Královna a mistr

(z vyprávění mnišky)

I
Mé lpění na já bylo zoufalou snahou
zachytit proud vody a doufat,
že mi zůstane v rukou.

Abych ho mohla uchopit,
musel by být pevným skupenstvím,
ale taková cesta je putováním kusu ledu.

Jedinou změnou bylo pomalé tuhnutí,
postupně mizela pružnost i životadárnost
a hlavně schopnost se proměňovat.

Nakonec se vytratí vnitřní teplo
a stoupá potřeba přijímat ho zvnějšku.
Ačkoli jsme k okolí chladní,

přesto stále očekáváme nějaký jemný přístup,
díky němuž se nerozbijeme na kusy
jako ledová královna.

II
Pokud víš, kdo je tvůj kořenový mistr,
jsi šťastný člověk. Nevím,
jestli je to dobrý příklad,
ale potkat svého kořenového učitele
je jako se zamilovat.

Vše se v tobě otřese
a nemůžeš na něj přestat myslet.
Samozřejmě že to není vůbec pohodlné:
Vydat se cestou dharmy
je operace bez anestezie.

Avšak jestli dnes zemřu, nic se nestane.
Mistr je zde, na dalším nezáleží.
Oni vědí věci, že se nám nesnilo.
Já nevím, mám jenom zkušenost.
Mniška neví nic.

Pocta Kjabdže Tsike Čhokling Rinpočhemu

Mlha se proplétá korunami stromů
jako khatag prostíraný větrem k nohám vzdušných bytostí z horských borovic.
Dolů se snášejí hedvábné nitky větrných koní.
Jsem zde, čekám a jeden můj stav střídá druhý,
a on se pak objeví, je konečně tu, je přítomný a jeho přítomnost
zůstává neměnná – jedna chuť v myšlení, řeči i pohybu těla:
Ostrá, ale ne křehká.
Prostupující, ale nerozptýlená.
Lehká, avšak pevná.

Magnet jeho přítomnosti nejprve zpřeházel všechny síly v mém těle
a potom je seřadil v siločarách mandaly jen tím,
jak se nenuceně prolnul s jejím středem.

Ačkoli sám neudělal nic, vše se dělo samo s ním,
jeho uvolněná neměnnost přede mnou rostla a rostla,
a když jsem si konečně přestal hrát na břeh, rozlila se kolem jako zrcadlo:

Dívám se na nekonečný tanec své mysli
až k jejímu vyčerpání
ze sebe sama.

Ačkoli už zde není, jsem tady, uvědomuji si, že jsem a jak jsem zde,
pozoruji své vědomí, jeho pozorování, následně
samotnou pozornost a nakonec jejich prázdnotu:

Bez hranic a směru, středu či okrajů, začátku nebo konce
prázdný prostor skrze mne
nahlíží sám sebe…

* * *

Tuto spontánní báseň napsal kožený pytel pěti jedů,
mentální žebrák Orgjen Šerab Dordže,
mizerný student a rozptýlený praktikující,
nádoba všech myslitelných selhání,
jako poctu někomu, kdo nic takového nepotřebuje,
ba o to ani nestojí… Kéž se to nemine alespoň záměrem!

Gomde, 2014

* * *

Světlo se uvolněně
koupe v pečeném oolongu

Skrze duhový stan
prosvítá slunce babího léta

Buněčné dělení pavích per
a girlandy zářivých perel oddělují světy

Sedmý týden po otcově smrti sen
že mistr se tentokrát objeví zevnitř

Dívám se až zapomínám
samotný pohled

Páv nehybně spočívá
v královské zahradě prostoru

* * *

Když hlasy utichnou
a mysl se ustálí ve své přirozené hladině

Nic nevyžaduje
žádné úsilí

Obratný zloděj vyhákne děj z osnovy
a dům příběhu zanechá prázdný

Oči se opřou o prostor
ten splyne s myslí

A stane se jediným tělem
které toto vědomí kdy mělo…

(pro Semo Saraswati, Pharping, Nepál, 1. března 2023)

Pocta Sangjum Kušo Kamale

(na tradiční oslavný způsob)

Skláním se před Královnou dákiní,
neoddělitelnou od matečného základního prostoru všech jevů!
Tvá existence je uragán přitahující a proměňující
životy bytostí ve všech říších různými způsoby; jak úžasné!
Královno dákiní, k tobě se obracím!
Pokládám své čelo na tvůj nárt s poznáním:
Dokud nás svazují hadi osmi světských zájmů,
veď nás neustále svým neutuchajícím soucitem!

