Rubriky
A tak je tento román Michela Houellebecqa sice plný pro něj obvyklého požitkářství v jídle, pití i sexu, detailně popisovaného včetně jídelních lístků v restauracích, počtu a značek vypitých lahví a jednotlivých poloh souloží, zároveň však nic z toho nevede k útěše z marnosti života.
Yamen zmiňuje, že mučení syrského režimu už má za oběť 22 000 obětí, další mučení přežijí a jsou nadále vězněni…
Les je celek – stromy jsou propojeny, pečují o sebe, brání se. Vyrovnávají slabé a silné stránky svými kořeny. Kdo má, dá. Kdo nemá, dostane.
Když se Mary Oliverová ptá, co uděláme s „divokým a vzácným životem“, nejde jen o náš život, ale o životy všeho kolem nás, o životy, se kterými jsme nerozlučně spojeni.
Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou
vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť.
Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.
V průběhu volební kampaně šířili Bolsonarovi příznivci na mnoha univerzitách atmosféru strachu připomínající období těsně před nástupem diktatury, pro něž byly typické zastrašující akce ultrapravicových bojůvek.
„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“
Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama?
Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou
vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť.
V průběhu volební kampaně šířili Bolsonarovi příznivci na mnoha univerzitách atmosféru strachu připomínající období těsně před nástupem diktatury, pro něž byly typické zastrašující akce ultrapravicových bojůvek.
Verše této poezie nejsou reynkovské, jak je Pavlu Kolmačkovi často přiřkáváno – na to jsou příliš temně děsivé a současně posvátnou hrůzou a jasným světlem prozření oslněné, divoké a nekrocené.
Věřím, že jakkoli jste skeptičtí, jakkoli se horlivě domníváte, že život je jen šťastná chemická náhoda, pohaněná slepými fyzikálními silami, v každém člověku hoří tenký plamen vědomí, že Země, voda, půda, vzduch, slunce, mraky a vítr jsou živé a vědomé, že nás vnímají, když my vnímáme je.
Myslím, že i ve Štěpánkových básních nalézáme onen imperativ krásy, ve kterém je zakódován smysl pro ohled a respekt ke všemu živému.
Bezprostředně se tu ale připravovalo jiné popření lyriky, jímž se měla už zanedlouho zviditelnit a překročit sama hranice surrealismu.
Někdy máme pocit, že to pravé dobrodružství dýchá pod podlahou našeho bytu a že tam se skrývají přeludné, monstrózní světy, o nichž nemáme ani tušení.
Masaryk stále mluví o „Němcích“, aniž dělá rozdíl mezi jejich stranami a válečnou politikou. Není ale pravda, že všichni Němci nebo všichni sudetští Němci bez výhrad přijímali krutosti soldatesky.
Zahálčivý socialista, politik všednosti, humanista bez triumfu – nevím, do jaké party by takového Čapka přibrali. Těžko z něj uplácat program, zadkem sedí na mnoha židlích, za každým prohlášením se klube nějaké „ale“.
Básníkův humor, jejž u něj zdůrazňoval Ludvik Kundera (viz předmluvu k Yehudi Menuhinovi), zahrnoval také nijak optimisticky smysl pro absurditu, jimž ladil i s obecnějším duchem skeptického „modernismu“ povalečných let; u nás zejména těch šedesátých, v nichž Wenzl (konečně) debutoval.
Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů.
V našich končinách jsme svobodní, ale tak nějak. Pořád si ještě pleteme černou s bílou. Chybí nám totiž vize, jakým státem chceme být.
Daphne Caruanová Galiziová byla maltská novinářka, která zemřela 16. 10. 2017. Provozovala populární blog Running Commentary, na kterém upozorňovala na skandály a případy korupce předních politiků ve své zemi.
Poundův životní omyl je ovšem neodmyslitelně spjatý s básnickým dílem, jehož krása se vyrovná snad jen jeho náročnosti.
Rilke pochopil magii hlasu, že sama řeč nemůže, moc slova dotváří až jeho zvuk.
Pokud je poznávacím znamením ideologie její neviditelnost, český novomediální prostor byl neprodyšně ovládnut.
Vila-Matasův Bartleby a spol. je nadějí pro všechny, kdo se domnívají, že literární nesmrtelnosti dosáhnou jen úctyhodným počtem vydaných knih. Omyl – plně postačí, bude-li pamětihodný způsob, jímž se psaní či publikování zřekneme.
Mám koníčka: psát o současné české literatuře. Říká se tomu literární kritika a je to docela jednoduché. Většinou postupuji tak, že si nejprve přečtu určitou knihu, pak čekám, jestli se mi udělá názor – a pokud ano, pokouším se jej pomocí slov adekvátně zformulovat, přičemž se snažím, aby potenciální čtenář můj text pokud možno dočetl až do konce. A jednou za čas se mi udělá názor, který překračuje hranice jedné knihy, případně se týká literárního života. To pak zmatlám cosi, co by se dalo nazvat úvahou či dokonce esejí. Většinou se týkají obecnějších otázek fungování literatury v naší přítomné společnosti, ovšem s přihlédnutím k minulosti, z níž vyrůstají. Tak jako včil.
