V těchto post-politických poměrech, jejichž kontury tu byly velmi zhruba nastíněny, nemůžu než s útrpností konstatovat: vnutí-li se mému tvůrčímu vzepětí obligátní politické téma dnes, zjišťuji s mrazením v zádech, že je doprovází pocit převážně depresivní úzkosti a bezmoci. Výbuchy jakkoli černohumorného imaginativního hněvu již realitě nestačí.

Jakkoli byla řada Miłoszových veřejných postojů podobně provokativní a pochybovačná, nacházíme v jeho tvorbě spíše ozvěnu faustovského ducha, toužícího po vědění, které obsáhne celý svět. Autorský subjekt jako by procházel po vytržení z ráje dětství kruhy pekla a smíření až ke svým pozdním návratům do ztraceného domova.

Jednou z nejvýznamnějších oblastí, v níž jsou Afroevropané aktivní, je literatura. Mezi příklady afročeských autorů patří Obonete Ubam, česko-nigerijský spisovatel a autor termínu „Afročeši“, nebo Čechokonžan Tomáš
Zmeškal. Jejich knihy přibližují skrytý i zjevný rasismus, s nímž se během svého života setkali, i jejich interetnické dědictví.

Environmentální čtení literatury obvykle nazývané ekokritikou je na jedné straně reakcí literární vědy na postupující klimatickou a biodiverzitní krizi, je snahou literární vědy přispět svými přístupy a metodami k tomu, aby náš svět stejně jako svět dalších živočišných a rostlinných druhů, s nimiž sdílíme svůj prostor, nezašel na úbytě.

Čtenářský mainstream je, na to se nemusíme nikoho ptát, v tom ministreamu, který zde presentujeme; není naděje, že někoho přesvědčíme, pokud to sám nečte – je však možnost pomocí moudrých slov a brutálního násilí a hrstky peněz přesvědčit pár vlivných bookloverů, kteří by několika fotkami knihy s čajíčkem nebo jinou rošťárnou s pár zelenými listy salátu přesvědčili čtenáře, že to má smysl.