Suma sumárum: Pánkův román je náležitě jiný a zvláštní. Je napsán způsobem zaumným, který ale má tu výhodu, že čtenáře nenutí, aby to dokola se točící žvatlání četl celé. Důležitější je, že díky němu před ním koluje plejáda kriticky až katastroficky nahlížených a více či méně zajímavých témat. Provázaných dnes tak postmoderně moderní vírou v to, co chci, která nadto každému čtenáři, tedy literárnímu znalci, dává možnost najít si to své oblíbené: něco, co jej osobně sere.
Hrdina a vypravěč recenzované prózy o sobě rázně prohlašuje:
Nedokážu […] komunikovat, prezentovat a lobbovat a obecně se pohybovat v systému soudobý, násilně zkomercionalizovaný, moderní vědy, která už se řídí jen pravidlama a zásadama byznysu, a už vůbec nedokážu svůj objev využít na úkor objevování pro svý sobecký zájmy, tj. dosažení kariéry, skládající se ze slávy, materiálního bohatství a moci, protože je nechci.
s. 77
Přesto si troufnu tvrdit, že autor těchto slov, Josef Pánek (1966), je tím, kdo se docela dobře pohybuje „v systému soudobý literatury“, neboli tím, kdo svůj nejnovější román psal s rozvahou – tak, aby s ním náležitě oslovil potenciální adresáty a posuzovatele. Což v jeho případě znamená literárněkritické znalectvo, neboť má to štěstí či smůlu, že kritici jeho způsob psaní oceňují více než čtenářské masy. Ve svém nejnovějším románu se tak rozhodl navázat na svůj největší literární úspěch, na Lásku v době globálních klimatických změn (2017), a přitom znovu a lépe použít část postupů, které se mu nepodařilo náležitě zatraktivnit v románu Jsem jejich bůh (2022).
… kartách jako v předchozích prózách, ovšem s tím, že se pokusil svou hru na literaturu sehrát efektněji.
Opět tedy vyšel z toho, že se správný román musí odehrát tam někde v zahraničí, kam na pár dní vyjede český vědec, aby se v konfrontaci s místní jinakostí dostal do situace myšlenkového ozvláštnění, umožňující mu pronášet rázné soudy o čemkoli. Cizokrajnou Indii a deštivé severské Norsko přitom Pánek substituoval irským Dublinem a jeho okolím. Ústřední postavou a vypravěčem pak opět učinil postavu, která chtě nechtě asociuje doktora Sheldona Leeho Coopera z televizního seriálu Teorie velkého třesku. Tedy bizarní figuru muže nepochybně geniálního, ovšem současně naprosto asociálního, do sebe zahleděného, jemuž psychické založení znemožňuje zvládat nejběžnější mezilidské situace. A proto je také schopný svými nestandardními reakcemi, postoji a promluvami vytvářet groteskní varianty k věcem zdánlivě samozřejmým.
Rozdíl je ovšem v tom, že zatímco seriálový Sheldon je v podstatě postava směšná a ironická, nahlížená z odstupu, Pánek svého vypravěče bere víceméně vážně, jako figuru na piedestalu, z něhož lze provokativně odsoudit malost těch druhých. A je-li Sheldon komickým zastáncem řádu a pravidel, byť pitvorných, Pánek znalectvu naopak nabízí individuum kombinující vrozenou intelektuální nadřazenost s chováním naprostého lúzra, čehož výsledkem je postava, která si je jista, že již od narození vysoko ční nad zbytkem lidstva, a nemusí tudíž respektovat nic. Cítí se bohem, který má právo ve jménu vlastní svobody činit cokoli – a uráží jej, když to „oni“ nechápou a neustále mu komplikují život všelijakými zbytečnými zvyky a povinnostmi.
