S básníkem Stanislavem Vávrou o vzpomínkách, surrealismu i věčné vodě.

Recenze básnického kompletu Miloslava Topinky.

Poslední rok je bohatý na pozoruhodné tituly z oblasti literární esejistiky. Z překladové literatury se k nám konečně dostává slavný esej Harolda Blooma Úzkost z ovlivnění, z domácí tvorby před časem vyšel soubor esejů a statí Petra Krále Vlastizrady (oběma knihám se rovněž dostane náležité pozornosti v některém z následujících čísel Tvaru). Mezi mimořádnými publikacemi z tohoto oboru září kniha Sylvie Richterové, lakonicky nazvaná Eseje o české literatuře, tvoří ji výbor z autorčina esejistického díla z let 1975–2015. Čtenář v ní nalezne texty již knižně i časopisecky publikované u nás i v cizině a dále dvě nová zamyšlení nad Čapkem, jež jako celek vycházejí vůbec poprvé.

Potřebujeme totiž identifikaci. S něčím, co je nad námi, co tu bylo před námi a bude i po nás. A přiznejme si, že se neumíme identifikovat s celým lidstvem či s Evropou, nebo jen do jisté míry, takže chtě nechtě se většina z nás přinejmenším identifikuje (kromě tak základní hodnoty, jako je Sparta, Slávie či Baník) nejen se svým městem či krajem, ale i se zvláštní fikcí jménem národ, která se rodí někdy v předškolním věku.