Pracuješ jako scenárista. Jsi někde zaměstnaný, nebo jsi na volné noze?

Jsem na volné noze. Pořád čekám, kdy mě to dožene a budu se muset nechat zaměstnat, ale naštěstí to zatím nepřišlo. Vystudoval jsem FAMU a pořád jsem jednou nohou ve filmu, píšu scénáře, občas něco „dramaturguju“ nebo konzultuju různé typy filmového textu v různých stadiích vývoje. Kombinuju to ze všech stran. 

Jak se to má k tvojí vlastní tvorbě? Nejsi někdy už přehlcen písmeny a scénami v hlavě?

To jsem nonstop. Nedávno jsem navíc ještě napsal drama pro Brněnské národní divadlo a teď pro ně píšu druhé. A musím říct, že mě práce s dialogem dost vyčerpává, protože to není moje nejvlastnější pole. Ale jak tak odskakuju od jedné věci k druhé, v důsledku si u filmu odpočinu od literatury a naopak. Kromě toho jsme s Vojtou Maškem pracovali na scénářích několika komiksů, to je další oblast zájmu. Samozřejmě že nějakou únavu materiálu čas od času pociťuju. Spíš bojuju o to, abych si našel čas na literaturu, tu považuju za svoji hlavní práci, přestože to často není ta nejlépe placená ze všech, které jsem jmenoval. Ale cítím, že v tu chvíli dělám něco, za čím si stoprocentně stojím a co mě i zpětně naplňuje pocitem odvedené práce.

A jak si to rozvrhuješ po praktické stránce? Jaký režim ti vyhovuje?

Snažím se pracovat kontinuálně. Když nejsem na cestách kvůli čtením a debatám, tak vstanu, proliju se čajem – kafe jsem nedávno přestal pít, protože mě to už úplně likvidovalo – a sednu k psaní. Popravdě, píšu to, co zrovna nejvíc hoří a kde mě tlačí deadline. Často musím produkovat i spoustu textů pro časopisy a festivaly. Zrovna teď si v rámci práce pro jeden belgický festival dopisuju s tamějšími začínajícími autory, což je zajímavá činnost. Ale zároveň mi tyhle povinnosti ukrajují ze soustředěného, intenzivního času na psaní těch textů, které považuji za nejniternější a nejpodstatnější. Pořád hledám rovnováhu a nějak se tím houštím textů prosekávám, abych se dostal k těm svým. 

A taky máš rodinu…

Je to tak, máme tři děti. Nejstarší dceři bude jedenáct a pak to jde kaskádovitě dolů. Je to šrumec.

Pracuješ z domova?

Teď ano. Víceméně musím, protože žena je už zase zaměstnaná na plný úvazek a někdo musí pokrýt odpolední návraty dětí z různých institucí, škol a školek, hudebek a kroužků. Dřív jsem si pronajímal malou pracovnu nebo jsem chodil do Akademie věd, kde se mi psalo velice dobře, protože se tam chodí učit studenti z okolních fakult, převážně medici. Bavilo mě sedět v tom šumu, kde oni se učí ze skript, studují všemožné nemoci a tělesné soustavy, zatímco já si píšu ty svoje texty, které jsou taky hodně tělesné. Nasával jsem tu atmosféru a pracovalo se mi v ní dobře. To teď bohužel skončilo, ale třeba se mezi adepty medicíny zase vrátím. 

Systémy něhy vznikaly sedm let. Jak se něco takového stane?

Vzalo si to čas, i když samozřejmě nevznikaly sedm let v kuse. Chtě nechtě jsem práci na knize přerušoval a zase se k ní vracel. Ale pořád mi to dýchalo na krk, pořád to za mnou stálo jako nějaká obluda. Občas jsem měl pocit, že to je opravdové monstrum. Psal jsem tu knihu s určitým záměrem, a sice že to bude text o opouštění. O lidech, kteří odcházejí z našich životů a nechávají po sobě určité stopy nebo i spoušť, která se nějak projevuje. To téma se ale postupně vyvíjelo a měnilo, neustále jsem musel výchozí koncept poupravovat. A začaly se mi na to principem sněhové koule nabalovat různé mechanismy, o kterých je tam řeč. Čím dál tím víc mě fascinovaly určité ornamenty a v jisté fázi z toho vznikl slepenec, podivná jáma s vlastní gravitací, která k sobě přitahovala fragmenty jiných textů a příběhů. Chvílemi jsem měl pocit, že to nikdy nedopíšu, že to skončí jako totální anomálie na dně všech šuplíků, ale nakonec jsem se tím snad prořezal k něčemu smysluplnému.

Pamatuješ si moment, kdy to celé začalo? Kdy vznikl prvotní nápad?

