Klárka spala bídně, protože měla žízeň
a trápily ji úzkostné sny a zármutek. Viděla maják
blýskat se a zářit dole pod kopcem po celou noc;
vítr se obrátil a vál od jihu, cítila vůni řeky, od které přišla,
a drobné plující obláčky od jihu táhly přes hasnoucí hvězdy.
Když nastalo ráno, Kapraděnka už nechtěla jít.
Narodil jsem se, když bylo mému dědečkovi, Robinsonu Jeffersovi, 61 let. Vyrostl jsem v kamenném domě, který postavil ve střední Kalifornii v Carmel Point uprostřed Carmel Bay. Krátce poté, co mě moji rodiče přivezli z porodnice, byla v Tor House konečně zavedena elektřina, avšak bylo to mnoho let předtím, než se objevily běžné elektrické spotřebiče, které by mé matce ulehčily život. Sotva jsem dovedl naráz unést jedno rozštípnuté poleno borovice nebo cypřiše, očekávalo se, že budu pomáhat nosit dřevo do krbů. Každá návštěva skalnatého břehu pod domem skýtala příležitost přinést pár dalších žulových kamenů na nové křídlo, které dědeček pomalu přistavoval k našemu domu. Rádi nás navštěvovali moji kamarádi: byl jsem jediný kluk, který žil v kamenném hradu s věží, s tajnou chodbou, s cypřišovým bludištěm a rodinnou pláží, kterou stálo za to objevovat. Ačkoliv jsem jim někdy záviděl jejich vyhřáté domy s horkou tekoucí vodou, uvědomoval jsem si, že jsem vyrůstal v krásném prostředí s výjimečnou rodinou a především s neobyčejným dědečkem. Nemyslím si ale, že jsem jako dítě vždycky rozuměl tomu, jak byl slavný nebo co všechno jeho poezie pro tolik lidí znamenala.
Dědeček nebyl hovorný, ale nebyl ani zamlklý. Bylo mi příjemně s jeho mlčením, a když mluvil, dával jsem pozor. Zaměřil moji pozornost na životní prostředí a na hodnotu živoucích věcí. Když jsem se zajímal o malá zvířátka a ptáky, kteří sdíleli to, co nám patřilo, povzbuzoval mě, abych pozoroval, jak žijí. Sledoval počasí a moře a já též. Snažil se mě naučit jména hvězd a souhvězdí, ale ze svého vlastního dětství toho mnoho neodhalil a nikdy nedebatoval o svých básních. To, co dělal, bylo, že pečlivě pozoroval svůj svět a povzbuzoval mě, abych podle jeho příkladu dělal to samé. Strávil jsem hodiny a hodiny sezením v korunách stromů, které zasadil, a pozoroval jsem vítr a moře a ptáky mezi Tor House a Point Lobos na opačné straně zátoky. Anebo jsem se krčil na kamenech, na něž narážely vlny a padala vodní tříšť, a pozoroval jsem kormorány a pelikány potápějící se pro ryby. Sledoval jsem život nočních chocholatých volavek, které vyplňovaly temnotu svým brebentěním, a když vyváděly svá mláďata, shazovaly jim do hnízd mrtvé ryby a žáby.
