Celý večer nikdo nepoznal, že u stolu sedí nepřizpůsobivá
Básně Martiny Malinové.
I.
změna začíná tím představit si tuhle noc jinak
přestali vymýšlet utopie
nad mršinou posledního bezdomovce
vyklovaný oči
ve kterých se roky nezablesklo
škrtli sirkou a běželi na periferii tmy
cestou zapalovali knihy od
marxe, mora, huxleyho, hitlera
vyklovaný oči kterýma viděla
záblesky zítřka
zbyla na ni poslední sirka
škrtla
II.
když sekuriťák zapálí bezdomovce
to není extremismus
na rozdíl od auta nemá duši
a když tak zteřelou
hodí se na podpal
když se zastaneš slabšího
seš extremista protože na komouše už nikdo neslyší
seš terorista a ani nejčistší
duše nezůstane neohořelá
hodí se na podpal
zastávka Odborů se teď jmenuje Novoměstská radnice
prý se to víc hodí
hodí se na podpal
III.
chtěla bych vám toho tolik říct
zeptat se
čí dětský sen je stát se tajným policistou
a co máte z toho že chcete mý kámoše
zavřít do vězení
ale jsem amazonka
chtěla bych toho od vás tolik slyšet
zeptat se
proč jste dali tolik moci imaginaci
a co máte z toho že mlátíte mý kámoše
mezi padající omítkou secesního zámečku
ale jste eskymáci
máte devět výrazů pro represi
a žádnej pro svobodu
***
když jsem s tebou cítím se jako bych byl sám
rozhazuješ věci po pokoji
kromě vyschlého krému na boty
je nepoznávám
snad kdybys mi dal ochutnat
nedělám scény
svírám hrnek s horkým čajem celou dlaní
návštěvy se tu nemusejí zouvat
***
každé ráno odlepím ze zad něčí vlas
na matraci zůstávají otisky malých smrtí
chytří muži si hledají milenky podobných barev
hloupé milenky zanechávají stopy
***
Každá revoluce je v podstatě intimní záležitost
Zítra se opijeme nazí někde v centru města
Postavenýho z betonu z železa z odpadků
A ze skla
Zítra se pomilujeme na barikádách
Z učebnic televizí a zrezivělejch aut
A zapálenejch kontejnerů
Dnes ale ještě nechoď spát
Někdo škrtl sirkou před ministerstvem nitra
Ve zprávách říkali
Že pro nás možná nebude žádný zítra
***
střepiny tváře osychají
na podlahu padají neopotřebené kusy kůže
tisíc tvarů ze kterých zpátky
nesložíš ani přibližný obraz ženy
ve vaně je voda
koupalo se v ní pět dětí a tři dospělí
na podlahu koupelny
padají opotřebené kusy dětí
průsvitné cáry dospělých
a z televize říká unifikovaný hlas
prezident se sešel s ministrem financí
kůže stárne
tělo opotřebované dotykem
na prsním dvorci pěna zanechala
stopy po setmění
zahradu zalili semenem
všechny stoly jsou rezervované pro slušné lidi
ale vy si sedněte kam chcete
zakryla si rukou díru na punčoše
a celý večer nikdo nepoznal
že u jednoho stolu sedí nepřizpůsobivá
jen tak seděli
a někteří měli HIV
dan hůlka zpíval tohle je ráj
posmívali se těm
co měli AIDS
hlavně teploušům
když vešla ženská
trochu se zastyděli
kolem projížděly tanky
všichni se usmívali a mávali vlaječkama
státu, ve kterým nikdy nebyli
david černý říkal do televize
tohle je ráj
v pozadí se mihnul růžovej tank
ale viděli ho jenom
avantgardní umělci
ženy a děti disidentů
kromě dcery břetislava rychlíka
***
nechám se oplotit ostnatým drátem
hlídat armádou z cihel a dveří
můj pokoj je studený a prázdný
rozřezala jsem polštáře a peřím
přikryla podlahu
když do něj foukneš zjistíš
že lepí
***
každý osmý čech by se přestal stýkat s člověkem u kterého by propukla psychická porucha
rozbité věci se odkládají ke kontejnerům na rohu dejvické a václavkovy
lampy bez vypínačů
skejtbordy bez koleček a děravé oblečení
kolem nich prochází lidé a každý osmý sáhne na lampu
a představí si
jaké by asi bylo mít ji v pokoji
ale každý osmý čech nemá pokoj do kterého by ji dal
přestože osm nejbohatších čechů vlastní majetek v hodnotě
419 200 000 000
můj židovský přítel si vzal muslimku jménem sára
když umřela vrhl se na meditace
čeká vsedě až si pro něj přijdou fašisti jednadvacátého století
říká se jim slušní lidé
každý druhý čech by oplotil pokoj který nevlastní
ostnatým drátem
a uprostřed toho pokoje tiše a spořádaně žil
šťastně až do smrti
všech ostatních
Rozhovor s enfantem terrible současné švýcarské kulturní scény, autorem Sexuální neurózy našich rodičů a dalších pozdvižení.
“Porovnáváme mravní imperativ s jinými evropskými metaforami…”