Osobně mě pak zklamaly stránky sumarizující zábavné historické historky o strojích předstírajících člověka. Rozumím sice tomu, proč autor o tomto psal, ve výsledku to však na mne nepůsobí jako významové obohacení celku, nýbrž jako nadbytečně rozsáhlé a tak všelijak čtenářsky opentlené zužitkování Wikipedie. Možná je to ale jen moje neschopnost přijmout tyto literární „tahy“ jako funkční hru.
Pokud pár desítek let recenzujete českou literaturu, tak vám patrně neunikne, že většina tvůrců a tvůrkyň má sice touhu zaujmout potenciální čtenáře něčím, co bude jiné a zvláštní, avšak výsledná produkce je tak nějak unifikovaná. Už proto, že čtenářstvo a nakladatele většinou potěší, když může číst pořád dokola – skoro – totéž, jen trochu jinak trendy překabátěné. S tím se ostatně smiřuje i české literární znalectvo, přesněji ta jeho část, která je ve snaze zachránit literaturu před marginalizací připravena chválit především ony kousky, co mají vyšší literární ctižádost, a přitom se dobře čtou a prodávají.
Nicméně v posledních letech je nepřehlédnutelná i tendence tomuto trendu vzdorovat, spojená se znaleckým doufáním, že se objeví něco, co bude hodno vyzdvižení kriticky kritického, čili nějaká vskutku literární Událost. Výrazem toho je i nedávno vzniklá Cena literární kritiky, která má kritické myšlení o literatuře povzbudit a mediálně zviditelnit, snad i pro čtenáře.
Nuže, možná už je tady! Možná že se nečtenářomilné znalectvo dočkalo a skutečně bude moci chválit román, který nechce být jen počtením, ale je také setsakramentsky dobře zapsaný a nadto tak nějak literárně literární.
… něhy na současném trhu s četbou překvapuje svou odlišností. Běžnou knižní produkci překračuje tvarem, výběrem tématu, náhledem na svět, kladením otázek, zvolenou poetikou i způsobem jejího literárního „ztextování“.
Začněme tím, že tematizuje úplně jiný typ trampot, než s jakými se dnes spisovatelky a spisovatelé snaží přebít mediální nadprodukci příběhů. Ano, tentokrát opravdu nejde o každodenní zakoušení mezilidských patálií… a co hůř: neužijete si ani oblíbených traumat historických či nacionálních, ba ani tužby naši zbloudilou společnost skrze literaturu tak nějak politicky, sociálně či genderově sepsout neboli napravit.
Ne, Šindelka má ambici prostřednictvím naprosto dokonalého psaní přemýšlet o myšlenkovém světě člověka = ženy, jež má ambici naprosto dokonale hrát na klavír – a stále o tom přemýšlí. Výchozím bodem jeho psaní přitom je konfrontace čiré individuality s obecnými nadosobními mechanismy a principy: tázání, jak se má tvořivý jedinec vyrovnávat a srovnat s Řádem světa, přesněji: jak to má „uhrát“ v systému, který se jako (ne)Řád tváří.
… naše tázání po smyslu individuální existence přetavit v román přitom pracuje s modelovým způsobem konstruování fikčního světa. Tedy s literárním časoprostorem, z něhož je vypuštěno vše „nadbytečné a ilustrativní“ – tak, aby na pozadí snadno zaměnitelných kulis mohly vyniknout autorem pojmenovávané podstaty. Jakkoli se tady knihou mihnou odkazy na jakési české okresní maloměsto a také zmínky o Praze a Malé Straně, reálně by stačilo v textu zaměnit pár písmen a vyprávěné příběhy by se mohly v rámci daného civilizačního limitu odehrát kdekoliv jinde a kdykoliv jindy. Vše, co by mohlo do vyprávění vnést konkrétní kulturně-politicko-historický kontext, je totiž zredukováno na nulu. Zůstávají jen čistě osobní prožitky několika málo individualit, které jsou navíc zvoleny tak, aby svým talentem už od dětství čněly nad těmi druhými.
Odlišnost autorem preferovaných postav je dána „ďábelskou“ měrou jejich talentu, což je již od dětství vyčleňuje z komunity lidí obyčejných. Ale aby toho nebylo málo, jde o stvoření de facto asociální, jež mají potíž naplno prožít a vyjádřit i nejprostší emoce: dokonce i k těm, k nimž mají citově nejblíže. O to více jsou však posedlé touhou učinit za pomoci kláves něco, co bude bezmála „božské“.