To vím docela přesně. Pobýval jsem ve Skotsku na velice specifické rezidenci na tvrzi, která stojí v lesích za Edinburghem. Tamní společenství zve spisovatele, aby v jejich sídle pracovali. Je to víceméně zřícenina nad potůčkem v hlubokém hvozdu, není tam telefonní signál ani wifi připojení a pro rezidenty na tom hrádečku panují dost přísná pravidla. Přes den se vůbec nesmí mluvit, až večer se všichni sejdou na společnou večeři a můžou sdílet, co přes den napsali, a vyměnit si zážitky. Byl jsem tedy naprosto odříznutý od světa a říkal jsem si, že si odtamtud přivezu buď slušnou neurózu, anebo novou knihu, aspoň její zárodek. Naštěstí b) se stalo skutkem, napsal jsem tam první náčrty tohoto textu. Ústřední myšlenka se tedy začala materializovat během skotského podzimu bičovaného deštěm, kdy jsem po večerech četl Frankensteina v originále, přesněji řečeno louskal jsem ho svou ne zrovna dokonalou angličtinou. 

Když pracuješ na románu, potřebuješ si celý den nebo i delší období vyhradit jen na něj? Nebo si řekneš – dopoledne pohnu s tímhle scénářem, pak odpovím na e-maily a odpoledne si nechám na psaní románu?

Nejenom ten den, speciálně při psaní románu potřebuju delší kontinuální čas, tak abych se s tím probouzel a usínal, abych v tom žil a držel se energie, která v daném textu pracuje. Jakmile mi do toho začne lézt něco jiného, je konec. Spojení se přeruší a já pak dlouho hledám, jak se zase napojit. Navíc zrovna u tohoto textu mi pořád v hlavě běžela spousta linií a variant, které jsem potřeboval mít otevřené nebo rozpracované. Aby dýchaly, aby to bylo svěží. Potřebuji na text být napojený takto plně homeostaticky, organicky, a cítit, jak žije. Asi to zní jako nějaká duchařina, ale je to naopak čistě praktická záležitost. A neustálý boj, jak si takový čas v životě vymezit.

V závěrečném poděkování se v knize zmiňuješ právě i o rezidenčních pobytech. Být vytržen z domácího prostředí jistě pomáhá, že?

To pomáhá hodně, ale takové pobyty v úhrnu tvořily jen malé procento času, které jsem nad tím textem strávil. V žádném případě si nemůžu dovolit být pryč od rodiny půl roku, natož déle. I takové příležitosti existují, roční stáže v Berlíně a kdovíkde ještě, ale o ty jsem se s dětmi ani nepokoušel ucházet. Leda bych s sebou vzal celou rodinu, a to by to pak zas postrádalo smysl. Nemám každopádně zapotřebí zanechávat ve svých dětech traumata, koneckonců ani v sobě, chci být s nimi. Ta kniha je do jisté míry právě o absentujících otcích, a tím spíš bych tenhle zmatek nechtěl zbytečně jen kvůli svojí literatuře někomu vnášet do života, za to mi to nestojí. Ale je pro mě hrozně důležité, že mě rodina někam „pustí“ třeba na měsíc a třeba se za mnou i staví na krátkou návštěvu. Jinak si tam ale vytvořím podmínky pro to, abych na rukopisu intenzivně pracoval. Odvedu tak podstatný kus tvůrčí práce a dál pak s textem pracuju už v běžném provozu. To už se ale podobá spíš střihu. Jak kdybych odešel do střižny, zkouším kombinovat různé části materiálu, lepit k sobě to, co funguje.

Na křtu Systémů něhy jsi naznačil, že jsi hodně škrtal.

Strašně moc. Rukopis byl dvakrát tak velký než výsledná kniha.

Podle čeho ses rozhodoval, které „odbočky“ či podtémata v textu ponechat a které oželet?

Byl to dost krvavý sport, protože některé pasáže jsem psal třeba půl roku nebo ještě déle. Vzít kudlu a odříznout to je pak strašně bolestné, ale bez toho se to neobejde, bez téhle nemilosrdné fáze literatura nevznikne. A díky bohu za redaktory! Měl jsem výborného redaktora Ondřeje Nezbedu, který mi v tomhle směru ohromně pomohl. A stejně tak můj agent Edgar de Bruin, který je většinou mým prvním čtenářem, protože potřebuju pohled zvenčí. Nechci psát jenom české knihy, chci vědět, jak ten text může působit univerzálně. Edgar je Nizozemec, žije v Amsterdamu a jeho pohled je osvěžující. Díky němu a jeho ženě Madle de Bruin mám sadu dalších očí, které rukopis proskenují. V případě tohoto románu mi dali velice cennou a přesnou zpětnou vazbu. Často se i s Ondřejem naprosto shodovali v tom, kde si začínám házet klacky pod nohy, kde se struktura sama přetěžuje a už to jde ke dnu. Vyhmátli pasáže, které byly už moc přehlcené nápady a pracovalo to samo proti sobě. Tohle autor obvykle není schopen nahlédnout, protože je ponořený příliš hluboko pod hladinou textu. Redaktoři by měli být placeni zlatem, jejich práce je nesmírně důležitá.

