Jenže my jsme dcery
Na stránkách pro uprchlice
jedna z žen píše jiným ženám, protože chápe,
že máme spoustu práce:
svět potřebuje oživení,
svět potřebuje korekci,
svět potřebuje sloupnout a přelakovat,
svět potřebuje předělat.
Proč jste ještě nevynesly koš?
Tohle už nedělej, spát v mým povlečení, když jsem pryč!
Musíš si brát svoje. Koriandr zežloutl, měla jsi ho dát pryč z balkonu.
Je špinavá podlaha. Když tu chodím, cítím to a je mi to nepříjemné.
Mají ptáci co jíst? Podle zvuku slyším, že ne.
Proč to házíš vedle? To budeš dělat vždycky?
Co je to za flek na mém stole, co jsi to tu pila?
Dnes poprvé mě napadlo, že kdybychom byli synové, bylo by to jiné.
A takhle i z růže, kterou jsme ti koupily na uvítanou
vylez ošklivý brouk.
Možná bychom dokonce byli jako bozi,
tak jako kdysi táta a jako dnes zrzavý kocour.
Jenže my jsme dcery.
moje tělo je kypré, moje tvář kulatá,
bývala jsem chmelem, stala jsem se chlebem,
připravená sytit a krmit, bývala jsem pšenicí,
stala jsem se sestrou chleba.
nedojídej můj nakousnutý krajíc, ať nikoho nepřipravíš o štěstí,
nejez mě příteli za zády, ať ho nepřipravíš o sílu,
jsem totiž tělo boží i slunce,
jsem odpověď na otázku, kterou položil hlad.
jsem z bílé mouky, jsem svátek, nasytím tě,
ale jestli jsi cizí, a předstíráš že nejsi,
jestli jsi přišel se zlými úmysly,
vezmeš si mě do úst a shoříš.
za války už nejsem těsto, jsem šibolet,
mé tělo není zrno roztlučené na mouku,
ani voda, ani kvas, ale zvuky, které nevyslovíš,
a já tě odhalím.
řekni paljanycja,
řekni paljanycja,
řekni paljanycja a shoříš.
vyslovuješ „ts“ tam, kde mám „c“,
a říkáš „lja, lja“ tam, kde mám měkké „ľa“,
neumíš tvrdé „y“ po „n“, pro tebe tak nezvyklé,
ani sladký měkký závěr v posledním soustě.
dokutálel ses daleko do světa,
dokutálel ses tam, kde nemáš co dělat,
řekni paljanycja a bude nám jasné, kdo jsi,
řekni paljancja – a shoříš.
Na stránkách pro ukrajinské uprchlice
jedna z žen píše jiným ženám: nic ve zlým,
ale pořád řasy a nehty, řasy a nehty, řasy a nehty,
děvčata, musí bejt každej druhej příspěvek
o řasách a nehtech? Vy nemáte
nic jinýho na práci než si to lepit
a pak to odlepovat a nabízet to dalším?
Děvčata, prosím vytáhněte si už hlavu z prdele!
Na stránkách pro uprchlice
jedna z žen píše jiným ženám, protože chápe,
že máme spoustu práce:
svět potřebuje oživení,
svět potřebuje korekci,
svět potřebuje sloupnout a přelakovat,
svět potřebuje předělat.
A děvčata, kdo to asi udělá?
Polsko mi ukázalo svou horší tvář,
když mi v kupé pomalého Intercity bez zásuvek a bez kávy
jeden polský opilec řekl, že jsem ukrajinská kurva.
Musel být jasnozřivý, mít třetí oko, možná mu ho otevřela válka,
možná mu ho otevřel chlast,
každopádně si byl naprosto jistý mým původem.
Marně jsem mu vysvětlovala, že jsem Češka,
marně se oháněla tím, že vlak jede do Prahy,
nakonec jsem zmlkla.
A děti chlemtající u nádražního stánku polévku,
a starý dědek bezmocně zírající na jízdní řád
a máma dvou mimin s neskladným kočárkem,
ti všichni najednou byli jako moje rodina,
protože jsem během vteřiny pocítila jejich zranitelnost
a jejich bezmoc: válka je vydala všem opilcům světa.
Zelená monokultura ubíhala nesnesitelně pomalu,
zatímco on na mě ječel:
ty nejsi hezká česká holka,
ty jsi ukrajinská kurva, já to poznám, já to vím.
#buchamassacre
Nalepila by si řasy, ale nikdo ji neučil, jak si lepit řasy
na popel a prach, udělala by si manikúru,
ale jeden nehet už zčernal a odpadl.
Poté, co ji zastřelili, se jí už nedá vrátit lesk,
nikdo už nevrátí život neznámé ženě z Buči,
ale protože drobně sněží,
v rozježděném blátě silnice druhé třídy
můžeš rozeznat všech dvanáct evropských hvězd
a sledovat, jak září.
zelené vlny mi docela oslepily oči, tvůj svět za mořem daleký a lákavý,
ty nejsi čitelný, ty jsi, nevypadáš – jsi.
Na rozdíl od Evropy je v Japonsku zahradní tvorba považovaná za vysoké umění, které se vyrovná kaligrafii a tušové malbě.
S básnířkou Marií Iljašenko o Maďarsku, nenávisti k literatuře a ptačích cestách.
V rukou policisty,
krejčové, archeologa
by vydaly všanc své švy,
svá nicotná tajemství.