Po prázdninové přestávce se Tvar vrací k pokračování cyklu Dějiny kolonialismu, jehož vydávání zahájil loni na podzim. Pojednání, které zveřejňujeme a jehož autorkou je česká historička žijící ve Finsku Veronika Sušová-Salminen, si všímá ruské koloniální expanze do střední Asie v posledním půlstoletí před únorovou a říjnovou revolucí.
Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.
Moderní kolonialismus je spojený nejméně se třemi jevy – s objevitelskými cestami, osídlováním a se vznikáním raně kapitalistických vztahů závislosti a světového systému. Průkopníky zámořských objevitelských cest na počátku novověku byli Portugalci a Španělé, k nimž s nepatrným zpožděním záhy přibyli Angličané, Nizozemci a Francouzi. O ruské koloniální expanzi východním směrem, která nabrala obrátky v souvislosti s upevňováním ruské státnosti v 16. století, píše v tomto čísle česká historička a spolupracovnice Tvaru Veronika Sušová-Salminen, která trvale žije ve Finsku.
V předchozím čísle jsme zveřejnili první část textu historika Jana Klímy o portugalské expanzi do Asie, který nyní uzavíráme. Autor přibližuje portugalské úspěchy, vrcholící v 16. století, ale ozřejmuje i postupný úpadek portugalského vlivu v Indii i na Dálném východě, na němž měly rozhodující podíl konkurující evropské mocnosti Anglie a Nizozemsko. Ty, ačkoliv se každá z nich hlásila k jiné formě protestantismu, společnými silami zmařily i sen katolických monarchií, podporovaný papežem, o obrácení Asie na katolickou víru, jakkoliv úspěchy, které na tomto poli sklidili Španělé na Filipínách či Francouzi v Indočíně, nelze přehlížet. Zůstává paradoxem dějin, že to nakonec bylo oslabené Portugalsko a nikoliv např. mnohem silnější Velká Británie, které se jako poslední evropský stát vzdalo posledních zbytků svých asijských držav: předání Macaa Číně na sklonku 20. století se tak stalo symbolickým potvrzením falešných představ o evropské nadřazenosti.
Asie, zvláště některá její území, byla Evropanům známa již od starověku, a rovněž evropské středověké národy s ní byly v relativně občasném obchodním a kulturním kontaktu.
Velké zámořské objevy na konci středověku a během raného novověku přispěly ke vzniku novověkého kolonialismu a následnému rozdělování světa mezi některé evropské mocnosti, mezi nimiž vynikly zejména přímořské státy s dlouhou tradicí mořeplavectví. V minulém pokračování cyklu Dějiny kolonialismu doc. Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové představil v koncentrovaném přehledu portugalské zámořské cesty a vytváření závislých území zejména v Americe a v Africe. Tentýž autor nyní pojednává o osudech největší portugalské kolonie, Brazílie, kterou potkal podobný osud, jaký na půdě jižní Ameriky stihl rovněž kolonie španělské, tedy o její cestě ke státní samostatnosti v 19. století.
Ráda bych popsala i Aslıino literární dílo, které je poměrně rozsáhlé, ovšem dosud z něj nic nebylo přeloženo do češtiny a guglování o dílech není žádné čtení.
Spokojili bychom se myslím s krátkým prohlášením a okamžitým suspendováním andělů, kteří brány Ráje hlídají.
Melancholie, která může vyústit v až psychotické mechanismy, možná vystihuje situaci současného umění podobně, jako situaci umění postmoderního vystihovala ironie.
Pokud se shodneme na tom, že současné umění je v krizi, pak silně pochybuji, že by nás z ní mohlo vyvést moralizování a s tím spojené nálepkování nebo adorace socialistického realismu.
Stáli jsme chvíli na malé čtvercové ploše, která – jak jsme se pak dočetli – sloužila jako zahrada k pěstování zeleniny. Hnojila se lidským popelem. Bylo to vlastně docela rozumné a hospodárné řešení, protože popela bylo v pecích stále dost a byla by škoda jej jen tak vyhodit.
Snad jen, že poezie by neměla být ponížena na zpravodajku, na pracovitou dokladačku skutečnosti, která se ve snaze vyjmenovat vše zastaví jen krok před výrazně dořečeným vysvětlením od zcela spolehlivého vypravěče.
Jestliže je česká literární kritika ve stadiu klinické smrti, jak je na tom umění? Žije? Nebo i tentokrát máme chystat smuteční oznámení?
Senzačnost se zdaleka nemusí týkat jen jednotlivých titulů, ale rovnou autorů, uměleckých směrů či celých národních literatur per se.
Je to k pláči, jak řídké, nesoustředěné a neambiciózní je dnešní literárně kritické psaní. Čím to je? Pokusím se vyslovit hypotézu.