V jaké fázi cítíš potřebu někomu rukopis ukázat?

Dávám ho z ruky postupně, v různých fázích. Zrovna Edgar četl verzi, se kterou jsem ještě zdaleka nebyl spokojený. Ale už jsem z ní byl tak zoufalý, že jsem potřeboval něčí názor na to, v čem podle něj spočívá jádro. Možná jsem to už sám tušil, ale nechtělo se mi udělat radikální řez. A on to zanalyzoval a velice trefně pojmenoval, co mu připadá životaschopné a co ne. A to mě hrozně moc posunulo. Přesně takováto zpětná vazba mi vždycky dodá odvahu do toho říznout. Najednou se odpojím, pupeční šňůra je na chvíli bypassovaná a já začnu pracovat věcně. Proto jsem to Edgarovi ukázal velice brzo, ale do nakladatelství jsem rukopis posílal až později a teprve pak do toho vstoupil Ondřej Nezbeda. A zcela zásadní „redaktorka“ je moje žena. Ta ten text četla několikrát v nejrůznějších fázích úplně od začátku a její poznámky pro mě byly nesmírně cenné. 

Ne každý může své psaní s partnerem sdílet, nicméně dovedu si představit, že to vztah obohacuje o další rovinu. Tvoje žena je z oboru?

Je kunsthistorička, ale původně chtěla studovat bohemistiku. Má velice jemný cit pro text. Často se s ní bavím o struktuře, o tom, jak nad tím v dané chvíli přemýšlím a jak bych chtěl rozpracovaný rukopis dál stavět. A ona k tomu má vždycky velice cenné postřehy. Samozřejmě během procesu psaní mezi námi ten román pořád žije, je jako čtvrté dítě v naší domácnosti. Je to ovšem podivné dítě, otesánek, který žere víc a víc času a nejradši by nás sežral všechny. Ale nějak jsme to přežili. 

V Systémech něhy hraje zásadní roli hudba, ale dost podstatné jsou i šachy. Vyžadovalo to velké rešerše? Nakolik jsi v těchto oblastech sám aktivní?

Jsou to moje dlouhodobé fascinace. Spíš jsem dlouho hledal, jak je využít v nějakém textu, než že by to bylo naopak. Šachy mě učila máma, když jsem byl úplně malý. Nejsem v nich nijak zvlášť dobrý, nikdy jsem je nehrál závodně, ale mám je strašně rád. Mám je spojené s dětským zážitkem, že sedíme na posteli a máma mi vysvětluje, jak která figura táhne. Celý život se k nim vracím, tenhle systém se mi hodně líbí. A tak jsem šachy naučil zase svoje dcery a syna, teď už hrají sami a baví je to. Nechci je drezírovat, aby z nich byli bůhvíjací šachisté, ať si to uchovají čistě jako radost. Ale mě tenhle svět fascinuje, stejně jako svět a struktura hudby. Celé dospívání jsem toužil být hudebníkem, ideálně kytaristou, psaní přišlo tak nějak překvapivě. Jako malý jsem hrál v ZUŠ na violoncello a později na kontrabas, pořád jsem brousil kolem hudby. A jak to tak někdy bývá, i když člověk hrozně moc o něco usiluje, nakonec zjistí, že jeho talent leží úplně někde jinde. 

Chodil jsi i na klavír?

