Syntax

Tak jsme se do noci cpali sluncem a dlaněmi.
byli jsme lék proti viru smrti,
vstávali jsme a odcházeli na trh,
smažili vajíčka se slaninou,
počasí jsme vázali do drobných uzlů,
abychom ho na konci, až se jednou vše vyřeší,
měli víc, abychom si v něm užívali jako kněz
s chlapečkem, les na začátku deště.
byli jsme savci ponechaní svému instinktu,
jako jediný zákon jsme ustanovili pravopis,
zapomínajíce, že se miluje bez tečky, vždy po čárce.
lokty černé od inkoustu poslouchali jsme
jako věci, které už existují, rozdávají svá jména,
a věci, které přijdou roztřesené pod jižní kůží:
živí byli studení a vzdálení, vejce syčela, noviny šustily,
mrtví byli nablízku.

Sběratel nedělí

Nekonečnou neděli nosil jsem na srdci
jako skrytou vadu.
s každým úderem počasí dozrávalo v báseň,
podzim se kroutil v každém rohu, strkal ruce do kapes,
kaštany do kuželů starých novin. vítězil podvod listí.
kaštany, ještě pořád horoucí, klesaly v ústrety hladovému hrdlu,
noviny očekávaly sílu silnější větru, silnější ohně.
čekaly na ruku, která je zvedne, jako kdyby se veškerá touha
    světa
shromáždila jen ve třech ze všech silných věcí
spojených se starými novinami:
noviny zmačkat a nacpat do bot, dokud v nich ještě není
    noha
noviny přeskládat v čepice a poslat je neznámému omítkáři.
jednu z čepic, možná tu největší, pak předělat na loď,
kterou nějaké neskutečné dítě dole u potoka spustí do země,
kde bůh není nekonečný, ale němý, a kde nic není,
nic vyjma nedělí

Poslední prázdniny

Dny hnily v kostičkách kalendáře, zapomenuté
v červených a bílých polích, a my jsme postupně umírali,
zapomenutí v červeno-bílé zemi. mohlo to být
kolem zabíjačky; cáry mlhy se uchytávaly na nízkých větvích,
trní u cesty číhalo na svetry kolemjdoucích.
chlapec na špagátu vlekl kočku, mumlal si
když nebudeš chtít zůstat, potrestám tě, přivážu tě k radiátoru
a ty sis pro sebe řekla: přivaž. a ptala ses proč
píšeš pořád jen o počasí, odkud tolik podzimu, co je
na tom počasí tak významné, počasí je i bez poezie dost,
    napiš
nakonec něco o sobě, řekla jsi, a chlapci si předhodila:
    chcípni.
no tak dobře: Agotu Kristof mám radši než Agathu Christie,
dražší jsou mi lyrické než konfesní básně Anne Sextonové,
nerad chodím s lidmi zleva, nebuď paranoidní, nevěřím na
    tajné
kdybych ti ještě něco řekl, musel bych tě zabít.

Past

Sledoval jsem ho hodiny. bylo úterý, couvala
oblaka, rána pod kůží pálila, jasná,
červ pochybnosti ještě nehlodal jeho úzké srdce.
dýchal jsem mu za krkem. pozoroval, jak nakupuje sendviče,
jak se otáčí; vždycky všechno čisté, vždy na patách, neslyšně,
    vše
dokud jsem se nepřikradl k jeho ráně a ránu neukradl.
rána je radost. výběžek těla vystrčený v měkké smrti.
    rána-loterie, loto,
pohled z cesty, šeptal jsem, dokud slunce zvedalo zeď úsvitu
mezi nečasem a ránou, která tepala.
sledoval jsem ho hodiny, a zatím jsem ho ztratil, bez něj
    láska
bledne. bez něj nic není. řeč se vydala na cestu a klovala a
vzlétala a já slyšel vřískot vrány v ráně, neuvěřitelně
pomalé otevírání něžných květů. hledal jsem ho do prvního
    sněhu,
položil jsem kůži pod nůž, čelo na kolej,
olízal jsem kost a uhlí a jednu ledovou ohradu, dokud jazyk
sám neporodil vlastní ránu, abych přestal. věděl jsem, kdo
    ránu zraňuje,
to bílý princ prostoru, věděl jsem, kdo ránu zraňuje, ta rána
    je jen jeho.