Promyšlený posun oproti předchozí – spíše neúspěšné – próze přitom spočívá v tom, že autora sice stále ještě fascinuje možnost evokovat sebestřednou introspekci takto nastavené postavy neboli skrze vyprávění rozkrývat privátní temná místa vědcovy trpící duše, zároveň mu ale došlo, že kritiku tím neosloví. Neboť ta očekává gesta angažovaná, překračující nudu běžné literární produkce: například něco, co nám konečně specificky literárním způsobem zjeví všeobecně platnou pravdu o tom, jak je ten náš svět úplně celej zasranej.
… je pozván do Irska na prestižní vědeckou konferenci. Hned na jejím počátku jej ale raní informace, že mu prestižní vědecký časopis neotiskne článek, v němž chtěl lidstvu oznámit svůj zcela úžasný objev, naprosto měnící náhled na minulost i budoucnost naší galaxie a celého vesmíru. Jeho globální význam spočívá právě v tom, že se jako kosmický oblak vznáší nad naší každodenní všedností a v praxi je úplně na nic. Zjištění, že oponenti, kteří by takový objev měli obdivovat a uctívat, jeho publikaci „zabili“, vypravěče naprosto šokuje. Neumí si to totiž vysvětlit jinak, než že jde o spiknutí malých a podlých pitomců, kteří trpí, když jsou konfrontováni s opravdovým vědcem, a proto se ho snaží umlčet. A tato nezpochybnitelná pravda dostává v Pánkově próze rozměr vracející se obsedantní myšlenky, opravňující vypravěče dštít síru nejen na veškerou (pseudo)vědu, ale i na globální stav současné zkomercializované společnosti, který deformuje jakkoli přirozenou touhu po poznání.
Není tedy divu, že Pánkův zhrzený hrdina odmítne několik dní pobývat mezi kapitálem zkorumpovanými rádobyvědci a na konferenci poslouchat jejich bezcenné příspěvky. Místo toho se začne poflakovat po okolí Dublinu, přičemž svůj těžký žal jako správný nonkonformista léčí a demonstruje tím, že nejí, ale o to více chlastá.
Román nese podtitul Imprese, nicméně reálně má autorův způsob narace blíže k expresi. Nad prezentací dojmu z vnější reality v ní totiž vítězí odhodlání explikovat emoce navenek. Nedokážu přitom odhadnout, nakolik to jsou exprese skutečně autorovy, nebo je to spíše to, co by dle autora mohlo zaujmout adresáty.
Hrdinovy výpravy do různých míst, mj. k moři, do přístavu či k jakési věži, tak sice mají do vyprávění vnášet irský kolorit, ve skutečnosti by se však mohly odehrávat kdekoli, třeba i v Záluží u Mostu. Nejde totiž o to, kde hrdina bloumá, s kým a s čím se tam setkává, nýbrž o to, že všude nachází jen to, co odpovídá jeho psychickému založení – tak, jak je autor naprogramoval. Kamkoli tedy vyrazí, všude je mu dáno jen narážet na všelijaké nepěkné překážky a bariéry, na hmotné i metaforické ostnaté dráty, které mu brání dojít tam, kam chce.
Výsledkem je vyhraněný romantický rozpor mezi touhou po absolutní individuální svobodě a realitou naší hnusné civilizace, na který autorův vypravěč reaguje ve stylu hrdiny s velkým H. Tedy tím, že se pokouší ty hmotné i metaforické ostnaté dráty přelézt, nedbaje toho, že se mu to nikdy nemůže podařit – a jediné, co mu to přinese, je krev stříkající z pořezaných rukou.
… dětství, dokládající útlak, kterým trpěl už coby děcko. Neboť jak jinak se může na základní a střední škole cítit ten, kdo byl od už první třídy bez námahy a jakéhokoli oblbujícího učení vždy vzdělanější, chytřejší a moudřejší než všechny ty přitroublé učitelky, co dětem vnucují samé zbytečné hovadiny? A dokonce se našli i tělocvikáři, kteří po něm chtěli, aby cvičil!