Na klavír ne, a možná proto jsem si ho do románu vybral. Ale taky proto, že to je opravdu „stroj“ a já jsem chtěl, aby to byl nástroj, který bude ladit s hlavním tématem knihy. Aby v sobě měl nějakou „mašinerii“. Když člověk zmáčkne klávesu piana, uvede se do chodu asi 55 součástek vnitřního mechanismu, než se kladívko dotkne struny. Tahle linie je pro mě podstatná, protože ten román je v jisté vrstvě o vztahu člověka a stroje. Ale rešerší jsem musel udělat tak jako tak spousty, protože jsem si chtěl být jistý v kramflecích. Naposlouchal jsem mnoho skladeb, četl jsem hromady sekundárních textů, a jak jsem se do toho nořil více a více, nacházel jsem tam další a další fascinace a pořád mě to vedlo dál do hlubin. Pak mi dlouhou dobu trvalo zase z nich vybřednout a neutopit se v detailech. Byl jsem až posedlý určitými ornamenty, drobnými součástmi mechanismů. Dlouhou dobu jsem například chtěl v té knize psát o baroku a o cembalu. To je velice specifický nástroj, místo kladívek má v sobě trsátka, která rozeznívají struny a vyrábějí se z ptačího peří. Z toho tam zbyla asi tak jedna věta, ale měl jsem napsané celé kapitoly o tom, jak je příroda transformovaná ve strojích jako jejich účelná součást. Tohle byl jeden z nejbolestnějších škrtů, celá tahle barokní linie nakonec padla. Ada, hlavní hrdinka, původně měla skončit s pianem a začít hrát právě na cembalo. Jenže to je tak specifická oblast, že už ztrácela kontakt se zbytkem textu. Razila svůj barokní tunel někam hodně daleko, takže rozhodnutí, že tohle už tam být nemá, bylo vcelku nasnadě. Ale hodně to bolelo, musím říct.

Jak jsi hledal rovnováhu mezi faktografickou stránkou a samotným příběhem? Právě tím mohutným škrtáním?

Půl na půl. Už během psaní jsem se snažil, aby všechny odbočky a historické exkurzy, které se tam mihnou, byly konstrukčně účelné, aby spoluvytvářely základní stavbu. Ta kniha stojí na několika rovinách, je tam příběh hlavní hrdinky a jejího tatínka, jejich vzájemné hledání, jejich láska, která se vyjadřuje takovými prapodivnými cestami, a přesto vibruje pod povrchem. I když to tak na první pohled nemusí vypadat. Pak je tam linie strojů a mechanismů a zároveň hudby, která do jisté míry je jakousi metaforou Adina otce, protože Ada se ho snaží pochopit právě prostřednictvím hudby. Pokouší se skrz všechny ty hudební systémy přijít na to, co byl za člověka, dešifrovat ho. Chtěl jsem, aby to na všech úrovních korespondovalo, aby na sebe jednotlivé roviny, témata a motivy odkazovaly v metaforickém výsevu, tak jako se v kánonu nebo fuze variuje sada základních témat. V Systémech něhy je to například lidská ruka, která se nějakým způsobem prolíná všemi těmi příběhy, ale třeba i motiv schoulení, který pro mě byl od začátku emblematický.

Jakým způsobem jsi s ním pracoval?

V podstatě propojuje úplně všechno, od první stránky až do poslední. Hned v první kapitole Ada uvažuje nad tím, jak se ruka choulí sama do sebe. Když otec umírá, schoulí se do sebe na koberci. Adu jako holčičku vysadí do varhanního stroje, ona se tam schoulí uprostřed zvuku varhan a v tu chvíli jako by byla infikovaná hudbou a odsouzená k ní až do smrti. I když vlastně k ní byla odsouzená už svým jménem, které je hudebním kryptogramem. Zrovna tak se choulí šachista v šachovém stroji, pes se jde schoulit do svojí boudy a odmítá vstoupit do nového domova… A je tam toho víc, ale nechci prozrazovat všechno, i když to není kniha založená na pointování. Jen jsem chtěl dát příklad, jak se určité motivy cedí přes všechny vrstvy toho příběhu. Přesně na tomhle jsem ztratil nejvíc času. Mým záměrem totiž bylo, aby motivická struktura opravdu fungovala jako fuga. V té když skladatel nahodí základní téma, tak ho pak ve střední fázi opracovává, cituje a variuje a ke konci se všechna témata zase setkají v jedné linii, možná transponovaná do jiné soustavy, ale jsou tam. Analogicky se to takhle všechno sejde v závěrečné kapitole. I s ohledem na tuhle kompozici jsem si u každého motivu zpětně kladl otázku, jakou službu dělá celkové struktuře. A když jí některý z nich nesloužil a působil spíš jako nezdravý ornament, který začínal hrozit zhoubným bujením, zbavil jsem se ho. Měl jsem tendenci vytvářet další patra textu, třeba zkombinovat různé motivy nebo odkázat k nějaké skladbě, ale někdy už jsem si na tom moc ujížděl. Proto díky bohu za Ondřeje Nezbedu a jeho kritický pohled. Když jsme text společně čistili, řekl moc hezkou větu – škrtej, bude ti líp. A měl naprostou pravdu! Bylo to jako odhazovat z balonu pytle s pískem. Člověk lpí na pasážích, které jsou třeba hezky napsané, jako by sám sobě potřeboval ukazovat, jak umí psát. Jenže to už je exhibice a v textu to nemá co dělat.

Adě otec moc chybí, stýská se jí po něm. Proto se ho zpětně snaží pochopit, porozumět mu, což ale není dost dobře možné. Pro tebe je tohle hodně osobní téma, viď?