Na častých vyjížďkách dolů k pobřeží Big Sur, při nichž jsme si často udělali piknik u řeky nebo na skalnatém pobřeží, dědeček často mluvíval o stávajícím rozpadu jakéhosi starého srubu, který byl dějištěm jedné z jeho narativních básní, anebo rád poukazoval na pozůstatky vápenky nebo na soutěsku v Bixbyho kaňonu, kde v úžlabině visel zavěšený důlní vozík. Někdy vzpomínal na výlety, při nichž s babičkou jezdívali dolů po Coast Road dostavníkem taženým koňmi, o němž jsem se nakonec doslechl, že ho získal před první světovou válkou, právě když se přestěhovali do Carmelu, kde se zamilovali do místa a lidí, o kterých přijel psát. V roce 1956 – při mé první cestě na Britské ostrovy – a jeho poslední cestě, byl průvodcem po většinu našeho šestiměsíčního putování do míst, která navštívil s mým otcem a strýcem na cestách ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Byl s těmi místy a jejich příběhy stále důvěrně spjat, stejně jako byl spjat s tehdejšími událostmi. Od útlého věku mě v domě fascinovaly knihy, které měly na obálce dědečkovo jméno. Byl jsem příliš mladý na to, abych porozuměl složitým myšlenkám jeho příběhů. Začíst se do jeho básní a ocenit jejich vyobrazení jsem ale dovedl, protože dědeček popisoval přesně ten samý svět, který jsem každý den vídal. Naučil jsem se vážit si přesnosti jeho slov. Byla „jednoduchá a pravdivá“, jak řekl o malbě v básni „Vnučka“; dokonce i dítě je umělo ocenit. V tomto příběhu je svět Klárky Poutnice tím světem, který dědeček znal. Je možná dvacet nebo třicet let pryč, ale stále zůstává v paměti místních, kteří si vyprávěli příběhy, jež se staly zdroji jeho příběhů. I skalnatá pobřeží, lesy a lidé, se kterými se Klárka setkala, jsou založeny na výjevech, které znal a které sám objevoval. Dokonce i vrak lodi je skutečný.
Nedovolil bych si pomáhat čtenáři s pochopením toho, co tato báseň znamená, ale doufám, že přijme moje slova o tom, že sekvoje a kaňony, usedlosti a lidé od pobřeží Big Sur, které Klárka Poutnice potkala, jsou tak skutečně a důvěrně popsané, jak by to zřejmě nikdo nedokázal. V těchto verších je pravda a krása, která velmi dobře vystihuje dědečka, s nímž jsem vyrůstal.
Lindsay Jeffers, vnuk R. J.
Carmel, 2012
Kapraděnka se stále víc a víc opožďovala,
dolíčkujíc prach cesty stopami, mezi nimiž chyběly otisky kopýtka
zraněné přední nohy; přitom bolestně otáčela k bezradné pastýřce
vyčítavé oči. „Ach, Kapraděnko,
co si mám počít?“ vzlykala dívka. „Nejsem mužský, abych tě mohla nést.
Můj otec, ten by to uměl.“ Slzy jí padaly z očí
na cestu; vždycky se buď radovala nebo plakala.
Půl dne se plahočily do svahu, celou příkrou míli,
a mnohokrát se zastavovaly, až konečně se uložily k spánku na temeni vrchu Sur.
Slunce a oceán v hloubi a v dálce byly jako oheň v míse;
stín vrchů se zdvíhal k východnímu nebi a spočíval nad řídkou mlhou
jako nesmírné temné pásmo
táhnoucí se někam mimo svět.
Klárka spala bídně, protože měla žízeň
a trápily ji úzkostné sny a zármutek. Viděla maják
blýskat se a zářit dole pod kopcem po celou noc;
vítr se obrátil a vál od jihu, cítila vůni řeky, od které přišla,
a drobné plující obláčky od jihu táhly přes hasnoucí hvězdy.
Když nastalo ráno, Kapraděnka už nechtěla jít.
Během dopoledne
se objevil muž temné pleti, jedoucí na vysokém hlavatém
a kropenatém šedáku směrem k severu po hřebeni kopce.
Klárka mu běžela vstříc: „Nemohl byste mi pomoci? Jedna z mých oveček
si zranila nohu a nemůže jít… Entiendes inglés?“
zarazila se, vidouc, že ten člověk v sedle je Španěloindián. Temné jezdcovy oči
ostatně ničím nedávaly najevo, zda jí rozuměl; nepřítomně zíral do dáli
a bělmo jeho očí mělo modrý odlesk
jako oči lvounů. Konečně odpověděl docela dobrou angličtinou.
Měkkým hlasem své rasy se zeptal: „Jak bych ti pomohl?“
„Myslila jsem, že byste ji mohl snést dolů. Umíráme žízní.
Pastva je suchá, není tu vůbec voda
a musela jsem jí sbírat zvadlou trávu, aby měla co jíst.“ Navrhl:
„Můžeme ji přivázat na koně.“ – „Ach ne,“ ulekla se,
„to by jí přitížilo. Je malá a slaboučká, narodila se v horách.“
Ostatní ovečky přišly až k silnici za pastýřkou
a smutně k ní vzhlížely, neznámý se usmál a sestoupil z koně mezi ně.