… a obratně utvářenou významovou výstavbou, kombinující různé náhledy na zvolené tázání. První rovinu vyprávění, tedy nepříliš složitou dějovou osu, utváří osud mladé ženy s naprosto symetrickým, a tudíž dokonalým, jménem Ada. Tedy radosti a trápení potenciálně výjimečné osobnosti, jež se pokouší pochopit a uspořádat svůj vztah k bližním, spoluutvářejícím její existenci: v dětství a dospívání k rodičům, později k možnému (ne)příteli a (ne)milenci a v závěru k vlastnímu možnému dítěti.
Na takto vymezené bázi pak autor staví druhou rovinu své výpovědi, tematizující jeho uvažování nad otázkou, zda a jak opravdový jedinec dokáže svým bytím a pachtěním naplnit to, co nám je – anebo není? – shůry věnováno. Případně: nakolik jsme s to pochopit rozporuplnost bytí a nakolik naše rekonstrukce sebe sama i těch druhých jsou jen klamné sebeprojekce. A lze rozpoznat, jak a proč ten druhý člověk v určitou chvíli jednal? Co si v daný okamžik myslel?
Nemalý prostor v autorově vyprávění přitom dostává dceřino „pátrání po otci“, tedy po člověku, kterého velmi milovala a který miloval ji – jen to nedokázal ve své fascinaci bezchybnou hrou na klavír vždy prožít a dát dostatečně najevo. Adino rozkrývání těžko uchopitelné spojitosti mezi ní a tátou, po němž zdědila talent klavíristky, je přitom motivováno nadějí, že s pochopením jeho osobnosti, jeho uměleckého i lidského pádu, dokáže dešifrovat i své Já a svou hru. Takto to ostatně navozují již vstupní pasáže románu, které literárně pozoruhodným způsobem vykreslují hrdinčinu groteskní posedlost: její odhodlání za každou cenu zjistit, proč je v otcově nahrávce Skrjabinovy skladby nezvyklých osm a půl vteřiny ticha – a co to ticho skrývá. A obdobně vyznívá rovněž její pozdější, závěrečný pokus rekonstruovat otcův pokus napsat hudební skladbu: fugu.
… rovina Šindelkova románu, v níž je autorské tázání transponováno do řady více či méně srozumitelných metatextových odkazů a úvah, zejména pak do psaní o hudbě, respektive do meditování o tom, jak hudbu stvořit a naplnit, jak svým výkonem dostát tomu, co naznačují a diktují noty. Jak tu či onu skladbu co nejlépe „sehrát“ – a tím naplnit smysl své existence… pokud tedy má cenu vůbec o něco takového usilovat. Autor se tu dostává na úroveň hudební esejistiky, jejíž věrohodnost jako laik neposoudím.
Jeho text je ale naštěstí možné číst „také, jen a především“ jako modelovou výpověď o tom, jak vysoko nastavenou metu lze dobýt, aniž by mě to dobilo. Nikoliv náhodou se v něm motivy a děje hudební proplétají s motivem hry šachové coby abstraktním modelem myšlenkového střetu mezi lidmi – a především coby dialogem hráče se sebou samým, systémově typologizujícím tázání, jak uhájit sebe sama, vyhrát a nedostat mat. A co je to mat? A proč vlastně stojí za to být a hrát… a za jakou cenu?
Hrou na piano jsou uchváceny všechny tři klíčové postavy Šindelkovy prózy: otec, Ada a její (ne)milenec řečený Hans. Spojuje je nejen nadání a odhodlání, ale i podvědomá víra, že se prostřednictvím interpretačního výkonu lze přiblížit k něčemu naprostému, co ční nad námi. Otec s libým jménem Bohumil je své dceři v tomto velkým příkladem a vzorem. Ale také varováním, protože ve své posedlosti perfektností dojde až k sebezničení. Cvičí totiž tak vášnivě, až si zničí levou ruku, tedy tu část těla, bez níž už klavírista není sám sebou, takže mu nezbývá než opilství a smrt.
