální demokracie, sice nikterak nevnímají Putinovo Rusko (nebo Erdoganovo Turecko) jako svůj vzor, nicméně sdílí jejich opovržení západní liberální demokracií i slabou a upadající Evropou.

Smysl a hodnota uměleckého díla má procesuální charakter, děje se
v rámci procesu recepce.

Myslím, že možným řešením – alespoň v určitých kontextech – by paradoxně mohl být návrat ke generické funkci maskulina.

Agresivní nástup neoliberalismu měl ovšem za následek, že se Nikaragua otevřela západnímu trhu. Najednou byla mnohem snadněji k dostání jak cédéčka, která se dříve do země různě pašovala a kamarádi si je půjčovali mezi sebou jako vzácnost, tak hudební nástroje a lepší technické vybavení.

Jsem přesvědčený, že velká krize života, již se dnes účastníme, je do velké míry plodem této zaslepené dualistické duchovnosti, která živému světu odňala veškerou magii, jakýkoliv posvátný rozměr.

Dantovské badání se v posledních letech zaměřuje na neortodoxní prvky Dantova díla včetně diskontinuit, transgresi, rozpuštění identit, metamorfóz a hybridních útvarů, které se většinou nalézají v Dantově „Pekle“.

V neděli, právě, když jsem psala tento článek, jsem se dozvěděla, že byla zavražděna bulharská novinářka Victoria Marinova.

No jasně, to je hrůza, bejt bez internetu, horror life!

Těžko říct, co by tomu celému řekl Hollinghurst, nositel Man Bookerovy ceny. Kňourek každopádně svým tvrzením porušuje Zákon o Českém rozhlase ohledně důstojnosti funkce člena Rady

Od 14. května 2018 Oleh drží hladovku, někde na Sibiři až v Labytnangi. Hřebík, který se neohne.

V našich končinách jsme svobodní, ale tak nějak. Pořád si ještě pleteme černou s bílou. Chybí nám totiž vize, jakým státem chceme být.

Daphne Caruanová Galiziová byla maltská novinářka, která zemřela 16. 10. 2017. Provozovala populární blog Running Commentary, na kterém upozorňovala na skandály a případy korupce předních politiků ve své zemi.

Poundův životní omyl je ovšem neodmyslitelně spjatý s básnickým dílem, jehož krása se vyrovná snad jen jeho náročnosti.

Rilke pochopil magii hlasu, že sama řeč nemůže, moc slova dotváří až jeho zvuk.

Stejnou funkci jako Stalin měl v oficiálně editované české poezii té doby obraz Klementa Gottwalda.

Odklon od velkých témat, jimiž se zabývali „mistři“, a s ním související opuštění vysokého jazyka plného abstraktních pojmů bylo pro mnohé něčím, co nikdy nedokázali plně přijmout.

Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.

Po prázdninové přestávce se Tvar vrací k pokračování cyklu Dějiny kolonialismu, jehož vydávání zahájil loni na podzim. Pojednání, které zveřejňujeme a jehož autorkou je česká historička žijící ve Finsku Veronika Sušová-Salminen, si všímá ruské koloniální expanze do střední Asie v posledním půlstoletí před únorovou a říjnovou revolucí.

Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.

Jak svým dětem vysvětlím, že moje dílo je z velké části svědectvím o lidské hanebnosti a krutosti, ptá se Lukas Bärfuss. Po Friedrichu Dürrenmattovi, Maxu Frischovi a Adolfu Muschgovi se jedná o čtvrtého švýcarského spisovatele, který získal toto prestižní ocenění za dosavadní dílo.

Tenzin Tsundue je tibetský literát a aktivista. Následující řádky přibližují jeho život i tvorbu.

Kdo jsme my, pozorovatelé cizích životů, abychom je soudili? Nesuďme služebníka/hříšníka Gotta, ani služebnici/hříšnici Chramostovou.

O planetě. Potopách, zvráceném světě, lidstvu. Katrastrofách. Smrtelných křečích planety, která ale přežije vše.

Díky stipendiu Literárního kolokvia jsem měla možnost se měsíc věnovat literatuře. Jak se to vlastně dělá? Několik poznámek k místu, průběhu a stavu mysli.

Překládání je neviditelná (průsvitná?) práce, která nikdy nekončí.

Ale ten pocit výčitky vůči lhostejnosti mi začal vrtat hlavou. Nejsem lhostejná vůči vlastní lhostejnosti? To se nám to nějak zamotává.

Jakkoliv se zálibně mazlíme s detaily svých krátkých řádků v okamžiku tvůrčího impulsu, jsme za hranicí svého jazyka němí, dokud nedostaneme příležitost vysloužit si svůj hlas znovu.

Život tady je pro mě průjezd, most. Nejsem tady doma. Pachatelé v Turecku si dávají načas.

A konečně – na oné mantře „překonávání se“ mi přijde signifikantní její důsledek, kterým je nuda.

Yamen zmiňuje, že mučení syrského režimu už má za oběť 22 000 obětí, další mučení přežijí a jsou nadále vězněni…