„Kam putuješ?“ zeptal se.
Ukázala: „Na sever.“ A zaprosila: „Pojďte se na ni podívat. Když mi ji
nesnesete dolů k řece, nevím, co si počít.“ Zaváhal: „Ale jsou to dvě míle
až tam dolů.“ Tu chromá ovečka, buď vylekána
cizincem nebo jeho koněm, nebo proto, že už si odpočala,
se zvedla a pokojně přišla ke Klárce; kulhala na přední nohu,
ale přece jen šla. Klárka se potěšeně usmála: „Jaké štěstí! teď
už tam sejdeme samy. Pojď, Kapraděnko, pojď, Šavle,
jdeme, Bosorko, Fanko, Kapitánko…“ Málem vyslovila
i jméno té, která zašla včera; když si to uvědomila,
zesmutněla a šla dál už jen mlčky, Kapraděnku u nohy.
Ochotný cizinec kráčel po jejím druhém boku
a jeho kůň se držel za ovcemi. „Už jsem viděl moc věcí
na tomhle světě i na jiných,“ dal se do řeči „ale tys mě překvapila. Kdo jsi?“
„Jmenuji se Klárka Walkerová. Ale říkají mi Klárka Poutnice,“ zašeptala
– „A já jsem Onorio Vasquez,“ představil se. „Tykej mi také. Co tu děláš?
Jistě bych tě už potkal nebo o tobě slyšel, kdybys žila někde v okolí.“ Pokývla
hlavou: „Starám se o své ovce. To dělám.“ Pohlédla na něho a ujistila se, že jí
nechce ublížit, a dodala: „Dělám to, co většina lidí: starám se o ty zde, které
mě potřebují, a budu to dělat až do smrti.
S tím rozdílem, že já vím, kdy umřu… Někdy se toho bojím…“ Obrátila oči
k západu, kde se ubývající denní luna
podobala ochablému postřelenému ptáku, který se svěšenými křídly padal
čistočistým nebem za oblačnou přehradu nad oceánem.
„Většina lidí uvidí plnou lunu třeba ještě stokrát,“ povzdechla, „ale já už jen
pětkrát… až ubyde tahle…“ Zahleděl se pozorně na její útlou mladou tvář,
když ji odvrátila stranou;
na její pootevřené, sluncem okoralé rty, vysoký kořen nosu a tmavé oči a světlé
vlasy; byla hubená, ale nepřipadala mu chorá. Jejich pohledy
se setkaly a Vasquez mlčky sklopil zraky. Přitom si
zvláště všiml něžného snědého hrdla
a malé jamky nad klíční kostí. Po chvíli promluvil:
„Nemusíš se bát…“
A ostýchavě: „Mívám vidění… Dřív jsem myslil,
že to k něčemu bude, ale to byla bláhovost.
Jestlis někdy měla vidění nebo slyšela hlasy, tak na to nedej.“ Klárka
řekla: „Opravdu se bojím jen bolesti.
To ostatní je jen kus něčeho neznámého.“ Oči se jí naplnily slzami,
ale Onorio jí vykládal: „Nikdy se nedej
pobláznit vidinami nebo hlasy.
Jsou nádherné, ale přijdeme k nim jen náhodou; snad znamenají
něco jinde, ale tady
nic. S našimi životy nebo smrtí nemají co společného.“
Odpověděla tak změněným hlasem, že ho
překvapila; slzy zmizely a v očích jí zazářil úsměv. „Ach ne,
nic takového,“ smála se.
„Jaképak vidiny! Mám starost docela obyčejnou.
Ale pověz mi o těch viděních něco.“ Zamumlal cosi zahanbeně
a potřásl hlavou: „Teď ne.“ Jižní vítr,
který dul do oblaků prachu zviřovaného stádečkem,
najednou zesílil a bodavě fičel v místech, kde silnice dospěla
k široké vyhlídce nad vidlicí kaňonu
a nad sekvojovým lesem v propasti. Ovce ve vichrném náporu
pokašlávaly. Chromá ovečka
ulehla a zpěčovala se povstat. „Zrovna teď!“
lomila Klárka rukama, „když máme k vodě už blízko! Umíráme žízní,
Kapraděnko!“ Vasquez soucitně poznamenal: „Aspoň kdyby byla klidná,
vzal bych ji na ramena, jenže ona se neuklidní.“ Zčistajasna zaslechli drsný skřek,
odněkud zdola z kaňonu, a nato se Klárka s přidušeným výkřikem
rozběhla k okraji silnice. Stála, popadajíc dech,
nad samým srázem, pod sebou hlubokou propast, a její prapodivný plášť –
podobalo se to třepotání křídel – jí vlál
nad poloobnaženým štíhlým tělem.
