Lidé
(1976), básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. Knižně debutovala v roce 2007 básnickou sbírkou Přítelkyně (Literární salon). Dále vydala bibliofilii Město, které není s linoryty Pavla Piekara a sbírky Tance (Dauphin, 2015), Zatímco hlídací psi spí (Dauphin, 2017) a nejnověji Noční převádění mláďat (Protimluv, 2021). V roce 2016 se stala vítězkou Drážďanské ceny lyriky, o rok později zvítězila v soutěži Básně CZ/SK. Její poezie byla přeložena do deseti jazyků a také zhudebněna. Pod svým celým jménem Simona Martínková Racková vydala svou první knihu pro děti Papírová kočka (Grada, 2022) a momentálně pracuje na jejím druhém dílu i na další básnické sbírce s pracovním názvem Věci, co by mohly vzplát, která by měla vyjít na jaře 2024. Žije v Praze. Od třinácti let se věnuje tanci, nyní zejména flamenku.
Ono se obecně má za to, že děti nerozumí umění nebo že nemají na umění nebo literaturu názor. Já si to nemyslím. Děti mají leckdy zcela jasný názor, jen ještě nemají příslušný slovní repertoár na to, aby ho vyjádřily. Pokud jde speciálně o výtvarné umění, obrovský kus práce tu vykonávají například Juraj Horváth nebo Renáta Fučíková, šéfka Ateliéru didaktické ilustrace na plzeňské Sutnarce.
Nezapisuju. Hrozně ráda bych to dělala, ale nemám na to kázeň. Takže text vznikne jen z toho, co udržím v hlavě. Nepamatuju si, pro co jdu do špajzu, takže se čtyřikrát vracím, ale prokazatelně si pamatuju některé momenty ze svých dvou let.
Moje prvotina byla čistě lyrická, zatímco druhá sbírka s lyrikou určitým způsobem účtovala: to „malé nic“ v jejím názvu je ono lyrické „nic“, takové ty soukromé náladičky, prázdná zdobnost, dekorativnost. Ale svojí náturou jsem rozkročený mezi lyrikou a epikou, takže jsem chtěl, aby nový text stál na příběhu.
V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.
Ale ještě ke knížce – přišly mi dopisy a maily od lidí, kteří si také prošli nějakou ztrátou, a píší – pomohl jste mi pojmenovat můj stav, prožitek, pocit.
Báseň může být každá jinačí, její téma i princip si tahám z univerza, do kterého se zrovna dívám, a to jí propůjčuje svébytný výrazový rejstřík.
Zvlášť starší generace je často upnutá k tomu, že člověk má dělat jenom jednu věc, aby ji dělal pořádně. Já si to ale úplně nemyslím.
Jsem tak sebekritický. Nechci, aby někdo četl něco, za čím si plně nestojím. Proč někomu dávat nějaký nástřel, když si nemyslím, že je to dobré, a on by to viděl také? Jedna věc je fajn nápad, a úplně jiná věc je dobrá báseň.
Na hudbě mám rád divokost, to, že se vyblbneš, že je to rebelské a je v tom volnost – prostě rokenrol! Dává mi to zkrátka možnost být „pankáč“. Literatura mi zase umožňuje koncentrovat se na určitou myšlenku a autorské čtení je pro mě dost intimní zážitek.
Lidé často předpokládají, že v detektivkách jsou psychopati a zlí lidé, kteří to mají v hlavě v nepořádku. Takové tam nemám, možná právě proto, že své postavy popisuju zevnitř.
Nezapisuju. Hrozně ráda bych to dělala, ale nemám na to kázeň. Takže text vznikne jen z toho, co udržím v hlavě. Nepamatuju si, pro co jdu do špajzu, takže se čtyřikrát vracím, ale prokazatelně si pamatuju některé momenty ze svých dvou let.
Moje prvotina byla čistě lyrická, zatímco druhá sbírka s lyrikou určitým způsobem účtovala: to „malé nic“ v jejím názvu je ono lyrické „nic“, takové ty soukromé náladičky, prázdná zdobnost, dekorativnost. Ale svojí náturou jsem rozkročený mezi lyrikou a epikou, takže jsem chtěl, aby nový text stál na příběhu.
V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.
Ale ještě ke knížce – přišly mi dopisy a maily od lidí, kteří si také prošli nějakou ztrátou, a píší – pomohl jste mi pojmenovat můj stav, prožitek, pocit.
Báseň může být každá jinačí, její téma i princip si tahám z univerza, do kterého se zrovna dívám, a to jí propůjčuje svébytný výrazový rejstřík.
Zvlášť starší generace je často upnutá k tomu, že člověk má dělat jenom jednu věc, aby ji dělal pořádně. Já si to ale úplně nemyslím.