* * *

Když jsem byl vlk
viděl jsem jako vlk
když jsem byl pták
viděl jsem jako pták
když jsem byl člověk
viděl jsem jen sám sebe
Děkuji ti Khandro za tvé oči
nikdy nevím
ve které bytosti
se příště zas otevřou
ale dívám se každým
tvým pohybem

Z dopisu 17. ledna 2015

Esence jakéhokoli spirituálního a duchovního směřování je jedno-duchá:
není totiž vlastně ani spirituální, ani duchovní.

Spíše jde o konkrétní službu cítícím bytostem,
o záměr být jim prospěšný a skutečně jim pomáhat podle jejich potřeb,
ne je mistrovat dle svých představ…

Ostatní dosažení na duchovní stezce jsou jen jakési ozdoby,
něco navíc, něco přidaného.

Pokud tento altruistický základ není jasný a stabilní,
veškeré duchovní aspirace, jakkoli jsou uznávané a přijímané,
se více či méně stávají nástrojem spirituálního ega…

Spirituální já, byť se tváří velmi vznešeně,
není nakonec ničím jiným než dalším kabátem běžného ega.
Něčím, co krátkodobě a neúčinně zakrývá mrzáckost našeho srdce.

Je to skutečně tak jednoduché, až je to přehlédnutelné:

Lidé, kteří žvaní, vytvářejí řečmi dojem, že cosi dělají.
Lidé, kteří jednají, obvykle o tom, co činí, mlčí.

Veteš, všemi milovaná veteš!

V mystickém obchodě pod úrovní vozovky
mají mysticky zbarvené mističky,
mistička ÓM a mistička Á s nálepkou mystičky Terezie
se téměř drží za ruce svým okrajem
a celý obchod levituje na okraji růžovoučkého zvuku,
který nelze integrovat jinak než odhodlaným a dlouhým zívnutím.

Prosba k sobě

Staň se
sám prostorem.
Prostor nikomu nepřekáží
a nic nepřekáží prostoru.
Prostor nikoho neomezuje
a nic neomezuje prostor.
Prostor nic
nikomu nenařizuje
a nikdo nemůže poroučet prostoru.
Prostor nechává být
bez omezení,
stejně jako on sám je
bez omezení.
Prostor nezahlcuje,
prostor neubývá,
prostor je mimo
všechna svá dočasná jména…

15. června 2016

Pomalu

Přijde žák za mistrem a říká:
„Mistře, mám stále pochybnosti! Přemýšlím o nauce, kterou jsi mi dal, ale abych jí mohl opravdu věřit, potřebuji důkaz. Třeba abys udělal nějaký zázrak. Uvidím, že to funguje,
a tím se mé pochyby rozptýlí.“
Mistr chvíli mlčky sedí, pak zničehonic změní podobu.
Žák nyní vidí sám sebe, jak stojí sám před sebou a říká:
„Mistře, mám stále pochybnosti. Přemýšlím o nauce, kterou jsi mi dal, ale abych jí mohl opravdu věřit, potřebuji důkaz. Třeba abys udělal nějaký zázrak. Uvidím, že to funguje,
a tím se mé pochyby rozptýlí.“
Mistr opět nabere svou podobu. Žák na něj zírá a vyhrkne:
„Opravdu nevím, co si o tom mám… myslet!“
Mistr pokrčí rameny:
„Některé věci dozrávají pomalu.“

2015

Rozplétání

Sedí pod horou
třetí den

Sedí dobře
se svými uzly

Nedělá nic
had to udělá sám

Aladin

Vytvoří z dlaní skořápku. Nadechne se a vdechne dovnitř. Vzduch v dlaních houstne v bílou mlhu. Znovu se nadechne. Dýchá do semknutých dlaní do té doby, než se dlaně zaplní mlhou. Potom s nimi různým způsobem točí, třese a tančí, samé rituální pohyby…
Ví, že v dlaních není nic než mlha, a přesto má dojem, že se uvnitř něco vytváří. Nakonec se zastaví a rozhodí dlaně, jako by z rukou vypouštěl ptáka:

V prostoru nad lidmi v místnosti,
někde nad úrovní hlavy,
se objeví bílé mlhavé thigle.
Během chvíle zprůzrační.

