Svářečka

Kolem krku mám šátek,
aby mě ohnivé jiskry nespálily.
Sváření je důležitá práce.
Když svařuji, myslí na mě světlo.
Neutuchající myšlení na sebe sama zpomaluje.
Nějaký ten den v peřejích jde k duhu.
Co ale hustý květový med? Veliké lípy a
staré bezy mi ukazují plány vyvýšené úplnosti.
Jak osídlit prázdnou zahradu vonícím kvítím?

Tam a zpátky

Létám na polštáři tam a zpátky.
Na zahradách hluboce spím.
Na létajícím polštáři – každou noc –
tam a zpátky, tam a zpátky.
Každou noc se cesta zkracuje
o tloušťku husího péra.
Z jedné noci vzniknou dvě.
Ty se blížíš ke mně, já se blížím k tobě.
Když na prostěradle zůstane drobek,
zaschne, zaostří se a škrábe.
Celou noc tam a zpátky. Tam a zpátky.
Jak Odysseus napínám luk ke konečnému
zúčtování s Pegasovými dobyvateli. Tvůj luk.
A co všechno ostatní! Postaráš se, abych byla na měkkém.
Abych spala v teplu. Tam a zpátky!

Dluhy

Jak zlostný je ten čas. Už dávno ztracená
a řádně nalezená. Líbám tě.
Do prastaré vzpomínky zahalená. Rozbolavělá.
Ne, ne, ne, zase ztracená!
Naučená svobodnému bytí. Snít.
Spát v zahradě. Líbám tě. Klidně, neboť jsem
celý den hledala temné síly. Líbám tě.
Pod bezem chytit a vydržet dlouhý pohled.
Spravedlivou splátku svých dluhů
budou vymáhat u tebe. Jaký osud!
Zrovna teď, když jsem úplně krotká. Nejkrotčejší.
Teď jsem sladká otrokyně. Líbám tě.
Zrovna teď, když je svoboda má!

Sladké vlnky

Krásný májový den – nemůžu se ho nasytit.
City ani rozumem. Však víš.
Však víš, co míchá štěstí do života.
Slunečný den je jak chycený do ledu.
Cítím jen to, že nejsem při sobě,
nevím ale, kde jsem. Však víš.
Dáš veselé, sladké
vlnky do krve? Dáš?
Pošli něco, co otevře vězení!

Letniční neděle

Když píšu na zahradě a píšu a spím
pod magnolií, vítr vane mezi lipovými květy.
Protáhne po tváři medovou vůni a je to jinak.
Pokud někdy budu vyslovovat slova,
kterým nepřátelé rozumějí, bude to dnes. Věty,
díky kterým nezahynu já ani oni. Úplně
přirozeně se jich zeptám –
s přirozeností listu, světla ve svítilně –
proč se nerozhodnou?
Proč nestisknou v horké dlani kámen štěstí?
Proč nikdy nechodí spát do hedvábí?
Zazní to a zavolá. A už neutichne. A nezastudí.
Proč jen se v životě uskutečňují přání
až poté, co jejich čas minul?

Všude

Myšlenky v žilách,
pocity v hlavě,
smích v břiše,
všechno hluboko a ještě hlouběji…
jako safíry a talenty.
Přijdeš, přijdeš, všude.
Nos mám pořezaný strachem.
Bez obav usneme ve člunu.
V lese, na moři, všude.

Plachá kačka

Vešel jsi do stanu a začal plavat. Plachá kačka s tebou.
Vidím zvířata. Některá jsou zkroucená, jiná se ještě hýbou.
Když se boj stane důležitější než život,
živá síla se vytratí. Šupiny, peří, kožichy, kůže –
život je prázdný jako suchý svlek.

Léčivá strava

Nepoužívám správná slova.
Naskákala do mě divoká zvěř.
Se slovy kolem krku pomalu slézám
mezi šupinami a kožichy. Co by se mělo stát, se nestane.
Dej mi ústa, abych hovořila.
Nejvíc táhne k zemi peří dinosaurů a kurů.
Léčivá strava září jako holub v zapadajícím slunci.
Jakmile si osvojím štědrost, zastydím se vždy,
když ji odmítnu. Zatínám zuby a šupiny odlétají.
Naložím-li slova na kůrku bílého chleba,
zesládnou.
Stane se jen to, co se může stát.
Kosti mi praskají, když nepoužívám pravá slova.
Když se mému jazyku dobře daří, mé srdce kvete.