Jsem tak sebekritický. Nechci, aby někdo četl něco, za čím si plně nestojím. Proč někomu dávat nějaký nástřel, když si nemyslím, že je to dobré, a on by to viděl také? Jedna věc je fajn nápad, a úplně jiná věc je dobrá báseň.
Na hudbě mám rád divokost, to, že se vyblbneš, že je to rebelské a je v tom volnost – prostě rokenrol! Dává mi to zkrátka možnost být „pankáč“. Literatura mi zase umožňuje koncentrovat se na určitou myšlenku a autorské čtení je pro mě dost intimní zážitek.
Lidé často předpokládají, že v detektivkách jsou psychopati a zlí lidé, kteří to mají v hlavě v nepořádku. Takové tam nemám, možná právě proto, že své postavy popisuju zevnitř.
Ale celkově je moje knížka o naději – a taky o tom, že úzus velí, že musíte milovat jednoho člověka, jenže to není vždycky možné. Občas se tak stane, že máš ráda dva lidi.
Moje pocity ze staré Karviné jsou teď samozřejmě jiné než na začátku, kdy jsem se se ztraceným městem teprve seznamovala.
(1976), básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. Knižně debutovala v roce 2007 básnickou sbírkou Přítelkyně (Literární salon). Dále vydala bibliofilii Město, které není s linoryty Pavla Piekara a sbírky Tance (Dauphin, 2015), Zatímco hlídací psi spí (Dauphin, 2017) a nejnověji Noční převádění mláďat (Protimluv, 2021). V roce 2016 se stala vítězkou Drážďanské ceny lyriky, o rok později zvítězila v soutěži Básně CZ/SK. Její poezie byla přeložena do deseti jazyků a také zhudebněna. Pod svým celým jménem Simona Martínková Racková vydala svou první knihu pro děti Papírová kočka (Grada, 2022) a momentálně pracuje na jejím druhém dílu i na další básnické sbírce s pracovním názvem Věci, co by mohly vzplát, která by měla vyjít na jaře 2024. Žije v Praze. Od třinácti let se věnuje tanci, nyní zejména flamenku.
(1976), básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. Knižně debutovala v roce 2007 básnickou sbírkou Přítelkyně (Literární salon). Dále vydala bibliofilii Město, které není s linoryty Pavla Piekara a sbírky Tance (Dauphin, 2015), Zatímco hlídací psi spí (Dauphin, 2017) a nejnověji Noční převádění mláďat (Protimluv, 2021). V roce 2016 se stala vítězkou Drážďanské ceny lyriky, o rok později zvítězila v soutěži Básně CZ/SK. Její poezie byla přeložena do deseti jazyků a také zhudebněna. Pod svým celým jménem Simona Martínková Racková vydala svou první knihu pro děti Papírová kočka (Grada, 2022) a momentálně pracuje na jejím druhém dílu i na další básnické sbírce s pracovním názvem Věci, co by mohly vzplát, která by měla vyjít na jaře 2024. Žije v Praze. Od třinácti let se věnuje tanci, nyní zejména flamenku.
(1976), básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. Knižně debutovala v roce 2007 básnickou sbírkou Přítelkyně (Literární salon). Dále vydala bibliofilii Město, které není s linoryty Pavla Piekara a sbírky Tance (Dauphin, 2015), Zatímco hlídací psi spí (Dauphin, 2017) a nejnověji Noční převádění mláďat (Protimluv, 2021). V roce 2016 se stala vítězkou Drážďanské ceny lyriky, o rok později zvítězila v soutěži Básně CZ/SK. Její poezie byla přeložena do deseti jazyků a také zhudebněna. Pod svým celým jménem Simona Martínková Racková vydala svou první knihu pro děti Papírová kočka (Grada, 2022) a momentálně pracuje na jejím druhém dílu i na další básnické sbírce s pracovním názvem Věci, co by mohly vzplát, která by měla vyjít na jaře 2024. Žije v Praze. Od třinácti let se věnuje tanci, nyní zejména flamenku.
(1976), básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. Knižně debutovala v roce 2007 básnickou sbírkou Přítelkyně (Literární salon). Dále vydala bibliofilii Město, které není s linoryty Pavla Piekara a sbírky Tance (Dauphin, 2015), Zatímco hlídací psi spí (Dauphin, 2017) a nejnověji Noční převádění mláďat (Protimluv, 2021). V roce 2016 se stala vítězkou Drážďanské ceny lyriky, o rok později zvítězila v soutěži Básně CZ/SK. Její poezie byla přeložena do deseti jazyků a také zhudebněna. Pod svým celým jménem Simona Martínková Racková vydala svou první knihu pro děti Papírová kočka (Grada, 2022) a momentálně pracuje na jejím druhém dílu i na další básnické sbírce s pracovním názvem Věci, co by mohly vzplát, která by měla vyjít na jaře 2024. Žije v Praze. Od třinácti let se věnuje tanci, nyní zejména flamenku.