Světlo přichází pomalu

Opět tě klamou jara. úsvit stoupá pomalu.
sípeš na schodech jak sousedka od dětství obézní,
vrstevnice, kterou jsi nikdy nevnímal jako ženu.
světlo přichází pomalu. dny krácené mzdou,
hubené dny na minimu skončili svoji směnu:
pohyblivá páska kalendáře káže jaro
nezvratně, i když je řeč o novém zářezu zimy,
u nás, na severu, severu, kde se pod sluncem,
zatímco ho chytají, plamínky plynového sporáku překrývají
s modrým plamenem vařiče, na němž se vaří káva
a s ní i hrnec s jelity, modrý s bílými tečkami.
a i my se přenášíme jen tak tak přes zradu kalendáře
dekretem naší vnitřní strany, soustředění
na bázi, která se blíží svému konci. crashnout after je jako
crashnout pohřební hostinu, jen vzácnější, šeptáš přes šálek
dokud se tenčí zásoby lásky a káva se propere sedlinou noci
měnící se na vlastní sedlinu. rozhrnuji
zatím závěsy a vidím, teď na nebi opravdu usedá zora,
úzká a neklidná, krásná jak gilotina v ohni
vzpoura uhlí

Omluva jednoho pomeranče věži babylonské

Kde jsi? už dlouho nejsi na tomhle pobřeží, na tomto
    nebezpečném moři –
říkám si. A myslím těsný severní pokoj,
lože, které s těžkým tělem odtikává
tkaninu se vzorem růží, které na mě vrčí z rohů,
vybílených a ostrých.

No, kdo mluví, ten i chybuje: hovor nepatří než do sbírky chyb.
mouchy plivou na žárovky, tvoje nepřítomnost utíká z fráze,
    vyráží
spolu s přírodou, vtiskává do kůže dutá stébla trávy.

budeš souhlasit: smrt je možná jen tečka na špatném místě
lapsus z jádra pecky.
věštkyně jsou v televizních novinách a ustašovci v
    ministerských křeslech, nejsi
před poštou jeden stafford zkamnělý čeká na cumshot
manekýnky na síti šňupou sušená slova, a pomeranče
s večerem polykají tmu, aby vše nepohltila noc: jich se to
    vůbec netýká

Co řekl zapalovač

Já, sluneční učeň, sešel jsem z divokého srdce
a vešel jsem, vedený revolučními záměry,
ozbrojený jasnou myšlenkou a svým jedovatým jazykem,
do školky v klidné dělnické čtvrti.

začínala hodina náboženství.
vyrovnané před tabulí, ucho k uchu, vzpřímené
jako nebeský tým, zatímco zvoní božská hymna
děti si vylamovaly zuby na heslech.

já, sluneční učeň, v jednom jsem byl hořký, věděl jsem
církev v plamenech je jediná církev, která osvěcuje,
ve mně najednou vyšlehlo něco z mého mistra, ono
odhodlání, s jakým se opouští práce,
a rozhodl jsem se, že jim rozpustím plomby.

já, sluneční učeň, vylezl jsem na jeden převržený nočník
a dlouho do noci, čím dál silněji svítící, křičel jsem
vstávejte, opovrhovaní na hřišti, povstaňte
ponížení na pískovišti.