Tohle je moje téma. O tátu jsem přišel, když mi byly dva roky. Vždycky jsem o tom chtěl psát, přesněji řečeno – jako bych věčně byl v rozběhu k tomuhle tématu, a pokaždé na poslední chvíli odbočím jinam. A to se stalo i v tomhle případě. Ale pořád kolem toho brousím. Není to pro mě traumatická záležitost, nemám problém mluvit o tom, co se stalo. Táta tragicky zemřel, když jsem byl v batolecím věku, a nemám na něj jedinou vzpomínku. Vůbec nevím, co byl za člověka, respektive, stejně jako moje hrdinka Ada mám jen řadu pověstí a zkazek. Jenže když je začnu zkoumat, často se ukáže, že jsou velice křehké a drolivé. Jako by erodovaly. Navíc si spoustu z nich nějak divně domýšlím. Mockrát jsem si říkal, že je to možná i důvod, proč jsem skončil u literatury. Vždycky jsem si musel vymýšlet příběhy, fabulovat, ne jen čistě narativně, ale i co se týče atmosféry. Kdo byl ten člověk? Co kolem sebe šířil? Jaký svět v sobě nesl? A samozřejmě – co otiskl do mě? Říkal jsem, že jsem celé dospívání chtěl být kytaristou. No a táta hrál na kytaru, hrával nám na ni před spaním. Taky psal básně, sice je nikdy nepublikoval, ale mám je a některé mě dojímají. A jasně – moje první kniha byla sbírka básní. Co je to za systémy, které takhle pracují, aniž bychom si je uvědomovali, natož jim rozuměli? Tohle všechno se mi při psaní najednou začalo drát do popředí. A záměrně jsem si jako hlavní hrdinku zvolil ženu, abych v tom mohl pracovat o něco svobodněji. Kdyby to byl muž, možná bych do toho promítal až příliš mnoho vlastních prožitků a zkušeností, moc bych se v tom angažoval. Neměl bych dostatečný odstup. Když to řeknu ošklivě, takhle se mi s tou postavou pracovalo „technologicky“ daleko líp. A zároveň jsem byl schopný leccos řešit otevřeněji.

Taky jsem brzy přišla o tátu, takže asi rozumím. Myslíš, že ztráta rodiče v raném věku je téma na celý život?

Mám ten dojem. A opouštění obecně. Když přemýšlím o své generaci, připadá mi až zarážející, kolik lidí vyrůstalo v neúplné rodině. Mezi spolužáky ze střední nebo z vysoké školy bych ty z úplných rodin spočítal snad na prstech jedné ruky. Nevím, jak to vypadá teď, možná je situace o něco lepší, ale tenkrát to bylo jak na běžícím páse, rodiny se rozpadaly a lidé to brali skoro jako standard. Spíš byl „podezřelý“ někdo, kdo měl tátu a mámu pohromadě. A tyhle zvláštní jizvy, byť se můžou zdát drobné, v člověku pracují. Hrozně mě zajímá, co to v lidském životě spouští a jak se tahle prázdnota zaplňuje. Ada se to, a to mi připadá příznačné, snaží přehlušit ambicemi, perfekcionismem, touhou po úspěchu. A zároveň z toho strašně leze to, jak se neustále touží „zavděčit“ tátovi, který už nežije a který jí už nikdy nemůže říct – dobrý. Už vždycky v ní bude tahle propast a tohle všechno z ní činí tak trochu divný mechanismus, který jako by otročil zásvětí. Dře na své technice jako posedlá, je čím dál preciznější, cvičí od rána do večera, sama už má pocit, že se stává automatem. Přehrávačem, nelidskou strukturou, kyborgem, který už srůstá s pianem. A přitom – kam tahle podivná cesta vede…? Zvlášť mě bavilo psát jejího milence Hanse, který jí jednou jako podivné vyznání lásky řekne: „Škoda, že nejsi piano.“ Tohle setkání dvou perfekcionistů, dvou porouchaných mechanismů, shodně z rozvrácených rodin, pro mě bylo skoro až komické, ale zároveň dojemné. Oba jsou naprogramovaní k úspěchu a oba usilují o dokonalost, jsou si strašně podobní a jejich láska přitom není naplnitelná. Je to jako přikládat k sobě dva hodinové stroječky, mezi těmi skutečná láska taky nevznikne. Ale přes to všechno se, někde pod povrchem, mají záhadně rádi, rozumí si.

Ano, dá se to interpretovat i pozitivně – přestože jsou takoví, nějaký typ citu mezi nimi přece jenom je. Jsou ho schopní, byť po svém.

