Kolik je skutečně hodin

(pro Ivana Matouška)

I.
Na svatbě Petra a Wandy
se začneme s Ivanem
v jednu chvíli smát

Smích se vplétá
mezi věty ostatních hovorů
chvíli s nimi splývá
pak je nečekaně strhne
a odnáší od úst jako trofeje

II.
Prázdná hnízda slov
roztáčejí kolové výměny talířů
na zahradních stolcích

Vínečka a pivíčka a šunčičky jako křen
se jemně chvějí
v nastupujícím zemětřesení

Řetízky smíchu
průběžně shazují a nahazují
ramínka dámských šatů

III.
Téměř se omlouváme
výmluvnými tajnými posunky
kterými se dorozumívají lidé na konci pláže

Ale tentokrát nic
nefunguje to
nemůžeme se zastavit

Smích je úhelný úběžník
brániční jezdec
nad potměšile protrženou hrází náhodné situace

IV.
Právě teď se losuje
který maják zrovna střeží molo
ale nikomu to dlouho nevydrží

Vlny smíchu se lámou
vpíjejí do prostoru
a pak nečekaně vybuchují ve tvářích hostů
Jak nahodilé
přezrálé
bubliny ve šampaňském

V.
V jedné z nich Petr
vykouzlí z rukávu džezvu
a promění ji v tanec arabské vůně
V druhé Jakub
odmyslí pohledem lahev
až se rozlije světlo

V další Wanda zachytí
do starobylé sklenice přelitý jas
a nechá ji kolovat

V jiné si Zrzka
překvapeně vyndá vlasy z pusy
jako by zaslechla jméno boží

VI.
Smích vykosťuje
z obnošených těl až k nahým tvářím
jako zručný košerák
než nečekaný číšníkův stín mezi stolky
ukáže kolik je skutečně hodin

VII.
Skutečně je tolik hodin
že je třeba zasáhnout nebo jít dál pronese Standa
a mrknutím oka zkušeného iluzionisty
zastaví veškerý pohyb
a jde dál

VIII.
Všichni strneme naráz
uvolnění natolik
že i naše jména
zní po letech
jen jako zavěšené květiny ve výduti pod lavinou

Zlatá

(pro Honzu Štolbu)

V gotické kamenné věži
je nahoře ošuntělá kavárna s dřevěnými stolky
Domlouváme tam tajnou výpravu
do skrytých skal
Hledáme cosi nenalezitelného
když se to hledá
a nalezitelného
když se to objevuje
Na pradávném ostrohu nad řekou
náhle Honza říká
že objevil doma za skříní
ve výklenku zlatou cihlu
To je výtečné vydechne Petr
a všem nám dochází
Vždycky je to doma
když to nemůžeš najít
Obzvláště když žádné doma nemáš
Musíme si pospíšit
ve městě už zatýkají spisovatele a básníky
V mlze a jemném mrholení
každý z Levého Hradce
odchází jiným směrem
Král jde první a je vidět nejdéle
plášť za ním ve větru
tančí ve zlatém listí

Nenech si to pro sebe

(pro Honzu Šulce, který se to měl dozvědět první)

Kdesi v antikvariátu v uličkách u Novoměstské radnice
naceňuje starý muž edici poezie povětšinou z Torstu
mladý student jde kolem po jedné hmátne a ptá se Co za to
Za Wernische se dnes platí – vzácnost pane zatočí muž klikou
student odchází i s tajemstvím jestli za Ivana za Martina či za Michala

Dívám se po modrých hřbetech Dvorský Blatný Grögerová
ale hledám dál cvičeným okem zlatavé hebrejské litery
dnes ovšem žádný Sijchat Jicchak ani žádná hagada
až mi pětice malých knížek svázaných gumičkou u kasy
padne do koutku oka jakoby mimochodem že to ani nerozbaluju

A co že tak levně říkám Tohle dneska nikdo nekupuje
takže to nic nestojí odpovídá muž a vědoucně se usmívá
V tramvaji si gumičkou na zápěstí zpomaluju průtok krve
na klíně hebrejské žalmy francouzský misál běžný místopis
ale také Jandovu knížku o Budyni a Cvrkův Levý Hradec

Poslední tyrkysová kůže se zlatou ořízkou a latinským nápisem ex nihilo…
… nihil fit vyraženým na začátku a na konci do předsádky
je však pouhý klamný rámec pro rukopisné stránky uvnitř –
deníková vlna vedená modrým perem jak precizní kresba jazykem
po kůži pražského pobytu před mnoha a mnoha lety
uvolněná naléhavost kombinovaná s nenucenou přesností…