Vasquez se podíval stejným směrem a očekával,
že uvidí nějakou hroznou tragédii; ale spatřil jen širokokřídlou volavku,
lopotně veslující křídly ve větru od pobřeží nad vrcholky sekvojí.
Spatřil však i těžkého šedého jestřába, který balancoval v prudkém vichru
a najednou se střemhlav vrhl dolů: volavka, v hrůze se zmítající
změť křídel a dlouhých nohou, poklesla, vydala skřek, a zkroutila
protáhlé hrdlo pod tělo. Klárka vykřikla děsem. Jestřáb, vtělení pirátské smrti,
zaútočil, chybil se, zakroužil
k novému výpadu – a ubohá vyděšená rybářka
tepala křídly vzduch nad vrcholky sekvojí a namáhavě stoupala.
Smrtonosný dravec zaútočil znovu, a ještě jednou, volavka
poklesla s osaměle se rozhlehnuvším skřekem, ale ještě vyvázla. Naposled její pád
však skončil v lese, jestřáb věděl, kde, snesl se za ní, a oba ptáci se ztratili,
vnořili se pod vrcholky lesa bičované vichrem.
Klárka
se odvrátila, usilovně se snažila zůstat klidná, ale musila si jako poděšené dítě
tisknout pěst k ústům
a zuby se zahryznout do kloubů. Světlé vlasy
jí vlály. „Nic ji nezachrání?“ volala.
„Chudák volavka, jak křičela při každém útoku!“ Choulila se ve větru
na okraji silnice a celá se chvěla; ovečka, slyšící na jméno Malá,
přeběhla silnici a přitulila se k ní, ostatní ze stádečka zvedly polekané oči
a přestaly očichávat podzimem napadané lístečky nízkého borůvčí.
Když se Klárka uklidnila, sklonil se Vasquez nad ní: „Máš ráda
všecka zvířata bez rozdílu,“ řekl. Podívala se mu pátravě do tváře
velkýma upřímnýma hnědýma očima, ale buď mu nerozuměla,
nebo o tom nepřemýšlela. Pokračoval: „Už to není daleko
dolů k řece. Měli bychom ji,“ – a kývl směrem k chromé Kapraděnce –
„radši naložit na sedlo –
podrž jí přední nohy, já ji vezmu za zadní,
a tak jí neublížíme.“ Klárka uchlácholila ovečky,
Vasquez uklidnil vzpínajícího se koně. Sešli dolů
k temné vodě pod gigantickým stromovím.
Klárka pomohla Kapraděnce se napít a teprve potom se sama dychtivě
přitiskla k hnědým kamenům a políbila chladný proud.
Z uzlíčku přinesla zbytek jídla a dělila se
s Vasquezem i s přežvykujícími ovečkami. Nebylo to víc než tři jablka
z Foglerových stromů, nádobka medu
a rozdrobená plástev, také z farmářových úlů. K tomu vylovila spleť
potočnice z podzimně ztichlé vody a osvěžila tou přílohou
ztvrdlý chléb a rozlámané suchary. Ožila radostí,
že má co rozdávat. Seděli v pohodě na břehu, kde sekvojové jehličí,
padající celá staletí, stvořilo zemi, jako kdyby
temné stromy byly starší
než jejich vlastní matka.
Klárka odpovídala na Vasquezovy otázky.