Přesně tak. Doufám, že v té knize je i nějaká naděje. Mimochodem je hodně zajímavé, jak na to čtenáři reagují.

Kniha vyšla letos na jaře, jaké máš zatím reakce?

Velmi různorodé. Třeba konec čtou lidé velmi rozdílně. Někdo ho vnímá vyloženě jako happyend, kdosi mi říkal, že mu to připadá až přeslazené. A jiní naopak tvrdí, že je to úplně bezvýchodné, vždyť se všechny ty mechanismy jenom předávají dál… To přece není naděje, není tam ani světýlko, jen další rozpadlá rodina. Tahle ambivalence mě, musím říct, baví. Mám moc rád knihy, které žijí i po poslední stránce, mechanismus ještě dojíždí. V Únavě materiálu, což byl můj předposlední román, jsem cíleně nechal otevřený konec a lidé na to reagovali velice rozdílným způsobem. Co všechno to může znamenat…? Tohle mě v nějakém ohledu dost uspokojuje. Že literatura žije a že dokáže v lidech vyvolat nějakou reakci. 

Pavel Janoušek ve své recenzi, která v tomto Tvaru vychází v rubrice Dvakrát, píše, že „závěr románu […] navrací postavu ženy od touhy vyniknout k její rodičovské roli“ a označuje tohle vyznění za konzervativní. Setkal ses už s takovýmto výkladem?

S tímhle konkrétně ne. To je samozřejmě v pořádku, ale sám to takhle vůbec nevidím. Myslím, že ona se spíš zachrání před tím, aby se z ní opravdu stal stroj. Takhle jsem to tajně zamýšlel, ale zřejmě se nabízejí různé způsoby čtení. Moc mě zaujal nápad Jana Němce, že by celý konec škrtnul. Skončil by v momentě, kdy si Ada povídá s algoritmem, který začne simulovat jejího otce. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, byla by to pak trochu jiná kniha, chladnější a bezvýchodnější, ale něčím se mi tenhle postřeh líbil. Dramaturgicky to má něco do sebe, dostal by se tam zvláštní cynický podtón, ale já už jsem musel tu hru dohrát. Právě tenhle konec jsem tam potřeboval proto, aby se všechny linie, které jsem se celou dobu snažil budovat, smysluplně uzavřely. Bylo by to jako najednou utnout kompozici, neměl bych pocit, že ta struktura je hotová. V kapitole o fugách otec sedí s Adou u klavíru a vysvětluje jí, jak tenhle typ skladby funguje. Ukazuje jí jednotlivá témata a scéna končí, když jí přehrává Fandango z Rameaua, kde se ruce schoulí jedna pod druhou, a Adu to nesmírně uklidní. Nejdřív vidí, jak se rozbíhají a vzdalují, ale na konci se zase sejdou, jedna v „domečku“ té druhé. Tohle pro mě byl strašně důležitý princip. Že se to nakonec nějakým způsobem setká znovu v základní pozici… Ale vůbec tam není řečeno, jestli Ada našla svůj „cíl“ v mateřství, jestli to ona sama vnímá jako happyend. Myslím si, že spíš ne. Syna vychovává velice emancipovaně, předává mu, co sama dostala. Je velká otázka, co z něj může vyrůst, přece jen je to další dítě, které nemá otce. Každopádně mě tyhle interpretace vyloženě baví, těší mě, že ten příběh vytváří určité pnutí a nabízí více přístupů k výkladu. Jsem za to rád. A ohlasů je tolik, že to je opravdu široká paleta. Lidé v tom nacházejí mnohé, pozitivní i negativní. A já jsem spokojený. Myslím, že přesně tohle má kniha dělat.

Stává se, že tě nějaká interpretace vysloveně překvapí?

Vlastně pořád. Třeba když někdo říkal, že mu Adina matka připadá naprosto nelidská, že je chladná, odtažitá. To mě překvapilo. Pro mě je to snad jediná veskrze lidská postava v té knize.

Speciálně během Adina dospívání vykazuje trpělivost vskutku až nelidskou. Adu popisuješ jako dost nesnesitelnou teenagerku.