Poslední stránku zdobí načrtnutý monogram S. P.
listuji zpět na začátek kde spí dvojčata co se nechtěla narodit
oddělím jemně od sebe dva slepené listy a zpomalená krev se zastaví –
v dlaních mi leží „Deník Sylvie Plathové / Utajená pražská cesta“…

Tramvaj jede pozpátku tunelem ale muž co se usmívá už tu není
nějaká žena mne vyvede ven Ještě máme zavřeno říká
obejdu pomalu blok a chvíli čekám na rohu
Kniha co bije v náprsní kapse kabátu je mé náhradní srdce
mořská světlá modř a zpěněný úsměv z neznámé pláže

Obejdu opět blok ale zmizí výloha zmizí ulice zmizí i dům
naproti mlha pohlcuje park a za mnou náhle zeje její hlas
Nenech si to pro sebe prosím musíš jim to říct nezapomeň
Ráno se na ulici s pocitem ptačího hnízda v kapse
dotknu rukou přes kabát hrudi a téměř cítím oceán
sáhnu do prázdna a vytáhnu ho na světlo jako japonský vějíř a vzpomenu si

Nenechám si to pro sebe řeknu to na sebe jen jednou větou:
Zapomněl jsem ihned jakmile jsem se ohlédl a teď už tě neumím oživit…

Skvrna

Ve snu měl tělo z masa a kostí
a setkával se s jinými lidmi
v místech za zdí, v hluku, v tichu i za sklem.

Byli to různí lidé, každý s sebou nesl
nějaký vzkaz, co nemohl být na místě rozluštěn
a v ohlédnutí byl temný a zastřený.
Tělo za tělem, světlo za světlem, dech po dechu,
voskové rolety mezi jednotlivými životy,
viděl to před sebou: kód tetovaný na sítnici.

Nemá to konce, není to skutečné, šeptá,
ale rád pozoruje, co se děje, zatímco démon
natáčí dny na prst jak cukrovou vatu.

Bude dál vězněm snu, než najde za rozetou
slepou skvrnu a konečně pochopí, k čemu tam je:
co je to úhel, pohled, protnutí.

Černé ticho

(pro ně)

… nikdy nevíš. Třeba to byla
něčí velká láska. Hořká
se mísila s nasládlou ozvěnou,
když její vlasy putovaly po jeho těle
jako štětec v neviditelné kaligrafii.
Nebo to byly jeho vlasy,
na jejím těle, vím já?
Když spolu nebyli,
dali by vše za to,
aby se v tu chvíli mohli
dotknout jen letmo, třeba hřbetem dlaně
na náhorní plošině v trávě s nebem tak nízko,
že jim kytičky hvězd na paprscích vystřelovaly z hlavy jak užaslým dětem.
A myslím, že měli tajemství,
o kterém nemohli mluvit přímo,
jako když vysoko v horách prožijete,
jaké to bylo kdysi, kdysi dávno, když tam leželo moře,
ale prožijete to teď. Za klášterní zdí,
v mandale hněvivých a pokojných božstev,
kdy se posvátná geometrie manifestuje jako sálavá vášeň…
Říkal jí: korálové rty, tyrkysové oči.
Netuším, jak říkala ona jemu.
Možná: jsi moje pružné
prostorné černé ticho.
Čtu si tě pomalu jako termu.
Jeho pak odvedli a vytloukli mu zuby,
odvezli do dolů, ona skončila v ženském táboře
a ubil ji mladý dozorce, spíš ze strachu,
že se na ni nevydrží dívat, než ze skutečné nenávisti.
Její věci rozkradli, směnili,
překupníci je vyvěsili na internetový pranýř,
prodali do muzeí, naklepali aukčním kladívkem:
tvá bolest poprvé, podruhé, potřetí.
Kdo ví, kde je on,
ale jsi to ty, kdo teď drží její málu,
jako kdysi předtím ona a před ní její matka a ještě před ní ten mistr,
co bavil malé děti tak,
že pohledem pohyboval věcmi.
Nabírá teplo z tvých dlaní,
vsakuje se do ní, staré navinulé kožené řemínky prokluzují mezi prsty,
semínka se otáčejí, je to krotitelka dechu.
Vím, že si chceš vybavit
celý ten příběh,
jako by byl tvůj vlastní,
protože kůží vyleštěné oči na jednotlivých kuličkách
už nikdo nedokáže zavřít…