Metamorfózy

Kde jsi? cítil jsem tvůj stín pod nohama,
celé dny jen ten stín, severně,
na tanečních parketách, v opuštěných setmělých pokojích,
    ve tmě pomeranče,
v každé pěsti, hrníčku, v každé spamové složce, ten stejný
    stín:
ty ale nikde

zatím vznícený svítilnou světa kráčím
domů abych to převrátil v hrbolatý jazyk, mezitím jazyk
je rychlík: odbočuje na křižovatkách, předbíhá noc;
vzpomínání jako sekera sedne na šíji a doprava načas uvízne
nastupuje proces brzdění, a jazyk leze jako ježek.

a jak je teď lehké na pohřební hostině tohoto jazyka
jazyka odmítaného a tichého šeptat tvému stínu:
co když zrovna tebe miluji, a noc je odporná
optické kabely jsou přeseknuty, mobilní operátoři stávkují
a já nevím, co si počít s tou zprávou.

Divoké dlaně

Mít rád, to je nejlehčí, všechno ostatní je tak těžké.
dlouhé období je za námi: dny se začaly krčit,
prodavači v pláštích, kněží ve lžích,
smečka noci rozbíjí jedinou živou žárovku, dole
v jižní čtvrti. čeho si to ještě všímám?
básně začínají být kratší.
i tvoje oči do nich vchází jak na stadiony
nesou signální pochodně. v kapsách
číhají divoké dlaně. čekají na svůj čas, dřepí
jak Slovani v teplácích před supermarketem
zatímco sever připravuje pomstu, dokud necvaknou
stříbrné přepážky, neslyšný život prostoru, tlak krve.
nakonec, co se vším ostatním? snídani kočce, aorist slovesu,
bohové ubohým. chladný domov.

Chvála hořčice

Záhřeb v neděli, mlha
a T-bone Burnett. ještě jedna
z oněch „těchto“ a „tamtěch“ básní
ale bez „těch“ a „tamtěch“. zavedená
práce podzimu. všechny barvy hořčice.
fasády, nebe, vlasy chodců, kteří
se odněkud vynoří a pak zmizí,
barvy hořčice. Záhřeb v neděli, vlažný
párek, který se snadno polyká. šum
prázdného času. hrdlo a anál a dějiny,
vše přecpané. a zase práce podzimu
Chorvati, standardně protivní. jazyk
zpocený za zuby. plíseň a kočky:
tlusté, rozkošné domácí kočky,
Chorvatům standardně nadřazené.
rýma, obecná i konečná, chronické
loupání světa před sněhem. nebe
jako obličej ničeho. nic jako obličej nebe
T-bone Burnett, mlha, a hořčice: levná,
na všem namazaná.

Velký svět

Vše. vše by mělo být pod vodou.
myslím si, když ze sebe sundávám oblečení, kladu ho
vedle dočasného posmrtného rubáše
přes balvany obílené sluncem, zaoblené vodou.
všechny. všechny je stěhuju pod hladinu, slunce se mstí světu
hodinu od hodiny stále přísněji, jasněji. a já pokračuji:
boty, obsah kapes, knihy, které jsem donesl,
knihy, které přinesli ostatní, hřeben, sklenice kompotu,
kočka a moje maso. protože vše. vše okamžitě musí do moře.
náhle pod hladinu, vedle nevyhnutelného lomu světla,
svět se náhle zdá větší: boty jako čluny, Pogačar
jako Čechov, takové nás najednou zahlédne ohromné,
mocné slunce, a lekne se. tak se poleká nového
velkého světa, že se stáhne do sebe, schoulí se, náhle zestárne:
slunce studem zrudne a zatím se potopí do černoty. tak.
vyřešili jsme slunce a čekáme. někdo už rozžehne světlo,
někdo přijde, ponoří se: nakonec nám to někdo poví
    do tváře.

Z kuchařky masožrouta

Svět jako kotlík
vaří se na kempovacích kamnech slunce

země voda přivedená k šílenství
smrtí posolená

a každá mrtvola
každá mrtvola je jedno slepičí srdce

a tluče

Z chorvatštiny přeložil Adam Borzič.