Ono to ale k určitému vývojovému stadiu člověka patří, ne? Do jistého věku má dítě s matkou vztah v podstatě jako orgán se zbytkem těla. A najednou se začíná emancipovat, vidím to na našich dětech. Ten bezdůvodný vztek vůči matce, který se v dětech hromadí. Zároveň jsou si tak jisté tím, že je matka nikdy nezavrhne, že si k ní dovolí víc než ke komukoli jinému. Ada tímhle obdobím samozřejmě prochází hrozně bolestně. A přitom matčina láska je úplně nepodmíněná, bez jakýchkoli otázek. Zároveň se to ale dá brát i tak, že matka nakonec z toho „bitevního pole“ utekla, když si našla nový vztah, který Ada nemůže snést, přestože nový partner by se pro ně roztrhal. Jak pro matku, tak pro Adu. Ale ona zkrátka potřebuje někde kanalizovat svůj vzdor. Tahle rovina mě hodně zajímala, to, že Ada má k matce takhle zvláštně vyhrocený vztah. Protože ve skutečnosti ji miluje, jenom to nemůže vyslovit nahlas. Nedovede snést, že matka trpí otcovým odchodem stejně jako ona, že je to sdílená bolest a že se v ní potkávají. Někde zazní, tedy pokud jsme tam tu větu při redigování nechali, že děti jsou lakomé, i když jde o bolest. Ada nedokáže vystát, že matka trpí stejně jako ona, protože její bolest ze ztráty otce je tak velká, že jí připadá úplně celosvětová. Myslím, že opuštění lidé si v životě často vytvoří velmi zvláštní mechanismy, podobné těm, které si vytváří Ada vůči matce. To věčné urážení, potřeba mstít se jí zcela nesmyslně za spoustu věcí, které jsou naprosto absurdní. Jestli mám pocit, že jsem něco skutečně odpozoroval z reality, tak je to tohle.

Jak už ses zmínil, Ada je perfekcionistka. Je i tohle tvoje téma? A projevuje se i v psaní?

Samozřejmě to je jedno z témat, se kterými se sám potýkám celý život. A myslím, že když člověk hledá, čím zaplnit prázdné místo, které zbude po lidech, co jsme ztratili, nabízí se jako možnost právě perfekcionismus. Člověk může mít tendenci zorganizovat si život tak, aby měl kontrolu nad každým detailem, protože trne nad představou, že když to nebude hlídat, zase mu něco proklouzne mezi prsty. Takhle jsem nad tím často přemýšlel, i právě u Ady, která má hodně výkonnostní nastavení, ale pochopitelně to vidím i u sebe. Míval jsem silnou tendenci přetěžovat se, brát si toho víc, než pak stíhám. Studoval jsem dvě vysoké školy, pořád jsem někde lítal a to není úplně šťastný způsob života. Nikdy jsem nechtěl psát knížky jen o sobě, zajímají mě univerzálnější rysy. A zrovna tohle vnímám jako obecný jev. Posedlost tím naplnit svůj život jako nějaký projekt, který člověk cizeluje a udržuje ho na všech frontách pokud možno perfektní. Touha „něco dokázat“. A okolí tohle bujení ambic většinou ještě podporuje. Myslím, že to není úplně lidské, zdravé prostředí k životu. Dnes navíc máme k ruce technologie, ve kterých se dá na těchto věcech zvláštně pracovat, pořád si vybrušovat svoje profily, budovat sebe sama v reálném čase. Mám dojem, že to vytváří slušný tlak na výkon, který není snadné ustát.

Dlouho jsem žila v domnění, že posedlost výkonem se týká hlavně mojí generace, která dospívala brzy po revoluci. Naši rodiče viděli, jak se před námi otevírají možnosti, které oni neměli, a z toho vznikal tlak na to, že ne jen můžeme, ale přímo musíme „něco dokázat“. Měla jsem za to, že dnešní dospívající se z toho už vymanili. Jenže, přesně jak říkáš, ti zase zažívají nebývalý tlak způsobený sociálními sítěmi a neustálým „pobytem“ online. Asi je to tedy spíš obecná tendence, která si vždycky najde cestu, viď?

Taky mám pocit, že to jde zevnitř, že si to člověk sám vytváří. Ta zvláštní potřeba porovnávat se s druhými jako by vycházela z jádra osobnosti, a právě tohle mě zajímalo. Ada s tím bojuje od dětství, pak se to různě proměňuje a nakonec vstupuje do společnosti s tímhle prapodivným nastavením opravdu jako nějaké monstrum výkonu. Dokáže hudbě obětovat doslova všechno. Ale na akademii, kde studuje, to vlastně není nic výjimečného, tam se všichni chovají plus minus podobně. Perfekcionismus a to, co dělá se životem, je rozhodně podstatné téma nebo subtéma té knihy.

Marku, a co básně? Píšeš je ještě?

Sem tam si nějakou napíšu, ale mám pocit, že už se mi to nějak divně vzdaluje. Že mi to nejde. Když se mě na to někdo zeptá, mám připravenou univerzální odpověď, že se mi to automaticky transformovalo do prózy. Že poezie skrz všechny možné membrány sublimovala do prozaického textu. A takhle mi to asi vyhovuje. Ale pořád poezii čtu a sleduju a žasnu nad ní a vlastně po ní toužím, ale ona zjevně netouží po mně.