Stejně, ovšem daleko vyhroceněji, je pojat rovněž příběh Hansův. Ten totiž už vůbec není schopen lásky, sexu či jakéhokoliv jiného spontánního citu k jinému člověku. Kromě zastírané nenávisti k těm, kteří mu konkurují. Žije totiž jen touhou být nejlepší a nejdokonalejší – a když zjistí, že je jen jedním z mnoha vyvolených, nedokáže to unést.
Součástí autorova přemítání o síle a limitech lidského pachtění je navíc i jedna z vedlejších epizod: příběh hudebního skladatele Skrjabina, který toužil vytvořit tak absolutně dokonalé dílo, že by jeho předvedení znamenalo konec světa – a pak ho zabil obyčejný vřídek.
… končí příběh ústřední hrdinky happy-endem takřka příkladným. Pokud jej ovšem nebudete posuzovat z feministické perspektivy. Ada se totiž „hudebního břemene“, které jí diktuje její talent, vzdá. Z vlastní vůle si drasticky „zruší“ svou levou ruku a s ní i schopnost a nutnost hrát a usilovat o absolutno. Místo toho přijme roli mámy syna, jenž po dědečkovi zdědí výmluvné jméno Bohumil. A v souvislosti s touto proměnou zpětně najde pochopení také pro svou „obyčejnou“ zemřelou matku, proti jejíž netvořivé normálnosti se v pubertě bouřila. A přijme rovněž pohostinnost matčina druhého muže Jaromíra: dobrého člověka, jehož přirozenou vstřícnost dříve odmítala, neboť žila uctíváním rozporuplného otce.
Jsem docela zvědavý, jestli tento v podstatě konzervativní závěr románu, který – pokud jej budeme číst doslovně – navrací postavu ženy od touhy vyniknout k její rodičovské roli (byť – zatím? – bez lásky), vyvolá protesty. Možná že ne. Neboť Šindelka nepíše a neuvažuje na genderové úrovni, v jeho modelovém zobecnění je Ada především člověkem.
Román tak sice směřuje k závěrečnému hrdinčinu odhodlání přijmout za svou tu patrně jedinou pravou hodnotu naší existence: být docela normálním rodičem, avšak čtenář tomu patrně nebude přikládat zase tak velký ideový význam. Neboť sám autor to upozaďuje explikací čtvrté a páté roviny své touhy po pochopení podstaty a snahy o literární dokonalost.
… autorovo literární zakoušení hrdinčina osudu na úroveň, v níž se touha hrdinů po absolutnu bezmála přibližuje úvahám o Bohu a jím utvářeném Řádu. A možná by to tak Šindelka také napsal, kdyby tvořil v jiných než českých bezvěreckých souřadnicích. Protože my, zde, teď a tady přece v žádný Řád nevěříme. Zato však máme řádný problém se systémem, tedy s tím, co autor vložil i do názvu svého románu. Systém je tak i pro Šindelku malér a potíž. Je to něco, co nás – na rozdíl od něhy – zbavuje identity, čím ztrácíme sami sebe, aniž bychom za to dostali možnost souznít s vyšší hodnotou. Činí nás tudíž něčím odlidštěným či spíše odindividualizovaným. Zvláště když jej bereme moc vážně a ztratíme schopnost být po svém.
Autorem užitá hudební a šachová metafora tuto za textem skrytou tezi zčásti oslabuje, neboť hudba a šachy nám reprezentují systémy přijatelné, ba vítané a oslavování hodné. V rámci konstrukce románu ovšem tato metaforika působí jako dialektický oxymóron, umožňující autorovi nastolit otázku, co s člověkem, který hudbě či šachům podlehne natolik, že se sám stává strojem.
… vstupují pasáže, které řeší otázku zestrojovatění lidské individuality a tvořivosti. Hrdinčin individuální osud je přitom konfrontován s rozsáhlými narativními exkurzemi do minulosti, jež tematizují bizarní příběhy o lidech, kteří se téměř stali stroji. Konkrétně o mužích, kteří vytvořili či provozovali stroje schopné předstírat, že hrají samy a skoro stejně, či dokonce lépe než lidé: ať již hudbu, nebo šachy. A protože autor psal svůj román sedm let, díky vědecko-technologickému pokroku dostal (a využil) i příležitost do závěru svého vyprávění včlenit také motiv nástupu umělé inteligence: schopnost tvrdohlavé AI dešifrovat po svém něco, co se hrdince jako člověku jevilo jako nerozluštitelné.
