Petr BorkovecLido Di Dante

Obrázky z dovolené

Reflektuje Kateřina Piorecká

Stejně jako Dante ani my s Pietrem neprohlédneme temný les naší každodennosti.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 20/2017

Ravenny je v těchto místech doložen hluboko do středověku. Právě k tomuto boru odkazuje Dante Alighieri v prvním zpěvu svého Pekla. V temném hvozdu lyrický mluvčí bloudí ohrožován divou zvěří. Je to les, který Dante vnímal jako mytický prostor, metaforu rozvráceného života tehdejší společnosti.

V lese na pobřeží Jaderského moře je dnes ukryt výzkumný ústav dun a v jeho těsném sousedství se rozkládá ospalé prázdninové městečko plné apartmánů k pronajmutí, obklopené autokempy a několika plážemi – těmi se slunečníky a pozvolným přístupem do moře, určenými pro rodiny s dětmi, s bary a nočními diskotékami i vyhrazenými místy, kde je možné při zapadajícím slunci házet psovi vyplavené větve do zpěněných vln slané vody. Nejvyhlášenější je dlouhá úzká pláž pro příznivce naturismu. Levné letovisko, čisté moře, písečné pláže. Z Ravenny sem zajíždí autobus, na jednodenní výlet odsud můžete do Bologne, Rimini, San Marina nebo třeba Cattoliky. Stačí zalistovat v katalogu cestovní kanceláře, zascrollovat na booking.com. Lido di Dante!

Právě sem se opakovaně vrací „scrittore traduttore“ Pietro, vypravěč dvanácti povídek spisovatele a překladatele Petra Borkovce. Odemyká rodinný apartmán, větrá matrace, opravuje vybavení a bloumá italskou krajinou i nočními bary. Sám, se svou ženou s italskými kořeny i se svými třemi dcerami. Itálii však nezná jen z rozpálených pláží, pizzy do krabice, kopců zmrzlin a rychlého espressa na baru. Nemá v kapse neustále zvonící mobil, na očích černé brýle a na krku zavěšenou zrcadlovku. Je tu skoro doma. Barmani ho oslovují jménem, nemusí se pachtit za každou turistickou atrakcí. Netouží jen po jižním slunci, zná i ranní mlhy, nekonečné deště, studený vítr, hotelové pokoje bez topení.

Petr Borkovec čtenáři ukazuje jinou Itálii než Milota Zdirad Polák ve své Cestě do Itálie, jeho hrdina není exaltovaný český vlastenec jako Jan Maria Plojhar Julia Zeyera ani netrpí obdivem k sebevědomé velké kultuře jako hrdina Šustovy Ciziny. Jeho Pietro je především pozorovatelem, který nepotřebuje vytvořit velkolepý fikční svět, tím méně cestou K moři analyzovat intimní rodinné vztahy. A cestopis? Vždyť ani k Dantovu hrobu čtenáři nahlédnout nedovolil. Jako by se bál velkého vyprávění, příběhu, jenž by mohl zavánět telenovelou, detektivkou, thrillerem nebo upoceným pornem.

Jednotlivé povídky tak váže k jednomu místu, místu, které najdeme na mapě. Lesu, baru, hotelovému pokoji, deltě řeky, nudapláži. Dvanáctkrát se přiblíží starému dobrému žánru črty, obrazu ze života, jaký si vyzkoušel i Karel Hynek Mácha se svou Marinkou. Poslouchá, pozoruje, sleduje. Ptáky v rákosí, italské hmyzí kolibříky, stejně jako nedělní setkání s živou světicí, italské vinaře na tahu se svými kyprými ženami v upnutých šatech, zlodějíčky a prostituty v baru nebo nahá těla na nudapláži. „Další zloděj v sále“ (s. 23) zcizující cizí životy, zaskočený, když se nad ním zjeví ti, kteří pozorují jeho. Nahého, milujícího, milovaného. Zostouzeného, zranitelného, zraněného.

„‚Samozřejmě, že to jsou i nejsou moje příběhy,‘“

konverzuje vypravěč v povídce „Veřejné čtení“.