Nejhorší však přirozeně byla ta podivná představa pedagogů, že by děti neměly zlobit. Ti prznitelé dětských duší nebyli totiž s to pochopit, proč se dítě tak božsky vševědoucí, jako je vypravěč, nekamarádí s odpornými šprty, tedy se spolužáky, kteří se učí, i když na to nemají – a místo toho se paktuje s těmi, co mají trojku z chování. Unikalo jim, že hrdinovo odhodlání nepodléhat školním stereotypům, falešným pravidlům a povinnostem je projevem bezbřehé tvořivosti. Neboť co je provokativně tvořivějšího než nerespektovat trapné normy typu „je špatné házet z okna školy květináče, protože by to mohlo někoho zranit“? A jak člověka pohladí po duši, když jeho spolužák fyzicky zaútočí na učitele! S takovýmito vzpurnými individualitami se Pánkův vypravěč cítil sám sebou a šťasten. I proto, že si byl vždy jist, že on jediný má pravdu, takže když dá někomu po hubě, je vždy v právu. Být géniem a zároveň jediným ochráncem spravedlnosti, to každého mladíka potěší, i když to ti hloupí dospělí nechápou.
Autor rovněž neváhal a konfrontoval hrdinovu skvělou asociálnost s povinnou vojenskou službou. Možnost, že by hrdinova neschopnost se čemukoliv přizpůsobit mohla tváří v tvář vojenské tuposti dostat i tragický rozměr, přitom anuloval tím, že si mezi armádními debily vyfabuloval jednoho, který „pochopil“, že se takovýmto lidem nedá velet. A proto vypravěči přidělil v kasárnách takové místo, kde si mohl se sobě podobnými zcela svobodně až do konce vojny dělat, co chtěl.
Jde přitom jen o jeden z mnoha narativních triků, jejichž prostřednictvím autor řeší patálie, které by před ním vyvstaly, kdyby začal vyfabulované situace skutečně domýšlet. A spolu s tím musel třeba i připustit, že by součástí hrdinova portrétu mohly tu a tam být rovněž motivy jeho sociálně celkem přijatelného chování. Ať již vynuceného povinností, nebo dokonce – nedejbože – motivovaného tím, že se ten kverulant skutečně identifikuje s určitými hodnotami a systémy.
… by tudíž stálo, proč součástí vypravěčových vzpomínek nejsou léta vysokoškolská. Nepochybně proto, že by Pánek musel překročit zvolený narativní stereotyp. Začít řešit, zda studium předmětu, který hrdinu opravdu zaujal, poněkud neoslabilo jeho vzorový vzdor vůči jakýmkoliv autoritám. A obdobným – a z hlediska celé prózy zásadním – podfukem rovněž je, že autor z hrdinových vzpomínek „vypustil“ i dobu, kdy se tento vydal na vědeckou dráhu. Natož aby řešil, jak se vypravěč vypracoval na pozici hlavního vedoucího početného mezinárodního badatelského týmu. Tato skutečnost, v textu zmíněná jen bokem a letmo, totiž znalým vědeckého života naznačuje, že Pánkův hrdina na rozdíl od Sheldona nemůže být až tak velký individualista. Nebyl by totiž tím, čím je, pokud by nebyl schopen funkčně a kooperativně komunikovat s nadřízenými a podřízenými, a to nejen v rámci mateřské vědecké instituce, ale třeba i v rámci domácích a mezinárodních grantových soutěží.
… k tomu, jak je konstruováno žvatlání nešťastného lúzra, kterému zabili jeho vědecký objev. Pánkův román je dnes výjimečný a pro znalce zajímavý tím, že jako jeden z mála nerespektuje celkem samozřejmou vizi snadno konzumovatelné prózy; tedy požadavek, aby prózy byly psány jazykem a stylem, který čtenáři nebude příliš připomínat, že i sám tvar vyprávění může utvářet a umocňovat sdělení. Naopak: Pánek sází na sílu osobitého skazového způsobu vyprávění, pokouší tedy psát specifickou narativní formou, která má navozovat dojem spontánního toku mluveného vyprávění. Prózy tohoto typu mám velmi rád, a to již od dávného prvního setkání s Hrabalem a jeho Haňtou. I proto je mi líto, že četba přítomné Pánkovy knížky ve mně vyvolává pocit, že autor zvolenou formu řemeslně příliš nezvládá: není s to naplnit její možnosti a neuvědomuje si její výhody i limity.