… je také odhodlání vytvořit promyšlený a propracovaný celek. Pojatý jako románová kompozice, v níž se pět nastíněných významotvorných rovin bude vzájemně prostupovat tak, aby to asociovalo dynamickou hudební skladbu, náležitě působivě kombinující proplétání a opakování klíčových motivických, dějových a myšlenkových linií s kontrastními epizodami, které jakoby odbočují, přitom však mají podtrhnout účinek díla.
Projektovaným adresátem románu jsou přitom literární znalci, tedy čtenáři, kteří ocení, když je text provokuje k tomu, aby si uvědomili zaumnou literárnost celku. A které také osloví, jsou-li autorem aktivizováni, neboli dostanou příležitost po svém domýšlet či dotvářet významovou mnohoznačnost vyprávěného.
Toto se Šindelkovi nejlépe daří tehdy, když předvádí vášnivý „vnitřní dialog“ Ady s obrazem jejího otce tak, jak jej hrdinka – klamně – uchovává ve své paměti. O něco méně působivé, alespoň pro mne osobně, jsou stránky, na nichž autorův text začíná tak nějak kunderovatět neboli volí žánr esejistické exhibice, jež má čtenáře okouzlit tím, že ho učiní chytřejším, než je – alespoň pokud se ztotožní s emblematickými výroky, které mu autor předhazuje.
Osobně mě pak zklamaly stránky sumarizující zábavné historické historky o strojích předstírajících člověka. Rozumím sice tomu, proč autor o tomto psal, ve výsledku to však na mne nepůsobí jako významové obohacení celku, nýbrž jako nadbytečně rozsáhlé a tak všelijak čtenářsky opentlené zužitkování Wikipedie. Možná je to ale jen moje neschopnost přijmout tyto literární „tahy“ jako funkční hru.
… oslovované české literární znalce teď a tady Šindelkovi románové „šachy“ literárně osloví nakolik, aby je vyzvedli na piedestal kritiky vítaného a oslavovaného díla, jež stojí nejen za čtení, ale i za ukotvení v naší kulturní paměti. Alespoň na pár týdnů.
Anebo zda i Systémy něhy protečou českým mediálním prostorem stejně jako celé tisíce jiných událostí, jež jsou sice samy o sobě zajímavé, ale čtenářstvu, jež dnes velí, nestojí za přečtení a zapamatování.
Host
Zákazníci jsou spokojeni a my lidé můžeme být také. Respektive, můžeme se s touto tezí spokojit. Už jsme ji v románu četli i dříve, pořád se to v souladu se složitou kompoziční architekturou propojuje, proplétá: člověk dokonalý není a nikdy nebude – protože by přestal být člověkem.
Mohlo by se tedy zdát, že se autorovi tento druhý možný postup při přemyklíkovávání našeho západního prostoru jeví jako perspektivnější a snad i přijatelnější než ruská expanze. Rozhodně méně pekelný. Nejspíše ale jde jen o ironii. O sázku na to, že čtenáři dojde, že o jak významné hodnoty přicházíme, když přestáváme být sami sebou. Mimo jiné, a především, o úctu k lidské individualitě.
Navazující sex je ovšem přeskočen, neboť naprosté nemravnosti se do slušné prózy o velké lásce nehodí.
No, není to báječné?
No, nevím… asi to může někoho oslovit… pro mě je ale tato novela spíše bizarní kuriozitou.
Cením si schopnosti tvůrce pronikat psaním a myšlením pod povrch jevového a vyprovokovávat tím čtenáře, přesněji mě osobně, k přemýšlení než něčím, co s sebou nese určité osobité a hlubší a podnětné poznání. I když s ním nemusím ve všem souhlasit.
Suma sumárum: Pánkův román je náležitě jiný a zvláštní. Je napsán způsobem zaumným, který ale má tu výhodu, že čtenáře nenutí, aby to dokola se točící žvatlání četl celé. Důležitější je, že díky němu před ním koluje plejáda kriticky až katastroficky nahlížených a více či méně zajímavých témat. Provázaných dnes tak postmoderně moderní vírou v to, co chci, která nadto každému čtenáři, tedy literárnímu znalci, dává možnost najít si to své oblíbené: něco, co jej osobně sere.