„‚Ovšemže, když venku padá déšť, nelze napsat, že padá déšť.‘ / ‚Ne, básně jsem nikdy nepsal. Mým rýmem je lež, víte.‘“
(s. 90)

I ta ovšem může být bolestně realistická.

Čím to, že v povídkách napětí příběhu zastupují jakoby odposlouchané dialogy postav, které turista v Itálii sotva potká? Směšných hrdinů, kteří poodhalují své slabosti a slasti, bizarních figur, které se své guilty pleasures ani nenamáhají skrývat. Klíč k těm mnoha zámkům, promyšle- né skrumáži lodních petlic, kliček a táhel (s. 108) se skrývá v samotné destinaci. Petr Borkovec se na cestě k próze ocitl v lese, kam před sedmi sty lety „šel jako ve snách“ Dante Alighieri. Stejně jako vykročil „mimo pravou cestu“, když v první povídce nechal Alici svléknout Pietra do půl těla, a zabránil mu tak vstoupit s pokorou do Dantovy hrobky. Ne, to se nemohlo stát někde v Benešově u rybníka (s. 14), tam se sotva voyeři, úchylové a šejdíři stávají mýtickými lvy, pardály a vlky, zosobněnou panovačností, chlípností a lakotou.

Stejně jako Dante ani my s Pietrem neprohlédneme temný les naší každodennosti. Ne, Beatrice nepřijde, ač ji snad Borkovec vzývá ve věnování tajemné M. Záchrana je v nedohlednu. Borkovec nechává Vergilia v Hádu, rezignuje na terciny a bloumá Dantovým předpeklím. Les vyhořel, ale nezmizel (s. 113). Zbyla černá lepkavá torza borovic. Temná kopie.

Chviličku.
Načítá se.
  • Kateřina Piorecká

    (1976), literární historička a editorka. Zabývá se dějinami myšlení o literatuře, literární geografií a technologií psaní. Od roku 1999 působí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, o rok později ...
    Profil
  • Petr Borkovec

    (1970), básník, překladatel, esejista. Působil jako redaktor Souvislostí, Nakladatelství Lidové noviny, Lidových novin a Literárních novin. Je redaktorem nakladatelství Fra a dramaturgem kavárny Fra. Vydal básnické sbírky Prostírání do tichého ...
    Profil
Petr Borkovec

Lido Di Dante

Fra, 2017

Dvanáct povídek souboru Lido di Dante nás přivádí do letoviska několik kilometrů od Ravenny, v němž se ulice jmenují podle postav Božské komedie. Petr Borkovec (1970) napsal malého průvodce po místě, v němž se proplétají naturisté s odborníky na duny, prostituti s Dantem Alighierim a vodní ptáci s motorkami Ducati.

borkovec-lido-di-dante

Souvisí

  • tvar_15_2017:Sestava 2.qxd
    Rozhovor s Kateřinou Pioreckou

    Nepotřebuju podpatky

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Psát pod pseudonymem je možná pro někoho řachanda, ale pro mě to byl spíš experiment.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2017
  • Božena SprávcováUctívači kruhů

    Čáry života v živoucím čarování

    Reflektuje Vladimír Novotný

    Přičemž všude tam, kde skryté i neskryté magičnosti ubývá jak měsíce, je nám předkládán povýtce lineární, ergo psychologický příběh.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2017
  • Božena SprávcováUctívači kruhů

    Marie kráčí kukuřicí

    Reflektuje Jiří Zizler

    Poznávacím znakem stylu Boženy Správcové se stala jistá potměšilost, která ztuhla v artefakt.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2017
  • Jáchym TopolCitlivý člověk

    Temná fraška

    Reflektuje Božena Správcová

    Citlivý člověk je velmi nepříjemná a velmi povedená kniha, a není chybou Jáchyma Topola, že některé literární klany v této zemi ostentativně odmítají mentální nepohodlí při čtení náročnějších textů.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 14/2017
  • Jáchym TopolCitlivý člověk

    Topolovy vize na dosah ruky

    Reflektuje Jan Gabriel

    Topolův Citlivý člověk je román, v němž se vše mění v událost, ve svéráznou metaforickou výpověď o světě plném přízračných vizí, ale v neposlední řadě i osvobodivého smíchu.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 14/2017

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.