Že přichází od pobřežních hor na jihu;
že opustila domov už před drahnou dobou; že jí tohle jídlo daroval Fogler,
farmář od Velkého Suru,
za to, že jeho psi napadli ovce; že včera
překročily mys Sur a Kapraděnka
spadla do studně u opuštěného domu. O ovečce, která
zahynula, se nezmínila. Vasquezovi
to nestačilo. „Co jsi dělala na mysu Sur, tam
přece silnice nevede?“ vyslýchal. Odpovídala ochotně. „Ovce měly hlad
a já ve tmě zabloudila. Nebylo to správné, ale zavedla jsem ovečky
do pastvin pro hovězí dobytek, jeden mladý kovboj
mi pak pomohl najít správnou cestu. Nakoukli jsme dokonce do toho
opuštěného domu.“ Vzplanul: „Tam ať už nikdo nechodí, ten ať propadne myším!
Bůh tam kdysi žil a pokoušel se o smír s lidmi,
ale marně.“ Překvapeně mu naslouchala a Vasquez se rozhovořil:
„Nějakou dobu potom jsem křičel po smrti, jako křičí tele po krávě. Vidiny
přestaly. A moji bratři mě hlídali
a násilím nutili, abych jedl a spal.“
Odmlčel se. Klárka si v nastalém tichu
rozpačitě pomyslila, že on asi lže, měla za to, že přece nikdy nikdo
ještě netoužil umřít. Protože však mlčící Vasquez vypadal nešťastně,
podotkla, že jí Will Brighton něco říkal
o tom muži, který se vydával za boha.
„Jeho dcera,“ dodala, „potom umřela.“ Vasquez povstal
a chvěl se po celém těle. „V zřícenině kostela svatého Antonína
jsem viděl sovu, byla velká jako jedna z tvých ovcí,
podřimovala nad pozlacenou Panenkou nad oltářem.
To nebylo vidění. A nechci už slyšet nic
o tom, co bylo na mysu Sur!“ Udělal několik kroků ke koni,
který stál se skloněnou hlavou na břehu řeky, a rozjel se
nahoru po příkrém měkkém svahu mezi široce podsaditými stromy.
Ale sotva vyjel z poklidného lesa
do drsného vichru na silnici, zastavil se a vrátil se.
„Bude pršet,“ řekl Klárce. „Měla bys pamatovat na sebe.
Vichr přižene vodu dřív, než sejdeme dolů.
Usedlost mého otce je moc daleko. Ale kousek odtud vím o staré prázdné
chatrči.“ Klárka se znovu nakrčila
nad proudem, napila se a povstala s vlhkými rty,
aniž odpověděla. Vasquez pocítil nejasný zmatek,
jako by se mu v hrudi pohnul šedý divoký holub
a třepal polorozevřenými křídly
jako při koupání v kaluži. Dodal: „Uvidíš tu chatrč
nad vodou napravo od silnice.
Je to jen kousek odtud k severu.“ Obrátil se a odjížděl;
za sebou slyšel její „Sbohem!“ zvolané do větru nad silnicí.
IV
Fern lagged and lagged,
Dibbling the dust with the mere points of the hoof
Of the hurt fore-leg, and rolling up to her shepherdess
The ache of reproachful eyes. „Oh Fern, Oh Fern,
What can I do? I’m not a man, to be able to carry you.
My father, he could have carried you.“ Tears from Clare’s eyes
Fell in the roadway; she was always either joyful or weeping.
They climbed for half the day, only a steep mile
With many rests, and lay on the Sur Hill summit.
The sun and the ocean were far down below, like fire in a bowl;
The shadow of the hills lay slanting up a thin mist
Into the eastern sky, dark immense lines
Going out of the world.
Clare slept wretchedly, for thirst
And anxious dreams and sorrow. She saw the lighthouse
Glow and flash all night under the hill;
The wind turned south, she smelled the river they had left,
Small flying clouds from the south crossed the weak stars.
In the morning Fern would not walk.
Between noon and morning
A dark-skinned man on a tall hammer-headed
Flea-bitten gray horse rode north on the hill-crest.