Pánkovo odhodlání evokovat hrdinovo svérázné myšlení a mluvení nabývá podoby vyprávění v první osobě, které využívá obecné češtiny a má ve čtenáři navodit zakoušení světa prostřednictvím dlouhého toku asociativních řečí, jen málokdy členěných do odstavců. Hrdinovo mluvení přitom osciluje mezi monologem a dialogem se sebou samým, nejednou navíc reprodukujícím a reflektujícím jeho telefonické rozhovory s partnerkou v Čechách, ale i sérii nahodilých setkání s irskými dělníky, s recepčními či s turistkami… na pláži, v baru i na ulici.
Vypravěčova konfrontace s těmi druhými, kteří v jeho řeči vystupují zpravidla v rolích oponentů přirovnatelných k seriálovým postavám Penny či Leonarda, má patrně rozšiřovat škálu možných odpovědí na vypravěčem pojmenovávané problémy. Tedy vyslovovat určitou antitezi a relativizovat jím hlásané soudy. Nelze ale přehlédnout, že ve výsledku tyto „jiné náhledy“ na život a svět často působí jen jako chybná varianta. Pojatá tak, aby vypravěči umožňovala replikovat jeho výchozí pozicí: opět a znovu si potvrdit, že skutečnou pravdu ti druzí a hloupí nikdy nepochopí.
Jako narativní gesto je to zajímavé, jeho důsledkem je však to, že tok hrdinovy řeči není samonosný, nedokáže nabýt ani poetické, ani myšlenkové hodnoty. Chybí mu totiž – autorem patrně projektovaná – významová mnohoznačnost, která by čtenáři umožňovala imerzivně zakoušet její dotváření.
Místo toho je mu dáno surfovat po povrchu slov, vět a myšlenek, které před ním kolují, často doslova v kruhu. Autor totiž využívá skaz především jako formu vyprávění, která mu dává svobodu hrnout obrazy, emoce, soudy a sdělení tak nějak asociativně, s jistotou, že když něco zopakujete poosmnácté, tak to asi děláte umění. Velmi brzo jsem tak začal v textu přeskakovat, aniž bych měl pocit, že o cokoli přicházím.
… je, že rádoby uměnítvorná řeč, jež má slovy vyjadřovat nepřekonatelnost samoty a odcizení, při četbě rychle degraduje na vyprázdněné kecy a žvásty. Stává se jen nadbytečným prostředníkem témat, o nichž chce autor psát, a problémů, na něž útočí. Jako by hlavním smyslem Pánkova psaní nebylo víc než jen zahrnout adresáta přehršlí provokativních tezí, které vyhlašují apokalyptický, prekatastrofický stav civilizace.
Část z nich se týká stavu současné vědy a způsobu, jakým funguje v dnešní společnosti. Jsem také tak trochu vědec, i když ne tak vědecký, jako jsou třeba astrofyzici, nicméně nějakou dobu jsem se pohyboval v užším vedení AV ČR, takže snad mohu kompetentně prohlásit, že s nemalou částí toho, co Pánek vyčítá stávající vědě a mechanismům, jakými je financována a hodnocena, souhlasím. Jakož i s tím, že pro značnou část kolegů a kolegyň je důležitější vyhovět všelijakým nesmyslným pravidlům než to, co skutečně vybádají. Neboli přiznávám, že Pánek mj. tematizuje docela důležité aspekty vědeckého provozu, které by se patrně měly řešit jinak. A nemám problém ani třeba s jeho náhledy na AI a její negativní vliv na lidskou komunikaci, včetně té literární. – Diskutoval bych s ním ovšem o tom, zda oponenti mají, či nemají být anonymní. Ne že bych osobně nezažil zamítavý posudek, který mou práci naprosto nepochopil, nicméně systém anonymního posuzování je přese všechny své nevýhody zřejmě tím nejméně problematickým z možných.
