Platí o něm holandské přísloví o člověku, který vypouští z úst současně studené i horké.

Vidím určitou souvislost, nebo dokonce podobnost mezi způsobem, jakým tuto krizi řeší Baudelaire a jakým podobnou krizi řeší v jiné době Andy Warhol.

S baudelairovským tématem dandismu, osamocení i tíživé nudy vedoucí k věčnému splínu můžeme propojit řadu současných umělců.

Vnímavost Novotného tvorby vůči všem občanům vymykajícím se normám společnosti, kde svoboda už je pouze ekvivalentem dravého devastačního konzumerismu, představuje kromě provokativního výrazového purismu další argument pro výběr Zápisků i Dědka.

Myslím, že v tomto animismu a dětském vidění světa je zjevně jistý díl lásky Petra Hrbáče k Japonsku a k industriální krajině – něco dětského, něco duchovního a něco industriálního, a to je jako svatba se Zemí.

Neustálý básnířčin pohyb na hraně mezi extází a agonií (kde se ostatně pohybují i lyrické subjekty Meadowlands nebo Divokého kosatce) dokáže podle jejích vlastních slov vyvést z  extrému jedině každodenní obstarávání a drobné práce a radosti.

Celosvětové sdružení spisovatelů PEN každoročně upozorňuje na 5 vybraných případů, které chce více zviditelnit. Tentokrát jsou jimi ukrajinský filmař Oleg Sencov, eritrejský spisovatel Dawit Isaak, egyptský spisovatel a aktivista Wael Abbas, bangladéšský fotograf Šahidul Alam a již zesnulá mexická novinářka Miroslava Breach Velducea.

Je s podivem, že EU nadále přešlapuje ohledně konkrétních opatření na podporu novinářů.

V neděli, právě, když jsem psala tento článek, jsem se dozvěděla, že byla zavražděna bulharská novinářka Victoria Marinova.

No jasně, to je hrůza, bejt bez internetu, horror life!

Těžko říct, co by tomu celému řekl Hollinghurst, nositel Man Bookerovy ceny. Kňourek každopádně svým tvrzením porušuje Zákon o Českém rozhlase ohledně důstojnosti funkce člena Rady

Od 14. května 2018 Oleh drží hladovku, někde na Sibiři až v Labytnangi. Hřebík, který se neohne.

V našich končinách jsme svobodní, ale tak nějak. Pořád si ještě pleteme černou s bílou. Chybí nám totiž vize, jakým státem chceme být.

Daphne Caruanová Galiziová byla maltská novinářka, která zemřela 16. 10. 2017. Provozovala populární blog Running Commentary, na kterém upozorňovala na skandály a případy korupce předních politiků ve své zemi.

Poundův životní omyl je ovšem neodmyslitelně spjatý s básnickým dílem, jehož krása se vyrovná snad jen jeho náročnosti.

Ale ano, už jsem kdysi takové slovo ve spojení s nově vznikající literární tvorbou slyšel, přesněji slýchával, a to docela často…

Neochota přijmout měnící se svět vně bezpečného divadelního prostředí se projevuje na mnoha místech. Potřeba zpochybňovat divadelní text jako literaturu nebo neviditelnost – případně absence – dramatických ocenění jsou jen některé z mnoha manifestací.

Je tedy potěšující, že se této scéně, byť s notným zpožděním, daří poutat pozornost i mimo čistě odborné literární obce.

Ve starších mapách jsme našli neexistující polní cesty, ty obnovili a osázeli stromy, o které pečujeme na dobrovolnické bázi v pravidelných intervalech, prostřednictvím adopce.

Vím, že tou nejděsivější věcí na Zemi je setkání s někým, kdo má moc určovat váš osud.

Istlerovy Hlavy, tato nikdy nekončící, nevyzpytatelná, dramatická, ironická a často i groteskní hra, jsou neseny jak samotnými principy automatismu a náhody, tak nepřehlédnutelným existenciálním podtónem.

Osy výpovědních linií se pohybují ve zvláštním řádu mezi bludnými kameny na koncích cest v labyrintu hodin, dní a let. Útržky niterných vzpomínek, všechno, co mělo zůstat skryto, příběhy obyčejnosti a denních banalit, vybledlé fotografie v rodinných albech jsou jako zápisy času, jež pomáhají rekonstruovat mnohost světů, intimních genealogií a dějů, na něž se zdánlivě zapomnělo.

Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.

Zatímco surrealismus operuje především v rovině nevědomí a náhody, Vysoká hra se neomezuje pouze na tuto polohu, ale využívá všech dostupných prostředků k tomu, aby uchopila prožívanou skutečnost jako celek všemi smysly, které zahrnují jak vědomou racionální práci s myšlenkovou složkou, tak i tu mimosmyslovou.

Stejnou funkci jako Stalin měl v oficiálně editované české poezii té doby obraz Klementa Gottwalda.

Odklon od velkých témat, jimiž se zabývali „mistři“, a s ním související opuštění vysokého jazyka plného abstraktních pojmů bylo pro mnohé něčím, co nikdy nedokázali plně přijmout.

Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.