Clare ran to meet him. „Please help me. One of my sheep
Has hurt her leg and can’t walk.… Entiendes inglés?“
She faltered, seeing him Indian-Spanish, and the dark eyes
Gave no sign whether they understood, gazing through her with a blue
light across them
Like the sea-lions’ eyes. He answered easily in English „What can I do?“ in
the gentle voice of his people;
And Clare: „I thought you might carry her down. We are very thirsty, the
feed is all dry, here is no water,
And I’ve been gathering the withered grasses to feed her.“ He said „We
could tie her onto the horse.“ „Ah, no,
She’d be worse hurt… She’s light and little, she was born in the hills.“
The other sheep had followed their shepherdess
Into the road and sadly looked up, the man smiled and dismounted among
them. „Where are you going?“
She answered „North. Oh come and see her. Unless you carry her
I don’t know what we can do.“ „But it’s two miles
Down to the river.“ The lame ewe, whether frightened
By the stranger and his horse, or rested at length,
Now rose and went quietly to Clare, the hurt fore-leg
Limping but serving. Clare laughed with pleasure. „Oh, now,
We can go down by ourselves. Come Fern, come Saul,
Fay, Frannie, Leader…“ She was about to have called
The name of the one that died yesterday; her face
Changed and she walked in silence, Fern at her thigh.
The friendly stranger walked on the other side,
And his horse followed the sheep. He said: „I have seen
Many things, of this world and the others, but what are you?“
„My name’s Clare Walker.“ „Well, I am Onorio Vasquez.
I meant, what are you doing? I think that I’d have seen you or heard of you
If you live near.“ „I’m doing? I’m taking care of my sheep.“ She looked at
his face to be sure of kindness,
And said „I’m doing like most other people; take care of those that need
me and go on till I die.
But I know when it will be; that’s the only… I’m often afraid.“ Her look
went westward to the day moon,
Faint white shot bird in her wane, the wings bent downward, falling in the
clear over the ocean cloud-bank.
„Most people will see hundreds of moons: I shall see five.
When this one’s finished.“ Vasquez looked intently at her thin young face,
turned sideways from him, the parted
Sun-scarred lips, the high bridge of the nose, dark eyes and light hair; she
was thin, but no sign of sickness; her eyes
Met his and he looked down and said nothing. When he looked down he
remembered chiefly the smooth brown throat
And the little hollow over the notch of the breast-bone. He said at length,
carefully „You needn’t be afraid.
I often,“ he murmured shyly „have visions. I used to think they taught me
something, but I was a fool.
If you saw a vision, or you heard a voice from heaven, it is nothing.“ She
answered „What I fear really’s the pain.
The rest is only a kind of strangeness.“ Her eyes were full of tears and he
said anxiously „Oh, never
Let visions nor voices fool you.
They are wonderful but we see them by chance; I think they mean
something in their own country but they mean
Nothing in this; they have nothing to do with our lives and deaths.“ She
answered in so changed a voice that Vasquez
Stared; the tears were gone and her eyes were laughing. „Oh, no, it was
nothing,“ she said „in the way of that.
Visions? My trouble is a natural thing.
But tell me about those visions.“ He muttered to himself
With a shamed face and answered „Not now.“ The south wind
That drove the dust of the little troop before them
Now increased and struck hard, where the road gained
A look-out point over the fork of the canyon
And the redwood forest below. The sheep were coughing
In the whirl of wind. At this point the lame ewe
Lay down and refused to rise „Oh, now, now, now,“
Clare wrung her hands „we’re near the water too. We’re all so thirsty.
Oh Fern!“ Vasquez said sadly „If she’d be quiet
Over my shoulders, but she won’t.“ He heard a hoarse voice
Cry in the canyon, and Clare softly cried answer
And ran to the brink of the road. She stood there panting
Above the pitch and hollow of the gorge, her grotesque cloak
Blown up to her shoulders, flapping like wings
About the half nakedness of the slender body.
Vasquez looked down the way of her gaze, expecting
To see some tragical thing; he saw nothing but a wide heron
Laboring thwart wind from the shore over the heads of the redwoods. A
heavy dark hawk balanced in the storm
And suddenly darted; the heron, the wings and long legs wavering in terror,
fell, screaming, the long throat
Twisted under the body; Clare screamed in answer. The pirate death drove
by and had missed, and circled
For a new strike, the poor frightened fisherman
Beat the air over the heads of the redwoods and labored upward. Again and
again death struck, and the heron
Fell, with the same lost cry, and escaped; but the last fall
Was into the wood, the hawk followed, both passed from sight
Under the waving spires of the wood.