Je asi půl metru velké
a uvnitř je na šířku jeho obvodu
vepsaný znak v písmu lantsa,
složený z bílé, modré a červené barvy.

Je to znak Kálačakry.
Thigle se ve vzduchu otáčí
a tříbarevná semenná slabika
se otáčí zas v něm…
Nějakou dobu se na thigle a písmeno všichni dívají. Potom mávne rukou a thigle zmizí, jako by ho smazal z prostoru. Lidé se v místnosti rozčileně ozývají, podobně jako když se v kině přetrhne film, že to má udělat ještě jednou. Prý aby to „vyčaroval“. Vrtí hlavou. Jsou neoblomní, až to začíná být nepříjemné. Říká jim, že takhle to nefunguje, že se to nemusí znovu podařit. Nevěří. Dobře, pokrčí rameny, avšak vnitřně cítí, že už to nepůjde: ví, co dělá, všechny úkony jsou stejné, ale jako by jen imitoval formální proces. Schází tomu to skutečně podstatné – to živé, to oživující… Rozhodí ruce – a nic. Vidíte, nepovedlo se! Oni jsou zklamaní, on cítí jistou radost: Nejsem žádnej váš Aladin.

23. prosince 2012

Vstup do jeskyně Asurů v Pharpingu // foto Ladislav Puršl

Zrcadlo

Co je to?
rozhlíží se trochu překvapeně konceptuální mysl…
Jsem snad v zářném prostoru?
Ne, nejsi,
říká jí nekonceptuální mysl tím, že nic neříká:
Ten prostor jsi ty,
ty nejsi nic…

Šest světel v šesti verších a šesti slokách

Vzdávám úctu nevyslovitelné Matce prostoru!

Uprostřed mateřského lůna prostoru
v modročerné rozlehlé dimenzi,
jež prostupuje všemi světy,
stejně jako všechny světy povstávají skrze ni,
není nikdo, kdo by viděl, ani nikdo, kdo by myslel,
přesto je zde viděné přirozeně přítomné.

Uprostřed zářivé tmy černé matky
vyvstává jediný jasný bod,
z něj se postupně rodí další světelné kapky,
nabalují se na sebe jak malá zářivá kola:
zlaté kulaté sféry se spojují do hroznů
a trsy světel prostupují sebou navzájem.

Živé přelévání zlatavého úlu
se přibližuje z nejzazšího místa,
a jak se blíží, pomalu roste, bují a bobtná,
jednotlivé sféry rezonují třpytivým jasem
a není nikdo, kdo by viděl, ani nikdo, kdo by myslel,
přesto je zde viděné přirozeně přítomné.
Pohyb sám na jediném paprsku
nese světelný zlatožlutý květ,
zářivý rej v jeho středu skládá
z kulatých bublin tvar, co nemá sférickou podobu –
plamenně jasná, ohraničená forma světla,
aureola zlatavé mandorly:

Znak základní dimenze jevů,
spontánní podpis nejvnitřnější prázdnoty,
přirozené vyzáření významu rozlohy,
prázdná a iluzorní pečeť prostoru,
signum Velké matky, znamení zářící pohybem,
sjednocené v jednom symbolu…

Na vrcholu světlených sfér plane
zářivá slabika – nenucená koruna:
král nesený zástupem světel
při spontánní intronizaci královny prázdného prostoru.
A není nikdo, kdo by viděl, ani nikdo, kdo by myslel,
přesto je zde viděné přirozeně přítomné!

2012

* * *

Oblékl si prázdné jméno
a předstírá že existuje

Je to k popukání
ale to nevadí

Jen ho nechme
směje se ta smečka sil

Jeho sen