Nejmladší dcera mě budí.
   „Pietro, Pietro, na náměstí se slétlo tolik ptáků!“
   Beru pušku a jdu za ní. Jsem už starý, a když mě takhle neurvale vyburcovala ze spánku, myslím ze všeho nejdřív na to, co uviděla, když vtrhla do mé ložnice.
   Po schodišti sbíhají její starší sestry v nočních košilích; jsou vzrušené a bezohledné.
   „Rychle, rychle, náměstí Carducci je plné ptáků!“
   „Jak víte, že přiletěli?“ ptám se mezi venkovními dveřmi.
   Ani jedna neodpovídá, dýchají a dívají se, jak si nemotorně – s puškou v ruce – nazouvám boty.
   „Jak víte, že přiletěli?“
   „Já jsem jim to řekla,“ ozve se nejmladší Emila.
   Prostřední Valeria mi přes hlavu přehazuje pás s růžovými patronami. „Rychle, rychle, musíme vyrazit.“
   „Jak víš, kde mám náboje?“ ptám se.
   „Řekla jsem jí to,“ říká nejstarší Isabela.
   Neptám se dál na náboje. Ptám se, proč se neoblíkají. „Přece nepůjdete ven v nočních košilích?“
   „Je teplo,“ říká Emila.
   „Teplo bude, teď není. Aspoň ty si rozhodně něco musíš obléct,“ říkám Emile.
   „Tak jo,“ odpovídá a v tom okamžiku vyklouzne ze dveří na ulici. V noční košili. A s úžasem vidím, že bosa.
   „Musíš si přece vzít boty, Emilo.“
   „Nikdo – kromě tebe – nemá boty,“ říká Emila.
   „Všechny si přece musíte vzít boty!“
   „Já jim to říkala,“ křikne Emila z ulice.
   „Lžeš,“ říká Isabela.
   „Nehulákejte!“ uzavře to Valeria.
   A jsme venku všichni čtyři a spěcháme po Via Porta Fiorentina: tři bosé dívky v nočních košilích a já – obutý, s puškou v ruce, přepásaný harmonikou narůžovělých patron.
   Rozednívá se, ulice Brisighelly jsou prázdné, mlčíme, spěcháme.
   Vtom vzduch pročísne červený stín, zabrzdí a o kus se vrátí v podobě střepu červeného skla a dopadne na dlažbu jako miniaturní rudý pstruh (i s trochou narudlé vody). A před námi, uprostřed ulice – sedí kolibřík. První!
   Strne, strneme.
   A pak – při svatém Apolináři – přijde tohle: Isabela na nic nečeká, s předpaženýma rukama se jako slepá věštkyně žene po té nádheře a – už se válí! Ryby v zatopené brisighellské kryptě se staví na zadní ploutev v mozaikové vodě! Rubín kolibříka proklouzne pod jejím tělem dřív, než žuchne na dlažbu, a zmizí v nejbližším granátovníku nenápadné palácové zahrady. Emila v tu ránu vzlétá těsně nad sestřičku (ta hledá ptáčka v záhybech košile; jen hledej!), ze vzduchu, nožky vypnuté jak pisila, se jí posmívá do obličeje. Křídla se tetelí. Nejstarší všechno, všechno pochopí. Skočí, plachtící sestru lapne za cíp košile. „Mám tě, ty krávo!“ – a jedním škubnutím jí vyrve pero z křídla. Prchne s trofejí na zahradní sloupek, usedne, ovívá se. Ať si lítá, andělíček! Ach, a co dělá prostřední sluníčko: tasí, holubička Valeria, hlásnou troubu a troubí: „Blbka! Blbka!“ Z košile vzápětí táhne šlahoun se žlutými květy, šlehá starší sestru na plotě. A ta straka – konečně úspěch v lovu – kvetoucí bič vyrve sestře z ruky, slétá, chytá ji za vlasy, cpe jí liánu do úst. A nacpe. Nejmenší Emila brečí na kašně (nohy v drobných), a seskočí, a jedno po druhém smutně sune křídla do škvír noční košile, a zařve na celou Brisighellu, až k moři: „Ty jsi taková píča, Isabelo!“ Svolá brisighellské do okenic? Ó, ne. Ti spí dobře. Vždyť jsme v Romagni!
   Musíme rychle dál, a jdeme, přes Via Naldi, po Via delle Volte až na náměstí Carducci.
   Jsme na místě.
   Jsou jich tu stovky, tisíce, jsou všude.
   Celé náměstí Carducci pokryl roj kolibříků, seskupený kolem nikdy nikým nespatřené kolibří matky, která je nejmenší ze všech kolibříků a hýří všemi barvami a tvary svého roje.
   A protože kolibřík sající květ se podobá hlavě rozdrážděné kobry – vypadá piazza Carducci také jako utopená v nedohledném hejnu pestrobarevných hadů.
   Kolibříci sají sloupy, zahnutými pipetami zobáčků pijí podloubí paláce Gigiole, srkají dlažby i tašky plochých střech.
   Náměstí se chvěje tisícem třepotajících se a zároveň nehybných křídel – zdá se, že nad purpurem, smaragdem a azurem kolibřího peří stojí mračno černých mušek nebo komárů.
   „Střílej, střílej, nebo uletí!“
   Nabíjím a střílím. Po každém výstřelu padá k zemi třicet, padesát ptáků.
   Moje dcery běhají po náměstí a přinášejí zastřelené kolibříky.
   A v běhu, bosy a v nočních košilích – mé nerozlučné společnice – je určují. A málokdy chybují.
   Zelenoboký,“ říká Isabela.
   „Fialovolímcový,“ volá Valeria.
   „Vínohrdlý,“ říká Emila.
   „Kaštanovobřichý,“ říká Isabela.
   „Pleteš se, sestro. Tohle je rezavobřichý,“ říká Emila. A má pravdu.
   „Nymfový. A tenhle kávový,“ říká Valeria.
   Střílím a střílím. Nehádají se. Běhají po náměstí v zakrvácených košilích, s nohama polepenýma duhovými pírky a přinášejí další a další ptáky. Někteří kolibříci nejsou ještě mrtví. Zasouvají jim prsty do achátového peří, stisknou malé srdce a čekají, dokud tlukot neustane a pták nezavře oči pod černou kápí, mangovou korunkou, modrým temenem.
Jiní kolibříci jsou rozstřílení broky tak, že z nich zůstává jen smotek krásného peří – děvčata je škubají a větší, většinou ocasní pírka pečlivě ukládají do mé brašny.
   Dívají se na to. Dívají se na mě. Dívám se na ně.
   „Jsou tak malí. Jako sršni,“ říká Isabela.
   Valeria: „Jsou jak krevetky.“
   „Jsou to rybky, podívejte,“ říká Emila.
   Střílím a střílím.
   „Pro dnešek to stačí,“ říkám o něco později. „Budeme mít spoustu práce se stahováním. Čeká nás perný týden.“
   Ale vím, že práce půjde rychle, že jejich prsty jsou tenké a šikovné a že brzy znovu vyrazíme na společný lov. Na otakárky do Modigliany, na lyšaje do Terra del Sole, na roháče do kopců Valbegy.