Clare Walker
Turned, striving with the gesture of a terrified child
To be quiet, her clenched fist pressed on her mouth,
Her teeth against the knuckles, and her blonde hair
Wild on the wind. „Oh what can save him, can save him?
Oh, how he cried at each fall!“ She crouched in the wind
At the edge of the road, trembling; the ewe called Tiny
Crossed over and touched her, the others turned anxious looks
From sniffing the autumn-pinched leaves of the groundling blackberries.
When she was quieted Vasquez said „You love
All creatures alike.“ She looked at his face inquiringly
With wide candid brown eyes, either not knowing
Or not thinking. He said „It is now not far
Down to the running water; we’d better stretch her
Across the saddle“ – he nodded toward the lame ewe –
„You hold her by the fore-legs and I by the hind ones,
She’ll not be hurt.“ Clare’s voice quieted the sheep
And Vasquez’ the indignant horse. They came down at length
To dark water under gigantic trees.
V
She helped Fern drink before herself drooped eagerly
Her breast against the brown stones and kissed the cold stream.
She brought from the bundle what food remained, and shared it
With Vasquez and the munching sheep. There were three apples
From Fogler’s trees, and a little jar of honey
And crumbled comb from his hives, and Clare drew a net
Of water-cress from the autumn-hushed water to freshen
The old bread and the broken biscuits. She was gay with delight
At having something to give. They sat on the bank, where century
After century of dropping redwood needles had made the earth, as if the
dark trees were older
Than their own mother.
Clare answered Vasquez’ question and said she
had come from the coast mountains in the south;
She’d left her home a long time ago; and Fogler, the farmer by the Big Sur,
had given her this food
Because he was sorry his dogs had worried the sheep. But yesterday she was
passing Point Sur, and Fern
Had fallen into a well by the house. She said nothing of the other ewe, that
had died; and Vasquez
Seemed to clench himself tight: „What were you doing at Point Sur, it’s
not on the road?“ „The sheep were hungry,
And I wandered off the road in the dark. It was wicked of me to walk in the
pasture, but a young cowboy
Helped me on the right way. We looked into the house.“ He said „Let no
one go back there, let its mice have it.
God lived there once and tried to make peace with the people; no peace
was made.“ She stared in silence, and Vasquez:
„After that time I bawled for death, like a calf for the cow. There were no
visions. My brothers watched me,
And held me under the hammers of food and sleep.“
He ceased; then Clare in a troubled silence
Thought he was lying, for she thought certainly that no one
Ever had desired death. But, for he looked unhappy
And said nothing, she said Will Brighton had told her
Something about a man who claimed to be God,
„Whose daughter,“ she said „died.“ Vasquez stood up
And said trembling „In the ruin of San Antonio church
I saw an owl as big as one of your sheep
Sleeping above the little gilt Virgin above the altar.
That was no vision. I want to hear nothing
Of what there was at Point Sur.“ He went to his horse
That stood drooping against the stream-bank, and rode
The steep soft slope between the broad butts of trees.
But, leaving the undisturbed air of the wood
For the rough wind of the roadway, he stopped and went back.
„It will rain,“ he said. „You ought to think of yourself.
The wind is digging water since we came down.
My father’s place is too far. There’s an old empty cabin
A short ways on.“ She had been crouching again
Over the stream to drink, and rose with wet lips
But answered nothing. Vasquez felt inwardly dizzy
For no reason he knew, as if a gray bird
Turned in his breast and flirted half open wings
Like a wild pigeon bathing. He said „You’ll see it
Above the creek on the right hand of the road
Only a little way north.“ He turned and rode back,
Hearing her call „Good-bye,“ into the wind on the road.
zaprvé očekávat od vůdců nelidskost
zadruhé se vzpínat jako bezhlavý kůň
v pohádce Boženy Němcové
a v neposlední řadě krást nábytek na podpal
Pod konečky prstů jsem cítil tvou opálenou kůži a ty jsi mě svýma silnýma pevnýma rukama hnětl k novému životu, vlastně jsi mě vytvářel, má bedra, vnitřní stranu stehen… ale stejně tak jsi utvářel sám sebe.
Krok za krokem úzkým tunelem a začíná se stmívat. Muž uvnitř studny si uvědomí, že si vzal jenom baterku. Sekyra zůstala v pytli.
Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.