Úskalím pro mne ale je, že autorova literarizace problémů vědeckého života vyznívá jen jako rádoby líbivé ožvatlávání předem daných tezí. A stejně Pánek postupuje, když do vypravěčova odsudku světa vkládá další a důkazy, že žijeme v postindustriálních systému, který zcela ztratil přirozenost. Tedy důkazy o škodlivosti kapitalismu, korporátů, peněz, lobbingu, aplikované vědy, školství… a mnoha dalších projevů moderního a postmoderního světa, které zde nebudu vyjmenovávat. Důkazem toho, že si Pánek dal tu práci, aby v jeho textu každý potenciální adresát našel alespoň drobnou připomínku toho, co jej osobně nasírá, ostatně je, že se mu podařilo do výpovědi, která problematiku genderovou celkem logicky nechává stranou, vložit alespoň pár vět věnovaných sexuálnímu zneužívání (zaměstnankyň irských hotelů).
… nastává v okamžiku, kdy zcela zdevastovaný vypravěč konečně dorazí mezi vědce. Zjevně ale jen proto, aby se utvrdil ve svém přesvědčení, že i vědecká konference je formou nesvobody, kterou geniální individuum nedokáže snést. Neboť pitomci, co podobné akce organizují, trvávají na jakýchsi formálních pravidlech, která svobodný jedinec nemůže a nesmí respektovat. Například že by měl nosit jmenovku nebo vstupovat do místnosti k tomu určenými dveřmi. Případně že by nemusel vypadat (a patrně i smrdět) jako bezdomovec. A když už je vypravěč vevnitř, zákonitě se nemůže nepohádat s veleváženou vědeckou celebritou. Neboť jak jinak by si potvrdil, že všichni tihle pseudovědci jsou pěkné svině – a jedině on sám není nenapravitelný debil. Zde by tedy provokativní portrét správného vědeckého rozvratníka v systému postindustriální společnosti mohl končit…
Kupodivu ale nekončí, neboť Pánek se zcela překvapivě rozhodne svůj románový festival subverzivní nasranosti ukončit happyendem. Jeho zhrzeného vypravěče tak náhle osvítí naprosto ohromující nápad publikovat odmítnutý článek někde jinde. Tedy něco, o čem by běžný, standardní vědec začal uvažovat zhruba vteřinu poté, co by se dozvěděl o zamítnutí. Vypravěč ale díky tomu nečekanému poznání projde katarzí: uvědomí si, že i on se vlastně choval jako součást systému, vůči němuž se vymezoval. A spolu s tím před ním vyvstane zcela nepředvídatelná možnost, že by někde přece jenom mohli být vědci stejně poctivě vědcovatí jako on sám… takže je čas přestat chlastat a vydat se za nimi.
Gesto subverzivní provokace je tak závěru působivě přebito banalitou vyprázdněné naděje.
… je náležitě jiný a zvláštní. Je napsán způsobem zaumným, který ale má tu výhodu, že čtenáře nenutí, aby to dokola se točící žvatlání četl celé. Důležitější je, že díky němu před ním koluje plejáda kriticky až katastroficky nahlížených a více či méně zajímavých témat. Provázaných dnes tak postmoderně moderní vírou v to, co chci, která nadto každému čtenáři, tedy literárnímu znalci, dává možnost najít si to své oblíbené: něco, co jej osobně sere. Ani ta špetka optimismu tu nakonec nechybí. Když to dokážete dočíst, získáte pocit, že i vy musíte být tak trochu génius.
Nepochybuji proto, že se tomuto románu dostane od znalců náležitého ocenění. A díky němu se udrží v české kulturní a literární paměti.
Možná i tři měsíce… než někdo jiný napíše jinak rázovitou ptákovinu.