Takže nemáš pocit, že by ti psaní poezie dávalo něco, co jinde nenajdeš? Že je to něco nezastupitelného, nenahraditelného?

Asi to takhle mám s textem obecně. A taky si myslím, že mnohé prózy jsou fakticky víc básněmi než spousta poezie a naopak. Navíc dnes existuje tolik hybridních žánrů a tolik přesmyček mezi těmi dvěma světy! Mě spíš fascinuje něco, co bych asi nazval přesností. Když se v literatuře setkávám s přesným pojmenováním, které danou skutečnost naprosto vystihne. Zdá se, že tohle by mohla být devíza poezie, vyjádřit na malém prostoru maximum, jen pár slov s největším možným účinkem. Nesmírně obdivuju texty, které jsou nosné a zároveň stručné, ale toho lze dosáhnout i v próze. V té se to může odehrávat v rámci věty, v rámci něčeho, co tam člověk začne dynamicky vytvářet, a to mi teď nějakým způsobem jde. Oproti tomu když si občas bokem poznamenám poezii, tak nemám pocit, že by ty básně obstály. Nejsem s nimi natolik spokojený, že bych je chtěl pouštět ven. Často je nakonec rozeberu a použiju v próze jako svého druhu ornament. Ale nejsou tak dobré, že bych měl pocit, že směřuju třeba k další básnické sbírce.

První knihu, sbírku Strychnin a jiné básně, jsi vydal v roce 2005. Jak se za těch více než dvacet let proměnil tvůj přístup k textu a samotný proces tvorby? 

Ke starším textům se pořád vracím, možná až nezdravě. Koneckonců první román Chyba jsem později vydal ve druhém, přepracovaném vydání, což byla největší chyba v mém životě. Ztratil jsem tím spoustu času, a přitom si toho nikdo nevšiml, protože ta kniha vyšla pod stejným názvem, takže to vypadalo prostě jen jako druhé vydání téhož. Ale to vůbec nevadí. Říkám to jen pro ilustraci toho, že se snažím zpětně revidovat, co jsem napsal, a musím přiznat, že tím dost trpím. Nemám starší texty rád, mám k nim obrovské výhrady. Najednou tam vidím věci, které bych teď pojal jinak, ale zároveň se s jejich pomocí snažím definovat, co mě dlouhodobě fascinuje. Proto se k nim vracím, s určitou zvědavostí.

A k čemu jsi dospěl?

Mám dojem, že celou dobu sleduju motiv lidského těla v tomhle světě. Jak se k němu vztahujeme, jak nás limituje, jako by nám bylo skoro až přítěží. Tělo nás z lecčeho usvědčuje. Z toho, že jsme smrtelní, že stárneme. Je to taky svého druhu mechanismus, struktura, se kterou moji hrdinové ve všech těch knihách vedou nějaký druh zápasu. Takhle to bylo už ve Strychninu, sbírce básní, kterou jsem věnoval bratrovi, který bojoval se závislostí na drogách. V druhé knize, románu Chyba, kde jde o rostliny a o vztah člověka k botanické říši, je tělo nosičem jiné formy života. Hlavní hrdina pašuje vzácnou mytickou rostlinu, a aby přežila, musí ji zasadit do vlastního těla a tím zároveň naruší svoji identitu. Pak jsem vydal dvě sbírky povídek, které se v podstatě točily kolem toho, jak „umístit“ tělo v současném světě. Hrdinové nedělají nic jiného, než že řeší, co se v nich děje „archaického“ a jak to popasovat s digitálním světem. V Systémech něhy Ada drezíruje svoje tělo k maximálním výkonům a její otec vede nesmyslný, žalostný zápas se svojí rukou. Dlouhodobě mě baví sledovat tuhle linii a z různých stran ji prozkoumávat. Jestli je tohle v podstatě román o ruce, říkám si, že by se dala napsat kniha o nějakém ještě menším kousku lidského těla, třeba o malíčku levé ruky. To by mě fascinovalo. Zkrátka hledám, co v našich životech způsobuje tělesnost.

A co bude následovat? Píšeš už další knihu?

Teď spíš doháním resty a hlavně se toho strašně moc děje kolem Systémů něhy. Takže nejsem v rozpoložení, kdy bych do-
kázal soustředěně psát. Snažím se dopsat divadelní hru a zároveň mě během podzimu čeká spousta literárních akcí. Kniha mezitím vyšla v Nizozemsku, takže i tam jedu na nějaké festivaly a jsem zvědavý, co se bude dít, jak tam zarezonuje. Je to jiný konec Evropy, a tedy i velice odlišný úhel pohledu, což je dost zajímavé a poučné. Tak se na to těším. A trochu trnu.