Od roku 2012 je ale zase vše při starém; ‚carevič‘ vyklidil pozice, ‚car‘ je zpátky na svém místě a ‚muži Kremlu‘ si mnou ruce, jak to pěkně zařídili.

Neznám žádnou jinou knihu z tohoto období, která by mě tak mohutně zasáhla, tak mocně posedla, která by mě svojí básnickou silou a vynalézavosti tak oslnila, jež by tak nadčasově uchopila čas.

Člověk v básních Ferenčuhové se ocitá na pokraji smrti a nejistého zmrtvýchvstání.

Drulák volá po obnovení bratrství, lásky a mystiky, ale zároveň ví, že této obnovy se nemohou chopit politici.

Při četbě knihy profesorky Bennouneové jsem se opakovaně styděl. Především za Západ, za naši pravici i levici.